Jihoafrická republika (JAR), zkráceným názvem Jižní Afrika, je nejjižnější stát v Africe. Na severu hraničí s Namibií, Botswanou a Zimbabwe, na severovýchodě s Mosambikem a Svazijskem; uvnitř území leží samostatné Lesotho. Její pobřeží omývá Atlantský oceán na západě a Indický oceán na jihu a východě. Území tvoří převážně rozsáhlá náhorní plošina obklopená Velkým srázem, která na severozápadě přechází v poušť Kalahari a na jihu a jihozápadě v polopouštní oblast Karru. Podnebí je velmi rozmanité, od pouštního a subtropického po středomořské na úplném jihu. Jihoafrická republika se dělí na devět provincií, na ploše 1,22 mil. km² žije skoro 65 milionů obyvatel, což z ní činí šestou nejlidnatější zemi Afriky. Hlavními městy jsou Pretoria jako sídlo vlády, Kapské Město jako sídlo parlamentu a Bloemfontein jako sídlo justice. Největším městem je Johannesburg, mezi další významná města patří Durban a Port Elizabeth. Země je etnicky i jazykově rozmanitá; přes čtyři pětiny Jihoafričanů tvoří černošské obyvatelstvo; má 12 úředních jazyků, mezi něž patří afrikánština, zuluština, xhoština, angličtina a severosotština. Přibližně 85 % obyvatel se hlásí ke křesťanství.
Území dnešní Jihoafrické republiky bylo osídleno anatomicky moderními lidmi již před více než 100 000 lety a patří k oblastem s nejstaršími doklady lidského osídlení. Původními obyvateli byli především Sanové a Khoikhoiové, k nimž se přibližně od 1. tisíciletí př. n. l. přidávaly skupiny zemědělců a pastevců mluvících bantuskými jazyky. První evropský kontakt se zemí nastal v roce 1488, kdy portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias obeplul Mys Dobré naděje. Trvalejší evropská kolonizace začala v roce 1652 založením nizozemské zásobovací stanice v Kapském Městě Nizozemskou východoindickou společností. Oblast se později dostala pod britskou kontrolu a v 19. století zde vznikly britské kolonie i búrské republiky. Objev diamantů a zlata výrazně urychlil hospodářský rozvoj a industrializaci a současně vedl k rostoucím konfliktům mezi Búry, Brity a původním obyvatelstvem. Po druhé búrské válce vznikla v roce 1910 Jihoafrická unie jako dominion Britského impéria, která se v roce 1961 stala republikou.
Od roku 1948 byla země ovládána Národní stranou, která zavedla systém apartheidu, založený na rasové segregaci a politickém a společenském znevýhodnění černošské většiny obyvatel. Proti apartheidu vystupoval zejména Africký národní kongres (ANC) a další opoziční hnutí, jejichž představitelé byli často vězněni nebo pronásledováni. V roce 1990 prezident Frederik Willem de Klerk legalizoval ANC a další zakázané organizace a propustil z vězení Nelsona Mandelu, čímž začal proces vedoucí k ukončení apartheidu. V dubnu 1994 se konaly první všeobecné volby bez rasového omezení a prezidentem se stal Nelson Mandela. Země následně přijala novou ústavu a stala se demokratickou republikou. Africký národní kongres si udržoval parlamentní většinu po celé období od roku 1994 až do voleb v roce 2024, kdy poprvé o většinu přišel.
Jihoafrická republika je unitární parlamentní republikou s výkonným prezidentem, který je zároveň hlavou státu i hlavou vlády. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Země má nejrozvinutější a jednu z nejdiverzifikovanějších a největších ekonomik Afriky. Významnou roli mají těžba nerostných surovin, automobilový průmysl, kovozpracující průmysl, finanční služby, obchod a cestovní ruch. Patří k předním světovým producentům platiny, chromu, zlata a diamantů. Přes vysokou úroveň industrializace a rozsáhlou infrastrukturu země dlouhodobě čelí vysoké nezaměstnanosti, chudobě, velmi výrazným příjmovým nerovnostem, kriminalitě, korupci a problémům s veřejnými službami. V indexu lidského rozvoje zaujímá 106. místo. Patří mezi megadiverzitní země s obrovskou biodiverzitou a řadou endemitů. Jihoafrická republika je v mezinárodních vztazích uznávaná jako střední mocnost a je členem Organizace spojených národů, Africké unie, Jihoafrického rozvojového společenství, BRICS, skupiny G20 a Světové obchodní organizace.
Název Název „Jihoafrická republika“ je odvozen od geografické polohy země na jižním cípu Afriky. Při svém vzniku byla země pojmenována v nizozemštině jako „Unie van Zuid-Afrika“ a v angličtině jako „Union of South Africa“, což odráželo její vznik sjednocením čtyř britských kolonií. Od roku 1961 je dlouhý oficiální název v afrikánštině „Republiek van Suid-Afrika“ a v angličtině „Republic of South Africa“. Země má oficiální názvy ve všech 12 úředních jazycích.
Mzansi, odvozené od xhoského podstatného jména uMzantsi znamenajícího „jih“, je hovorový název pro Jihoafrickou republiku, zatímco některé panafrikanistické politické strany upřednostňují termín „Azania“. Název Azania má původ ve starořeckém označení části východního pobřeží Afriky.
Dějiny Pravěká archeologie náhled|vlevo|Sanové, neboli Křováci, jsou nejstaršími obyvateli jihu Afriky náhled|Migrace, které formovaly tzv. moderní Duhový národ V Jihoafrické republice se nachází jedny z nejstarších archeologických a fosilních nalezišť na světě. Archeologové objevili rozsáhlé fosilní pozůstatky v krasových jeskyních v provincii Gauteng. Tato oblast, která je na seznamu světového dědictví UNESCO, byla označena za „kolébku lidstva“. Mezi archeologická místa patří Sterkfontein, jedno z nejbohatších míst s fosiliemi kmene hominini na světě. Mezi další místa patří Swartkrans, jeskyně Kromdraai, jeskyně Coopers a Malapa. Raymond Dart identifikoval první fosilii homininů objevenou v Africe – Taungské dítě (nalezené poblíž Taungu) v roce 1924. Další pozůstatky homininů pocházejí z lokalit Makapansgat v provincii Limpopo, Cornelia a Florisbad v provincii Svobodný stát, Border Cave v provincii KwaZulu-Natal, jeskyně ústí řeky Klasies v provincii Východní Kapsko a Pinnacle Point, Elandsfontein a Die Kelders v provincii Západní Kapsko.
Tyto nálezy naznačují, že v Jižní Africe existovaly různé druhy hominidů zhruba před třemi miliony lety, počínaje druhem Australopithecus africanus. Následovaly druhy jako Australopithecus sediba i Paranthropus robustus. K nejstarším zástupcům lidí patří nově objevený druh Homo naledi. Dále se na území JAR vyskytoval člověk zručný, člověk vzpřímený i člověk moudrý. Moderní lidé obývali jižní Afriku po dobu nejméně 170 000 let.
Různí vědci lokalizovali oblázkové nástroje v údolí řeky Vaal.
Bantuská expanze náhled|Kopec Mapungubwe, místo původního hlavního města království Mapungubwe Osady lidí hovořících bantuskými jazyky, kteří využívali v zemědělství a pastevectví železo, byly přítomné již ve 4. nebo 5. století n. l. jižně od řeky Limpopo (nyní severní hranice s Botswanou a Zimbabwe). Vysídlili, dobyli a pohltili původní Khoisany, národy Khoikhoiů a Sanů. Bantuové se pomalu přesunuli na jih. Má se za to, že nejstarší místa zpracování železa v současné provincii KwaZulu-Natal jsou z doby kolem roku 1050. Nejjižnější skupinou byli Xhosové, jejichž jazyk zahrnuje určité jazykové rysy dřívějších Khoisanů. Xhosové dosáhly Great Fish River v dnešní provincii Východní Kapsko. Při migraci tyto větší populace doby železné vysídlily nebo asimilovaly dřívější národy. V provincii Mpumalanga bylo nalezeno několik kamenných kruhů spolu s kamenným uspořádáním, které byly pojmenovány Adamův kalendář, ruiny jsou považovány za stvořené lidmi kultury Bokoni s jazykem severní Sotho.
Portugalský průzkum náhled|Portugalský průzkumník Bartolomeu Dias vysadil kříž v Cape Point poté, co jako první úspěšně obeplul mys Dobré naděje. V době kontaktu s Evropou byly dominantní etnickou skupinou národy hovořící bantusky, kteří se stěhovali z jiných částí Afriky asi před tisíci lety. Dvěma hlavními historickými skupinami byli Xhosové a Zulové.
V roce 1487 vedl portugalský průzkumník Bartolomeu Dias první evropskou výpravu, která měla přistát v Jižní Africe. 4. prosince přistál v zálivu Walfisch (nyní známý jako Walvis Bay v dnešní Namibii). Bylo to na jih od nejvzdálenějšího bodu, kterého dosáhl v roce 1485 jeho předchůdce, portugalský navigátor Diogo Cão (Cape Cross, severně od zátoky). Dias pokračoval západním pobřežím jižní Afriky. Po 8. lednu 1488, kterému předcházely bouře bránící pokračovat v plavbě podél pobřeží, plul z dohledu pevniny a obeplul nejjižnější bod Afriky, aniž by jej viděl. V květnu 1488 dosáhl východního pobřeží Afriky, které nazýval Rio do Infante, pravděpodobně dnešní Groot River, ale po svém návratu uviděl mys, který jako první pojmenoval Cabo das Tormentas (mys bouří). Jeho král Jan II. místo přejmenoval na Cabo da Boa Esperança neboli Mys Dobré naděje, protože vedl k bohatství Východní Indie. Diasův výkon byl později zvěčněn v portugalské epické básni Lusovci (1572) od Luíse de Camões. Dalších asi sto let zde přistávaly lodě pouze z Portugalska; Portugalci zde však žádné osady po střetech s původními obyvateli nezakládali.
Nizozemská kolonizace
náhled|vlevo|Malba Charlese Davidsona Bella z 19. století. Jan van Riebeeck, který založil první evropskou osadu v Jižní Africe, přijíždí do Table Bay v roce 1652 Na počátku 17. století začala námořní síla Portugalska upadat a angličtí a nizozemští obchodníci soutěžili o vyloučení Lisabonu z jeho lukrativního monopolu na obchod s kořením. Zástupci britské východoindické společnosti měli sporadicky zájem o mys při hledání opatření již v roce 1601, ale později začali upřednostňovat ostrov Ascension a Svatou Helenu jako alternativní útočiště. Nizozemský zájem vzrostl po roce 1647, kdy na mysu na několik měsíců ztroskotali dva zaměstnanci Nizozemské východoindické společnosti (VOC). Námořníci dokázali přežít získáním čerstvé vody a masa od domorodců. Také na úrodnou půdu zaseli zeleninu. Po návratu do Nizozemska příznivě informovali o potenciálu mysu jako o „skladišti a zahradě“ k zásobování lodí plujících na dlouhé plavby.
V roce 1652, asi 150 let po objevení cesty kolem mysu, připluli do Stolové zátoky tři lodě s 90 lidmi různé národnosti, vedené zkušeným obchodníkem a cestovatelem Janem van Riebeeckem. Ti zde jménem Nizozemské východoindické společnosti vybudovali první osadu a zásobovací stanici u mysu Dobré naděje – Kapské Město. Vznikly zde zahrady, zemědělské plantáže a vinice. Časem se mys stal domovem velké populace zvané , známých také jako 'vrijburgers (doslovně „svobodní občané“). Šlo o bývalé zaměstnance společnosti, kteří po plnění svých smluv pobývali na nizozemských územích v zámoří. Nizozemští obchodníci také na těžkou práci přes Východoindickou společnost nechali přivážet otroky namísto místních Khoisanů – skupin Khoikhoiů a Sanů (tehdy označovaných jako Hotentoti), hlavně z Indonésie, Madagaskaru a částí východní Afriky. Některé z prvních komunit smíšené rasy v zemi vznikly prostřednictvím svazků mezi vrijburgery, jejich otroky a různými domorodými národy. To vedlo k vývoji nové etnické skupiny Barevných, z nichž většina přijala nizozemský jazyk a křesťanskou víru.
O pár let později začali zakládat v okolí další farmy. Z Evropy přijížděli další osadníci, zejména Němci. V roce 1688 sem dorazila skupina 200 francouzských Hugenotů. V 18. století připlouvalo k jihoafrickým břehům přes 80 lodí ročně; také kvůli tomu sem byly zavlečeny neštovice, které způsobily zdecimování nejen osadníků, ale zejména domorodců. Expanze nizozemských kolonistů na východ zahájila sérii válek s na jihozápad migrujícím kmenem Xhosů, známé jako války s Xhosy, protože obě strany soutěžily o pastviny nezbytné k pastvě dobytka poblíž Great Fish River. Vrijburgerové, kteří se stali nezávislými farmáři na hranici, byli známí jako Búrové, přičemž někteří si osvojili polokočovný životní styl a byli označováni jako trekboerové. Búrové vytvářeli volné milice, které nazývali komanda a vytvářeli spojenectví se skupinami Khoisanů, aby odráželi nájezdy Xhosů. Obě strany zahájily krvavé, ale bezvýsledné útoky a sporadické násilí, často doprovázené krádežemi hospodářských zvířat, které zůstávalo běžné po několik desetiletí.
Britská kolonizace a Velký trek