Alexios I. Komnenos (1048 – 15. srpna 1118) byl byzantským císařem v letech 1081 až 1118 a zakladatelem dynastie Komnenovců. Alexios projevil své výjimečné státnické, vojenské a diplomatické schopnosti za velice dramatických okolností na konci 11. století, kdy byla byzantská říše svírána vážným vnějším nebezpečím ohrožujícím samotnou existenci státu. Musel se vypořádat s několika vnitřními povstáními a také s náporem Normanů, Pečeněgů a Seldžuků. Za jeho panování byla uspořádána první křížová výprava, jíž využil ke znovudobytí části území, o něž byla byzantská říše připravena seldžuckými Turky po bitvě u Mantzikertu. Třebaže především první polovina jeho vlády byla vyplněna bojem o přežití Byzance, svému synovi zanechal konsolidovanou a územně rozšířenou říši. Zahájil rovněž obnovu armády a financí, čímž přispěl k nastolení nového období mocenského a kulturního vzestupu.
Život
Před nástupem na trůn Alexios se narodil patrně v roce 1048 jako třetí syn kuropalata Ioanna Komnena, jehož bratr Izák I. Komnenos vládl byzantské říši v letech 1057 až 1059. Alexiovou matkou byla mimořádně cílevědomá Anna Dalassena, vychovávající všechny své syny ve víře, že jednoho dne dosáhnou císařské koruny. Jako příslušník rodu Komnenovců, jenž náležel mezi význačné zástupce maloasijské aristokracie, se Alexios podobně jako ostatní vojenští magnáti zasazoval za přijetí účinnějších obranných opatření proti seldžuckým Turkům útočícím v šedesátých letech 11. století na byzantské provincie v Malé Asii. Alexios doprovázel císaře Romana IV. Diogena při tažení proti seldžuckému sultánovi Alp Arslánovi, který v roce 1071 Romana přemohl a zajal v bitvě u Mantzikertu. Po Romanově propuštění se Alexios a jeho starší bratr Izák přiklonili na stranu císaře Michaela VII. Duky. Ten poslal oba bratry proti povstalému žoldnéři Rousselu de Bailleul, usilujícímu o vytvoření nezávislého normanského státu v centrální Anatolii. V boji proti němu se Alexios osvědčil jako zdatný vojevůdce, jenž vynikal výjimečnou důmyslností a lstivostí. V roce 1074 Roussela de Bailleul porazil a zajal, načež ho odvedl v řetězech do Konstantinopole.
Vláda Michaela VII. se vyznačovala mnoha uzurpacemi a povstáními, i přes to zachovával Alexios císaři věrnost. Když se Michaelovo postavení nakonec ukázalo v důsledku vzpoury Nikefora Botaneiata beznadějné, Alexios pohotově přešel na stranu vítězného uzurpátora, který se v březnu 1078 stal císařem jako Nikeforos III. Autorita nového vládce byla ale brzy otřesena pokračujícími vzpourami. Jeho nejnebezpečnějším protivníkem byl Nikeforos Bryennios, někdejší správce Dyrrhachia. Alexios byl císařem ustaven do hodnosti nobilissimos a dále byl pověřen funkcí parakoimomenos. Pak byl vyslán v čele vojska proti Bryenniovi, jehož během několika měsíců porazil. Botaneiatova závislost na Alexiově podpoře ještě vzrostla poté, co Alexios v roce 1079 potlačil na Balkáně povstání Nikefora Basilakia. Císař ho za to obdařil titulem sebastos, ačkoli Alexiovy vojenské schopnosti v něm vzbuzovaly rostoucí podezřívavost. Sedmdesátiletý Botaneiates nedokázal upevnit rozkolísanou říši a zastavit postup seldžuckých Turků, v jejichž moci se do roku 1080 ocitlo takřka veškeré byzantské území od Helléspontu až po Kilíkii. Neschopnost čelit tomuto nepříznivému vývoji činila císaře stále více neoblíbeným. Naproti tomu popularita Alexia, který byl vnímán jako jediný možný zachránce říše, stoupala.
Na počátku roku 1078 se Alexios oženil s Irenou Dukainou, vnučkou caesara Ioanna Duky nepřátelsky naladěného vůči Botaneiatovi. Tímto sňatkem si Alexios zabezpečil podporu Duků, nejvlivnější a nejbohatší rodiny v říši. K Dukům měla blízko rovněž císařovna Marie z Alanie, někdejší choť Michaela VII., po jehož sesazení se provdala za Botaneiata. Alexiovi se podařilo získat císařovninu náklonnost, přičemž kolovaly zvěsti o tom, že byl jejím milencem. V roce 1080 byl Marií adoptován, proti čemuž Botaneiates nijak neprotestoval. Krátce nato byl Alexios spolu se svým bratrem určen za velitele vojska, jež mělo být odesláno do Anatolie proti Seldžukům. Armáda se shromažďovala v Tzurulu nedaleko Konstantinopole. Alexios, podporovaný vlivným magnátem Georgiem Palaiologem, požádal o pomoc Ioanna Duku a v polovině února 1081 bylo ujednáno, že se stane novým císařem na místo neschopného Botaneiata. Poté, co se vzbouřené vojsko přiblížilo k branám Konstantinopole, uplatil Palaiologos jednotku germánských strážců hlídajících hradby. Povstalci následně vnikli do města, jež bylo neukázněnými Alexiovými vojáky vydrancováno. Na asijském břehu Bosporu se mezitím nacházel Nikeforos Melissenos, jiný vzbouřený velitel, jednající ve shodě s Alexiem. 1. dubna 1081 Nikeforos III. Botaneiates abdikoval a o tři dny později byl Alexios korunován císařem.
Uchopení moci náhled|upright=1.1|Byzantská říše kolem roku 1081 Jakmile si Alexios zajistil vládu, vyvstaly před ním naléhavé problémy říše nalézající se v žalostném stavu. Avšak dříve, než se mohl plně věnovat stabilizaci ohroženého státu, došlo mezi ním a jeho stoupenci z řad Duků k vážné roztržce, jejíž příčiny tkvěly ve vztahu Alexia a Marie z Alanie. Alexios dovolil bývalé císařovně, aby setrvala v císařském paláci Bukoleon, zatímco jeho patnáctiletá manželka Irena byla spolu se svými příbuznými umístěna do menšího a nížeji položeného paláce, což mezi Duky vyvolalo pobouření. Georgios Palaiologos, Irenin švagr, se v tomto okamžiku vzepřel proti císaři a žádal, aby Irenino jméno bylo vojáky vyvoláváno před Alexiovým. Konstantinopolí se navíc šířily řeči o tom, že se Alexios hodlá s Irenou rozvést a uzavřít sňatek s Marií, jež by se tak stala manželkou již třetího císaře. Za tímto záměrem nepochybně stála císařova matka Anna Dalassena, která Duky nenáviděla a snažila se je zbavit jejich moci.
1. května 1081 korunoval konstantinopolský patriarcha Kosmas pouze Alexia, jenž odmítl účast své manželky na korunovační ceremonii. Když však Anna vyzvala patriarchu k odstoupení, postavil se Kosmas na stranu Duků. Za těchto okolností musela Anna Dalassena svým soupeřům ustoupit. Sedm dnů po Alexiovi byla Irena korunována císařovnou, čímž byly snahy Anny Dalasseny ohledně možné svatby Marie a Alexia zmařeny. Císařova matka si ale i nadále uchovávala značný vliv na chod dvora, jelikož Alexios se bezvýhradně řídil jejím míněním a radami. Během dlouhých období císařovy nepřítomnosti z důvodu válečných tažení pak vykonávala skutečnou vládu nad říší. Protože titul caesara byl přislíben Nikeforu Melissenovi, byl císařův bratr Izák obdařen nově vytvořenou hodností sebastokrator.
Marie z Alanie nakonec opustila císařský palác, nicméně ještě před tím si vymínila, aby Konstantin Dukas, její syn z manželství s Michaelem VII., byl ustaven Alexiovým spolucísařem. Alexios později Konstantina Duku zasnoubil se svojí prvorozenou dcerou Annou a tím bylo zaručeno Konstantinovo postavení císařova nástupce. Ovšem po narození Alexiova syna Jana v roce 1087 bylo Annino zasnoubení s Konstantinem zrušeno. Alexios se poté odvrátil od Marie, která byla přinucena odejít do kláštera. Zároveň byl Konstantin Dukas zbaven titulu spolucísaře, přesto i potom udržoval s císařskou rodinou dobré vztahy.
Válka s Normany Koncem května 1081 vyplula z jižní Itálie směrem k západnímu pobřeží Balkánu mocná normanská flotila. Jejím velitelem byl Robert Guiscard, vévoda Apulie a Kalábrie, jehož cílem nebylo nic menšího než podrobení Byzance. Robertova dcera Helena byla zasnoubena za Konstantina Duku, po sesazení Michaela VII. Byla ale poslána do kláštera, čehož se Robert chopil jako záminky k tažení na východ. Po dobytí ostrova Kerkýra připlulo normanské loďstvo k výtečně opevněnému městu Dyrrhachium (dnešní Durrës), představujícímu klíč k západní části byzantské říše. Alexios si byl vědom, že jeho vlastní síly nejsou dostačující k odražení Normanů, proto se obrátil na Benátčany. Ti se normanskou expanzí cítili stejně ohrožení jako Byzantinci, takže k Dyrrhachiu vypravili svoji flotilu. V nastalém námořním střetu byli sice Normané poraženi, to však Robertovi nezabránilo v pokračování pozemního obléhání Dyrrhachia.V polovině října přitáhl Alexios v čele svého vojska k městu, načež došlo k bitvě, v níž byla byzantská armáda, sestávající výhradně ze žoldnéřů, především Turků a Anglosasů, zcela rozdrcena. Dyrrhachium se i přes porážku dokázalo udržet ještě řadu měsíců a teprve v únoru 1082 bylo Robertem obsazeno. V rukou Normanů se brzy ocitl celý Epirus a zdálo se, že nic nemůže zadržet jejich postup na Konstantinopol.
náhled|vlevo|upright=0.7|Robert Guiscard Nicméně na jaře 1082 propuklo v Apulii a Kalábrii povstání podnícené Alexiem. V témže roce navíc římsko-německý král Jindřich IV. přitáhl opětovně před hradby Říma. Alexios uzavřel s Jindřichem spojenectví, za což německého vládce obdaroval enormní sumou 360 000 zlatých mincí a mnohými cennými předměty. Robert tudíž přenechal velení nad normanským vojskem svému synovi Bohemundovi z Tarentu a sám odcestoval zpět do Itálie. K vydržování žoldnéřů bylo zapotřebí velkého množství peněz, byzantská pokladna zela ovšem prázdnotou a císařovi poddaní byli až příliš zatížení stávajícími daněmi. Alexios musel proto přikročit k zabavení církevních pokladů. Z takto získaných prostředků byl schopen sebrat nové vojsko, jež však podlehlo Normanům v bitvách u Ioanniny a Arty. Bohemund se díky tomu zmocnil Makedonie a většiny Thesálie a na počátku roku 1083 přikročil k obléhání Larissy. Nezdolný Alexios přitáhl k městu s vojskem, které rozdělil na dvě části. V následném střetnutí předstírala většina byzantských vojáků pod velením Georgia Melissena ústup, čímž vylákala Normany ke stíhání. Alexios mezitím s menší částí svých mužů přepadl a vydrancoval nepřátelský tábor. V důsledku toho byl Bohemund přinucen upustit od dalšího dobývání Larissy a stáhnout se na sever. Nedlouho nato se demoralizovaní Normané i s Bohemundem přeplavili zpět do jižní Itálie, přičemž téměř všechno území jimi dříve ovládnuté připadlo znovu Byzanci.
Robert se zatím vypořádal s povstalci a obrátil se proti Římu, který v květnu 1084 dobyl a strašlivě vyplenil. Na podzim téhož roku podnikl novou výpravu proti Byzanci. Při tom se opět utkal s benátským námořnictvem, jemuž tentokrát uštědřil u Kerkýry drtivou porážku. V průběhu zimy, jíž strávil v Řecku, vypukla v jeho vojsku rozsáhlá epidemie tyfu. Při expedici na Kefalenii Robert onemocněl a 17. června 1085 zemřel. Tím byla bezprostřední hrozba pro byzantskou říši zažehnána, neboť Robertovi potomci a příbuzní se mezi sebou začali přít o své dědictví a jeho dalekosáhlé, ambiciózní plány na Balkáně pustili ze zřetele.
Benátské republice se za její pomoc Byzantincům dostalo od Alexia značných obchodních výsad. Podle zlaté buly vydané v květnu 1082 směli Benátčané na celém území říše nakupovat a prodávat zboží, aniž by museli platit clo a v samotné Konstantinopoli obdrželi vlastní čtvrť. Koncese udělená Alexiem vedla k položení pevných základů budoucí benátské koloniální moci na Východě a k znevýhodnění byzantských obchodníků, kteří nebyli schopni soupeřit s benátskou konkurencí.
Vpád Pečeněgů Jakmile se Byzantinci vypořádali s Normany, zakročil Alexios proti paulikiánům a bogomilům, stoupencům heretických sekt, obývajícím východní Balkán. V předchozích bojích s Normany paulikiáni dezertovali z byzantského vojska, kvůli čemuž se je Alexios rozhodl potrestat konfiskací jejich půdy. Toto opatření vyvolalo povstání v okolí města Philippopolis (Plovdiv). Vzbouřenci odrazili proti nim vyslanou císařskou armádu a poté se spojili s Pečeněgy, kočovníky turkického původu příchozími ze stepí jižní Ukrajiny. Na jaře 1087 se tak na severních hranicích říše objevilo nové vážné nebezpečí, když ohromné množství Pečeněgů a Kumánů překročilo Dunaj a napadlo Thrákii. Alexios se následně pokusil dobýt město Dorostolon (Silistra), avšak byl Pečeněgy přemožen a jen stěží unikl zajetí. Pouze vnitřní rozpory mezi nájezdníky ohledně rozdělení kořisti Byzanc dočasně uchránily od dalších pohrom.