Hispánie (latinsky Hispania) byl název užívaný v době starověké římské říše a středověku pro celý Pyrenejský poloostrov a jeho provincie. V současnosti se na tomto území rozkládají Portugalsko, Španělsko, Andorra, Gibraltar a nepatrná část jižní Francie. V době římské republiky byla Hispánie rozdělena do dvou provincií, které byly pojmenovány Hispania Citerior a Hispania Ulterior. Za principátu byla Hispania Ulterior rozčleněna do dvou nových provincií nazývaných Baetica a Lusitania, zatímco Hispania Citerior byla přejmenována na Tarraconensis. Později byla od Tarraconensis oddělena její západní část, jež byla nejprve zvána Hispania Nova a následně Callaecia (nebo Gallaecia, odtud Galicie). V rámci Diocletianovy správní reorganizace byla na konci 3. století z Tarraconensis vydělena provincie Carthaginiensis a zřejmě také Baleárské ostrovy (Baleares). Všechny hispánské provincie tvořily společně diecézi Hispaniae.

Název Původ slova Hispania je předmětem mnoha diskuzí, přičemž poznatky vzniku tohoto pojmu se zakládají převážně na domnělé vnější podobnosti s jinými výrazy. Podle jedné ze zastávaných teorií se jedná o termín odvozený z féničtiny. Tvar Hispánie prý pochází ze složeniny fénických slov î (znamenající ostrov) a šəpānîm (semitský výraz pro damana), což lze vyjádřit jako „ostrov damana“. Féničané totiž zdejší hojně se vyskytující králíky mylně považovali za damany. Existuje rovněž alternativní teorie, která vychází z předpokladu, že slovo Hispánie je převzato z iberštiny, přesněji z předřímského názvu města Sevilla, Hispalis, který nápadně připomíná antické pojmenování této země. Iberský ani keltský tvar jména Hispalis nejsou dnes již známi, ovšem někteří badatelé se domnívají, že tento pojem vznikl z řeckého Heliopolis („město slunce“). Nahrazování termínů „španělský“ a „Španělsko“ slovy „hispánský“ a „Hispánie“ se v současnosti jako matoucí a zavádějící anachronismus neužívá, protože hranice moderního Španělska nejsou totožné s hranicemi římské Hispánie či s územím pozdějšího vizigótského království. Třebaže latinský pojem Hispania byl k označení Pyrenejského poloostrova obvykle používán až do doby pozdního středověku, jeho zkrácená varianta Spania (z níž je odvozeno české slovo Španělsko) byla postupně v rostoucí míře spojována pouze se španělským královstvím, jež se zrodilo na konci 15. století.

Historie

Pravěk náhled|upright=0.8|vlevo|Rozšíření jazyků v předřímské Ibérii Podle fosílií objevených v pohoří Atapuerca na severu Španělska byl Pyrenejský poloostrov osídlen člověkem vzpřímeným (homo erectus) už před 780 000 lety. Zhruba ke konci středního paleolitu pronikl do Ibérie člověk neandrtálský, který sem patrně uprchl před migrujícím člověkem homo sapiens. První významné osídlení Evropy moderním člověkem nastalo přibližně před 40 000 lety, na počátku mladého paleolitu a poslední doby ledové. Jednalo se o nomádské lovce a sběrače pocházející ze stepí střední Asie. Poté, co doba ledová dosáhla někdy před 30 000 lety svého vrcholu, usadili se tito lidé v Ibérii. V následujících tisíciletích neandrtálci postupně vymizeli, zatímco místní kultury moderních lidí vzkvétaly. V důsledku toho vznikly výjimečné formy pravěkého umění, jehož doklady byly nalezeny v údolí Côa či v jeskyni Altamira. Pozoruhodné malby zvířat, jejichž stáří se odhaduje na 20 000, resp. 14 000 let podávají svědectví o vysoké úrovni paleolitické lovecké kultury. V mezolitu, na počátku desátého tisíciletí př. n. l., nastalo oteplení, jež ukončilo dobu ledovou, načež iberská populace (potomci kromaňonců) opět osídlila značnou část Evropy. V průběhu neolitu došlo zhruba kolem roku 5000 př. n. l. k zásadní proměně lidského osídlení Ibérie, neboť započal rozvoj zemědělství a počátek evropské megalitické kultury. Ta se rozšířila do většiny Evropy a některá její nejstarší centra se nacházela na území dnešního Portugalska.

Iberové náhled|upright=0.8|„Dáma z Elche“, Národní archeologické muzeum v Madridu, 5. až 4. století Do poloviny 2. tisíciletí př. n. l. se datují důkazy o přítomnosti Iberů, kteří se v dalších staletích vyvinuli v nejvýznamnější etnikum na poloostrově. Původ Iberů zůstává dosud předmětem bádání. Podle některých názorů pocházeli z oblastí východního Středomoří, případně ze severní Afriky. Jiné teorie se však vyslovují pro evropský původ Iberů. Dalším starověkým národem obývajícím Pyrenejský poloostrov byli Baskové. Na konci doby bronzové zasáhlo Ibérii několik migračních vln národa indoevropského původu – Keltů, kteří patrně od počátku 7. století př. n. l. pronikali z dnešní jižní Francie do severní a západní Ibérie. Ve střední části poloostrova Keltové a Iberové pozvolna splynuli v jediný národ nazývaný Keltiberové. Ti nejprve opanovali oblasti centrálních náhorních plošin a západ, později se rozšířili i na východní pobřeží poloostrova. Místní odlišnosti mezi těmito starodávnými kulturami jsou do určité míry patrné do dnešních dnů. Iberové i Keltiberové byli zdatnými kováři. Zvláště v jižnějších částech země se vyskytovalo mnoho dolů, z jejichž surovin byly v době železné vyráběny výtečné zbraně a nástroje. Bohaté zdroje surovin Ibérie upoutaly pozornost národů sídlících na březích Středozemního moře, jež proto založily na jihu a východě poloostrova četné kolonie. Kolem roku 1100 př. n. l. dosáhli prý Ibérie Féničané, pocházející z východního Středomoří. Nicméně archeologické nálezy nasvědčují tomu, že Cádiz (ve starověku Gadir, případně Gades), nejstarší fénická osada v Ibérii, byl založen až v 8. století př. n. l. Na východním pobřeží vznikala od 7. století př. n. l. rovněž řecká města, z nichž nejdůležitější byly Emporion (dnešní Empúries) a Saguntum (Sagunto). Řekové udržovali obchodní kontakty s Keltibery a taktéž s Féničany, kteří však představovali pro Řeky vážné konkurenty a soupeře.

Kartaginská Iberie

náhled|upright=0.4|vlevo|Punská terakotová soška z Ibizy Od 6. století př. n. l. vzrůstal na poloostrově vliv mocného severoafrického města Kartága, jež bylo původně jednou z fénických kolonií. Kartáginci nahradili své fénické předchůdce a vybudovali řadu nových punských osad. Na základě archeologických vykopávek, v nichž jsou zastoupeny kartaginské i iberské artefakty, lze usuzovat, že obě tyto kultury se v těchto obchodních centrech rozvíjely ve vzájemné koexistenci. Po vítězství Římanů nad Kartáginci v první punské válce (264–241 př. n. l.), usilovalo Kartágo o vykompenzování své ztráty Sicílie vytvořením obchodní říše v Ibérii. Kartaginský generál Hamilkar Barkas si v sérii tažení probíhajících mezi léty 237 až 228 př. n. l. podrobil rozsáhlé jižní a východní oblasti Pyrenejského poloostrova. Hamilkarův nástupce Hasdrubal založil město Carthago Nova (Cartagena), jež sloužilo jako hlavní kartaginská základna v Ibérii. Pravděpodobně v roce 226 př. n. l. sjednal Hasdrubal s Římany, znepokojenými rostoucí kartaginskou mocí, smlouvu, v níž se obě strany zavazovaly respektovat řeku Ebro jako hranici svých sfér vlivu na poloostrově. Tuto smlouvu však v roce 219 př. n. l. porušil Hamilkarův syn Hannibal, jenž oblehl a dobyl město Saguntum, což se pro Římany stalo záminkou k vypovězení druhé punské války (218–201 př. n. l.). V průběhu tohoto konfliktu se římský vojevůdce Scipio Africanus v roce 209 př. n. l. zmocnil Carthaga Nova a během několika dalších let vypudil po vítězství v bitvě u Ilipy Kartágince z Ibérie. V mírové smlouvě mezi Římem a Kartágem uzavřené v roce 201 př. n. l. přenechali Kartáginci své državy na Pyrenejském poloostrově Římanům. Ti tuto zemi nazývali Hispánií podle latinizované verze dosavadního kartaginského jména.

Římská Hispánie

náhled|upright=0.8|vlevo|Římský most v Córdobě, v pozadí Mezquita Římané vstoupili poprvé na půdu Pyrenejského poloostrova v roce 218 př. n. l. Od tohoto okamžiku zde po následujících dvě stě let vedli prakticky nepřetržitá válečná tažení nejprve proti Kartágincům a Iberům, později proti Keltiberům, Lusitánům, Baskům a různým keltským kmenům na severu. Významné keltiberské středisko Numantia bylo dobyto v roce 133 př. n. l. po desetiletích odporu domorodců proti římským útokům. V bojích s Římany se obzvláště vyznamenal Viriathus, vůdce Lusitánů. Podmanění Hispánie Římany bylo definitivně dokončeno až za římského císaře Augusta v roce 19 př. n. l. Hispánie byla, stejně jako jiná území ovládaná římskou republikou, spravována místodržiteli, kteří svoji funkci zneužívali k osobnímu obohacení a k dosažení slávy. Obyvatelstvo Hispánie bylo sužováno vysokými daněmi svévolně uvalovanými římskými dobyvateli, odvody mládeže do římského vojska a všeobecně bující korupcí. Zefektivnění římské správy nastalo teprve po nastolení principátu v roce 27 př. n. l., což přispělo k urychlení procesu romanizace země. Hispánie se tak na dalších více než čtyři sta let stala součástí kosmopolitní římské říše.

náhled|upright=0.8|vlevo|Římské divadlo v Méridě Po celé zemi byly budovány silnice, mosty a akvadukty, z nichž mnohé se dochovaly dodnes. Stávající barbarské osady se rozrostly ve výstavní a komfortní města, jakými bylo Olissipo (Lisabon) nebo Tarraco (Tarragona). Dále byla založena řada nových jako Caesaraugusta (Zaragoza), Augusta Emerita (Mérida) nebo Valentia (Valencia). Hispánie sloužila říši jako zásobárna a hlavní zdroj surovin a kovů, přičemž z jejích rozvíjejících se přístavů bylo do celého impéria exportováno zlato, stříbro, železná ruda, olovo, olivový olej, víno, obilí a jiné produkty. K rozkvětu hospodářství napomohlo také rozšíření užívání římského práva v zemi. Vůdčí představitelé domorodých národů, kteří ovládali jednotlivé kmeny, byli postupem doby přijímáni do řad římské aristokracie, čímž si zajistili účast na správě Hispánie a římské říše. Výnosy v zemědělství stouply v důsledku zavedení zavlažovacích zařízení. Římané budovali v Hispánii villy (velkostatky), na nichž pracovala velká část venkovského obyvatelstva a značný počet otroků. Vedle velkých latifundií existovaly i menší zemědělské statky a usedlosti, jež byly přidělovány římským veteránům – touto kolonizací usilovali Římané o snazší podrobení nového území. Latina se stala oficiálním jazykem a už v 1. století bylo území dnešní Andalusie natolik silně romanizováno, že zde užívání domorodých jazyků téměř vymizelo. Romanizace však nezasáhla všechny části Hispánie stejně intenzivně, zvláště na severu se latině nikdy nepodařilo vytlačit lokální jazyky. V Hispánii narozeným potomkům římských vojáků a kolonistů náleželo římské občanství, jež bylo nejpozději v roce 212 přiznáno rovněž všem Hispanořímanům – romanizované hispánské populaci (již na konci 1. století udělil Vespasianus všem obyvatelům Hispánie latinské právo). Hispánie byla rodištěm několika význačných císařů, jako byli Traianus, Hadrianus či Theodosius I. Pocházeli odsud také někteří význační římští literáti včetně Senecy mladšího, Lucana a Martiala.

náhled|120px|Římská villa v Itálice Křesťanství se v Hispánii objevilo poprvé v 1. století a v průběhu 2. století se do určité míry uchytilo i ve městech. Pohanství si však uchovalo především na venkově pevné postavení po velmi dlouhou dobu. To se začalo měnit až ve 4. století, kdy Konstantin Veliký legalizoval křesťanství. V Hispánii se sice vyskytly jisté heretické sekty, ovšem místní biskupové zachovávali loajalitu vůči papežům v Římě. Koncily biskupů se staly důležitým nástrojem udržení stability během období nadvlády Vizigótů, jež následovalo po zhroucení římského politického systému ve druhé polovině 5. století. V této době přešla civilní administrativa z velké části na katolické biskupy, kteří tak pomohli uchovat pořádek a kontinuitu římské kultury v Hispánii. Zhruba o sto let později využil východořímský císař Justinián I. občanské války mezi vizigótskými králi v Hispánii k vyslání vojska, které mělo získat Pyrenejský poloostrov zpět pod kontrolu Římanů. Výsledkem bylo krátkodobé opětné dobytí úzkého pásu země podél pobřeží Středozemního moře, jež bylo nazýváno Spania.

Správní členění