Maserati 8CTF (1938) je legendární závodní vůz navržený Ernestem Maseratim s přeplňovaným osmiválcem o zdvihovém objemu 3,0 litru. Vůz je známý především díky svému vítězství v závodě Indianapolis 500 v letech 1939 a 1940 s jezdcem Wilburem Shawem (v úpravě nazývaný "Boyle Special"). Byl to jeden z nejúspěšnějších evropských vozů v zámoří.

Vznik a vývoj Model vznikl poté, co Adolfo Orsi v roce 1937 převzal Maserati, čímž vyřešil ekonomické problémy firmy. Ernesto Maserati se už nemusel starat o obchodní stránku, uvolnilo mu to energii a motivaci k vývoji jednoho z nejambicióznějších vozů.

Zkratka „8CTF“ znamená:

8C: celkový počet válců (8 cilindri) TF: "testa fissa" (pevná hlava)

Od roku 1938 začaly platit nové předpisy pro vozy Grand Prix. Maximální hmotnost 750 kg byla nahrazena minimální hmotností v závislosti na zdvihovém objemu, s maximem 3 litry pro přeplňované motory a 4,5 litry pro atmosférický motor, což dalo Italům a Francouzům novou šanci, alespoň teoreticky. Na základě motoru z vozu 4CM 1500 Voiturette byl vyvinut nový osmiválcový motor s přeplňováním. Maserati navrhl tento model, aby konkuroval dominantním německým stříbrným šípům (Mercedes-Benz W 154 a Auto Union Typ D). Dva vozy 8CTF debutovaly 15. května 1938 v Libyi (tehdy italská kolonie) na Velké ceně Tripolisu. Varzi dosáhl v tréninku 7. nejrychlejšího času a odstartoval z 2. řady, ale v konečném pořadí selhal. V úvodu závodu mu v 6. kole odešla převodovka. Druhý vůz řízený hrabětem Trossim odjel pouze 10 kol (ze 40) a odstoupil rovněž s porouchanou převodovkou. Trossi, startující z druhé řady, překvapil Němce a potěšil mnoho přítomných Italů tím, že několik kol těsně pronásledoval vedoucí Mercedes. Po devíti kolech povolila převodovka, což potom Hermanu Langovi zajistilo snadné vítězství. Vzhledem k blížící se druhé světové válce pořádané závody značně prořídly, což omezilo další vývoj vozu.

Byly vyrobeny tři vozy 8CTF. Podvozky 3030 a 3031 používal tovární tým v sezóně 1938. V roce 1939 se vozy účastnily pouze Velké ceny Německa. Poté byly prodány americké stáji vedené závodnicí Lucy O'Reilly Schell, která je přihlásila na Velkou cenu Švýcarska. Podvozek 3032 byl počátkem roku 1939 prodán Wilburu Shawovi, který s tímto vozem dominoval v závodech Indy 500 v letech 1939 a 1940 a v roce 1941 vedl závod, dokud nemusel odstoupit. V USA se vozy s různými majiteli účastnily závodů Indy 500 a do vrchu Pikes Peak až do druhé poloviny 50. let 20. století.

Popis vozu Vůz charakterizoval 8válcový motor s válci litými jako monoblok s hlavou (pevná hlava válců neboli „testa fissa“). Byl pokusem značky Maserati na obnovení konkurenceschopnosti vůči ostatním evropským konstruktérům. Stejně jako motor v typu 4CM měl dvojitý vačkový hřídel (DOHC). Toto uspořádání umožnilo vyšší kompresní poměry a odstranilo potřebu často zranitelného těsnění hlavy válců. Na přídi motoru byly přišroubovány dva kompresory typu Roots. Při debutu vozu produkovala velká „osmička“ výkon 350 koní, který byl později vylepšen na 365 koní. náhled|Maserati 8CTF (Indianapolis Motor Speedway Museum 2017) Vůz měl klasické uspořádání: motor vpředu a pohon zadních kol. Osmiválcový motor s kompresním poměrem 6,5:1 a se dvěma karburátoryMemini MA12, spřažený se čtyřstupňovou převodovkou, byl instalován v ocelovém rámu s krabicovým průřezem, který byl odvozen od modelu Maserati 6CM, s dodatečnou výztuhou z hořčíkové slitiny ve tvaru X pod sedadlem. Nejenže posílila podvozek, ale také sloužila jako olejová nádrž pro systém se suchou klikovou skříní. Zavěšení vozu zahrnovalo dvojitá lichoběžníková ramena s podélně uloženými torzními tyčemi vpředu a vzadu pevnou nápravu s čtvrteliptickými listovými pružinami. Překvapivě byl vůz vybaven ještě třecími tlumiči.

Hydraulicky posilované brzdy byly vybaveny bubnovými brzdami z hořčíkové slitiny, které byly navrženy pro snadnější odvod tepla a menší náchylnost k slábnutí brzdné síly. Maserati 8CTF mělo hliníkovou karoserii podobnou karoserii modelu 6CM, s delší přídí vyžadovanou větším motorem. Vůz byl osazen 19palcovými koly. Vozy byly vždy zamýšleny jako prozatímní vůz v očekávání nových předpisů pro sezónu 1939. náhled|Maserati 8CTF (1938)

Sportovní úspěchy Prvním startem nového vozu byla již zmíněná Velká cena Tripolisu uskutečněná 15. května 1938. V Evropě se vůz objevoval na závodních tratích pouze sporadicky. V roce 1938 měli Varzi a Trossi startovat 3. července na Grand Prix Francie, ale ani vozy ani jezdci do Remeše nepřicestovali. Na startu se objevili až 7. srpna při závodě Coppa Ciano v Livornu (Zehender, Trossi). Trossi odpadl v 15. kole (ze 40) pro poruchu motoru a Zehender už po 1. kole s poruchou spojky. O týden později (14. srpna) na 14. ročníku závodu Coppa Acerbo v Pescaře. Tým Maserati chtěl nasadit oba dva vozy pro hraběte Carla Felice Trossiho a Luigiho Villoresiho. Startoval však pouze Trossi se svým vozem, který sdílel s Luigim Villoresim. Posádka C.F. Trossi / L. Villoresi odpadla po 10. kole (ze 16) pro selhání motoru. V 11. kole Trossi, který vystřídal Villoresiho, s Maserati odstoupil kvůli problémům s karburátorem. Luigi Villoresi však již před tím v 9. kole zajel nejrychlejší kolo závodu za 10:57,0 min = 141,4 km/h. Závod vyhrál na Mercedesu Rudolf Caracciola (Mercdes-Benz W 154) před Giuseppe Farinou (Alfa Romeo Tipo 312). V podstatě jediným startem započítávaným do mistrovství Evropy Grand Prix pro 8CTF byla 11. září Grand Prix Itálie na Monze. Maserati (Officine A. Maserati) přihlásilo tři třílitrové osmiválcové vozy typu 8CTF pro Luigiho Villoresiho, Carla Felice Trossiho a Goffreda Zehendera. V "Gigi" Villoresim měli svého nejlepšího jezdce. Nejlépe však dojel Carlo Felice Trossi na 5. místě se ztrátou 4 kol na vítěze. Později však byl diskvalifikován. Luigi Villoresi skončil po 18. kole (ze 60) kvůli zlomenému kovovému pásu držícímu palivovou nádrž. V 17. kole Zehender sjel v šikaně z trati, kde nechal své Maserati stát a vrátil se do boxů. Luigi Villoresi se ještě zúčastnil nemistrovské IV. Grand Prix Doningtonu, ale ani zde se Maserati nepodařilo závod dokončit. Po 15 kolech bylo Villoresiho Maserati šesté, před Hasseho a Bäumerovými vozy Auto Union. V 16. kole Villoresi v zářivě červeném Maserati předjel Brauchitsche a postoupil na páté místo, ale poté se věci zvrtly. V 18. kole praskl píst, z motoru Maserati se začal kouřit a stříkat olej, což způsobilo, že Villoresi dojel do boxů a odstoupil. V evropském šampionátu AIACR vozů Grand Prix obsadili Villoresi a Zehender shodně dělené 26. místo s 30 body. Mistrovství dominovaly vozy Mercedes-Benz W 154 a jezdci Caracciola, Brauchitsch, Lang a Seaman, kteří v tomto pořadí obsadili prvá čtyři místa.

V roce 1939 byli Varzi a Trossi přihlášení na Grand Prix Francie, ale ti se na okruh do Remeše (Circuit de Reims-Gueux) opět nedostavili. Vozy Grand Prix zůstaly v továrně. Jediného bodovaného umístění na stupních vítězů v závodě mistrovství Evropy dosáhl Paul Pietsch, který 23. července 1939 při 12. Grand Prix Německa obsadil 3. místo a to dokonce po 3. kole (z 22) jezdil v čele. Villoresi startující s druhým vozem hned po 1. kole zastavil v depu, aby vyměnil svíčky. Po 7. kole Villoresi sjel z trati a v Brünnchenu narazil zádí Maserati do náspu, čímž poškodil svůj vůz („odpáral“ zadní panely karoserie). Dojel jen do boxů a odstoupil. Po tomto závodě společnost Maserati oba vozy prodala stáji Ecurie Lucy O'Reilly Schell. Ta je přihlásila na poslední, předválečnou Grand Prix Švýcarska 20. srpna 1939. S jedním vozem startoval René Dreyfus, u druhého byl při tréninku propálen píst a do závodu tedy nemohl nastoupit. Závod se jel na 2 rozjížďky a finálovou jízdu. V 2. rozjížďce Dreyfus obsadil 9. místo a postoupil do finále. Tam zajel ještě lépe a obsadil v konečném pořadí 8. místo. Prvá 3 místa jako obvykle obsadily Mercedesy W 154 v pořadí Lang, Caracciola a Brauchitsch. Výsledky mistrovství Evropy nebyly za rok 1939 oficiálně vyhlášeny, protože se činovníci AIACR nemohli v Paříži sejít. Podle neoficiálních tabulek René Dreyfus by obsadil dělené 6. místo (část sezony odjezdil s vozem Delahaye) a Paul Pietsch by skončil na 14. místě. Když začala válka byly vozy převezeny do USA.

Stručně shrnuto, v Evropě se tomuto vozu nedařilo. O to zářivější je jeho účast na amerických oválech, zvláště v Indianapolis. Warren Wilbur Shaw s ním zde vyhrál v letech 1939 a 1940. Společnost Maserati prodala vůz 8CTF (podvozek č. 3032) americkému týmu Boyle Racing Headquarters z Indianapolis, který vlastnil Ir Michael Joseph „Mike“ Boyle. Boyle, který byl od dětství vášnivým milovník motosportu, si dal za cíl vyhrát nejslavnější americký závod 500 mil Indianapolis s autem, které by sám financoval a které by spravoval jeho tým. Než Boyle koupil Maserati 8CTF, účastnil se několika závodů s jinými auty, ale prakticky bez výsledku.

Na začátku roku 1939 přijel manažer Boylova týmu Harry W. „Cotton“ Henning do Boloni, aby zde koupil vůz 8CTF od společnosti Maserati. Po převozu do Ameriky byl vůz připraven na závod, s většími koly a pneumatikami Firestone, nalakovaný typickou amarantovou barvou týmu Boyle Racing Headquarters. Palivo na bázi metanolu se ukázalo jako mnohem šetrnější ke křehkému motoru. Vůz byl zaregistrován jako „Boyle Special“. V rukách Warrena Wilbure Shawa 30. května 1939 vyjel do závodu s kvalifikačním, třetím nejrychlejším časem. V kvalifikaci mu naměřili rychlost téměř 129 mil za hodinu (207,7 km/hod). Warren tento závod vyhrál, když posledních 51 kol (z 200) jezdil v čele. Bylo to po těžce vybojované bitvě s Louisem Meyerem ve vozu Stevens-Winfield a Jimmy Snyderem v automobilu Adams-Sparks. Pro Maserati to bylo historické vítězství: od roku 1919 totiž nevyhrálo závod v Indianě žádné evropské auto. Naposledy v Indy vyhrál francouzský Peugeot L76. Wilbur Shaw zde vyhrál znovu v roce 1940, čímž potvrdil převahu vozu 8CTF z hlediska rychlosti, spolehlivosti na dlouhé vzdálenosti a vynikajícího držení na silnici. Výhry na historické americké trati přinesly společnosti Maserati mimořádnou prestiž, kterou ještě zdůraznila skutečnost, že během poválečných let se vůz 8CTF v typických amerických barvách stal hvězdou nejen závodní trati v Indianapolis, ale i dalších okruhů napříč Spojenými státy. V letech 1950–1957 Maserati 8CTF jezdilo v Indianapolis, avšak už od roku 1950 byly některé vozy vybaveny čtyřválcovým řadovým motorem Offenhauser. Vozy 8CTF v Indy jezdily i v 50. letech, přičemž nejlepším výsledkem byla dvě třetí místa. V letech 1946 a 1947 Louis Unser s tímto vozem (podvozek č. 3031) zvítězil v prestižním závodě do vrchu Pikes Peak International Hill Climb.

Odkazy Reference

Literatura SKOŘEPA, Miloš: Dějiny automobilových závodů, Praha: Olympia, 1973, 1. vyd., 320 s. HANZELKA, Boleslav: Vozy Velkých cen, Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1974, 1. vyd., 257 s.

Externí odkazy

Maserati 8CTF Boyle Special na secret-classics.com French Blue at Indy – The 1938 Maserati 8CTF na revsinstitute.org

8CTF Kategorie:Sportovní automobily Kategorie:Závodní automobily Kategorie:Automobily vyráběné od roku 1937 Kategorie:Automobily vyráběné do roku 1939