Asasíni nebo asasínové, přesněji hašašíni (z arabského , Ḥaššāšūn), bylo ismá'ílítské hnutí islámské ši'ítské sekty nizárijských ismá'ílítů, které vzniklo kolem roku 1080, významně se rozšířilo na mnoha místech Středního východu a poté zhruba o dvě stě let později zaniklo v důsledku invaze Mongolů. Hnutí na svém vrcholu ovládalo mnoho roztroušených oblastí rozesetých od Persie (Íránu) po Sýrii. Jednalo se o rozsáhlou síť vzájemně propojených pevností a hradů, kvůli velkým vzdálenostem komplikovaně komunikující mezi sebou a nacházející se na trvale nepřátelském území Seldžucké říše, bylo jich okolo tří desítek, v podstatě stát ve státě. Postupně si syrští asasínové počínali s daleko větší samostatností, aniž by se museli příliš ohlížet na své daleké íránské souvěrce napojené z Alamútu.
Často se mylně předpokládá, že asasíni (hašašíni) byli jen tajnou zločineckou společností vrahů a atentátníků, ve skutečnosti se jednalo o svébytnou náboženskou sektu v islámu, která vyznávala specifickou ši'ítskou tradici mimo většinové náboženství. To z asasínů činilo v očích sunnitským muslimů „odpadlíky od islámu“ a izolovalo je od muslimského světa, kde neměli žádné spojence, pouze nepřátele. Navíc bylo celé asasínské hnutí roztroušeno na rozsáhlém území Středního východu.
Nejznámějšími představiteli asasínů jsou Hasan-ibn-Sabbáh, zakladatel sekty a imám sídlící na hradě Alamút v Íránu. Druhým pak bezpochyby Rašíd ad-Dín Sinan, evropskými křižáky nazývaný jako „Stařec z hor“, který měl sídlo syrské pevnost Masjaf. Byl vůdcem pouze syrské větve asasínů, ale jinak si na asasínském území počínal jako samostatný vládce. Rozkázal zavraždit slavného egyptského sultána Saladina, ale asasínští vrazi neuspěli. Tato skupina asasínů se často během křížových výprav dostávala do kontaktu s Evropany.
Etymologie a prameny Slovo asasín vzniklo patrně francouzským přepisem výrazu „hašišiun“, který se objevuje v islámské literatuře a má znamenat „požívač hašiše“. V některých evropských jazycích pak zakotvilo jako pojem pro úkladného vraha. Výraz pak pronikl do západoevropských jazyků ve svém dnešním významu koncem 13. století. V literatuře ho patrně jako první použil Dante Alighieri, když v jednom ze svých raných sonetů naráží na asasínskou věrnost, a říká, že „milenec je oddán své lásce dokonce více než asasín svému vůdci“. Poněkud přesněji pak definuje toto slovo v Božské komedii (Inferno, XIX, 40–50), kde je používá v kontextu s nejohavnějšími zločiny.
náhled|upright=0.9|vpravo|Mapa zobrazující Alamút na mapě Tabaristánu Většina informací o asasínech pochází z méně věrohodných pramenů, prakticky nejspolehlivějším pramenem je cestopis Milion, který napsal Marco Polo a asasíny tak představil západnímu světu. Marco Polo název chápal jako odvozený od slova hašiš. Marco Polo uvádí, že jejich vůdcem byl Rašíd ad-Dín Sinan, známý jako „Stařec z hory“, a že mu byli členové hnutí bezmezně oddáni. Ten se s asasíny měl dokonce setkat i osobně. Vzhledem k tomu, že tento cestopis měl sloužit jako obchodní příručka, nevěnoval jejich popisu příliš mnoho času. Informace z tohoto cestopisu lze však považovat za velmi spolehlivé, alespoň v rámci toho, co Marco Polo viděl přímo, což velmi přesně odlišuje od toho, co znal jen z doslechu. Marco Polo v roce 1273 navštívil jejich horskou pevnost Alamút v Mázandaránu, která v letech 1090 až 1256 sloužila jako jejich hlavní sídlo. O asasínech již píší i křižáčtí kronikáři ve Svaté zemi a legendy o nich jsou dále šířeny trubadúry po celé Evropě. Existuje také nepotvrzená domněnka, že templáři přivedli skrze Orient do Evropy asasínské učení, které motivovalo Evropany k zakládání prvních tajných společností při nástupu renesance.
Náboženství asasínů
náhled|upright=0.5|Ši'ítská kaligrafie symbolizující Alího ve formě tygra Asasíni přijali ismá'ílítskou formu víry z fátimovského Egypta, čímž se odštěpili od hlavního proudu ši'ítů a stali se ismáílitskými ši'íty. Po zániku ší'itského chalífu Fátimovců se však asasíni ocitli v naprosté izolaci a roztroušení na území velké říše Seldžuků. Jakožto vyznavači sunnitské větve islámu, se seldžučtí Turci stali úhlavními nepřáteli asasínů. Nakonec přijmuli tradici imáma Nizára a stali se tak představiteli specifického proudu ismáílismu, tzv. „nizárijskými ismá'ílíty“, tímto byla ideologická tvorba sekty zakončena. Předchozí složitý sloupec odštěpování souvisí s problémy v tehdejší ši'ítské společnosti, kdy různé klany a sekty uznávaly různé imámy. Proto konečný název „nizárijští ismá'ílíté“ odpovídá uznávanému imámovi Nizárovi, popravenému v Egyptě roku 1095. Poněkud zvláštní kapitolou byly diplomatická jednání syrských asasínů s křižáky v Levantě, které otevírali otázku možného konvertování ismá'ílítských sektářů ke křesťanství. Změna víry a z ní plynoucí těsnější vazby k Evropanům by částečně vyřešily složitou izolaci syrských asasínů, která představovala ohrožení jejich vlastní existence, ale k té nikdy nedošlo.
Dějiny asasínů v Persii
Založení sekty Hasanem-ibn-Sabbáhem
náhled|vlevo|upright=0.6|Hasan-ibn-Sabbáh, romantická podoba zakladatele sekty Hasan se narodil ve středověkm Íránu neboli Persii (ve městě Kumu nacházejícím se jihozápadně od Teheránu) kolem roku 1055. Nejprve byl tradičním ší'itou, ale časem se z něj stal ismá'ílíta. Hasan nejprve putoval do Indie a Arábie s cílem nalézt „pravdu o smyslu života“, poté odcestoval do fatimovského Egypta, ovládaného ší'itským ismá'ílítským režimem a kde probíhal spor mezi ismá'ílítskými imámy al-Mustansirem a Nizárem, ten však skončil Nizárovou smrtí (Hasan podporoval po celou dobu Nizára). Hasan skončil ve vězení, ale po údajném zázraku, kdy se před věznicí zřítil minaret (zlé znamení), byl Hasan propuštěn.
Putoval zpět do rodného Íránu s posláním podlomit tamější moc sunnitských muslimů. Za své sídlo si zvolil v pohoří Elborz u Kaspického moře. Tam objevil útočiště v podobě slavné a nedobytné pevnosti Alamút. Hasan měl získat pevnost lstí, když nejprve posádku přesvědčil ke konverzi k ismá'ílítství, poté se jimi nechal propašovat do pevnosti. Když místní velitel zjistil, že nad pevností ztratil kontrolu, přikývl na Hasanovu nabídku zaplatit za ni 3 000 dinárů. Tak měl Hasan získat jeden z nejimpozantnějších hradů středověku za tři tisíce dinárů. Tyto události se datují do roku 1090 a znamenají počátek „asasínského státu“, který představoval síť hradů a pevností rozprostírající se od Íránu a Afghánistánu po Sýrii.
náhled|upright=0.6|vlevo|Hasan-ibn-Sabbáh v zahradách Alamútu Podle legendy nechal Hasan zbudovat na hradě Alamút překrásnou zahradu, kam odváděl asasínské bojovníky zmámené hašišem (odtud pojmenování „hašašíni“) a tam jim namlouval, že vstoupili do ráje a že opět do něj vstoupí, pokud budou za něj bojovat a zemřou jako mučedníci. Z asasínů se tak měli stát nebojácní válečníci, kteří se pod příslibem ráje nebáli smrti a umírali s radostí pro svého vůdce. Hasan se jevil jako zbožný a asketický muž, nebo o tuto pověst alespoň usiloval, když měl údajně popravit i svého vlastního syna jen za to, že ho přistihl pít víno (pití alkoholu je pro muslimy zakázané, ale víno se v některých zemích toleruje).
Alamútský stát náhled|upright=0.5|vlevo|Zřícenina Rudkhanu v Íránu Hasan upevňoval své pozice po celém Íránu, z čehož většina spadala pod Seldžuckou říši. Brzy se tedy stává trnem v oku místních vládců a v roce 1092 se sultán Malikšáh rozhodl vojenskou invazí asasíny zničit. Tehdy asasíni provedli svoji první politickou vraždu, když spáchali atentát na sunnitského učence Nizám al-Mulka. Hasan zemřel v roce 1124 a svou sektu zanechal v dobrém stavu. Noví vůdci sekty po Hasanovi se začali sami prohlašovat za imámy a započalo dědičné právo na vůdcovství. Asasíni byli pod obrovským tlakem od okolních sunnitů a přežívali jen díky neustálému vraždění seldžuckých vezírů a generálů. Přesto se začínají ismá'ílíté stále více sbližovali se sunnity a časem se z vůdců sekty stávali formální leníci seldžuckých sultánů.
Dobytí Mongoly a konec politické moci náhled|upright=0.6|vlevo|Mongolové chána Hülegü zdolávají hradby Alamútu na mughalské miniatuře ze 16. století náhled|upright=0.6|vpravo|Obléhání Alamútu Mongoly (1256) náhled|upright=0.6|vpravo|Zbytky Alamútu Roku 1256 padl Alamút do rukou expandujících Mongolů vedenými chánem Hülegü, což znamenalo i určitou předzvěst pádu syrských asasínů. Mongolové rozehnali, pobili nebo si podmanili většinu íránských asasínů a jejich ismáílitského obyvatelstva (zbytek uprchl do Indie, kde pokračoval ve své existenci) a podlomili tak původní moc celé sekty. Potomci asasínů přežívají dodnes v Íránu, Sýrii a Indii (v 19. století dokonce v západní Indii tvořili oporu britské moci – vždy se stavěli proti indické nezávislosti). Samozřejmě po roce 1273 již žádné politické vraždy neprovádějí, ale jejich učení je stále oblíbené a dnes vzkvétají za vedení Agy Khana (původem Inda, lze tedy usuzovat, že nizárijští ismáílité přenesli své hlavní sídlo z Alamútu do Indie, kde představují určitou politickou moc dodnes).
Hierarchie O skutečné organizaci a učení asasínů toho je známo poměrně málo, neboť jejich knihovna v Alamútu byla při dobytí hradu Mongoly vypálena a úlomkovité popisy, které se dochovaly, často spojují legendy se skutečností. Pravděpodobně byli hierarchicky uspořádáni do devíti kruhů. V prvním nejnižším kruhu byli obyčejní věřící, kteří se věnovali běžným prácem, obdělávali pole a žili podle mistrova učení. Na druhém stupni již byli lidé, kteří byli seznamováni s omyly sunnitského islámu a měli být naprosto oddáni vůdci sekty – z osob v druhém stupni se verbovali fidájové (doslova „ti, kteří obětují svůj život“), tedy asasínové, kteří prováděli vraždy (ti byli na třetím stupni). Po třetím stupni následovalo ještě dalších šest stupňů, které vedou přes ismá'ílíské duchovní až k nejvyšším autoritám. Tato složitá hierarchie měla za úkol asasíny motivovat a učinit ze sekty opravdovou tajnou společnost (za každý stupeň, na který se asasín dopracoval, vůdce prozradil část tajemství o sektě a jejím učení). Ostatně samo slovo tajemství má ve víře ismá'ílítů velkou moc.
Dějiny asasínů v Sýrii
Příchod Sinána do Sýrie
náhled|vlevo|upright=0.4|Rašíd ad-Dín Sinan, vůdce syrských asasínů Syrští asasínové v Levantě byli odnoží íránských asasínů s centrem v Alamútu, ale paradoxně se stali slavnějšími než jejich perští souvěrci, zejména kvůli tomu, že byli v kontaktu s tehdejšími křižáckými státy Outremeru. Stále formálně spadali pod vládu alamútského imáma, ale v Sýrii vládl místní asasínský vůdce prakticky nezávisle. Roku 1097 prošla Sýrií první křížová výprava, křižácké státy. Později s příchodem šejka Rašída ad-Dína Sinána (vládl syrským asasínům v letech 1162–1193), vyslaného do Sýrie alamútským imámem Hasanem II., když dorazil na místo, prohlásil se Kijamáhem a započal vládu nad místními asasíny jako nezávislý vůdce. Sinanovou hlavní pevností v Sýrii se stal Masjaf. Tak začíná zlatý věk syrských asasínů. Ten je symbolizovaný osobou Sinána, kterého Evropané nenazvali jinak než „Starcem z hor“ (Vetulus de Montanis, patrně kvůli horské poloze asasínských pevností).
Asasíni mezi sunnity a křižáky
Syrští asasíni se snažili těžit z nepřátelství mezi sunnitskými muslimy a křižáky v Levantě a často navazovali spojenectví s tou stranou, která byla vůči té druhé ve výhodě. Účastnili se například bitvy po boku vojsk antiochijského knížete.
náhled|upright=0.6|vlevo|Bitva u Inabu v kronice Passages d’outremer z druhé pol. 15. století Roku 1149 se asasíni spojili s antiochijským knížetem Raimondem z Poitiers proti atabegovi Núr ad-Dínovi a damašskému emírovi Mudžírovi ad-Dínovi, ale bitva u Inabu v Sýrii skončila pro asasíny vedenými Ali íbn Wafou a antiochijské křižáky katastrofálně. Sunnitští muslimové pobili téměř všechny asasíny a Raimundovi vojáky včetně urozených rytířů. O rok později již asasíni přepadávají vesnice v okolí hradu Krak des Chevaliers patřícím johanitům.