José María Pignatelli (27. prosince 1737, Zaragoza – 15. listopadu 1811, Řím) byl španělský římskokatolický kněz, který byl neoficiálním vůdcem jezuitů v exilu na Sardinii po jejich zrušení. Dohlížel na obnovu Tovaryšstva Ježíšova a je považován za jeho druhého zakladatele. Katolická církev jej uctívá jako světce.

Život náhled|Portrét

Raný život Narodil se dne 27. prosince 1737 v Zaragoze ve Španělsku jako sedmý z devíti dětí, do původem neapolské šlechtické rodiny. Jeho rodiči byli Antonio Pignatelli de Aragón a Francisca Moncayo y Fernández de Heredia. Základní studia absolvoval na jezuitské koleji v Zaragoze společně se svým bratrem Nicolásem. Právě zde onemocněl tuberkulózou, která ho sužovala po celý život. Ve věku 15 let, dne 8. května 1753 v Tarragoně, vstoupil navzdory odporu rodiny do Tovaryšstva Ježíšova. Po dokončení teologických studií byl v prosinci roku 1762 vysvěcen na kněze a byl pověřen výukou na koleji v Zaragoze.

V roce 1766 byl guvernér Zaragozy považován za odpovědného za hrozící hladomor a obyvatelstvo bylo natolik rozhořčené, že se chystalo zničit jeho palác požárem. Pignatelli však lidi přesvědčil, aby se zdrželi násilí. Navzdory děkovnému dopisu od španělského krále Karla III. byli jezuité obviněni z podněcování nepokojů. Pignatelli toto obvinění vyvrátil, avšak následoval dekret o vyhnání jezuitů ze Zaragozy dne 4. dubna 1767.

Hrabě z Arandy, králův oblíbenec a zastánce vyhnání jezuitů ze Španělska, nabídl Pignatellimu a jeho bratru Nicolásovi (také členovi řádu), že jako příslušníci šlechty mohou ve městě zůstat, pokud opustí řád. Bratři však zůstali pevní ve svém rozhodnutí a odešli do vyhnanství spolu se svými spolubratry.

Vyhnanství Papež Klement XIII. nedovolil jemu a ostatním jezuitům z aragonské provincie přistát v italské Civitavecchii, a proto odpluli do Korsické republiky, kde Pignatelli prokázal výrazné organizační schopnosti při zajištění péče pro 600 kněží a seminaristů. Jeho sestra, vévodkyně z Acerry, jim pomáhala finančně i hmotně. Organizoval studium a jezuité mohli nadále zachovávat své náboženské praktiky.

Když Francie v roce 1770 převzala vládu nad Korsikou, byli jezuité nuceni odejít do Janova. Pignatelli musel znovu zajistit útočiště ve ferrarské legaci, nejen pro jezuity ze své provincie, ale i pro ty, kteří byli nuceni vrátit se z misií v Novém Španělsku. Společenství však bylo rozpuštěno po zrušení celého řádu papežem Klementem XIV. v srpnu roku 1773. Oba bratři pak museli hledat útočiště v Bologni, kde žili v ústraní a bylo jim zakázáno vykonávat kněžskou službu. Věnovali se studiu a José začal shromažďovat knihy a rukopisy týkající se dějin řádu. náhled|Urna s jeho ostatky v kostele Il Gesù v Římě

Obnova O několik let později nově zvolený papež Pius VI. dovolil přeživším bývalým jezuitům znovu se spojit s členy Tovaryšstva Ježíšova, kteří stále působili v Ruském impériu. Pignatelli se k nim chtěl připojit, ale musel svůj odjezd odložit. Během tohoto odkladu mu Ferdinand, vévoda parmský (který je v roce 1768 násilně vyhnal ze svých zemí), dovolil znovu obnovit řád ve svém vévodství. Roku 1793, poté co prostřednictvím ruské carevny Kateřiny II. získal několik jezuitů z Ruska, bylo nové působiště založeno.

Dne 6. července 1797 Pignatelli obnovil své řeholní sliby. Roku 1799 byl jmenován novicmistrem v novém noviciátu v Colornu, který byl schválen papežem. Po smrti parmského vévody v roce 1802 bylo vévodství připojeno k Francii. Jezuité však zůstali po osmnáct měsíců nerušeni. Ještě předtím, roku 1800, byl Pignatelli jmenován papežem Piem VII. provinciálem jezuitů v Itálii. Po značném úsilí získal povolení pro působení jezuitů v Neapolském království. Papežské breve z 30. července 1804 bylo mnohem příznivější než to, které bylo vydáno pro Parmu. Přeživší jezuité žádali o návrat, ale mnozí zastávali církevní úřady, které nemohli opustit. Na Sicílii byly otevřeny školy a kolej, avšak když tato část království připadla Napoleonovi, bylo nařízeno rozptýlení jezuitů, i když dekret nebyl přísně vymáhán. Pignatelli založil koleje v Římě, Tivoli a Orvietu a jezuité byli postupně zváni i do dalších měst.

Během vyhnanství papeže Pia VII. a francouzské okupace Papežského státu zůstalo Tovaryšstvo Ježíšovo nedotčeno, zejména díky jeho prozíravosti, kdy se mu dokonce podařilo vyhnout přísaze věrnosti Napoleonovi. Roku 1807 také zajistil obnovení řádu na Sardinii.

Zemřel v Římě, tehdy pod francouzskou okupací, dne 15. listopadu 1811 na krvácení způsobené tuberkulózou, která se u něj v předešlém měsíci zhoršila. Jeho ostatky spočívají v relikviáři pod oltářem kaple Umučení v kostele Il Gesù v Římě.

Úcta Jeho beatifikační proces započal dne 30. září 1842, čímž obdržel titul služebník Boží. Dne 25. března 1917 jej papež Benedikt XV. podepsáním dekretu o jeho hrdinských ctnostech prohlásil za ctihodného.

Blahořečen byl dne 21. května 1933 v bazilice sv. Petra papežem Piem XI. Zde jej poté dne 12. června 1954 papež Pius XII. svatořečil.

Jeho památka je připomínána 14. listopadu. Bývá zobrazován v kněžském oděvu.

Odkazy

Reference

Související články Seznam světců a mučedníků katolické církve

Externí odkazy

Hagiography Circle Saints SQPN Santi e Beati

Kategorie:Římskokatoličtí svatí Kategorie:Španělští svatí Kategorie:Španělští římskokatoličtí duchovní Kategorie:Španělští jezuité Kategorie:Narození v roce 1737 Kategorie:Narození 27. prosince Kategorie:Narození v Zaragoze Kategorie:Úmrtí v roce 1811 Kategorie:Úmrtí 15. listopadu Kategorie:Úmrtí v Římě Kategorie:Pohřbení v Římě Kategorie:Zemřelí na tuberkulózu Kategorie:Muži