Severoatlantická aliance (zkráceně jen Aliance), též Severoatlantický pakt či Organizace Severoatlantické smlouvy ( – zkráceně (akronym využívaný i v češtině), – zkráceně ) je euroatlantický vojenský pakt 32 členských zemí, 30 evropských a 2 severoamerických, se sídlem v belgickém Bruselu. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy dvanácti státy západního bloku. Reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížskou dohodu umožňující v roce 1954 vstup Západního Německa do NATO bylo v roce 1955 založení vojenského paktu východního bloku – Varšavské smlouvy (ta byla v roce 1991 po rozpadu sovětského impéria a sjednocení Německa rozpuštěna).
Na svém počátku byla Severoatlantická aliance jen o trochu více než politické sdružení. Korejská válka ale podnítila členské státy k vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů. Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“ V roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur NATO kvůli snaze o udržení si vojenské nezávislosti na Spojených státech. Kvůli tomu se sídlo přesunulo z Paříže do Bruselu.
Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Aliance angažovala ve válce v Jugoslávii. První vojenské operace NATO v historii proběhly mezi lety 1992 a 1995 při válce v Bosně a Hercegovině a později v roce 1999 v Jugoslávii. Aliance se snažila zlepšit vztahy s východními státy, což vyústilo v její rozšíření několika státy bývalé Varšavské smlouvy v letech 1999 a 2004. Článek 5, který tvoří základ Severoatlantické smlouvy, byl poprvé použit po teroristických útocích 11. září 2001, což znamená, že útok byl považován za útok proti všem 19 členským státům. V letech 2003-2021 vedla Aliance činnost Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil v Afghánistánu. Do konce roku 2011 zajišťovala výcvik nové armády v Iráku, účastní se protipirátských operací a v roce 2011 vyhlásila bezletovou zónu nad Libyí v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1973. Původní cíl akce, na níž intervenční síly dostaly mandát, byl však rozšířen (už mimo mandát OSN), což vedlo ke svržení dosavadního vládnoucího režimu a uvrhlo zemi do krvavého chaosu trvajícího dodnes.
Dne 16. prosince 2002 byla mezi NATO a Evropskou unií podepsána dohoda o spolupráci Berlín plus, která mimo jiné umožňuje Evropské unii využívat prostředky i kapacity NATO. Severoatlantická aliance má 32 členských států, nejnovějším je od března 2024 Švédsko. Celkové armádní výdaje všech členů NATO tvořily před vstupem Švédska do Aliance přes 55 % celosvětových armádních výdajů. Samotné Spojené státy zodpovídají za 33 % celosvětových výdajů na armádu a Spojené království, Francie, Německo a Itálie za dalších 11 %. Podle údajů Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) Spojené státy vydaly v roce 2025 celkem 954 miliard dolarů na armádu a zbrojení. Vojenské výdaje po Spojených státech druhé Číny činily 336 miliard dolarů. Třetí skončilo Rusko se 190 miliardami dolarů. Německo utratilo 114 miliard amerických dolarů, Spojené království 89 miliard amerických dolarů a Francie 68 miliard amerických dolarů.
Státy Severoatlantické aliance měly k dubnu roku 2026 dohromady téměř 981 milionů obyvatel,Data z https://www.worlddata.info/alliances/nato.php , přístup 22. 7. 2026. což mírně přesahuje 12 % obyvatel planety Země.
náhled|Členství v organizacích:
Název Oficiálními jazyky organizace jsou angličtina a francouzština, oficiální název organizace v těchto jazycích zní anglicky (zkráceně ) a francouzsky (zkráceně ). Obě zkratky jsou běžně používány i v dalších jazycích, včetně češtiny, ve které se používá akronym NATO. V češtině se též hovorově používá zápis Nato.https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=NATO
V češtině se pro NATO také používají nebo používaly názvy a označení Severoatlantická aliance (zkráceně Aliancehttps://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=aliance), Atlantická aliance, Severoatlantický pakt,https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=pakt Atlantický pakt,https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=severoatlantický Atlantické společenství, Severoatlantické obranné souručenství, Organizace Severoatlantického paktu či Organizace Severoatlantické smlouvy.
Sousloví Severoatlantický pakt, Atlantický pakt, Severoatlantická aliance a Atlantická aliance se používají jako označení jak pro tuto organizaci, tak i pro její zakládající smlouvu (tzn. pro Severoatlantickou smlouvu).https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=atlantický
Dějiny Počátky
náhled|Severoatlantická smlouva byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D.C. a Spojené státy ji ratifikovaly v srpnu (foto: Abbie Rowe)
Za předchůdce NATO je považován Bruselský pakt, který 17. března 1948 podepsaly Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie a Spojené království. Moc Sovětského svazu v roce 1948 vzrůstala, v únoru došlo ke komunistickému převratu v Československu, od června se SSSR snažil o ovládnutí západního Berlína. K obraně před Sovětským svazem byla zapotřebí i účast Spojených států, a proto se začalo mluvit o nové vojenské alianci,Fidler 1997, str. 33–34 která by měla ten samý cíl: Obrana před Sovětským svazem a zabránění jeho další mocenské expanze. Cílem ale byla také přítomnost USA v Evropě jako prevence opětovného vzrůstu nacionálního militarismu a podpora evropské integrace. Souběžně s vojenskou asistencí byl zaveden Marshallův plán, kterým USA pomáhaly s ekonomickou stabilizací Evropy. Aliance vznikla podepsáním Severoatlantické smlouvy 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D.C. pěti státy Bruselského paktu, Spojenými státy, Kanadou, Portugalskem, Itálií, Norskem, Dánskem a Islandem. Podle místa podpisu se někdy nazývá Washingtonskou smlouvou.
Smlouva obsahuje 14 článků, mezi hlavní patří článek 1:
Ve článku IV Bruselského paktu se výslovně píše, že reakce států na ozbrojený útok musí být vojenského charakteru. Tím se liší od článku 5 Severoatlantické smlouvy, kde je vojenský útok pouze jednou z možných reakcí. Navíc Severoatlantická smlouva (ve článku 6) omezuje pole působnosti nad obratník Raka. To je důvod, proč NATO nezasáhlo při válce o Falklandy nebo při indické vojenské invazi do Portugalské Indie roku 1961 a po anexi tohoto území Indií.
Studená válka
Začátek Korejské války v roce 1950 podnítil NATO k rozvoji vojenských struktur. Na konferenci v roce 1952 v Lisabonu se dohodla, že zavede minimálně 50 divizí do konce toho roku s tím, že do dvou let počet rozšíří na 96. Příští rok byl ale požadavek snížen na zhruba 35 divizí. V Lisabonu byla také zavedena pozice Generálního tajemníka NATO, jímž se jako první stal baron Hastings Lionel Ismay.
V září 1952 začalo první velké vojenské cvičení NATO na moři: při operaci Mainbrace nacvičovalo obranu Dánska a Norska přes 160 plavidel. Mezi další velká cvičení patří např. operace Grand Slam, při níž NATO poprvé nacvičovalo ve Středozemním moři, operace Mariner, které se účastnilo 300 lodí a 1000 letadel, operace Italic Weld probíhající v severní Itálii, operace Grand Repulse v Německu nebo operace Monte Carlo simulující podmínky s atomovými zbraněmi.
V roce 1952 se členy NATO staly Řecko a Turecko. Někdy v té době započalo budování sítě Gladio, evropského protikomunistického odboje organizovaného Severoatlantickou aliancí. V roce 1953 oznámil Sovětský svaz, že by se měl připojit k NATO, aby se zachoval mír v Evropě. Členské země se ale bály, že Sovětský svaz chce Alianci oslabit, a tak návrh zamítly. Východní blok totiž na rozdíl od Západu neprovedl po 2. světové válce demilitarizaci a v případě Ruskem navrhovaného jaderného odzbrojení a vstupu do NATO by v Evropě zůstala převaha konvenčních zbraní východního bloku. Přijetí Západního Německa do Aliance 9. května 1955 popsal Halvard Lange, tehdejší ministr zahraničí Norska, za „rozhodující zlomový bod v dějinách našeho kontinentu“. Odpovědí Sovětského svazu na tuto událost bylo vytvoření Varšavské smlouvy, kterou 14. května 1955 podepsaly Sovětský svaz, Maďarsko, Československo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Německá demokratická republika (NDR). (Jedinou větší akcí Varšavské smlouvy bylo potlačení Pražského jara v Československu v roce 1968.)
V druhé polovině roku 1957 NATO uskutečnilo několik velkých vojenských cvičení. Operací Counter Punch, Strikeback a Deep Water se účastnilo více než 250 000 vojáků, 300 lodí a 1500 letadel.
Odstoupení Francie z vojenských struktur náhled|Mapa zobrazující letecké základny NATO ve Francii před jejím odchodem z Aliance roku 1966
Sjednocenost NATO byla narušena během vlády francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který do úřadu nastoupil roku 1959. Ten protestoval proti silnému vlivu Spojených států na Alianci a blízkým vztahům mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím.Fidler 1997, str. 133 17. září 1958 poslal prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi a britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi memorandum, ve kterém žádal vyzdvižení Francie na stejnou pozici, jakou mají USA a Spojené království, a rozšíření působnosti NATO na oblasti jako Francouzské Alžírsko, kde Francie potřebovala pomoci v boji proti povstalcům v alžírské válce.
Odpověď na memorandum de Gaulla neuspokojila, a tak začal pro Francii vytvářet nezávislou obrannou sílu. Chtěl také Francii poskytnout možnost uzavřít mír s Východním blokem, místo aby byla zatažena do globální války mezi NATO a státy Varšavské smlouvy. V březnu 1959 Francie stáhla své první jednotky z velení NATO; v červnu de Gaulle zakázal umisťovat cizí jaderné zbraně na francouzské území. V roce 1966 byly z vojenských struktur NATO staženy všechny francouzské jednotky a Francie vykázala všechny cizí jednotky ze svého území.Fidler 1997, str. 136 Protože předtím bylo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) umístěno poblíž Paříže, muselo se přesunout do Belgie. Francie zůstala členem Aliance a zavázala se, že v případě útoku komunistů použije na obranu Evropy své vlastní jednotky. Mezi francouzskými a americkými státními úředníky byly uzavřeny tajné dohody, které popisovaly návrat francouzských jednotek do struktur NATO v případě, že vypukne válka mezí Východem a Západem.
Détente a eskalace konfliktů náhled|vlevo|Politika détente vedla k několika setkáním mezi vůdci států NATO a Varšavské smlouvy Po druhé berlínské krizi a Karibské krizi si obě strany studené války uvědomily nutnost institucionalizovat proces uvolňování napětí.Fidler 1997, str. 140 V roce 1967 NATO přijalo strategii vytyčující dvě funkce Aliance: udržet vojenskou bezpečnost a zároveň prosazovat politiku détente. Touto strategií se NATO řídilo až do konce studené války.Fidler 1997, str. 141
V roce 1964 nastoupil na místo generálního tajemníka NATO italský politik Manlio Brosio. Jednou z jeho prvních akcí bylo založení Výboru pro obranné plánování, jejímiž podřízenými orgány byly v roce 1966 určeny již existující Vojenský výbor a nově vzniklá Skupina pro jaderné plánování.Fidler 1997, str. 145–148 Všechny rozhodovací pravomoci ve vojenských záležitostech byly převedeny na Výbor pro obranné plánování a tak bylo Francii umožněno setrvat v politické struktuře Aliance.
V roce 1969 učinily Spojené státy a Západní Německo zásadní změny ve své zahraniční politice, které umožňovaly lépe prosazovat détente.Fidler 1997, str. 150–153 Richard Nixon zavedl Nixonovu doktrínu a v Západním Německu začala platit Ostpolitik, která nahradila Hallsteinovu doktrínu, která stanovovala, že Západní Německo nebude navazovat ani udržovat diplomatické vztahy s žádným státem, který naváže diplomatické vztahy s NDR.
náhled|Americký viceprezident Bush na inspekci vojsk NATO v Západním Německu v roce 1983