náhled|Státy, které se označovaly, nebo označují jako komunistické Postkomunismus (někdy také postsocialismus) je období politických, ekonomických a sociálních změn po pádu komunistických režimů. Zároveň je to označení stavu států po rozpadu Sovětského bloku v roce 1989.
Východisko: komunistické režimy a jejich rozklad upright|náhled|Státy východního bloku Mezi postkomunistické země v Evropě patří zejména Sovětský svaz, jeho nástupnické státy a země v jeho sféře vlivu (Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, NDR), specifickou roli hrála Jugoslávie. Ačkoliv jejich vývoj od 80. let 20. století směřoval k podobnému bodu (konec vlády komunistické strany), každý stát do procesu tranzice vstupoval s jinými předpoklady a podmínkami.
Podle ruského historika Andreje SacharovaSACHAROV, Andrej; BOHANOV, Alexandr; ŠESTAKOV, Vladimir. Díl II., Dějiny Ruska od dávných dob až po naše dny. Učebnice. Moskva: Prospekt, 2010. . S. 628-645, hrály při pádu prosovětských režimů obrovskou roli sociálně-ekonomické a politické faktory. Neokonzervativní změny v západní ekonomice ovlivnily finanční sféru včetně její úvěrové politiky. Západní banky přestaly vydávat úvěry. Ve státech východní Evropy a střední Evropy byl nedostatek základního zboží a tendence rostoucích cen. Postupem času se akutní problém se zásobováním více zhoršoval. Účinnost fungování národního hospodářství klesala. Pětileté plány nebyly zpravidla splněny. Hrubé nesprávné výpočty v plánování a investiční politice neumožnily odstranit hluboké disproporce v ekonomice, provést strukturální změny. Hospodářská situace ve východní Evropě a střední Evropě koncem sedmdesátých a počátku osmdesátých let, vedla nakonec ke vzniku sociálních problémů. Začala stoupat nezaměstnanost a inflace znehodnotila mzdy.
Politické režimyzačaly ztrácet na síle, což okamžitě vedlo ke vzniku organizovaných akcí pořádaných disidenty. Probíhaly stávky, shromáždění a masové demonstrace proti zhoršení životních podmínek.
Ve společnostise začala projevovat ideologická dezorganizace, nedůvěra v proklamované, ale nerealizované hodnoty socialismu. Začaly zanikat rysy způsobu života, které byly považované za výhody socialismu: sociální stabilita, nízká nezaměstnanost a nízké ceny.
Podle Sacharova zmíněná situace vyústila v pokles důvěry ve vládnoucí komunistické strany.
Polsko náhled|Týdeník Solidarita roku 1981 Polská cesta ke komunismu byla do značné míry zpomalena autoritou, kterou si v zemi uchovala katolická církev. Polsko za éry Władysława Gomułky ve vedení vládnoucí strany (1956–1970) představovalo poměrně křehké uspořádání. To se projevilo již v roce 1968, kdy úřady zakázaly uvádění tradičního Mickiewiczova textu Dziady se stále aktuálním protiruským nábojem. Jako reakce se zvedla vlna odporu – podobně tomu tak bylo v roce 1970, kdy Gomułka krátce před Vánoci oznámil skokové zdražení potravin. Proti demonstrantům byly navzdory doporučení Moskvy nasazeny bezpečnostní síly a masakr v gdaňských loděnicích si vyžádal stovky mrtvých a raněných. To byla pro Gomułku politická smrt – nahradil ho Edward Gierek. V polovině 70. let již bylo jasné, že Gierkův hospodářský experiment neuspěl. Roku 1976 tak disent založil Výbor na obranu dělníků. Po další vlně hospodářských neúspěchů a demonstrací byl 31. srpna 1980 v Gdańsku legalizován nezávislý odborový svaz Solidarność, česky Solidarita. V únoru 1981 převzal vedení strany generál Wojciech Jaruzelski a vyhlásil mimořádný stav v reakci na rozštěpení strany a společnosti – tou dobou už ale měla Solidarita 9 milionů členů. Velký vliv na dění v Polsku mělo bezpochyby také zvolení Karola Wojtyly papežem 16. října 1978.
Dění vyvrcholilo na jaře 1989 jednáním u kulatého stolu mezi představiteli vlády a Solidarity. V červnu 1989 pak proběhly první svobodné volby, kterých se zúčastnili již i kandidáti Solidarity. K moci se tak dostali předáci Solidarity: nejprve Tadeusz Mazowiecki a následně Lech Wałęsa.
Maďarsko Po krvavě potlačeném Maďarském povstání (podzim 1956) se moci chopil János Kádár, který ve funkci generálního tajemníka MSZP vydržel až do roku 1988. V souvislosti s jeho érou se vžil pojem „gulášový socialismus” popř. kadárismus.
V únoru 1989 došlo k určitému uvolnění poměrů, kdy bylo povoleno více politických stran. Maďarsko se po otevření maďarsko-rakouské hranice v květnu 1989 stalo tranzitní zemí pro tisíce Němců z NDR. V létě se pak konal státní pohřeb oběti Maďarského povstání Imreho Nagye. Tento akt byl chápán jako symbolické vyrovnání se se sovětskou invazí z podzimu 1956. V březnu 1990 pak proběhly první svobodné volby.
Rumunsko Rumunsko navzdory velkým ekonomickým projektům (např. přehrada Železná vrata) zůstávalo jednou z nejchudších zemí Východního bloku. Země si pod vedením Nicolae Ceaușesca udržovala jistou míru autonomie od sovětského vlivu. To se projevilo např. neúčastí na invazi zemí Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968 nebo účastí země na Letních olympijských hrách v Los Angeles 1984.
Proces tranzice od socialismu k liberální demokracii byl poznamenán násilnou změnou vlády, kdy dosavadní prezident Ceausescu skončil i s ženou v prosinci 1989 na popravišti. Tomu sice ještě předcházelo Ceausescovo znovuzvolení v listopadu 1989, prosincové protesty maďarské menšiny v Pešaváru nicméně vyprovokovaly ozbrojený konflikt, během nějž se Ceausescu snažil uprchnout ze země. Na útěku byl zadržen a v uspěchaném procesu odsouzen k trestu smrti.
Bulharsko Dlouholetý komunistický vůdce Bulharska Todor Živkov o moc přišel až v listopadu 1989. Dění na sklonku 80. let v této zemi ovlivnila Živkovova antiturecká politika, která přiměla více než 300 tisíc Turků k opuštění země. Tak velké migrační tlaky Turecko nečekalo, a tak docházelo k mnoha chaotickým situacím. Proti antiturecké rétorice začala na konci 80. let vystupovat opozice. Zásadní disidentskou organizací byla tehdy např. Ekoglasnosť, která se původně zformovala do boje proti devastaci životního prostředí poblíž chemické továrny na rumunském břehu Dunaje. Tato organizace pak dokázala využít Mezinárodního ekologického fóra (říjen 1989). Živkov odstoupil 17. listopadu 1989, a to byl svým způsobem konec bulharského socialismu.
NDR náhled|Pád Berlínské zdi roku 1989 Období 70. a 80. let bylo v NDR spojeno s osobou Ericha Honeckera – jeho předchůdce Walter Ulbricht totiž neměl nejlepší vztahy s Leonidem Brežněvem, vůdcem SSSR. Na přelomu 60. a 70. let byl kancléřem Západního Německa Willy Brandt, který prosazoval tzv. Ostpolitik – tzn. sbližování se zeměmi Východního bloku. Erich Honecker se tak stal prvním východoevropským politikem, který navštívil Západní Německo. V prosovětské orientaci byl ale Honecker nezlomný.
Ve druhé polovině 80. let se i v NDR projevila rostoucí nespokojenost obyvatel se stávajícím zřízením – historickou se stala demonstrace v Lipsku, která se konala 9. října 1989. Původně měla být jen modlitbou za mír, nakonec ale přišlo 70 tisíc lidí a přesně za měsíc (9. listopadu 1989) došlo k pádu Berlínské zdi, která rozdělovala bývalou metropoli společného státu na dvě části. Na podzim 1989 Honeckera ve vedení státu vystřídal Hans Modrow. Novému vedení státu se ale nepodařilo situaci stabilizovat. Na konci listopadu 1989 se začal západoněmecký kancléř Helmut Kohl zasazovat o integrační proces. Proti byl stále Michail Gorbačov, Margaret Thatcherová i François Mitterrand. Západní Německo nakonec muselo SSSR zaplatit za předání Východního Německa. V září 1990 byla v Moskvě podepsána „Smlouva o závěrečné úpravě Německa“ a 3. října 1990 došlo k opětovnému spojení obou celků do Spolkové republiky Německo.
Československo náhled|upright|Postcomunism, přemalovaná socha dělnice ve Slovenském Prešově vlevo|náhled|Sametová revoluce v Praze roku 1989 Vývoj v Československu silně poznamenala invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tento akt znamenal faktické ukončení modernizačních reforem, do kterých obyvatelé vkládali velké naděje. Invaze s sebou přinesla nejen změnu vládnoucí garnitury na nejvyšších místech, ale i čistky na všech úrovních společnosti. Navíc byla přijata Smlouva o dočasném pobytu vojsk Rudé armády. Tuto etapu označujeme jako období konsolidace, na které navazuje tzv. normalizace. Jejím základním charakteristickým znakem byla aplikace sovětského neostalinismu ve středoevropských podmínkách. Již na začátku 70. let se začal formovat disent, spojený kolem osobností kultury a vědy. Mezi zřetelné akty nesouhlasu s vedením strany patřil např. manifest Charta 77 nebo VONS. Vlivem ekonomické stagnace začala v 2. polovině 80. let růst nespokojenost veřejnosti, což vyvrcholilo v protesty na konci roku 1989, které vyústily v Sametovou revoluci a volbu Václava Havla prezidentem.
SSSR Sovětský svaz jako vůdčí síla Východního bloku neřešil pouze vlastní vnitrostátní otázky, ale taktéž byl zásadním hráčem globálního souboje mocností bipolárního světa. Jako takový pod vedením Leonida Brežněva uplatňoval tzv. Brežněvovu doktrínu proti zemím, které by se odchylovaly od cesty socialismu, vyjednával se západním světem o omezování jaderných zbraní (viz dohody SALT) a v neposlední řadě v roce 1979 provedl invazi do Afghánistánu. Tato válka pak znamenala prohloubení systémové krize SSSR. Od roku 1985 probíhala vyjednávání o stažení vojsk z Afghánistánu a v roce 1989 se tak skutečně stalo. náhled|upright|vlevo|Michail Gorbačov Po Leonidu Brežněvovi nastoupil do funkce generálního tajemníka Jurij Andropov, kterého po roce vystřídal Konstantin Černěnko. Pro další vývoj byl ovšem zásadní hlavě nástup Michaila Gorbačova do úřadu v roce 1985. Hospodářství SSSR bylo tehdy na úrovni rozvojových zemí a na zemi navíc zřetelně dopadly severoamerické sankce v souvislosti s vpádem do Afghánistánu. Tristní ekonomický stav dokládají např. tato čísla: 20 % zemědělské produkce se ztrácelo vlivem lajdácké práce, na výrobu jednoho metrického centru obilí bylo třeba pětkrát více energie i pracovních sil než ve vyspělých zemích. Gorbačov tedy vyhlásil dva modernizační programy: perestrojku směřující k ekonomickému oživení a glasnost, která znamenala liberalizaci společnosti.
Roku 1988 vystoupil Gorbačov v Evropském parlamentu, kde v projevu odmítl doktrínu omezené suverenity socialistických zemích. Východní blok se začal rozpadat a od Sovětského svazu se postupně začaly oddělovat svazové republiky v průběhu roku 1990. Podle zákona o odtržení z dubna 1990 stačil k odtržení souhlas obyvatel dané republiky.
Kromě napětí ve svazových republikách byla ve znamení nestability i politická situace v Moskvě. To se projevilo 19. srpna 1991, kdy se skupina neostalinistů s viceprezidentem Gennadijem Janajevem v čele pokusila o státní převrat. Tzv. Státní výbor pro mimořádný stav oznámil převzetí moci – na odpor se ale postavila armáda a Boris Jelcin. Gorbačov nicméně odstoupil a moci se ujal Jelcin a strana ve své původní podobě byla zakázána.
Jako řetězová reakce došlo k vyhlášení samostatnosti v Lotyšsku a Estonsku (19.-20. srpna 1991), Litvě (opět potvrdila nezávislý status), Ukrajině, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Moldavsku. V září taktéž učinili v Tádžikistánu, Gruzii a Arménii. Dohoda o ukončení SSSR byla podepsána 7. prosince 1991 na lovecké chatě v Bělověžském pralese. Vzápětí vzniklo Společenství nezávislých států, do kterého kromě Gruzie a pobaltských států vstoupily všechny bývalé svazové republiky. Sovětský svaz tak oficiálně zanikl 31. prosince 1991.
Jugoslávie Pro mnohonárodnostní Jugoslávii byl klíčovým datem 4. květen 1980, kdy zemřel dosavadní prezident Josip Broz Tito, který podle mnoha dnešních hodnocení působil jako jediný tmel jugoslávské státní sounáležitosti.
V Srbsku se v roce 1987 prosadil Slobodan Miloševič, který programově těžil z kosovské krize – po krvavých srážkách s albánskými demonstranty byla totiž v roce 1989 zrušena autonomie Kosova a Miloševič začal manipulovat se srbskými menšinami v Chorvatsku a Bosně. To bylo ale jen předznamenání válek a rozpadu federace v 90. letech.