OpolíOpolí v Internetové jazykové příručceOpolí ve Slovníku spisovného jazyka českéhoOpolí v Ottově slovníku naučnémČeský statistický úřad: „Spolupráce s polským statistickým úřadem v Opolí“ (, , slezskopolsky Uopole / Ôpole, slezskoněmecky Uppeln) je město s postavením okresu v jižním Polsku, sídlo Opolského vojvodství a okresu Opolí. Leží na Odře na Opolské planině a Pradolině Wocławske, která jsou součástí Slezské nížiny. Historicky je hlavním městem Horního Slezska. Žije zde obyvatel.
Počátky města sahají do 9. století, kdy bylo střediskem slovanského kmene Opolanů. Při dělení Slezska v roce 1172 se stalo sídlem Opolského knížectví, které bylo od roku 1327 lénem českých králů a později součástí Habsburské monarchie. Lokace podle vlámského práva spojená s příchodem německých kolonistů proběhla za Kazimíra I. Opolského na začátku 13. století. Po první slezské válce připadlo spolu s většinou Slezska Pruskému království. Od roku 1815 bylo sídlem vládního obvodu Opolí a zároveň v letech 1919–1938 hlavním městem provincie Horní Slezsko. Po druhé světové válce bylo připojeno k Polsku, kde i přes odsun a emigraci velké části německého obyvatelstva zůstává významným střediskem německé menšiny.
Je sídlem Opolské univerzity, Opolského vysokého učení technického a římskokatolické opolské diecéze. Jedná se o velký dopravní uzel na železniční magistrále Katovice – Vratislav.
Dějiny První známky lidského osídlení na dnešním území města pocházejí z mladší doby kamenné. Ve starověku se na úrodných březích Odry vystřídala etnika ztotožňovaná s převorskou kulturou – Lugiové a germánští Silingové (Vandalové). Vedla tudy jantarová stezka. V 6. století n. l. do oblasti přišli Slované. Na Ostrůvku (Ostrówek), severní špici ostrova Paseka (polsky Pasieka, německy Pascheke), vzniklo hradiště Opolanů – jednoho ze čtyř slovanských slezských kmenů zmiňovaných v roce 845 Bavorským geografem. Slovo „opolí“, které se promítlo i do mnoha dalších toponym (viz např. Opole Lubelskie), označovalo typ staroslovanského územního společenství: původně samosprávy zahrnující nanejvýš několik osad a posléze správní jednotky nižší než kastelánie. náhled|vlevo|Hrobka Boleslava I. a Boleslava II. Opolského v kostele Nejsvětější Trojice V roce 1172 byl ze Slezského knížectví vyčleněn opolský úděl, čímž začal proces drobení Slezska na řadu polonezávislých knížectví. Prvním opolským panovníkem byl Jaroslav Opolský. Za vlády Boleslava II. v roce 1327 se Opolsko stalo lénem českých králů a bulou Karla IV. ze 7. dubna 1348 bylo začleněno do Koruny království českého. Až do roku 1532 v něm vládla opolská větev Piastovců. Jejímu poslednímu představiteli, Janovi II. zvanému Dobrý, se podařilo připojit zpátky rozsáhlá území odpadlá v průběhů 13. a 14. století – Bytomsko, Hlivicko, Kozelsko, Ratibořsko a Tošecko (již roku 1460 se vrátilo Falkenbersko a Střelecko) – a sjednotit tak velkou část oblasti, pro kterou se od 15. století ujal termín „Horní Slezsko“ (Silesia Superior). Po Janově bezdětné smrti knížectví, nyní nazývané Opolsko-ratibořské, připadlo jako odúmrť přímo českým králům z dynastie Habsburků, již jej několikrát dávali do zástavy, mj. v letech 1532–1552 Jiřímu Braniborsko-Ansbašskému a jeho synovi, v letech 1622–1623 Gabrielu Betlenovi a v letech 1645–1665 švédsko-polské dynastii Vasovců. Opolský hrad se nacházel v místě původního slovanského hradiště na Ostrůvku. náhled|vlevo|Opolí v roce 1535 podle Wilhelma Gottlieba Korna – nejstarší známé vyobrazení města Na pravém břehu Mlýnského kanálu (Młynówka, Mühlgraben), který do velké povodně v roce 1600 byl hlavním korytem Odry, dal Kazimír I. založit v počátcích 13. století (uvádí se období 1211 až 1217) město podle vlámského práva, ve kterém se v rámci německé východní kolonizace usadili osadníci z vnitrozemí Svaté říše římské. 6. června 1327 byla obnovena lokace města podle středského práva a v roce 1410 (uvádí se též rok 1352) podle magdeburského. Od roku 1230 existovalo opolské arciděkanství, jedno ze čtyř ve vratislavském biskupství. Nejpozději v roce 1239 zřídil biskup Tomáš I. Kozlowaroga kolegiátní kapitulu Svatého Kříže – gotický kostel dokončený pro ni roku 1295 je nyní opolskou katedrálou. V polovině 14. století město čítalo zhruba 2,3 tisíce obyvatel a mělo čtyři městské brány: jižní Bytomskou neboli Groszowickou, východní Horní neboli Gosławickou, západní Oderskou neboli Vratislavskou a vnitřní Hradní bránu; existence páté severní nazývané Biskupskou nebo Mikulášskou je sporná. V roce 1563 došlo k vyhnání židovského obyvatelstva, které se začalo vracet až v druhé polovině 18. století. Velké požáry ničily Opolí mimo jiné v letech 1615 a 1739. náhled|vlevo|Plán města z roku 1818 Po první slezské válce v roce 1742 došlo k rozdělení Slezska a Opolsko připadlo Prusku. Vznikl okres Opolí (Landkreis Oppeln) a při správní reformě roku 1815 byly v rámci pruské provincie Slezsko utvořeny tři vládní obvody, mezi nimi vládní obvod Opolí (Regierungsbezirk Oppeln) zahrnující celou její východní část. To upevnilo pozici Opolí jakožto „hlavního města Horního Slezska“, které začalo být ztotožňováno právě s územím obvodu. Bylo součástí daňové inspekce v Prudníku. náhled|Neexistující zástavba ulice Krakowska (Krakauer Straße) Po demolici městských hradeb zahájené v roce 1822 se město začalo rozrůstat jižním a východním směrem. V roce 1843 získalo železniční spojení s Vratislaví, o dva roky později s hornoslezskou uhelnou konurbací a záhy nato s Bohumínem. Nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím se stala výroba cementu – první cementárnu Portland Zementwerke založil v roce 1857 Friedrich Wilhelm Grundmann, byl to třetí podnik toho druhu v Evropě a pátý na světě. V roce 1891 se oficiální součástí města stal ostrov Paseka, existovala tam již tehdy vilová čtvrť Wilhelmsthal. Od roku 1899 tvořilo Opolí samostatný městský okres. Téhož roku byla připojena obec Sakrau (Zakrzów), kde byl v roce 1913 zprovozněn moderní přístav na Odře, jenž nahradil přístav na Mlýnském kanálu z roku 1886. V roce 1910 mělo Opolí 33 907 obyvatel, z toho 80,0 % německojazyčných, 15,8 % polsky či „vasrpolsky“ mluvících a 4,1 % dvojjazyčných. Převažovali katolíci (76,5 %), k protestantské víře se hlásilo 21,8 %, 528 židů představovalo 1,6 % populace. 1 788 osob aneb 5,3 % patřilo k vojenské posádce. náhled|Demolice hradu (1930) Po první světové válce se Opolí stalo hlavním městem samostatné provincie Horní Slezsko, která byla opět sloučena s Dolním Slezskem do jednoho celku v roce 1938 a o dva roky později obnovena, avšak již se sídlem v Katovicích. V hornoslezském plebiscitu se 94,7 % hlasujících vyslovilo pro setrvání v Německu.Výsledky plebiscitu ve městě a okrese Opolí Pro vystěhovalce z části Slezska přiznané Polsku vzniklo na severovýchodě města sídliště dnes známé jako „generálská čtvrť“ (kvůli názvům tamních ulic). Intenzivně se stavělo rovněž na východním předměstí – v dnešní městské části Śródmieście (Střed). Velkým zásahem do podoby historického centra bylo zbourání knížecího hradu na ostrově Paseka v letech 1928–1930, na jehož místě vyrostlo funkcionalistické sídlo správy provincie (nyní vojvodský úřad). Roku 1935 začala výstavba odvodňovacího kanálu (Kanał Ulgi, Flutkanal), prakticky třetího umělého koryta Odry, čímž postupně vznikal nový ostrov, na kterém se ocitlo historické Oderské předměstí (Nadodrze, Odervorstadt). V roce 1936 byly připojeny obce Halbendorf (Półwieś) a Sczepanowitz (Szczepanowice). náhled|Znovuvýstavba domů na severní straně hlavního náměstí v 50. letech V říjnu 1944 bylo Opolí prohlášeno za pevnost (Festung Oppeln) a mělo se stát jedním z opěrných bodů německé obrany na linii Odry. Nakonec se bitva o Opolí nekonala, německé jednotky, jež neobdržely slíbené posily, se před postupující Rudou armádou stáhly na levý břeh Odry a velitel obrany Friedrich-Albrecht Graf von Pfeil spáchal sebevraždu. Pravobřežní čtvrti byly obsazeny v noci na 24. ledna 1945, následně se fronta zastavila a přes řeku se Sověti dostali až mezi 15 a 19. března. V důsledku bojů, amerického bombardování v prosinci 1944, ale i plundrování města sovětskými vojáky v prvních poválečných týdnech došlo ke zničení 25 % zástavby. Při obnově zničeného historického jádra v 50. letech se uplatnily ideologické principy – nové domy okolo hlavního náměstí (Rynek) byly záměrně stylizovány do barokní podoby „z dob před pruským panováním“ a některé z prestižních důvodů navýšeny o jedno patro oproti svým předchůdcům. Ve vedlejších uličkách Starého Města vznikly úsporné socialistické bytovky a eklektickou architekturu Krakauer Straße (ulice Krakowska), spojnice mezi historickým jádrem a nádražím a nyní hlavní pěší zóny, částečně nahradila paneláková zástavba.
24. března 1945 se v Opolí objevili první představitelé polské administrativy. Připojení většiny Slezska k Polsku stvrdila Postupimská dohoda. Ve městě se usadilo mnoho polských přesídlenců z východních území postoupených Sovětskému Svazu a osadníků z polského vnitrozemí. Němci a Slezané (Šlonzáci) mohli zůstat, pokud prošli tzv. národnostní verifikací a složili příslib věrnosti polskému národu a státu, nicméně v důsledku emigrace a asimilace jejich počet v poválečných dekádách systematicky klesal. V roce 2002 se k německé národnosti přihlásilo jen 3 279 osob aneb 2,5 % obyvatel města.Výsledky polského sčítání lidu v roce 2002 podle obcí Naopak v okolních vesnicích, které patří k okresu Opolí, zůstává německá menšina velmi silná, řada z těchto obcí je oficiálně dvojjazyčná a strana Mniejszość Niemiecka – Deutsche Minderheit je dominantním uskupením v tamních samosprávách. Opolí jakožto centrum etnicky smíšeného regionu je významným střediskem kulturních a politických aktivit německé menšiny v Polsku a německojazyčných médií (Schlesisches Wochenblatt, Schlesien Aktuell). Od roku 1992 působí ve městě konzulát Spolkové republiky Německo. K slezské národnosti se hlásilo 0,7 % obyvatel v roce 2001 a 3,7 % v roce 2011, ale většina z nich se také přihlásila k polské národnosti, takže 98,6 % obyvatel Opolí se přihlásilo k polské národnosti (v Polsku můžete uvést dvě národnosti). náhled|vlevo|150px|Pomník věnovaný „boji za své vlastní vojvodství“ v roce 1998 na náměsti Svobody (Plac Wolności) náhled|Sídliště na Záodří Od roku 1950 je Opolí sídlem Opolského vojvodství, v současnosti nejmenšího polského vojvodství, které nebylo navzdory původním plánům při správní reformě v roce 1998 sloučeno s územím dnešního Slezského vojvodství kvůli masivním občanským protestům a lobbování společenských organizací včetně strany německé menšiny. Postupně byly připojovány sousední venkovské obce: roku 1955 Nowa Wieś Królewska (Königlich Neudorf / Bolko), roku 1961 Kolonia Gosławicka (Kolonie Goslawitz), roku 1965 Groszowice (Groschowitz), roku 1974 Gosławice (Goslawitz), roku 1975 Bierkowice (Birkowitz), Grotowice (Gräfenort), Grudzice (Grudschütz), Malina (Malino), Wójtowa Wieś (Vogtsdorf) a Wróblin (Frauendorf). Obrovské kontroverze a vlnu protestů vyvolalo v roce 2016 rozhodnutí připojit proti vůli tamních obyvatel dalších devět obcí: Borki (Borrek), Czarnowąsy (Czarnowanz), Chmielowice (Chmiellowitz), Krzanowice (Krzanowitz), Sławice (Slawitz), Świerkle (Horst), Winów (Winau), Wrzoski (Wreske), Żerkowice (Zirkowitz); a také části obcí Brzezie (Finkenstein), Dobrzeń Mały (Klein Döbern) a Karczów (Schönwitz). Jedním z hlavních cílů bylo získat pro město areál elektrárny Opole vybudované v letech 1993–1997 mezi vesnicemi Borki, Brzezie, Dobrzeń Mały a Czarnowąsy a rozvojovou zónu kolem něj. Kritici poukazují též na možnou politickou motivaci – pokus oslabit německou menšinu, většina přičleněných obcí totiž ležela v dvojjazyčných gminách se silnou německou reprezentací. Největší panelová sídliště vznikla v 70. a 80. letech na severovýchodě (sídliště Armii Krajowej, sídlíště Chabry, sídliště Malinka) a v západní části města na tzv. Záodří (Zaodrze).