Kostel Notre-Dame-St-Christophe (česky kostel Panny Marie a svatého Kryštofa) je bývalý převorský a dnešní farní kostel nalézající se ve francouzské obci Saint-Christol na náhorní plošině Plateau-d’Albion. Nachází se přibližně deset kilometrů severně od města Apt v departementu Vaucluse, v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur.

Historie Za svůj vznik a rozvoj vděčí kostel benediktinským mnichům z opatství Saint-André v Villeneuve-lès-Avignon a šlechtickému rodu d’Agoult, zejména pak významnému biskupovi Laugieru d’Agoultovi.

Kostel byl původně zasvěcen výhradně svatému Kryštofovi. Z dostupných historických pramenů není zřejmé, kdy přesně se součástí patronátu stala i Panna Maria (Notre-Dame).

Již v roce 1118 potvrdil papež Gelasius II. opatství Saint-André (ležícímu u Rhôny) držbu „kostela svatého Kryštofa s přilehlou vsí a územím“; s největší pravděpodobností šlo o předchůdce dnešní stavby. V roce 1160 však biskup Guillaume z Aptu při sepisování seznamu převorství ve své diecézi upřesnil, že darování Saint-Christol provedl již jeho předchůdce Laugier.

Biskup Laugier d’Agoult, který v úřadu působil v letech 1103 až 1130, patřil k nejvýznamnějším představitelům vlivného rodu d’Agoult. Tato rodina tehdy ovládala nejen část údolí Apt, ale také celou náhorní plošinu Albion, Mont Amaron a údolí Sault a Banon. Laugier mezi lety 1103 a 1118 postoupil opatství Saint-André rodové území, na němž se již nacházel kostel a malá neopevněná osada (villa).

Obě stavby vznikly zřejmě jen krátce předtím, neboť kult svatého Kryštofa se v jihovýchodní Francii začal šířit až v průběhu 11. století. Existence vesnice před rokem 1082 je navíc nepravděpodobná – v tomto roce totiž šlechtic Ripert de Mévouillon převáděl veškerý svůj majetek na náhorní plošině Albion opatství v Cluny, a pokud by osada v té době existovala, byla by v listinách zmíněna v souvislosti s tímto rozsáhlým panstvím (později známým jako Revest-du-Bion).

Románská výstavba současné hlavní lodi je datována do let 1150 až 1175.

Rozsah území náležejícího opatství Saint-André v Saint-Christol je znám díky rozhodčímu výroku z roku 1270. Tento dokument zmiňuje samotnou vesnici, označenou jako castrum (opevněné sídlo), a okolní úrodné pozemky. Výjimku tvořily rozsáhlé neobdělávané či zalesněné plochy v oblasti Mont-Amaron a zbytku náhorní plošiny, které zůstaly v držení rodu d’Agoult. Tyto pozemky byly v průběhu 13. století postupně kultivovány a osidlovány rolníky; část z nich byla později postoupena opatství Sénanque.

Přestože byl Saint-Christol významnější než sousední převorství v Saint-Trinit, které disponovalo jen skromným venkovským zázemím, zůstal po celý středověk až do konce 18. století pouze malou filiálkou opatství ve Villeneuve-lès-Avignon. Zdejší mnišské osazenstvo tvořili obvykle jen jeden či dva řeholníci pověření službou v řádovém kostele.

Kvůli rostoucímu počtu obyvatel byla loď kostela v letech 1688 až 1690 rozšířena o severní boční loď o třech klenebních polích, postavenou v pogotickém slohu. V témže století vznikla také zvonice, přistavěná k východnímu okraji jižní stěny románské lodi. V této době prošla proměnou i hlavní loď: původní románské valené klenby byly nahrazeny gotickými křížovými klenbami, což si vyžádalo dodatečné zpevnění jižní stěny opěrnými pilíři.

K radikální změně vnitřního uspořádání došlo v roce 1763 po vizitaci biskupa z Aptu. Hlavní oltář, který do té doby stál v „příliš úzkém a nevzhledném presbytáři“ (míněn chór původního románského kostela), byl přemístěn k západní stěně lodi. Současně byl hlavní klasicistní portál, vybudovaný při rozšiřování kostela, přenesen ze západního průčelí na východní, aby byl zajištěn lepší přístup z centra obce.

Památková ochrana Od 14. června 1909 je kostel zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

V roce 1975 byl v rámci památkových úprav původní hlavní oltář navrácen na své historické místo do východní chórové apsidy románské lodi.

Architektura

Popis stavby a rozměry Jedná se o dvoulodní kostel s odsazenou půlkruhovou apsidou a zvonicí přistavěnou k jižní stěně. Celková koncepce odráží románský původ s pozdějším barokním rozšířením.

Následující rozměry jsou přibližné, odvozené z nákresu stavby:

Vnější rozměry Celková délka hlavní lodi s chórem: 25,00 m Celková šířka obou lodí (bez pilířů): 16,25 m Šířka hlavní lodi (bez pilířů): 9,25 m Šířka severní boční lodi (bez pilířů): 6,90 m Šířka chórové apsidy: 6,90 m Hloubka chórové apsidy: 4,00 m Rozměry zvonice: 3,35 m (šířka) × 2,75 m (vyložení)

Vnitřní rozměry

Celková délka hlavní lodi s chórem: 22,90 m Celková délka severní boční lodi: 16,00 m Šířka hlavní lodi (včetně arkádových výklenků): 7,20 m Šířka severní boční lodi: 6,00 m Šířka chórové apsidy (mezi pilíři): 4,40 m Hloubka apsidy: 3,70 m Výška parapetu arkády: 1,60 m Výška arkád: 2,70 m

Stavební podoba

Současný farní kostel v horní části obce Saint-Christol tvoří dva jasně odlišitelné stavební celky: románská část z 12. století a přístavba ze 17. století, provedená v pozdně gotickém slohu.

Jižní, románský oddíl tvoří hlavní loď o třech klenebních polích, která byla původně zaklenuta valenou klenbou. Na východní straně na loď navazuje chórová apsida, která je v interiéru půlkruhová, zatímco v exteriéru je uzavřena polygonálně pěti stranami. Historické prameny neuvádějí, kde se v této původní etapě nacházel hlavní vstupní portál.

Ve třetím klenebním poli jižní stěny románské stavby se původně nacházel vedlejší vchod s půlkruhovým záklenkem, a to přibližně v místech, kde je dnes vstup do zvonice. Stopy po tomto vstupu jsou dodnes patrné na východním ostění dveří i v exteriéru. Tento vchod pravděpodobně vedl do obdélníkové zahrady s cisternou, která tvořila centrum již zaniklé křížové chodby. Je však také možné, že tento vstup sloužil jako hlavní portál pro věřící.

V prvním klenebním poli jižní stěny se dodnes nacházejí půlkruhové dveře vedoucí do prostor přistavěných k románské lodi. Pravděpodobně se jedná o nástupce starších konventních budov, které sloužily zdejší řeholní komunitě.

V rámci druhé stavební etapy byla upravena i klenba hlavní lodi; původní románská valená klenba byla tehdy přestavěna v pozdně gotickém slohu, shodném s novou severní lodí.

Severní přístavba z konce 17. století se rovněž skládá ze tří klenebních polí. Druhé a třetí pole mají stejnou délku, zatímco první (západní) pole je o polovinu kratší než ostatní. Severní boční loď je o něco více než metr užší než loď hlavní. Západní stěna této nové lodi je oproti průčelí původní románské části výrazně ustoupená; v tomto prostoru se původně nacházela otevřená předsíň.

V ose této ustoupené stěny byl při výstavbě druhé lodi zřízen hlavní portál kostela. Ten byl však o necelé století později zazděn a přemístěn do východní stěny, kde se nachází dodatečně. Důvodem byla pravděpodobně lepší ochrana před nepřízní počasí, neboť západní fasáda je vystavena studeným větrům vanoucím od blízké hory Amaron. Nové umístění je navíc pro obyvatele obce lépe přístupné.

Původní prostý románský kostel sv. Kryštofa byl zaklenut valenou klenbou, jejíž zbytky (v podobě tzv. kapes či stop po zaklenutí) jsou dodnes patrné na vnitřní i vnější straně štítových zdí. Tuto klenbu podél bočních stěn nesly půlkruhové slepé arkády s dvojnásobně odstupňovanými hranolovitými oblouky, které spočívají na obdobně odstupňovaných nástěnných pilířích; tyto prvky se dochovaly v původní podobě.

Lze předpokládat, že valená klenba byla původně rozdělena do jednotlivých polí pomocí pásů s obdélníkovým průřezem. Tyto pasy pravděpodobně dosedaly na pilíře stejné šířky, jaké lze dnes vidět u dodatečně vložených pogotických křížových kleneb. Vrcholy oblouků postranních slepých arkád však zůstávaly výrazně níže než vrcholy klenebních pasů.

Chórová apsida, která má polokruhový půdorys, je zaklenuta precizně vyzděnou polokulovitou klenbou – konchou. Vstup do apsidy tvoří klenební pas s obdélníkovým průřezem, který vykazuje směrem do lodi výrazné odstupňování (ústupkový profil) a dosedá na odpovídající odstupňované nástěnné pilíře. Vítězný oblouk apsidy dosahuje přibližně stejné výšky jako postranní arkády a slepé arkády v lodi.

Patky klenebního pasu a jeho odstupňování zdobí krátké vlysy v podobě hlavic s motivy akantových listů a vinné révy. Profil náběžní římsy těchto hlavic pak plynule pokračuje po celém obvodu apsidy jako jemně zdobená průběžná římsa.

Půlkruhová stěna apsidy je členěna umělecky významnou, poměrně vysokou slepou arkádou, která spočívá na více než metr a půl vysokém soklu (parapetu). Tato dekorativní arkáda sestává z pěti půlkruhových výklenků (nik) a šesti volně stojících sloupků s jemně opracovanými dříky. Sloupky jsou osazeny sochařsky zdobenými hlavicemi, profilovanými náběžnými deskami a patkami (částečně rovněž zdobenými), které spočívají na hranolových soklech (plintech).

Na počátku 17. století hrozilo původní románské valené klenbě lodi zřícení. Horní části stavby byly následně ve dvou etapách obnoveny, avšak již bez kamenného zaklenutí. Z listiny sepsané roku 1644 notářem Montjallardem vyplývá, že tehdejší mistr zednický Antonin Jouffraiy ze Saint-Michel dostal za úkol „strhnout klenbu empory[...], nad pilíři kostela vztyčit tři příčné oblouky pro podepření konstrukce, vsadit šest oken a postavit věž z tesaného kamene pro tři zvony“.

Tyto zdvojené oblouky (nejedná se o ty současné) tehdy nesly pouze dřevěný krov. Jeho relativně nízká hmotnost již nepředstavovala pro stabilitu kostela riziko. V této době byla také dříve plná severní stěna prolomena třemi okny (v každém poli jedno) a původní menší okna na jižní straně byla zvětšena tak, aby odpovídala nové protější straně; v této podobě se dochovala dodnes.

Jen o něco později, mezi lety 1688 a 1690, byla v pozdně gotickém slohu přistavěna severní boční loď. Tato úprava vyžadovala proražení původní severní stěny hlavní lodi, čímž se někdejší slepé arkády změnily v otevřené arkády (v prvním poli vznikla pouze poloviční arkáda).

Nová loď byla zaklenuta křížovými žebrovými klenbami. Jejich kápě (klenební pole) dosedají na žebra a na klenební pasy obdélníkového průřezu, které nesou odpovídající nástěnné pilíře. Výšku náběhů oblouků vyznačují profilované náběžné římsy (vlysy). Podél stěn jsou kápě klenby lemovány čelními oblouky tvořenými polovinou profilu žebra.

Žebra mají v průřezu tvar seříznutého rovnoramenného trojúhelníku, jehož strany zdobí dva ploché a široké žlábky (výžlabky). Ve středu každého pole se žebra sbíhají v válcovém svorníku s vytesanými náběhy žeber a prostým rostlinným dekorem. Žebra jsou osazena v úrovni náběžných římsových profilů na hlavicích; dvě z nich mají podobu lidských hlav s bohatým rostlinným dekorem v horní části. Kápě klenby a stěny jsou hladce omítnuty.

Ve stejném období (1688–1690) byla znovu zaklenuta i hlavní loď, přičemž byla použita shodná konstrukce křížových žeber jako u nově budované severní boční lodi.

O tehdejších stavebních pracích svědčí nápis: „I.A. (Jean Aubert) 1688, dokončeno 1690, I.A. z VILLEMUSU“.

Informace o ceně a podrobnostech zakázky se dochovaly díky záznamům výše zmíněné notářské kanceláře. Denuis Barbier ze Saultu potvrdil 8. května 1688 správnost nápisu a zároveň zveřejnil detaily smlouvy. Stavitelem byl „Jean Aubert, zedník z obce Villemus“, jehož úkolem bylo kostel opravit a rozšířit severním směrem o tři další klenební pole.

Exteriér

Vnější vzhled kostela je velmi prostý, prakticky postrádá jakoukoli umělecky hodnotnou sochařskou výzdobu.