Československé legie je označení používané pro jednotky dobrovolnického zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků za první světové války (a ruské občanské války). Legie tvořili čeští a slovenští krajané žijící v zahraničí a bývalí vojáci rakousko-uherské armády, kteří se po zajetí armádami Dohody rozhodli dobrovolně vstoupit do řad legií a dezertovat k nepřátelským vojskům, se kterými pak bojovali proti vojskům Ústředních mocností, tedy i proti českým a moravským vojákům loajálním císaři (František Josef I.). Tím se dopustili dezerce a porušení vojenské přísahy panovníkovi,http://zpravy.idnes.cz/cesi-bojovali-hrdinne-za-rakousko-uhersko-ale-prvni-republika-to-tutlala-1qb-/zpr_archiv.aspx?c=A081026_232405_kavarna_sim za kterou jim hrozilo nasazení v trestních oddílech (a tím téměř jistá smrt) až trest smrti. Sami příslušníci legií své vypovězení poslušnosti Rakousku-Uhersku brali jako součást revoluční akce zahraničního odboje s cílem napomoci vzniku samostatného Československa jako nástupnického státu někdejšího Českého království. Jejich nesporné vojenské úspěchy skutečně sehrály při jednáních o vzniku Československa v roce 1918 i později během Pařížské mírové konference zásadní roli.
Dobrovolnická struktura legionářské armády v Rusku podle Kaplického, který byl legionářem, spočívala mimo jiné v tom, že každá rota měla voleného rotního důvěrníka (jejich počet postupně narostl až na 55). Tito důvěrníci spolurozhodovali o nasazení vojska v jednotlivých bitvách.
Příslušníci legií v Rusku se zúčastnili několika vítězných bitev války včetně bitvy u Zborova a bitvy u Bachmače proti ústředním mocnostem, byli také zapojeni do ruské občanské války vedené proti bolševikům, v jeden čas kontrolovali celou transsibiřskou železnici a většinu velkých měst Sibiře.
Název československé legie vznikl až po válce, za války se používalo souhrnné označení revoluční dobrovolná vojska (později zahraniční čs. vojska). Základ těchto vojsk začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, českých krajanů, kteří se hlásili do carské armády v Rusku a Cizinecké legie ve Francii. Čeští krajané v Rusku, z Varšavy, jejího okolí a z území Volyně vytvořili jednotku zvanou „Česká družina“ (nejednalo se pouze o Čechy a Slováky, ti však měli velkou převahu). Krajané ve Francii byli v rámci francouzské Cizinecké legie začleněni do samostatné roty, pro kterou se vžilo označení „rota Nazdar“. Počet českých a slovenských dobrovolníků se postupně navyšoval. Od roku 1917 se tvořily legie také v Itálii. Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 140 000 příslušníků. Většinu legionářů tvořili Češi; v ruských legiích bylo Slováků 7,4 %, v italských 3 % a ve francouzských 16 %.
Přehled Podle místa působení lze legie rozdělit na: československé legie v Rusku československé legie ve Francii československé legie v Itálii.
Kancelář čs. legií uváděla k říjnu 1932 údaje v sousední tabulce. „Ostatní“ jsou vojáci čs. legií, kteří buď nebyli řádně propuštěni, nebo se přihlásili až po 28. 10. 1918.Legionáři českoslovenští. In: Ottův slovník naučný nové doby. Sv. 6., str. 1115.
Rusko Francie Itálie celkem legionáři 60 109 9 367 19 225 88 701 ostatní 10 913 2 479 7 510 20 902 ztráty 4 120 650 725 5 405 náhled|upright|vlevo|Hlídka čs. legionářů na Rusi náhled|upright|vlevo|Poštovní známky vydávané Polní poštou Československého vojska na Rusi. Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31.
Kromě toho bojovali českoslovenští dobrovolníci (dobrovolci, bratři – oficiální označení příslušníka vojska) i v dalších armádách, zejména asi 32 tisíc amerických krajanů ve francouzské a americké armádě. Dále působilo kolem 1 400 dobrovolníků v srbské armádě a kolem 1 000 dobrovolníků v armádě britské. Ačkoliv se v americké, srbské ani britské armádě nepodařilo utvořit samostatné československé vojenské oddíly, byli tito dobrovolníci oficiálně označováni za legionáře. Zvláště v případě srbských dobrovolníků je to nejvýraznější a někdy se tak hovoří o „srbské legii“. Celkem padlo 5 152 československých legionářů, z toho 4 112 v Rusku, 630 ve Francii a 410 v Itálii.SEZNAM POSTAVENÝCH JEDNOTEK ČS. LEGIÍ K ROKU 1919 Z celkového počtu padlých Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří ve Velké válce bojovali, tvořili padlí legionáři 4 %.
Československé legie v Rusku
náhled|upright=1.2|Československé legie v Rusku v r. 1918 náhled|upright=0.8|Prapor legií v Rusku Byly to dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914–1920, jež bojovaly nejdříve proti rakousko-uherské a německé armádě na Ukrajině a poté spolu s Bílou armádou a zahraničními interventy proti Rudé armádě. Jeden z hlavních velitelů legií v Rusku byl Radola Gajda.
Předchůdcem legií byla Česká družina. Dne 7. ledna 1919 bylo z brigády vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které již bylo součástí Československé armády a samozřejmě zejména zásluhou Štefánikovou i francouzské (velitelem legií byl Maurice Janin). Československé vojsko na Rusi tvořily tři divize, jejichž jádrem bylo 12 pluků střeleckých, dva pluky jízdní a několik dělostřeleckých baterií.
Boje na Ukrajině náhled|upright|vlevo|Památník ve Zborově Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se československé legie vyznamenaly v boji proti rakousko-uherské armádě, zrušila ruská vláda na naléhání předsedy Československé národní rady profesora T. G. Masaryka, který od 15. května 1917 legie v Rusku organizoval, omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další jednotky, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků v legiích (ve dvou divizích o osmi pěších a dvou jízdních plucích, po Zborovu počínajíc 4. Prokopa Velikého na doplnění 1. divize a 5. plukem pražským T. G. Masaryka, již ve druhé divizi) a přes 60 tisíc v zajateckých táborech ve spolcích, které Masaryk organizoval jako rezervu legií (základ 3. divize). Stávajícím velením ruské armády byl Masaryk považován za jejich nejvyššího velitele.Holeček Vojta, Medek Rudolf: Obrázková kronika Za Svobodu, 2. díl, "Pod vedením T. G. Masaryka", Praha 1925 Po Říjnové revoluci, ve které se vlády v Rusku chopili bolševici, rozhodlo vojenské vedení států Dohody, že začne legie přesouvat na západní frontu.
náhled|Československé legie, 2. divize, jednotka 6. střeleckého pluku, 1917 V listopadu 1917 obsadila část 1. divize (2. pluk Krále Jiřího z Poděbrad) prakticky bez boje k potlačení bolševických nepokojů Kyjev, byla však odvolána, podle tehdejší instrukce Masarykovy „nevměšovat se do vnitřních ruských sporů“. Při bojích před Kresčatikem však zahynul poručík Hrdina. Jako přítel všeho moderního založil Masaryk v legiích leteckou školu, z níž se po válce vyvinula Masarykova letecká liga. Letadla většinou nenesla bomby ani kulomety, měla jen ruční zbraně a byla používána při přesunu a boji zejména k průzkumným účelům. I tak přispěla při sibiřské anabázi československých legionářů k záchraně několika mostů (ty bolševiky vyhozené do povětří musely oddíly československých ženistů s přispěním i amerických specialistů rychle postavit znovu) a zejména až na jediný k záchraně čtyřicítky bajkalských železničních tunelů na transsibiřské magistrále (to, že bolševici podminovávají tunel č. 39, sice letadlo zjistilo, ale nemělo prostředky je od díla zkázy odehnat – zničený a zasypaný tunel zdržel postup druhé části legií do Vladivostoku o 14 dní). Masaryk opustil legionáře na Rusi v den svých 68. narozenin 7. března 1918 (odjezdem vlakem z Moskvy na transsibiřskou magistrálu), když předtím zajistil, aby se vojsko ještě neexistujícího státu stalo součástí francouzské armády. Velitelem druhé divize jmenoval ruského generála Petra N. Podhájeckého. Vydal se na strastiplnou cestu přes Sibiř lazaretním vlakem a stal se kvartýrmajstrem čs. legionářů na magistrále až do Vladivostoku.
náhled|upright|vpravo|Pamětní deska bitvy u Bachmače v Olomouci Poté se Němci začali tlačit na Ukrajinu a Petljurovy pluky před nimi začaly ustupovat a prosily československé legionáře o pomoc. Tak došlo mezi Němci a legionáři ke krvavým bojům u Doče, kde se vyznamenali pozdější českoslovenští generálové Kadlec a Červinka, kapitán Jungr a zejména pozdější generál Stanislav Čeček, který v bitvě u Bachmače Němce porazil a donutil je uzavřít s legionáři příměří, pro volný průjezd československých ešalonů (vojenských vlaků) bachmačským železničním uzlem. V boji o Doč se vyznamenala rovněž kulometná rota Colt z „Hanáckého“ 6. střeleckého pluku. Bolševici, zejména velmi mladí a v boji nezkušení chlapci, leckdy dokonce stříleli omylem do vlastních řad. K československým dvěma obrněným vlakům přidali proti Němcům jeden broněvik (obrněný vlak). Jen tak bylo možno poškodit most přes řeku Desnu a zabránit tak Němcům ve vstupu do bachmačského železničního uzlu, kde v klidu projížděly československé ešalony na Sibiřskou magistrálu k Čeljabinsku a Penze.
3. března 1918 uzavřely Ústřední mocnosti s bolševiky v Brestu Litevském tzv. Brestlitevský mír. V něm se bolševici mimo jiné zavázali nestrpět na svém území vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem, což se týkalo i Československých legií.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 62-66. Legie opustily Ukrajinu, jelikož ukrajinská vláda povolila ze strachu před bolševiky obsadit své území německou armádou. Ovšem už v této době obsadil Ukrajinu bolševický velitel Muravjev. Legie se měly přepravit tzv. "severní cestou" přes Archangelsk a Murmansk do Francie. Ovšem nakonec, po čtyřměsíčním čekání, mrznutí a hladovění, odpluly jen dva transporty (celkem okolo 2000 mužů). První transport vedený Ing. Otakarem Husákem odplul 15. října 1917. Potom přístavy zamrzly, nebyly lodě a na severu chyběly zásoby. Panovaly obavy, aby legie nepotkal osud Srbských legií, které byly odzbrojeny a zajaty, internovány do Kazaně a osvobozeny teprve s příchodem československých legionářů na Volhu.PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, 2019, V této situaci T. G. Masaryk změnil plán a rozhodl o odsunu vojsk po magistrále a dále kolem světa až na bojiště do Francie.
Dánské jednotky se probojovaly na Krym, odkud se jim podařilo úspěšně odplout.
Penzenská dohoda uzavřená mezi bolševiky a Národní radou 26. 3. 1918 zaručovala Legiím zásobování, průjezd Sibiří do Vladivostoku a odvoz do Francie; výměnou za to Legie souhlasily s předáním všech těžkých zbraní a většiny kulometů a pušek, Legie také musely souhlasit s agitací čs. bolševiků pro vstup mužů z Legií do Rudé armády. Ruskou armádu bolševici rozložili v roce 1917. Bolševiků bylo málo, rudé gardy měly pár tisíc členů. V celém Rusku nebylo kromě 40 000 čs. legionářů významnější síly.Preclík Vratislav: Zborov a T.G. Masaryk, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 53, str.9-11, ročník XI.,červenec 2003, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648 Proto byli bolševici donuceni vyklidit Ukrajinu, uzavřít nevýhodný Brestlitevský mír a proto také začali intenzívně agitovat v zajateckých táborech, aby do Rudé armády dostali dostatek vojáků.
náhled|Čechoslováci u obrněného vlaku Orlík vpravo|náhled|Československé legie v Jekatěrinburgu
Rozpory s Rudou armádou