Daniela Hodrová (5. července 1946 Praha – 31. srpna 2024 Praha-Malá Strana) byla česká literární teoretička a spisovatelka.
Život Byla dcerou filmového a divadelního herce Zdeňka Hodra (1908 – 1984), tím pádem i vnučkou divadelního a filmového herce Jana Hodra (1875–1938) a divadelní a filmové herečky Marie Hodrové, roz. Bonaventurové (1880–1952). Sama v mládí uvažovala, že naváže na rodinou tradici a stane se herečkou.
Maturovala v roce 1963 na střední všeobecně vzdělávací škole v Praze. Rok po maturitě se živila jako asistentka režie a dramaturgie v Divadle Jiřího Wolkera. Poté vystudovala rusistiku, bohemistiku, romanistiku a srovnávací literaturu na Univerzitě Karlově. Její diplomová práce byla věnována Andreji Bělému. Doktorskou práci obhájila roku 1977 (Předpoklady vzniku románu ve staroruské literatuře). V letech 1972–1975 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon. V roce 1975 začala vědecky pracovat v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. Roku 1980 získala titul kandidát věd, v roce 1992 doktor věd.
V roce 2011 získala za svůj za román Vyvolávání Státní cenu za literaturu (jako teprve druhá žena v historii), rok poté mezinárodní Cenu Franze Kafky. V roce 2016 odešla do důchodu. Ve stejném roce obdržela cenu Magnesia litera v hlavní kategorii Kniha roku za román Točité věty. Časopis A2 zařadil v roce 2020 její knihy Vyvolávání a Chvála schoulení do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce. Spolu s Milanem Kunderou a Václavem Jamkem byla jedinou, kdo má v tomto seznamu dvě knihy.
Jejím prvním manželem byl spisovatel Karel Milota. Žila v Praze na náměstí Jiřího z Poděbrad, jež je častým místem děje jejích próz.
Dílo náhled|Olšanské hřbitovy, místo děje mnoha knih Hodrové náhled|Náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze, místo, kde Hodrová žila i kam umístila děj mnoha svých próz Do české literatury vstoupila v roce 1964, když jí vyšla báseň v časopise Divoké víno. Tam také v roce 1971 publikovala i první prózu, šlo o úryvek z textu Pravonín, který se jí ale nepodařilo vydat. Knižně tak do české prózy vstoupila až po roce 1989, a to rozsáhlou trilogií Trýznivé město, již tvoří romány Podobojí, Kukly a Théta. Někdy je nazývána i Pražská trilogie. Všechny tři knihy vyšly ve stejný rok, 1991, a byly přivítány jako mimořádný počin. Byla rozpoznána spjatost s díly Michala Ajzvaze, který do české literatury vstoupil ve stejné době, na počátku 90. let.
Její beletristická i literárněvědná díla byla přeložena do více než deseti jazyků. V jejím díle, které je řazeno k postmoderně, je výrazná evokace tajuplné Prahy (či spíše její poměrně malé části: oblasti mezi Vinohrady a Žižkovem, se zvláštní rolí Olšanských hřbitovů). Typickou je fuksovská atmosféra, psychologické vykreslování postav, náznaky, metafory a alegorie, odkazy k hermetické tradici či kabale. To vše činí její dílo kvalitním, není ale tím pádem tak snadno čitelné a uspokojí spíše náročného čtenáře. To bylo obvykle literární kritikou oceněno, ale našli si i výjimky. Například Pavel Portl v časopise Host napsal: "U Hodrové zásadní problém nespočívá v tom, že její próza je ochuzena o dramatický děj. Vždyť i knihy, v nichž autoři potlačili dějovost ve prospěch jiných složek, ocenila jak kritika, tak čtenáři, což z poslední doby potvrzují třeba Muriel Barberyová nebo Olga Tokarczuková. Jenže oběma těmto spisovatelkám je, lapidárně řečeno, rozumět; jejich české kolegyni bohužel ne."
S jejím dílem prozaickým je propleteno i její dílo esejistické a teoretické, jímž do české literatury vstoupila ponejprv. Slovník české literatury po roce 1945 tuto spjatost popsal slovy: „Pro Danielu Hodrovou je charakteristické prostupování literárněvědné činnosti s tvorbou beletristickou. Mnohá témata a postupy, jimiž se zabývá jako teoretička, se objevují rovněž v jejích prózách: ať již jde o pojetí města jako subjektu či divadla, o typy ‚loutkovitých‘ postav, nebo o téma proměny a zasvěcení aj. (…) Její prózy a teoretické náhledy vzájemně korespondují především v chápání románu jako věčné oscilace mezi realitou a fikcí a v důrazu na sebepopírání žánru, na jeho sebereflexivnost.“ Ze sémiotiků její dílo ovlivnil Michail Michajlovič Bachtin či Jeleazar Mojsejevič Meletinskij, čerpala ovšem i z jiných oblastí, zejména z analytické psychologie Carla Gustava Junga.
V teoretické práci Citlivé město definuje dva základní způsoby výstavby textu. "Hérakleitovský" text je racionálním labyrintem s jasným cílem (utopickým), zdůrazňuje ideál rozumového řádu. Proti tomu stojí princip "Arachné", jenž je bezcílný. Vede k vytváření neuspořádané amorfní či biomorfní textové struktury na způsob rhizomu. Právě k druhému způsobu psaní se Hodrová hlásí, to je klíč k pochopení struktury (či antistruktury) její beletrie. Původnější koncepcí románu, k níž se hlásila, byl tzv. "román zasvěcení". Promýšlela tento koncept již od 70. let. Stejnojmenná studie byla jí tehdy odmítnuta jako dizertační práce. Teprve roku 1992 jí v akademickém prostředí uplatnila (byl jí za ni udělen titul DrSc) a o rok později zamířila na knižní trh. (Roku 2014 k ní doplnila jungovskou kapitolu.) Román v této studii připodobnila iniciačnímu rituálu v dávných mystériích: psaní je pro Hodrovou sebeuskutečňováním. Tyto koncepce ve svém beletristickém díle opustila, částečně, jen v románu Ztracené děti, který je označován za její nejepičtější, nejpříběhovější a nejsrozumitelnější.
V esejistické knize Co se vyjevuje vyložila mnoho obrazů Adrieny Šimotové a naznačila, že obě umělkyně spojuje stejná poetika, již nazvala poetika neúplnosti, v knize Chvála schoulení pak "diskurs pomíjivosti".
Bibliografie
Próza Podobojí, Severočeské nakladatelství, 1991 Kukly, Práce, 1991 Théta, Československý spisovatel, 1992 Město vidím..., Euroslavica, 1992 Perunův den, Hynek, 1994 Ztracené děti, Hynek, 1997 Trýznivé město, Hynek, 1999 (souborné vydání „pražské trilogie“, tedy románů Podobojí, Kukly a Théta) Komedie, Torst, 2003 Vyvolávání, Malvern, 2010 Točité věty, Malvern, 2015 Ta blízkost, Malvern, 2019 Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch, Malvern, 2024
Eseje a studie Hledání románu, Československý spisovatel 1989 Prague : Visite privée, éd. du Chêne, 1991, francouzsky Cité dolente: Le royaume d’Olsany, Robert Laffont, 1992, francouzsky Das Wolschaner Reich : Citté dolente I., Ammann, 1992, německy Román zasvěcení, H+H, 1993 Místa s tajemstvím, Koniasch Latin Press, 1994 Im Reich der Lüfte : Citté dolente II., Ammann, 1994, německy Les Chrysalides, tableaux vivants, Robert Laffont, 1995, francouzsky Theta : Citté dolente III., Ammann, 1998, německy Pod dwiema postaciami, "Fundacja Anima 'Tygiel Kultury'", 2001, polsky. Překlad Leszek Engelking. Citlivé město, Akropolis, 2006 Chvála schoulení. Eseje z poetiky pomíjivosti, 2011 Co se vyjevuje. Eseje o Adrieně Šimotové, 2015
V populární kultuře Její romány jsou zmíněny jako jedna ze zbraní Saudruhových bojovníků v českém překladu parodie na Pána prstenů, Za pár prstenů (překlad Richard Podaný).Henry N. Beard, Douglas C. Kenney, Za pár prstenů, Talpress, Praha 2002, str. 186
Odkazy
Reference
Literatura
Související články Seznam českých spisovatelů Současná česká literatura
Externí odkazy
Profil na Portálu české literatury
Kategorie:České spisovatelky 20. století Kategorie:České spisovatelky 21. století Kategorie:České literární teoretičky Kategorie:Spisovatelé postmoderny Kategorie:Absolventi Univerzity Karlovy Kategorie:Lidé Akademie věd České republiky Kategorie:Nositelé Ceny Franze Kafky Kategorie:Nositelé ceny Magnesia Litera Kategorie:Narození v roce 1946 Kategorie:Narození 5. července Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Úmrtí v roce 2024 Kategorie:Úmrtí 31. srpna Kategorie:Úmrtí na Malé Straně Kategorie:Ženy