Katedrála svaté Anny v Aptu (francouzsky Cathédrale Sainte-Anne d'Apt) je bývalé sídelní sídlo aptské diecéze. Po celý středověk byla zasvěcena pod dvojím patrociniem Panně Marii a svatému Castorovi. Od roku 2009 slouží katedrála jako sídlo titulárního biskupa aptského.
Od roku 1846 je katedrála zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.
Jedná se o jeden z nejstarších chrámů v západním křesťanském světě, kde se rozvinula úcta ke svaté Anně, Kristově babičce. Již ve 12. století se zde 26. července slavil její svátek formou bohoslužby s devíti lekcemi, přičemž definitivně se její kult ustálil ve století čtrnáctém.
Papež Urban V. nechal roku 1370 do svého misálu doplnit mši k její poctě s vyobrazením světice a Urban VI. v roce 1382 (při příležitosti sňatku Richarda II. s Annou Českou) rozšířil její uctívání na celou církev. Nakonec papež Řehoř XIII. bulou z 1. května 1584 pevně stanovil datum jejího svátku na 26. července.
V katedrále jsou dodnes uctívány její ostatky. Podle tradice je do Francie v 1. století přinesly Mariiny neteře (Marie Salome a Marie Kleofášova) ve skupině s Marií Magdalenou, Lazarem, Martou a dalšími; jiná teorie hovoří o jejich přivezení křižáky koncem 11. století. Zajímavostí je, že ostatky uchovávané v Bretani (Sainte-Anne-d'Auray), Paříži, Itálii či v kanadském Québecu pocházejí právě z Aptu. V 18. století byla úcta ke světici tak silná, že se jméno města v běžné korespondenci měnilo na „Sainte-Anne d'Apt“.
Přestože diecéze zanikla, chrám si uchovává titul katedrály. V roce 1867 jej papež Pius IX. povýšil na basilica minor a 9. prosince 1880 mu papež Lev XIII. udělil titul „bazilika knížete apoštolů“.
Historie Starověk Listiny z kopiáře aptské církve a archeologické nálezy dokládají existenci prvních pohřebišť a shromaždišť raně křesťanské komunity v tehdejším městě Apta Julia. Tato místa se nacházela vně hradeb, jihozápadně od antického města u vstupu do údolí Rocsalière, kudy procházela cesta Via Antiqua Massiliensis. Na tomto území, známém jako Terra Sanctuaria, vzniklo nejstarší křesťanské pohřebiště v Aptu se sarkofágy ze 3. století. Původně zde stál kostel zasvěcený svatému Pavlovi a baptisterium svatého Jana Křtitele.
Tato raně křesťanská katedrála byla spolu s městem zničena během franského vpádu v letech 260–280. Na počátku 4. století byl komplex kostelů sv. Pavla a sv. Jana přesunut za městské hradby (intra muros). Archeologický průzkum odhalil, že tato druhá katedrála o rozměrech 16×10 metrů byla vybudována na pódiu bývalého antického chrámu, z něhož druhotně využila sloupy. Stavba byla tvořena hlavní lodí a dvěma bočními loděmi. Nacházela se mezi antickým divadlem a hlavní východo-západní osou tehdejšího města. Ačkoliv jméno tehdejšího biskupa neznáme, dochovaly se záznamy z prvního koncilu v Arles (314), kde aptskou církev zastupovali kněz Romanus a exorcista Victorius.
Teprve v zápisech ze synody v Nîmes z roku 394 se objevuje jméno prvního historicky doloženého biskupa v Aptu, kterým byl Octavius. Jeho katedrála se nacházela přesně v místech dnešního chrámu svaté Anny. Právě tuto druhou katedrálu zasvětil v následujícím století biskup Castor Panně Marii (Beata Maria), k čemuž došlo velmi pravděpodobně v návaznosti na závěry Efezského koncilu z roku 431.
O existenci aptského biskupství v 5. století máme podrobnější zprávy díky textům svatého Jana Kassiána, opata kláštera sv. Viktora v Marseille, které sepsal na žádost samotného biskupa Castora. Vedle nového baptisteria, jež se nacházelo pod dnešní hodinovou věží (Tour de L'Horloge) a sloužilo svému účelu až do 16. století, nechal biskup vybudovat oratoř zasvěcenou Nejsvětějšímu Spasiteli (Saint-Sauveur), kde byl na vlastní žádost také pohřben.
V pozdějších letech se aptští biskupové účastnili několika koncilů – například Julius v Riez (439) nebo Clementius v Orléans (549). Poté však římské dědictví rozvrátily velké invaze Burgundů, Vizigótů a Ostrogótů, tedy kmenů hlásících se k arianismu. V roce 574 pak kraj v okolí Aptu zpustošili Langobardi, kteří sem vtrhli z Alp. O úpadku této éry svědčí fakt, že mezi biskupem Innocentem, jenž se v roce 614 účastnil koncilu v Paříži, a Trutbertem, doloženým roku 853 při soudním jednání (plaid) v Sermorens, neexistují žádné písemné doklady o přítomnosti biskupa v Aptu.
Období invazí Kopiář aptské církve, jehož nejstarší listina pochází z roku 835, popisuje řadu událostí, které jsou doloženy i z jiných pramenů. Zmiňuje zejména nájezdy Saracénů v letech 731 až 739 a následnou vojenskou intervenci Franků pod vedením Karla Martela. O století později, v roce 896, pak listina provensálského krále Ludvíka Slepého uvádí, že další vpád Saracénů zcela zničil město i s jeho katedrálou.
Kolem roku 975 byla míra zkázy natolik značná, že biskup Nartlod musel své sídlo přemístit do kostela svatého Petra na opačné straně města. Tato v pořadí již třetí katedrála, která sousedila s dnešním náměstím Place Saint-Pierre, sloužila svému účelu až do 15. století. Právě v tomto novém biskupském sídle, zasvěceném Panně Marii, svatému Petrovi a svatému Castorovi, udělil 4. srpna 991 biskup Teudéric dvanácti kanovníkům zakládací listinu katedrální kapituly.
K definitivnímu vyhnání Saracénů z kraje došlo až po roce 973 v souvislosti se zajetím opata Mayeula z Cluny, jehož rodina z oblasti Aptu pocházela.
O dva roky později se život v kraji začal vracet do starých kolejí a území pagus Aptensis se postupně zaplnilo novými hrady (castra), mosty, kostely a kaplemi. Tehdy se poprvé objevily snahy o návrat biskupského sídla na jeho historické místo. Ruiny kostelů Panny Marie a svatého Castora však byly v takovém stavu, že biskup Štěpán (Étienne) od jejich odklízení upustil. V roce 1038 však katedrálu svatého Petra přesto opustil a přesídlil do čtvrti Bourg. Tam nechal pro potřeby biskupství vybudovat nový kostel – v místech dnešní podprefektury – a tuto čtvrtou katedrálu zasvětil Panně Marii Nové (Sainte-Marie Nouvelle). Stavba stála nad kryptou s trojlodím, v níž byl biskup později pohřben; samotná katedrála však byla zbořena v 18. století během výstavby biskupského paláce.
Středověk Rozhodnutí o znovuvýstavbě staré katedrály Panny Marie a svatého Castora na jejím současném místě učinil 27. června 1056 Alfant (či Aufant) z rodu Agoult, Štěpánův nástupce. Tento nový katedrální komplex, jehož hlavní kostel byl dvoulodní, získal významnou finanční podporu od rodu Agoult-Simiane. Odklízení trosek probíhalo až na úroveň krypt, přičemž během prací došlo k nálezu (inventio) ostatků svatého Auspicia, který byl od té doby považován za vůbec prvního biskupa aptské církve.
Práce na této v pořadí již páté katedrále nebyly dokončeny ani v době návštěvy papeže Urbana II. v roce 1096. Je však doloženo, že papež v Aptu pobýval od 1. do 6. srpna téhož roku a pravděpodobně vysvětil alespoň rozestavěné zdivo. Bohoslužbám začal chrám znovu sloužit od roku 1160, kdy byla opuštěna katedrála Panny Marie Nové (Sainte-Marie Nouvelle). Z této stavby z 11. století se do současnosti dochovala pouze podlaha lodi, kterou archeologické výzkumy odkryly dva metry pod úrovní dnešní dlažby.
V průběhu 12. století, za episkopátu biskupů Viléma I. (1158–1162) a Petra ze Saint-Paul (1162–1182), byla katedrála kompletně přestavěna – vznikla tak již šestá stavba v pořadí. Díky kamenické značce na jednom z překladů horní krypty známe jméno jednoho z architektů a mistrů zedníků, kterým byl Hugues, zvaný VGo.
Detailní analýza jeho stylu, kterou provedl historik Paul-Albert Février, odhalila architektonické vlivy pocházející z Orientu - V severní lodi aptské katedrály se akanty vykreslené na římse v patě klenby ohýbají, jako by se jich dotkl vítr. Nemohu se ubránit myšlence na byzantské hlavice, takřka současné s těmi s beraními hlavami či orly, které se dostaly na Západ a jejichž následovníky nacházíme v křížových chodbách na jihu Francie.
V roce 1179 přenesl biskup Petr ze Saint-Paul ostatky svatého Castora do nové krypty kostela „Panny Marie Sídelní“ (Sainte-Marie du Siège). Následně byly za episkopátu biskupů Guirana z Viens (1186–1193) a Geoffroye (1208–1221) zahájeny práce na jižní boční lodi. Tato jižní loď vykazuje stopy tří velkých stavebních etap, které probíhaly od poloviny 11. až do počátku 13. století. Roku 1272 pak biskup Raimond Centullion vysvětil dva oltáře zasvěcené Panně Marii a svatému Janovi.
K dalším stavebním úpravám došlo až ve 14. století za biskupa Huguese de Bot. Ten nechal v roce 1313 přistavět severní loď, která měla sloužit jako pohřebiště členů jeho rodiny pocházející ze Saignonu. O půl století později, 13. dubna 1366, rozhodla městská rada v Aptu o odklizení trosek raně křesťanské katedrály svatého Pavla u vstupu do údolí Rocsalière. Získaný kámen byl následně druhotně využit při stavbě nových věží na posílení městských hradeb.
Renesance K dalším úpravám došlo v polovině 16. století v návaznosti na pětileté jubileum, které bylo roku 1534 uděleno aptskému biskupovi Césaru Trivulcovi. Tehdy mohli věřící, kteří navštívili katedrálu a uctili ostatky Kristovy babičky, získat odpustky. Příliv poutníků byl natolik masivní, že část jejich darů byla využita na zpevnění klenby, zhotovení nového průčelí (frontispisu) hlavního portálu a instalaci nových varhan.
Novověk
V roce 1643 se biskup z Aptu, Modeste de Villeneuve-Arcs, společně s katedrální kapitulou a městskými konšely rozhodli vybudovat novou kapli zasvěcenou svaté Anně. Ačkoliv neopodstatněná tradice autorství projektu dlouho připisovala François Mansartovi, dnes již víme, že jejím tvůrcem je významný avignonský architekt François de Royers de la Valfenière.
Stavba byla zahájena roku 1643, ale kvůli finančním potížím musela být dočasně přerušena. Práce byly obnoveny až v roce 1660 po návštěvě francouzské královny matky, Anny Rakouské. Ta do Aptu zavítala 27. března 1660, aby poděkovala své patronce za vyslyšené prosby o narození následníka trůnu. Po vykonání pouti darovala biskupovi zlaté relikviáře a podpořila jej v dokončení objektu, který je dnes znám jako „královská kaple“. Slíbený finanční dar z královské pokladny však do města nikdy nedorazil – pravděpodobně jej cestou zpronevěřil některý z dvorských hodnostářů. Schodek v rozpočtu nakonec uhradil sám biskup a kaple byla slavnostně vysvěcena 26. července 1664.
V téže době prošla rekonstrukcí také horní krypta. Když ji 12. března 1673 v rámci pastorační návštěvy kontroloval biskup Jean de Gaillard, poznamenal, že vypadá „tak zachovale, jako by byla dokončena teprve před pár lety“.
Poslední velké stavební úpravy katedrály proběhly kolem roku 1721 za episkopátu Ignáce de Foresty. Kapitula a městská rada tehdy společně rozhodly o celkové restauraci hlavní lodi a zvýšení její klenby.
Město Apt zůstalo sídlem biskupství až do Velké francouzské revoluce. Na základě konkordátu z roku 1801 byla diecéze zrušena a její území si mezi sebe rozdělila biskupství Avignonu a Digne.
Moderní dějiny V polovině 20. století, za působení starostů Jouvea a Jeana, proběhla rozsáhlá restaurátorská kampaň. Během ní se podařilo navrátit jižní boční lodi její původní podobu a do apsidy byl umístěn románský oltář.
Popis
Exteriér Jižní obvodová zeď se v minulosti otevírala směrem ke křížové chodbě a kryptám, což dodnes dokládá (nyní zazděná) arkáda. Průčelí původně osvětlovala starobylá okna umístěná na východní a západní straně od portálu pod Hodinovou věží. Nedaleko oratoře Nejsvětějšího Spasitele se nacházejí tři enfeu (výklenkové hrobky) ze 13., 15. a 16. století, které jsou dnes kvůli zvýšenému terénu těsně nad zemí a připomínají existenci někdejšího hřbitova význačných měšťanů.
Původně románské západní průčelí se s postupným rozšiřováním stavby výrazně protáhlo směrem k severu. Dnes dosahuje šířky 42 metrů, což z něj činí jedno z nejširších katedrálních průčelí v jižní polovině Francie (pro srovnání: katedrála v Bourges měří 45 metrů). Celková vnější délka katedrály přitom činí pouhých 50 metrů.