Kostel svatého Františka (chiesa di San Francesco) v italské Lucce stojí na stejnojmenném náměstí spolu s bývalým klášterem téhož jména. Dnes je odsvěcen a slouží jako koncertní sál nebo pro konference.

Dějiny Přítomnost františkánů v Lucce je doložena již k roku 1228, kdy získali pozemek v místě zvaném Fratta těsně za tehdejšími městskými hradbami; nový řád okamžitě převzal významnou roli v životě města. Původní kostel byl zasvěcen svaté Máří Magdaleně a teprve v průběhu 14. století byl přetitulován ke cti světce z Assisi. Kostel, postavený z cihel jako jednolodní stavba s otevřeným krovem, byl dokončen do roku 1430 přístavbou tří kaplí v presbyteriu, k níž podle tradice dal podnět lucký pán Paolo Guinigi. Pro fasádu se dvěma náhrobními archami po obou stranách portálu byl použit bílý vápencový obklad; v horní části zůstala nedokončena až do 20. století. Interiér byl utvářen souběžně s výstavbou chrámu a obsahuje prvky z doby od čtrnáctého do sedmnáctého století.

Mezi koncem patnáctého a začátkem šestnáctého století proběhla renesanční rekonstrukce, která zahrnovala oltáře a freskovou výzdobu, ale žádné sochy. V kostele se nacházely oltářní obrazy od Michele Ciampantiho a tři od Vincenza Fredianiho, jeden ztracený a jeden snad identifikovatelný jako Madona a františkánské světice z Petit Palais v Avignonu; Disputace o Neposkvrněném početí se dnes nachází ve Ville Guinigi. Výbava interiéru pokračovala na začátku 16. století oltářními obrazy od Agostina Martiho a Zacchii staršího.

Mezi šestnáctým a sedmnáctým stoletím došlo k další modernizaci v protireformačním smyslu s výstavbou nových oltářů vybavených oltářními obrazy, které změny interiéru dokončily; z té doby pochází dnešní podoba oltářů.

Přechod kostela do státního vlastnictví v roce 1840 znamenal ztrátu některých obrazů, jež byly určeny pro muzea v Lucce. Interiér byl v roce 1844 zrekonstruován Giuseppe Pardinim, který obnovil středověký vzhled, ale zachoval oltáře ze 16. a 17. století; z této úpravy pocházejí i sdružená okna lodi. Po dalším zestátnění za nově vzniklého Italského království v šedesátých letech 19. století sloužil klášter jako kasárna a kostel jako vojenský sklad.

Kostel se v roce 1901 vrátil do vlastnictví města Lucca a pro bohoslužby byl znovu otevřen v roce 1910. Průčelí bylo po staletích dokončeno ve 20. letech 20. století a slavnostně odhaleno 6. listopadu 1927; část pramenů klade dokončení vápencového obkladu horní části až do roku 1930.

V roce 2003 opustili františkánští mniši klášter a celý komplex koupilo město Lucca; v prosinci 2010 jej v úplnosti převzala nadace Fondazione Cassa di Risparmio di Lucca. V roce 2007 došlo v důsledku rekonstrukčních a výkopových prací v přilehlé budově, zvané „stecca“, k vážnému poškození klášterní stavby; sdružení Italia Nostra v té souvislosti zpochybnilo zákonnost prodeje komplexu.

Kostel a ambity spolu s ostatními částmi komplexu byly v letech 2011 až 2013 důkladně restaurovány podle projektu architekta Stefana Diniho. Náklady celé akce činily zhruba 29 milionů eur, z toho 7,3 milionu na odkup nemovitostí (4,7 milionu městu Lucca a 2,6 milionu soukromým vlastníkům sousedních budov). Slavnostní otevření se konalo 6. července 2013 mimo jiné za přítomnosti Marie Chiary Carrozzaové, tehdejší ministryně školství, univerzit a výzkumu. Klášter o rozloze přes 12 000 m² dnes slouží jako kampus vysoké školy IMT Alti Studi Lucca.

Popis

Exteriér kostela charakterizuje fasáda, dokončená výstavbou horní části ve 20. letech 20. století. Obklad fasády je dvoubarevný, s širšími pásy bílého vápence střídajícími se s užšími pásy šedého vápence. Ve spodní části je uprostřed ústupkový portál s malovanou lunetou, po jeho bocích dvě slepé půlkruhové arkády s náhrobky; v horní části je rozeta lemovaná čtyřmi mramorovými erby v basreliéfu, které ve směru hodinových ručiček, zleva shora, zobrazují symbol františkánského řádu, liktorský svazek, erb města Lucca a lva ve skoku.

Interiér tvoří jednolodní sálový prostor s otevřeným dřevěným krovem, osvětlený sdruženými okny prolomenými v roce 1844. V kostele jsou hroby a pamětní desky mnoha významných osobností města, takže bývá označován za lucký pantheon: náhrobní monument biskupa, básníka a humanisty Giovanniho Guidiccioniho od Vincenza Civitaliho, pamětní deska kondotiéra Castruccia Castracaniho a hroby hudebníků Francesca Geminianiho a Luigiho Boccheriniho, jehož ostatky sem byly roku 1927 přeneseny z Madridu.

Podél bočních stěn, které jsou zdobeny monochromatickými freskami, se nacházejí mramorové oltáře s malovanými oltářními obrazy. Na třetím oltáři vpravo je jeden ze tří obrazů Pietra Ricchiho určených pro tento kostel, zobrazující svatého Františka přijímajícího stigmata, datovaný mezi roky 1655 a 1665.

Na konci lodi je presbytář čtyřúhelného půdorysu, vymezený balustrádou a zaklenutý křížovou klenbou; stojí v něm barokní hlavní oltář. Za hlavním oltářem, v apsidě, se nacházejí varhany, postavené v letech 1930 až 1940 bratry Turriniovými a restaurované v roce 2013 firmou Michelotto. Nástroj má elektropneumatický převod a 16 rejstříků s celkem 1086 píšťalami. Samostatný hrací stůl, rovněž umístěný v apsidě, má dvě klaviatury po 58 klávesách a konkávní pedálnici s 30 tóny.

Presbytář lemují dvě kaple. V pravé se nacházejí pozůstatky obrazového cyklu s mariánskou legendou, jehož autorem snad byl Baldassarre di Biagio. Vznikl v osmém desetiletí patnáctého století a byl restaurován roku 1960. Dvě lunety s Uvedením do chrámu a svatbou Panny Marie vpravo a Setkáním Jáchyma a Anny a narozením Panny Marie vlevo jsou ve stylu ovlivněném Lippim s citacemi Civitaliho ornamentálních motivů. V téže kapli jsou zbytky náhrobního monumentu Ugolina (Nina) Viscontiho, guvernéra Pisy a soudce z Gallury, jehož připomíná Dante Alighieri v VIII. zpěvu Očistce; schránka s jeho srdcem a vnitřnostmi se ztratila při přestavbě kaple v roce 1746.

Luneta dveří poblíž kaple nalevo od presbytáře má fresku Madony s dítětem z konce patnáctého století od malíře blízkého Michelangelovi di Pietrovi, vzácný pozůstatek renesanční výzdoby kostela. Na levé stěně, u pátého oltáře, je Noli me tangere od Passignana a další dvě díla Pietra Ricchiho: Zázrak svatého Antonína Paduánského se nachází na čtvrtém oltáři, který vybudovala rodina Martiniů a nese datum 1655, a Nanebevzetí Panny Marie mezi apoštoly a svatými je na třetím oltáři s datem 1664. Na druhém oltáři vlevo je Narození Páně od Federica Zuccariho, které nahradilo panel se stejným námětem z počátku šestnáctého století namalovaný Zacchiou starším.

V kostele se u oltáře svaté Alžběty zachoval oltářní obraz, který byl v roce 1498 zadán Vincenzu Fredianimu a obvykle se spojuje s panelem, který se nyní nachází v Avignonu. Namaloval jej však podle jednomyslného názoru badatelů Sano Ciampanti, pravděpodobně jako subdodavatel zakázky.

Klášter Rozlehlý klášter má tři křížové chodby. Mezi tou nejbližší kostelu a jeho zadní stranou se nachází kaple svaté Lucie, postavená v letech 1354 až 1358 Francescem di Bartolomeo Guinigim jako rodinné pohřebiště. Ke komplexu patří také oratoř San Franceschetto z roku 1309.

Odkazy Reference

Literatura

Externí odkazy

Chiesa di San Francesco na stránkách Turismo Lucca San Francesco – Anatomia di un restauro – dokument nadace Fondazione Cassa di Risparmio di Lucca

Kategorie:Kostely zasvěcené svatému Františku z Assisi Kategorie:Kostely v Itálii Kategorie:Lucca Kategorie:Údržba:Články s nekontrolovanými překlady