Luigi Villoresi

Luigi „Gigi“ Villoresi (16. května 1909 Milán – 24. srpna 1997 Modena) byl italský automobilový závodník.

Osobní život Narodil se 16. května 1909 v Miláně, ale po většinu života žil v Římě. Starší bratr Emilia Villoresiho, taktéž automobilového závodníka. S závoděním začal v roce 1931. Prvního velkého vítězství dosáhl na Velké ceně Masarykově v roce 1937, když zvítězil v kategorii voiturette (vozy do 1,5 l zdvihového objemu) na Maserati 6CM. V letech 1938-39 a po válce pracoval jako tovární jezdec u Maserati. Jeho bratr Emilio byl dokonce tak úspěšný, že podepsal smlouvu s Alfa Romeo pro Scuderia Ferrari, ale zahynul 19. června 1939 při testování Alfy Romeo 158 v Monze. Během druhé světové války strávil nějaký čas jako válečný zajatec a v době, kdy byl propuštěn, mu zešedivěly vlasy.

Před vznikem Formule 1 vyhrál řadu GP závodů, dvakrát zvítězil na Targa Florio (1939, 1940), jednou na Mille Miglia (1951). V letech 1949-1953 jezdil za Ferrari u stáje Scuderia Ferrari. V letech 1954-1955 jezdil u Lancie. V letech 1950–1956 jezdil mimo Ferrari, Maserati, Lancia také u stáje Scuderia Centro Sud. V rámci F1 odjel 31 GP, žádnou nevyhrál a získal 8 pódií. Z Grand Prix závodů odešel v roce 1957 po 39 startech ve Formuli 1 a 49 bodech. Poslední závod v F1 absolvoval na Maserati 250F při Grand Prix Itálie 2. září 1956. Po odchodu z F1 ještě do roku 1958 závodil v rallye. V roce 1958 vyhrál Rallye Akropolis. Zemřel 24. srpna 1997 v Modeně ve věku 88 let.

Závodní kariéra 1931–1940 Luigi pocházel z bohaté rodiny a ve svých 22 letech (1931) si tak mohl dovolit začít závodit. Se svým bratrem Emiliem začínali s Lancií Lambda v místních rallye a v roce 1935 s Fiatem 508 dojel na 3. místě v kategorii do 1100 cm³ ve významném italském závodě Coppa Ciano na okruhu Montenero u Livorna. V roce 1935 získal italský šampionát ve třídě sportovních vozů do 1100 ccm. Bratři byli přihlášeni s vozem Fiat o zdvihovém objemu 990 cm³ (zřejmě Fiat 508) na 3. ročník závodu 1000 mil československých (st. č. 59). Prahou do III. etapy ještě projeli na 11. místě v celkovém pořadí a jako první ve třídě, ale potom odstoupili. Při průjezdu v Kolíně již nejsou uváděni. Z 19 statujících v třídě do 1100 cm³ dojelo do cíle jen 6 vozů. Zúčastnil se i XVI. ročníku Rallye Monte Carlo 1937 a obsadil Fiatem 1500 pěkné 13. místo v celkovém pořadí a současně vyhrál třídu malých vozů do 1500 cm³. Už v roce 1936 bratři koupili Maserati 4CM a "Gigi" jízdou v Monaku (třída voiturette do 1,5 l, 11. dubna 1936, Pohár prince Rainiera), kde obsadil 6. místo, zaujal samotného Ernesta Maseratiho, který ho pozval do svého týmu. Po úplnost je třeba dodat, že tomuto závodu dominovaly vozy ERA (English Racing Automobiles), když zvítězil princ Bira před Marcelem Lehouxem. Jako devátý dojel na XIV. ADAC Eifelrennen (14. června) a jako 3. v závodě Coppa Ciano (2. srpna). náhled|Luigi Villoresi na Maserati 6CM, vítěz Velké ceny Masarykovy 1937 v třídě voiturette Prvního vítězství Luigu Villoresi dosáhl v roce 1937 v Brně. Pořadí na roštu pro tento závod, který se konal 26.září, se losovalo. V prvé řadě stáli Pohl a Charles Martin, za nimi uprostřed princ Bira a za ním baron Graffenried, Villoresi, Sojka a další. V 10:35 h byl závod odstartován. Charles Martin (ERA typ A, řadový šestiválec se zdvihovým objemem 1488 cm³ s kompresorem Roots a výkonu 112-130 kW/150-175 k při 6500 ot./min) se ujal vedení závodu následovaný Birou (ERA tap B, novější verze typu A) a Luigim Villoresim startující za Scuderia Ambrosiana na Maserati 6CM (řadový šestiválec se zdvihovým objemem 1493 cm³ s kompresorem Roots a výkonem 130 kW/175 k). Bira nezvládl první zatáčku před Novým Lískovcem a vjel do únikové zóny. Nasadil ostré tempo a na konci 1. kola jel už zase na 2. místě za Martinem. Po 1. kole bylo pořadí prvních jezdců Martin, Bira, Villoresi a Hartmann. Bira potom dostal v Pisárkách smyk a lehkým nárazem si poškodil výfuk, z nějž se vyvalil dým. Přesto Bira opět zahájil stíhací jízdu a v ostrovačickém úseku převzal vedení. Uštvaný agregát však Birovi nevydržel, od předposledního kola běžel jen na pět válců. V dalších kolech se na čele pořadí příliš neměnilo, ale o to zajímavější byl boj o další pozice. Za první třemi jeli Hartmann a Graffenried (oba na Maserati), za nimi na 6.-8. místě Češi Sojka (Bugatti), Pohl (MG K3 Magnette) a Vaníček (Bugatti). Ve 4. kole předjeli Sojka a Pohl Graffenrieda, ale v posledním kole Pohlovi praskla pneumatika asi 1 km před cílem, nezvládl řízení, převrátil vůz a havaroval. Při jeho havárii byli postiženi také dva z diváků, naštěstí lehčeji. Ital Luigi Villoresi na voze Maserati v posledním kole předstihl Angličana Martina (ERA), který se v posledním kole potýkal s vadnou svíčkou, a vyhrál tak závod vozů do 1500 cm³, na 3. místě dojel Maďar Hartmann. Villoresi zvítězil v čase 1:10:19,9 h průměrnou rychlostí 124,28 km/h a zajel i nejrychlejší kolo závodu za 13:47 min (126,85 km/h). Na 4. místě pro technické potíže dojel siamský princ Bira.

V roce 1938 se Villoresi stal součástí týmu Maserati (Officine A. Maserati) a vyzkoušel i model Maserati 8CTF, který Maserati navrhl, aby vůz konkuroval dominantním německým Stříbrným šípům (Mercedes-Benz W 154 a Auto Union Typ D). Měl vůz poprvé samostatně vyzkoušet 14. srpna 1938 na závodě Coppa Acerbo. Tým Maserati měl nasadit dva nové vozy typu 8CTF s třílitrovým osmiválcovým motorem pro hraběte Carla Felice Trossiho a Luigiho Villoresiho. Startoval však pouze Trossi se svým vozem, který sdílel s Luigim Villoresim. Posádka C.F. Trossi / L. Villoresi odpadla po 10. kole (ze 16) pro selhání motoru. V 11. kole Trossi, který vystřídal Villoresiho, se svým rychlým Maserati odstoupil kvůli problémům s karburátorem. Luigi Villoresi však v 9. kole zajel nejrychlejší kolo závodu za 10:57,0 min = 141,4 km/h. Závod vyhrál na Mercedesu Rudolf Caracciola před Giuseppe Farinou. Na voze Maserati 6CM dojel jako 3. na Targa Florio. Povětšinu roku však závodil ve třídě voiturette na Maserati 6CM. Vyhrál Albi, Coppa Acerbo v Pescaře a Coppa Edda Ciano v Lucce a ještě jako druhý dojel v Neapoli (Coppa Principessa di Piemonte). Za rok 1938 byl vyhlášen mistrem Itálie.

Zejména italské výrobce, jezdce a koneckonců také fanoušky nadvláda stříbrných šípů, jak se jim všeobecně přezdívalo, poměrně dosti znechutila. Italové už byli syti německých triumfů, a i když byla neustále zdůrazňována pevnost osy Berlín–Řím, na italské straně byla přece jen méně pevná. Všechny závody konané v roce 1939 v Itálii a jejich koloniích byly vypsány pouze pro třídu voiturette (do 1,5 l zdvihového objemu). V roce 1939 si s Maserati 6CM připsal první ze dvou výher v Targa Florio. V roce 1939 byl tento závod z politických důvodů přesunut z Madonie do Palerma a startovalo zde jen čtrnáct aut místo obvyklých několika desítek. Druhá výhra přišla v následujícím roce, to jel na typu Maserati 4CM, model 4CL (1940). To startovalo 16 vozů a všechny byly Maserati (typy 4CM/4CL a 6CM).

Počátkem roku 1939 startoval se speciálně upraveným, proudnicovým vozem Maserati 4CL (streamliner) na kontroverzní Grand Prix Tripolisu. Po napínavé kvalifikaci, kde Luigi Villoresi obsadil pole position v Maserati Streamliner, se samotný závod, jedoucí se v hrozně horkých podmínkách, ukázal jako poněkud zklamání. Hned v 1. kole mu totiž na jeho voze "odešla" převodovka. Bratr Emilio s Alfou Romeo 158 však dokončil závod na 3. místě. Na Maserati 6CM, což už byl klasický monopost, Villoresi zvítězil na Velké ceně Jihoafrické republiky, kde Maserati 6CM obsadily kompletně stupně vítězů. Něco málo přes dva týdny po bratrově smrti dojel se svým Maserati k vítězství na Velké ceně Jadranu (Circuito del Carnaro) v roce 1939, která se jela v Preluku (tehdy patřila tato oblast Italskému království), mezi Rijekou a Opatijí v dnešním Chorvatsku. Po roce 1940 jeho závodní kariéru přerušila druhá světová válka.

Závodní kariéra 1946–1958 Po konci války odjel do Ameriky, aby se v roce 1946 zúčastnil 30. května závodu Indianapolis 500 a skončil slušném na 7. místě (Maserati 8CL). Poté se vrátil do Evropy. V roce 1946 se jelo v Evropě 17 Velkých cen. V prvním závodě sezony 22. dubna vyhrál na Maserati 4CL (Scuderia Milano) v 5. ročníku Grand Prix Nice. Po návratu z Indianapolis startoval 12. července na Velké ceně národů v Ženevě. Ve finálovém závodě 12 nejlepších Villoresi havaroval. Narazil v jízdě na sloup, rozbil a převrátil vůz, z něhož vyletěl s rozbitým kolenem. V roce 1947 za Scuderia Ambrosiana zvítězil na stejném typu 1. června v 3. ročníku Grand Prix de Nimes, 20. července v 6.ročníku Grand Prix de Nice, 3. srpna vyhrál na 2. ročníku Grand Prix Alsaska ve Strasbourgu. Svoji sezonu ukončil vítězstvím 5. října v Grand Prix Lausanne. náhled|Villoresi, Targa Florio, Maserati A6GCS (1948) Jezdci Villoresi, Ascari a Reg Parnell dokázali v roce 1948 zvítězit v pěti závodech této sezóny. Villoresi 1. srpna vyhrál ve 14. Grand Prix du Comminges (Saint-Gaudens). To už jel na modernizovaném typu Maserati 4CLT/48. Na konci prázdnin vyhrál 29. srpna X. Grand Prix de l'Albigeois v francouzském Albi. První poválečná Velká cena Velké Británie v Silverstonu v roce 1948 se 2. října stala kořistí Maserati 4CLT/48 a Villoresiho. Stalo se tak za dosti dramatických chvílích, po jízdě napříč kontinentem dorazili Villoresi a Ascari do Silverstone až v den závodu. Protože neabsolvovali trénink, stáli na roštu až poslední řadě. Krátce po startu projeli polem jezdců jako nůž máslem a usadili se na špici. Zvítězil Villoresi před Ascarim. Vyhrál i 31. října 9. ročník Gran Premio de Penya Rhin (Pedralbes v Barceloně) před Parnellem a Chironem. To ještě v Itálii zvítězil 19. září na voze OSCA 1100 v 1. Velké ceně Neapole formule 2. V roce 1948 stal italským šampionem.

V roce 1949 Villoresi zaznamenal významná vítězství ve Velkých cenách. To podepsal smlouvu se Scuderia Ferrari. Zahájil vítězstvím 22. května 1949 ve Velké ceně Bruselu (Ferrari 166). Následující týden Villoresi na stejném voze vyhrál Velkou cenu Říma (2. června). Villoresi vyhrál s Ferrari 166 i v Gardě u Salò (10. července), a zvítězil i ve Velké ceně Lucemburska. Zvítězil i 2. ročníku Grand Prix v Zandvoortu (31. července). To už jel poprvé na Ferrari 125.

V první polovině sezony 1950 startoval i v několika závodech formule 2. Na IX. ročníku Grand Prix Mairseilles 19. března na Ferrari 166 zvítězil. S tímto vozem vyhrál 7. května u Bodanského jezera i 2. ročník Ostschweiz-Erlen ve Švýcarsku. V italské Monze na 3. ročníku Velké ceny Autodromu Monza pro formuli 2 zajel 28. května nejrychlejší kolo závodu a také závod celkově vyhrál. V tomto roce (to už mu bylo přes 40 let) bylo poprvé vypsáno mezinárodní automobilovou federací mistrovství světa formule 1. Villoresi debutoval s vozem Ferrari 125 (pohonnou jednotkou tohoto vozu byl 12válcový motor do V s úhlem rozevření 60° a objemem 1500 cm³, což naznačuje, že jeden válec měl objem 125 cm³, proto je označení Ferrari 125) na Grand Prix Monaka 21. května. Start to nebyl až tak úspěšný, protože odstoupil po 64. kole (ze 100) pro poruchu osy. V roce 1950 se ani jednou neumístil na bodované pozici. Během nemistrovské Grand Prix národů v Ženevě měl opět smůlu, dostal smyk na oleji a jeho vůz se převrátil, Villoresi se vážně zranil a tři diváci zemřeli. náhled|Luigi Villoresi s Ferrari 375 ve Velké ceně Francie skončil na 3. místě (1. července 1951)