Kolegiátní kostel Notre-Dame-en-Vaux v Châlons-en-Champagne je bývalý kolegiátní kostel postavený v gotickém slohu mezi 12. a 15. stoletím. V 19. století byl doplněn o zvonkohru s 56 zvony.

Historie Existence původní kaple v 7. století je hypotetická; zmínka o ní vychází z úmrtního záznamu chalonského biskupa Arnoula (zvolen roku 665), který citovali maurini z kláštera Saint-Germain-des-Près: „Obiit Arnulphus episcopus dedit nobis altare sanctae Mariae in suburbio“. Listina Karla Holého z roku 850 již zmiňuje majetek kapituly „capella Sanctae Mariae non longe a muro civitatis structura“, což potvrzuje existenci kaple v 9. století vně městských hradeb, pravděpodobně na místě současného kostela u břehu řeky Mau.

Kapitula katedrály svatého Štěpána v Châlons obdržela v roce 1107 od papeže Paschalise II. potvrzující bulu ke svému majetku, který zahrnoval i kostel Notre-Dame s farností. V roce 1114 byla podepsána smírčí listina mezi kapitulou Notre-Dame a katedrální kapitulou, která upřesnila, že údržbu a opravy hradí kanovníci od Notre-Dame.

První písemná zmínka o názvu Notre-Dame de vallibus (Panna Maria v údolích – Notre-Dame-en-Vaux) pochází z roku 1157 z kroniky opatství Saint-Pierre-aux-Monts. Ta popisuje zázraky, k nimž došlo na staveništi při obnově kostela poté, co se původní stavba zřítila. Kolem roku 1160 (nebo 1176) povolil papež Alexandr III. kanovníkům navýšit jejich počet a přijímat nové prebendy na financování výstavby. V roce 1165 se o probíhajících pracích a zapojení místních obyvatel zmiňuje katedrální kanovník Guy de Bazoches.

Chronologie současné podoby chrámu je mezi historiky umění předmětem debat, zejména v souvislosti se zřícením v roce 1157. Louis Demaison se domníval, že tehdy byl zničen pouze závěr (chevet), což dokládal srovnáním s opatstvím Saint-Remi v Remeši. Naproti tomu Ernst Gall tvrdil, že po roce 1157 byl znovu postaven celý kostel. Podrobnou chronologii založenou na detailní analýze památky později vypracovala Anne Prache.

Jižní rameno transeptu a západní věže ukazují, že hlavní loď měla původně pouze dvě úrovně. V polovině 12. století byly do stavby začleněny starší východní věže, pocházející pravděpodobně z kostela z 11. století, jehož základy apsidy byly nalezeny během vykopávek v letech 1856 až 1858 v transeptu, a kostel měl hlavní loď s bočními loděmi. Loď i transept měly dvě úrovně.

Mezi lety 1181 a 1187 probíhal spor mezi farním knězem a kanovníky od Notre-Dame. V letech 1182 a 1184 katedrální kapitula znovu potvrdila svá jurisdikční práva nad kolegiátním kostelem. Mezi lety 1184 a 1187 opakovaně zasahoval arcibiskup remešský, Vilém z Champagne, aby podřídil kanovníky od Notre-Dame katedrální kapitule. Přestavba kolegiátního kostela probíhala ve stejné době jako stavba opatství Saint-Remi v Remeši za opata Pierra de Celle a obě stavby vykazují podobnosti, na které upozornil Eugène Viollet-le-Duc. Nový kolegiátní kostel byl vysvěcen v roce 1183.

Po skončení neklidného období, mezi lety 1190 až 1210, byly zahájeny práce na transeptu a hlavní lodi s cílem sjednotit vnitřní prostor. Loď i transept byly zvýšeny, aby byla klenba ve stejné úrovni jako klenba plánovaná pro presbytář. Nelze přesně určit, zda byl závěr kostela upraven před nebo po transformaci lodi a transeptu.

V roce 1234 způsobila škody povodeň. Farnost Notre-Dame se stala příliš lidnatou a mezi lety 1129 a 1245 byla rozdělena do pěti farností. Kostel byl vysvěcen 29. srpna 1322 chalonským biskupem Pierrem de Latilly na žádost kanovníků od Notre-Dame; listina sepsaná při této příležitosti uvádí, že stavba kostela byla dokončena již dávno.

Ve 14. století byly k věžím přidány jehlanové střechy. V roce 1469 byl před jižní portál přistavěn portikus. V 16. století byla zvětšena okna v bočních lodích a osazena vitrážemi.

Během Velké francouzské revoluce byly zbořeny dvě špice východních věží, zničeno vybavení interiéru a poškozen jižní portál. Farní bohoslužby byly obnoveny v roce 1795.

Kolegiátní kostel Notre-Dame-en-Vaux je od roku 1840 zapsán na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury. a od roku 1998 je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO jako součást položky „Poutní místa do Santiaga de Compostely ve Francii“.

Architektura náhled|vlevo|Notre-Dame-en-Vaux nad řekou Mau, rajský dvůr za stromy

Se svými dvěma olověnými špicemi, které se zrcadlí v řece Mau, se kolegiátní kostel Notre-Dame-en-Vaux stal symbolem města Châlons-en-Champagne. Stojí na místě, které sloužilo náboženským účelům již od 9. století. O kostele, který mu předcházel, je známo jen málo. Současná stavba, jejíž budování začalo kolem roku 1157 a hrubá stavba byla dokončena kolem roku 1217, je významnou gotickou památkou s tribunami a triforiem, která si ve svých nejstarších částech uchovává stopy románského vlivu. Budova, která v té době sloužila zároveň jako kolegiátní i farní kostel — byla důležitým poutním místem zasvěceným Panně Marii.

Exteriér rámují čtyři románské věže (vliv katedrály v Toul částečně sledující rýnsko-románský plán), dvě na průčelí a dvě další v rozích transeptu a závěru. Před revolucí byly všechny čtyři zakončeny špicemi. Apsida s ambitem a věncem kaplí stupňuje své zaoblené objemy, které zdůrazňují nad sebou umístěné řady opěrných oblouků.

Měkké světlo, které kostel zalévá, dává vyniknout harmonii jeho proporcí a kvalitě kompozice. Toto světlo je barveno vitrážemi, z nichž ty nejpozoruhodnější byly osazeny na počátku 16. století do oken v pozdně gotickém (flamboyantním) stylu, která byla nově proražena v bočních lodích.

V interiéru se nacházejí pozůstatky mnoha náhrobních kamenů, například manželů Noisetteových, chalonského konšela Jeana Menguyho, Miche Jolyho a Jeana Talona, prvního intendanta Nové Francie (1695), či Clauda Chastillona, královského topografa (1616).

Podlahy kaplí zdobí dlaždice s biblickými výjevy vykládanými olovem. V kolegiátě se nachází také soubor maleb: triptych Klanění mágů z kostela Saint-Loup a díla malíře Clauda Françoise (známého jako Frère Luc). náhled|upright|Relikviář svatého pupku Krista. Panna Maria s dítětem. Pochází z kostela Notre-Dame-en-Vaux v Châlons-en-Champagne. 1407. Musée de Cluny, Paříž. Jižní rameno (pocházející ze samotného počátku stavby) je bohatě zdobeno a sochařsky zpracováno. Jižní boční portál se sochařským tympanonem a sochami na sloupech (kolem roku 1170) byl bohužel vážně poškozen během Velké francouzské revoluce. náhled|vlevo|plán Rajského dvora (cloitre) před zničením v roce 1752.

Po jeho zničení počínaje rokem 1759 bylo nalezeno téměř 50 soch, ať už neporušených nebo v fragmentech. Ty jsou dnes vystaveny v Muzeu rajského dvora (Musée du cloître de Notre-Dame-en-Vaux), které bylo otevřeno v roce 1978 přímo na místě (in situ) v ulici Nicolas Durand. Ke kolegiátnímu kostelu stále patří také památkově chráněné kanovnické domy.

Interiér a vybavení V kostele Notre-Dame-en-Vaux byla uchovávána vzácná relikvie, která přitahovala davy poutníků a přinesla chrámu slávu: relikvie Svatého pupku Krista. Tu v roce 1707 nechal zničit Jean-Baptiste-Louis-Gaston de Noailles, chalonský biskup-hrabě. Existence této relikvie je však doložena až na počátku 15. století; poutě, které podpořily výstavbu v 12. a 13. století, byly spíše poutěmi mariánskými.

Varhany náhled|vlevo|Varhany a varhanní skříň.

Varhanní skříň a kruchta jsou zapsány v seznamu kulturního dědictví. Doklady o přítomnosti varhan v kostele pocházejí již z roku 1409; tehdy se nástroj nacházel na kruchtě v pátém poli jižní boční lodi. Po dlouhých úvahách o jeho umístění bylo v březnu 1634 rozhodnuto o stavbě nového nástroje v zadní části západního portálu. Varhanní skříň vyrobili Nicolas Profinet a Jean Chandart; měla pět věžiček, kupole se šupinovým dekorem a azurové okenice se zlatými liliemi. Instrumentální část postavil Jehan de Villers, který byl zdejším varhaníkem až do roku 1663. Nástroj měl 29 rejstříků, pedál a tři manuály.

V roce 1680 přidal René Daumouche z Remeše další manuál a v roce 1713 provedl Nicolas Le Bé z Troyes opravu (relevage). Krupobití 30. července 1720 však rozbilo rozetu a varhany poškodilo. Nástroj znovu opravil v roce 1757 Jacques Cochu a následně jej v roce 1789 restauroval jeho vnuk René, který v roce 1791 přidal rejstříky klarin a kvintový pedál. Varhany tehdy měly 34 rejstříků.

Farář Paul Champenois se později rozhodl pro úpravu nástroje; práce bratří Claudů z Mirecourtu v letech 1856 až 1859 zahrnovaly úplnou obnovu měchů a úpravu skříně, přičemž část píšťalového fondu zůstala zachována. Výsledek nebyl uspokojivý, proto jej v roce 1865 upravil Ferdinand Voigt z firmy Merklin. Tato firma v roce 1893 navrhla modernizaci a elektrifikaci varhan propojením hlavního nástroje s chórovými varhanami. V roce 1943 přidal Gutschenritter pět rejstříků do pozitivu, přičemž nepoužité uskladněné píšťaly byly roztaveny pro kov.

Vitráže Kolegiátní kostel uchovává vitráže z několika různých období:

Kostel obsahuje šest polí z 12. století. V bočních lodích se nacházejí vitráže zobrazující Pašije Krista, Život Panny Marie, život svatého Jakuba atd., pocházející z druhé čtvrtiny 16. století. Některé z kompozic jsou připisovány pikardskému sklářskému mistru Mathieu Blévillovi. Pouze jedna z nich, vitráž svatého Jakuba, je signována. Vitráž svatého Jakuba darovali v roce 1525 Jehan Lalemant a Anne Chenu. Je signována Mathieu Blévillem na postroji koně. Byla vytvořena podle rytiny Martina Schongauera a nad dárci se svými patrony po stranách svatého Jakuba Staršího zobrazuje bitvu u Clavija, do níž světec údajně zasáhl. Další vitráž je zasvěcena oslavě Panny Marie. Jsou na ní vyobrazeni dárci, kteří vznik vitráže financovali – Nicolas Collesson a jeho manželka Marguerite Lallemantová – umístění v dolní části kompozice po stranách, doprovázeni svatým Mikulášem a svatou Markétou. Vitráže z 19. století vytvořili Thévenot (výjevy ze života Panny Marie, kolem roku 1840) a Didron, většinou podle návrhů (kartonů) Louise Steinheila (okna v horní části chóru zasvěcená oslavě Panny Marie a svatých).

Literatura Abbé Champenois, Note sur les travaux de restauration de l'église de Notre-Dame-en-Vaux (Vallibus) de Châlons sous la direction de M. Lassus architecte du gouvernement, Congrès archéologique de France. 22e session. À Châlons-sur-Marne, à Aix et à Avignon. 1855, Paris, Société française d'archéologie pour la conservation des monuments historiques,‎ 1856, s. 311-320 Louis Grignon, Description et historique de l'église Notre-Dame-en-Vaux de Châlons, collégiale et paroissiale, Châlons, 1884. A. de Dion, Notre-Dame en Vaux à Châlons-sur-Marne, Bulletin monumental, sv. 52,‎ 1886, s. 547-559 Louis Demaison, Église Notre-Dame, Congrès archéologique de France. 78e session. À Reims. 1911, Paris, Société française d'archéologie,‎ 1912, s. 473-496 Octove Beuve, Un vitrail de Mathieu Bléville, à l'église Notre-Dame-en-Vaux de Châlons-sur-Marne, in: Réunion des sociétés savantes des départements à la Sorbonne. Section des beaux-arts, Ministère de l'instruction, 1914, s. 169-176 Jean Rocard, Les charpentes de l'église de Notre-Dame-en-Vaux à Châlons-sur-Marne, Mémoires de la Société d'agriculture, commerce, sciences et arts du département de la Marne, sv. 83,‎ 1968, s. 42-68 Anne Prache, L'église Notre-Dame-en-Vaux de Châlons, Congrès archéologique de France. 135e session. Champagne. 1970, Paris, Société française d'archéologie,‎ 1980, s. 279-297. Léon Pressouyre, Le cloître de Notre-Dame-en-Vaux à Châlons-sur-Marne, Congrès archéologique de France. 135e session. Champagne. 1977, Paris, Société française d'archéologie,‎ 1980, s. 298-306 Jean-Marie Pérouse de Montclos (dir.), Le guide du patrimoine Champagne Ardenne, Paris, Hachette, 1992 (ISBN 978-2-01-020987-1), s. 127-134 Sylvette Guilbert, Le legs de Thibaud des Abbés à la collégiale de Notre-Dame-en-Vaux, La Vierge-reliquaire su saint-Nombril(1407), Études Marnaises, SACSAM, sv. CXXVII,‎ 2012, s. 67-77.