Termín vnitřní kolonialismus představuje nerovnoměrné dopady hospodářského rozvoje na regionální úrovni, označované také jako „nerovnoměrný rozvoj“. Jsou důsledkem vykořisťování menšinových skupin v rámci širší společnosti a vedou k politickým a ekonomickým nerovnostem mezi regiony v rámci jednoho státu. Tento jev je považován za podobný vztahu mezi metropolí a kolonií v klasickém kolonialismu. V rámci impéria vede tento jev k výraznému oddělení dominantního jádra od periferie.
Za tvůrce teorie vnitřního kolonialismu je považován Robert Blauner. Tento pojem byl vytvořen s cílem poukázat na „rozmazané“ hranice mezi geograficky blízkými místy, která se z kulturního hlediska jasně liší. Mezi další faktory, které oddělují jádro od periferie, patří jazyk, náboženství, fyzický vzhled, typy a úrovně technologie a sexuální chování. Kulturní a integrační povaha vnitřního kolonialismu je chápána jako projev modernity a byla prozkoumána Robertem Peckhamem v souvislosti s formováním národní moderní řecké kultury v průběhu devatenáctého století, kdy Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši.
Hlavní rozdíl mezi neokolonialismem a vnitřním kolonialismem spočívá v tom, odkud vykořisťování pochází. V prvním případě pochází kontrola z vnějšku národního státu, zatímco v druhém případě pochází zevnitř.
Vznik pojmu Pojem „vnitřní kolonialismus“ poprvé použil Leopold Marquard ve svém díle South Africa's Colonial Policy (1957). Široké známosti se však tento pojem dočkal až po vydání článku Gonzáleze Casanovy o Mexiku v roce 1965. Sergio Salvi, básník, esejista a historik menšinových jazyků, použil termín „vnitřní kolonie“ v kulturním smyslu v knize Le nazioni proibite: Guida a dieci colonie interne dell'Europa occidentale („Zakázané národy: Průvodce deseti vnitřními koloniemi západní Evropy“) (1973), mezi které zařadil Katalánsko, Skotsko, Bretaň a Okcitánii. Další klíčová díla na toto téma byla publikována v polovině 70. let Haroldem Wolpem a Michaelem Hechterem.
Příklady
Afghánistán Afghánistán je příkladem vnitřního kolonialismu, který ovlivňuje budování státu, jak tvrdí Nazif Shahrani: „Neustále centralizující státní politika a praktiky vnitřního kolonialismu, obecně podporované a napomáhané bývalými koloniálními mocnostmi... měly kumulativně negativní dopad na snahy o budování státu v Afghánistánu.“ Odbornice na mezinárodní bezpečnost Dipali Mukhopadhyay považuje přítomnost vojenských velitelů na afghánském venkově za problém pro rozvoj politické ekonomiky, přičemž zpráva Světové banky z roku 2007 zdůrazňuje slabé institucionální vazby mezi provinčními úřady a nedostatečně definované vztahy s ústřední vládou.
Alžírsko Jednou z výjimek v rámci vnitřního kolonialismu, který spočívá v přetrvávání „rozmazaných hranic“ mezi centrem a periferií, je francouzské Alžírsko. Jádro od periférie odlišovaly jasně vymezené rysy. „Jádro tvořili křesťané, mluvící francouzsky, světlé pleti a relativně zámožní.“ Na druhé straně stáli výrazně chudší muslimové, mluvící arabsky nebo berbersky. Šedou zónou francouzského Alžírska byla početná židovská populace, která z hlediska společných kulturních faktorů nepatřila ani do jádra, ani na periférii.
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko vykazovalo znaky vnitřního kolonialismu, kdy byly některé regiony a etnické skupiny v rámci říše (jako Maďarsko a Transylvánie) systematicky znevýhodňovány ve srovnání s dominantním německy mluvícím jádrem.
Pobaltské státy V polovině dvacátého století měly Estonsko, Lotyšsko a Litva koloniální vztah se zbytkem Sovětského svazu, podobný tomu, jaký existoval mezi starým carským impériem a jeho vzdálenými územími. Ačkoli se tyto země po počátečním odporu postupně sovětizovaly, nově vzniklé ekonomické, kulturní a sociální podmínky byly koloniální, jelikož obnova ekonomiky v regionu sloužila zájmům kolonialistů, identity se formovaly ve vztahu k rostoucí sovětské přítomnosti, zkušenost s útlakem se stala stále důležitější součástí místní kultury a místní historické a kulturní dědictví bylo přehodnoceno a přepsáno. Když se Sovětský svaz rozpadl a pobaltské státy se opět osamostatnily, musely se vypořádat s problémy podobnými těm, s nimiž se potýkaly jiné postkoloniální národy: znečištěná krajina, poškozená ekonomika, etnické napětí a určení národního narativu o minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Čína Od počátku čínské správy v Tibetu je čínská vláda ze strany tibetské exilové vlády (TGIE), různých tibetských emigrantů a jejich příznivců obviňována z páchání genocidy i kulturní genocidy na tibetském lidu. Tibet, který byl samosprávnou provincií Číny, byl od roku 1951 zcela anektován Čínou, přičemž tibetská exilová vláda (TGIE) tvrdí, že v letech 1951 až 1984 zemřelo v důsledku opatření čínské správy 1,2 milionu Tibeťanů. Zastánci tvrzení, že jednání čínské správy v Tibetu představuje genocidu a kolonialismus, zpochybňují tvrzení čínské vlády, že Tibet je po staletí považován za nedílnou součást Číny, a argumentují tím, že z historické korespondence jasně vyplývá, že Tibet nebyl až do nedávné doby považován za součást Číny. Povaha čínské správy v této oblasti je však předmětem ostré debaty, přičemž mnoho kritiků, jako například tibetský expert Barry Sautman působící v Hongkongu, zpochybňuje tvrzení, že čínské praktiky v Tibetu lze charakterizovat jako genocidní nebo koloniální, a argumentuje tím, že politická a právní rovnost Tibeťanů v rámci současné správy vyvrací představu o kolonialismu v této oblasti.
Itálie Během fašistické éry existovala vedle zámořských kolonií ve východní Africe také vnitřní koloniální politika, která byla uplatňována především v převážně německy mluvícím Jižním Tyrolsku s cílem urychlit proces italizace v regionu, jenž se stal součástí Itálie teprve v roce 1919. Tato politika zahrnovala fašizaci správy, zvýšené osídlování italsky mluvícím obyvatelstvem, nabývání půdy a ekologický imperialismus, který začal systematicky využívat přírodní zdroje oblasti, zejména vodní energii.
Filipíny Na Filipínách lidé mimo Manilu často vyjadřují názor, že záležitosti země, ať už politické, ekonomické, ale především kulturní, včetně jazykových, jsou kvůli tagalskému nacionalismu vnucovány z manilského centra zbytku země na periférii. To vyjadřuje cebuánské přísloví, které zní: „Walay dahong mahulog sa atong nasod nga dili mananghid sa Malakanyang“, což lze přeložit jako „V naší zemi nespadne ani list bez svolení Malacañangu“. Zlověstné je také to, že některé osobnosti volají po politické izolaci, svržení a přímo vraždě těch, kteří se staví proti současnému vztahu mezi centrem a periferií.
Mindanao díky své výhodné poloze pod pásem tajfunů a bohatým nerostným zdrojům přirozeně přitahovalo do této oblasti zahraniční kapitál. To vedlo tehdejšího prezidenta Ramona Magsaysaye od poloviny 50. let a následně prezidenta Ferdinanda Marcose (1966–1986) k systematickému přesídlování lidí na Mindanao. To vedlo k tomu, že podíl domorodého obyvatelstva na Mindanau klesl z většiny v roce 1913 na menšinu v roce 1976. Nejlepší půda na Mindanau byla přidělena osadníkům a majitelům zemědělských podniků, zatímco většina investic do rozvoje a vládních služeb byla poskytována křesťanskému obyvatelstvu. To způsobilo, že muslimské obyvatelstvo zaostávalo a patřilo k nejchudším ve vlastní zemi. Program přesídlování nebyl zcela pokojný, protože někteří osadníci se dokázali zmocnit půdy původních muslimů prostřednictvím šikany a jiných násilných činů, které muslimy vyhnali z jejich vlastní země.
Filipínská vláda muslimy odcizila a ti se ve své vlastní vlasti cítili ohroženi ekonomickou a politickou dominancí křesťanů. To vedlo některé muslimské skupiny k tomu, že se uchýlily k vydírání a násilí, aby ochránily svou půdu a zabránily svému vysídlení. Takové snahy o „integraci“ vedly ke zformování Moro identity, zatímco identita muslimů s filipínským národem rychle slábla v důsledku ohrožení muslimského ekonomického a společenského života.
V důsledku přesídlení byli tradiční muslimští vůdci (označovaní také jako datu) při volbách odvoláni, protože křesťané, kteří tvořili významnou většinu voličů, upřednostňovali křesťanské politiky před nimi. Tito místní datu utrpěli ztrátu prestiže, protože již nemohli ovládat muslimské území. Tito politici ztratili značnou část schopností, které původně měli k řízení muslimského obyvatelstva.
Thajsko Na počátku 20. století se Siamská říše, která byla mandalovou říší sestávající z několika vazalských států, jako například knížectví bývalého království Lan Na na severu a sultanátu Patani na jihu, pod stále přísnější svrchovaností Siamského království transformovala v jednotný moderní národní stát tím, že zrušila vazalský status těchto států, začlenila je do Siamu jako jeho nedílnou součást a asimilací kultur vazalů prostřednictvím procesu thajizace. Je předpokládaná souvislost mezi vnitřním kolonialismem a etnickými povstáními v Thajsku.
Turecko Plán vnitřní kolonizace východních provincií byl nastíněn za vlády Mustafy Kemala Atatürka. Cemil Uyabdin považoval „Zprávu o reformách na východě“ za vodítko pro vnitřní kolonizaci východních provincií, jejímž prostřednictvím mělo dojít k turecké asimilaci kurdského obyvatelstva. Ve zprávě předložené Republikánské lidové straně (CHP) po porážce dersimského povstání byl zákon o přesídlení vydaný v roce 1934 rovněž popsán jako účinný nástroj pro vnitřní kolonizaci východních provincií.
Spojené státy americké Vztah mezi Apalačským pohořím a zbytkem Spojených států, který byl v minulosti charakterizován těžbou nerostných surovin, ničením přírodního prostředí a vykořisťováním horníků, kteří byli kdysi placeni pouze firemními poukázkami a hlídáni soukromými armádami, vedl v tomto regionu k hluboce zakořeněné chudobě a zdravotním problémům. V roce 1963 charakterizoval historik Harry M. Caudill střední Apalačské pohoří jako „koloniální přívěsek průmyslového východu a středozápadu.“
Reference
Kategorie:Sociologické teorie Kategorie:Kolonialismus Kategorie:Kulturní asimilace