Ottoia je vyhynulý rod hlavatců, jehož zkameněliny byly nalezeny v burgesských břidlicích, z období středního kambria v Britské Kolumbii. Několik fosilních nálezů je známo také z Číny. Rod Ottoia poprvé popsal Charles Doolittle Walcott v roce 1911.
Popis a paleobiologie Ottoia s délkou přibližně 80 mm patřila k největším zástupcům fauny burgesských břidlic. Vedla bentický způsob života. Žila na dně moře a do sedimentů (bahna) hloubila dutiny ve tvaru písmene U, ve kterých pobývala. Byla dravcem – její kořistí se často stávaly hyolity rodu Haplophrentis (živočich s lasturou podobnou měkkýšům), které požírala převážně od hlavy. Svou kořist lovila pomocí jakéhosi zatahovacího chobotku (sosáku) lemovaným zuby. Sosák měl 28 řad háčků proložených různými trny. Trny na jeho chobotu byly podle principu uniformitarianismu interpretovány jako zuby, kterými lovila svou kořist. Zdá se, že Ottoia se chovala také jako mrchožrout, živila se mrtvými organismy, jako byl členovec Sidneyia. Nejméně u jednoho exempláře Ottoia prolifica byly nalezeny zbytky jiného jedince tohoto druhu, což naznačuje, že Ottoia byla kanibalem. Dravost a kanibalismus se běžně vyskytují také u současných bezobratlých. Nálezy zkamenělin dokládají velikost až 150 mm, nejmenší exempláře měly velikost jeden centimetr, jednalo se pravděpodobně o mláďata. Aby Ottoia mohla růst pravidelně se zbavovala kutikuly.
Paleoekologie Nejlépe zachované a nejpočetnější zkameněliny rodu Ottoia pocházejí ze středokambrických břidlicových usazenin z Burgessu, kde patří k nejběžnějším. Tato lokalita je významná z hlediska počtu i stavu zachování zkamenělin. Ve většině případů fosilizace se tělo mrtvého organismu usadilo na dně jezera nebo řeky a bylo pomalu pokryto sedimenty. V oblastech břidlicové formace v Burgessu vodní proudy někdy způsobovaly, že sedimenty vytvářely bahenní laviny, které pohřbívaly živočichy nacházející se v jejich cestě. Organismy zahynuly okamžitě a v bezkyslíkovém prostředí pak začal proces fosilizace.
Ve zkamenělinách pocházejících z burgesských břidlic se často vyskytují vnější kostry a končetiny, u některých se zachovaly i svaly a obsah žaludků. Vnitřní orgány jsou obzvláště dobře zachovány u rodu Ottoia. Měkké tkáně se však u mnoha živočichů, jako jsou Scenella, Lingulella nebo Diraphora, nezachovaly. Také u trilobitů došlo k fosilizaci pouze exoskeletu. Pozůstatky členovce Canadaspis se nacházejí ve shlucích. Mnoho zkamenělin z burgesských břidlic vykazuje charakteristické tmavé skvrny. To dokazuje výskyt organismů s měkkými těly v kambriu – po smrti takového organismu se radioaktivní uhlík nacházející se v měkkých tkáních přeměnil na vrstvu křemičitanů a vytvořil skvrnu na skále.
Mezi nejběžnější zkameněliny v burgesských břidlicích patří řasy, zejména Morania confluens. V její blízkosti nebyly nalezeny zkameněliny jiných řas a jen málo živočichů, jako je Burgessochaeta a vzácné exempláře rodu Burgess a Marrell. Další tam nalezenou řasou je Marpolia spissa – vzhledem ke své jemnější stavbě je mnohem vzácnější než Morania. V blízkosti zkamenělin marpolie byly nalezeny zbytky živočichů z rodů Eldonia a Wiwaxia. V blízkosti mnoha zkamenělých živočichů nebyly nalezeny zbytky těchto řas, což naznačuje heterogenitu prostředí. Podle jiné hypotézy mohly tyto řasy žít v různých výškách. Největším živočichem a dominantním dravcem tamějších ekosystémů byl Anomalocaris – zkameněliny naznačují, že se živil mimo jiné trilobity.
Je známo téměř 1 500 fosilních exemplářů rodu Ottoia. Mezi další priapuly burgesské fauny patří rody Ancalagon, Selkirkia a Louisella.
Rozšíření Jen ve sbírkách University of Nebraska State Museum (UNSM) je známo nejméně 1000 exemplářů z Burgess Shale, k tomu je třeba připočítat sbírky ROM a stovky exemplářů jinde. Z ložiska Greater Phyllopod bed je známo 677 exemplářů rodu Ottoia, které tvoří 1,29 % tamějšího společenstva.
Ottoia byla také zaznamenána ve středokambrických ložiscích v Utahu a Španělsku, Nevadě a na různých dalších lokalitách. Tyto zprávy jsou však nejisté a jediné ověřitelné makrofosilie rodu Ottoia pocházejí přímo z Burgess Shale.
Mikrofosilie odpovídající zubům rodu Ottoia mají však mnohem širší rozšíření a nacházejí se v celé sedimentární pánvi západní Kanady. Domnělí kandidáti (původně popsaní v ICBN jako Goniomorpha) mohou skutečně rozšířit areál výskytu Ottoia, nebo alespoň podobných priapulů, až do ordoviku. Jeden špatně zachovalý exemplář, který pravděpodobně patří k rodu Ottoia, byl objeven v dolnoordovické formaci Madaoyu v čínské provincii Chu-nan.
Druhy
Ottoia prolifica†, Walcott, 1911, typový druh Ottoia tricuspida†, Smith et al., 2015
Oba druhy pocházejí z burgessských břidlic v Britské Kolumbii v Kanadě.
Odkazy
Reference
Literatura
Externí odkazy
Kategorie:Organismy žijící v kambriu Kategorie:Hlavatci