Georg Friedrich Händel (později během svého působení v Anglii znám jako George Frideric Handel; 23. února 1685 Halle nad Sálou – 14. dubna 1759 Londýn) byl německý hudební skladatel barokní éry. Od roku 1712 žil v Londýně a získal dokonce britské občanství. Spolu s Bachem a Telemannem patří k nejhranějším barokním skladatelům. Složil přes čtyřicet oper a třicítku oratorií. Slávu mu přineslo především oratorium Mesiáš, které složil v roce 1741. Jeho korunovační hymna Zadok the Priest se od roku 1727 hraje při každé korunovaci britského panovníka. Ve vývoji britské hudby sehrál zásadní roli.
Život
Mládí Georg Friedrich Händel byl potomkem Georga a Dorothy Händelových. Jeho otec byl osobní lékař nejstaršího syna vévody Augusta Sasko-Weissenfelského Jana Adolfa I. a vážený amtschirurgus (městský lékař) města Halle nad Sálou. Jeho matka byla dcerou pastora Tausta, v době narození Georga Friedricha jí bylo třicet čtyři let, otci šedesát tři. Podle přání svého otce se měl Händel stát buď lékařem, nebo raději právníkem. náhled|Händelův rodný dům v Halle Starý lékař se sice svých plánů na synovu budoucnost nevzdal, ale svěřil výchovu nadaného chlapce znamenitému varhaníkovi a skladateli Friedrichu Wilhelmovi Zachowovi. Stalo se tak z popudu Jana Adolfa I., který sídlil na nedalekém zámku ve Weißenfelsu. Vévoda měl během jedné lékařovy návštěvy zaslechnout varhanní improvizaci jeho syna a doporučil mu, aby se chlapec věnoval dráze hudebníka. Zachow byl mimořádný člověk, neobyčejně vzdělaný, jehož skladatelské mistrovství bylo znovu objeveno teprve v posledních letech. Na mladého Händela působil nejen svou vyučovací metodou, ale i silou své osobnosti. V Zachowových skladbách lze nalézt počátky typického Händelova stylu. Zachow Händela učil varhanní hře na malém, šestirejstříkovém nástroji bez pedálů, který mu postavil krušnohorský varhanář Georg Reichel.
Patrně v roce 1696 podnikl Georg Händel spolu se synem cestu do Berlína. Tamní kurfiřt Fridrich I. Pruský si vyžádal jeho služby jako lékaře.náhled|vlevo|upright=0.6|Händel ve věku deseti let Georg Friedrich při té příležitosti koncertoval na cembalo před knížecím posluchačstvem a měl takový úspěch, že mu kurfiřt nabídl přijetí do svých služeb a financování cesty do Itálie, aby si doplnil vzdělání. Otec však nabídku nepřijal; povolání hudebníka mu připadalo příliš nejisté a nechtěl dosud jedenáctiletého chlapce vázat.
V roce 1697 však otec Georga Friedricha zemřel. Chlapec se nadále věnoval hudbě. Z let 1699 a 1700 pocházejí jeho první datovatelná díla, např. triová sonáta op. 2. Händel postupně získával v hudebních kruzích renomé. Rokem 1701 se datuje jeho dlouholeté přátelství s o čtyři roky starším Telemannem. Nicméně z úcty k svému otci se Händel rozhodl, že nejprve splní jeho přání a vystuduje práva. Dokončil gymnázium a v roce 1702 se dal zapsat na právnickou fakultu univerzity v Halle. V témže roce obdržel v Halle i místo varhaníka a to, ačkoliv byl luteránského vyznání, v kostele církve reformované. Kromě toho – ve věku 17 let – vyučoval i na církevním gymnáziu vokální hudbu. V krátké době dosáhl mimořádného úspěchu. Jeho varhanním improvizacím přicházelo prý naslouchat celé město a on sám se těšil veliké úctě a vážnosti. Tento úspěch jej přesvědčil, že je předurčen pro hudební dráhu. Rezignoval na právnická studia, neprodloužil smlouvu s Domkirche a roku 1703 odjel do Hamburku, do centra německé opery.
Léta dozrávání náhled|Mladý Händel V Hamburku se seznámil a rychle spřátelil s Johannem Matthesonem (1681–1764), osobností širokých zájmů (zpěv, dirigování, skladba, literatura) a obávaným glosátorem a kritikem všech oblastí uměleckého života Hamburku. Jeho prostřednictvím se Händel také poprvé setkal s anglickým prostředím, které se mu později mělo stát domovem. Po Zachowovi se stal druhým mužem, který měl nejdůležitější vliv na Händelův umělecký rozvoj. V srpnu 1703 vykonali společně cestu do Lübecku, aby vyslechli známého varhaníka té doby Dietricha Buxtehudeho (1637–1707).
Na jaře 1703 se Händel stal druhým houslistou hamburského operního orchestru. Po skončení sezóny odjel Mattheson do Holandska a Händel toho využil, aby se vymanil z jeho vlivu. Navázal styky s básníkem a libretistou Christianem Heinrichem Postelem, který napsal libreto k Pašijím podle sv. Jana, které byly provedeny na Velikonoce roku 1704. V současné době se Händlovo autorství zpochybňuje; dílo bývá připisováno Georgu Böhmovi nebo Christianu Ritterovi.
Zklamaný Mattheson napsal na toto dílo zdrcující kritiku, která byla sice krutá a poznamenaná osobním sporem, ale věcně naprosto správná, takže dodnes slouží jako učebnicový vzor kritického textu a rozboru hudebního díla. Dočasná averze mezi Händelem a Matthesonem dospěla až k souboji na kordy, při němž byl Händel málem zabit. Během představení Matthesonovy opery Kleopatra 5. prosince 1704 dozpíval Mattheson svůj part Antonia a chtěl zasednout za cemballo, odkud do té doby představení dirigoval Händel. Ten to však odmítl. Před obecenstvem došlo k pranici, která vyvrcholila soubojem na kordy před divadlem, při němž se Mathesonův kord zastavil o knoflík na soupeřově kabátě. Díky domluvám nájemců divadla a jednoho z radních se po souboji oba soupeři smířili a Mattheson dokonce přijal roli v první Händelově veřejně provedené opeře Almira. (Dále jen Heinemann 2004). Premiéra se konala 8. ledna 1705 a dostavil se mimořádný úspěch. O měsíc později s další operou Nero se úspěch opakoval a Händel opanoval hamburskou operu na celou zimní sezónu.
Opera v Hamburku se však blížila k neslavnému konci. Händel sice ještě zkomponoval komickou dvouoperu Florindo und Daphne, ale její premiéry se skladatel už nedočkal. V létě 1706 odjel do Itálie na pozvání Giovani Gastona Medicejského, bratra velkovévody toskánského.
Ve Florencii se zdržel pouze krátce. Zkomponoval zde pouze několik kantát, z nichž je nejznámější a dodnes hraná dramatická kantáta Lucrezia. Přízeň Medicejských byla vrtkavá, a proto Händel v lednu roku 1707 odcestoval do Říma. Ani tam však nebyla situace nejpříznivější. Papež Inocenc XII. (Tor di Nona) před časem pro nemravnost zrušil velké operní divadlo, kromě toho postihlo v roce 1703 Itálii katastrofální zemětřesení a vedla se válka o španělské dědictví. Nicméně doporučující dopisy Medicejských otevřely skladateli cestu do nejvyšší společnosti, kde se uplatnil především jako výkonný umělec: hráč na cembalo a varhaník. Na jaře 1708 se v římském paláci kardinála Ottoboniho utkal se Scarlattim v soutěži ve hře na varhany a cembalo. Zatímco na první nástroj dali přítomní přednost Němci, cembalo ovládl Scarlatti.Heinemann 2004, s. 27.
Händel se na podzim 1707 cítil natolik sžitý s italskou hudební kulturou, že napsal italskou operu Rodrigo, která byla poprvé provedena ve Florencii. Úspěch díla mu přinesl lásku primadony Vittorie Tarquini a konečně i přízeň velkovévody toskánského. Posílen tímto úspěchem se rozhodl, že dobude hlavní město opery – Benátky. V Benátkách se tehdy hrálo denně na osmi operních scénách. V Benátkách žili umělci jako Alessandro Scarlatti, Arcangelo Corelli, Bernardo Pasquini, Benedetto Marcello a další. Georg Friedrich Händel zde získal přátelství Domenica Scarlattiho (Alessandrova syna).náhled|Händelova apoteóza od Jamese Heatha
Vrátil se tedy do Říma, kde byl aristokratickou společností vřele přivítán. V Římě byla již roku 1690 založena Accademia dell'Arcadia na ochranu a ke cti a slávě lidové poezie a řečnictví. Ta v Händelově době sdružovala umělce všech směrů, jejich mecenáše, aristokracii i špičky vatikánského duchovenstva včetně řady papežů. Pořádala pravidelné koncerty, básnické recitace a umělecké soutěže. Händel se s nadšením zúčastnil jejího života i soutěží ve virtuozitě s Domenicem Scarlattim a Bernardem Pasquinim. Z té doby pocházejí oratoria Resurrezione, Trionfo del Tempo, a zejména sbírka Italské kantáty, které mimo jiné zaujaly i Johanna Sebastiana Bacha.
O náboženské toleranci té doby svědčí mimo jiné to, že ač protestant, byl vítán v kruzích nejvyššího vatikánského duchovenstva. Byl sice učiněn pokus obrátit ho na katolickou víru, ale odmítnutí na jeho postavení nic nezměnilo.
Válka o španělské dědictví se přiblížila Římu a Händel se proto vydal do Neapole. Důsledkem pověsti, kterou si vybudoval v Římě, a zejména v Arkádii, byl neapolskou šlechtou přijat s nadšením. V Neapoli pobyl téměř rok a intenzivně se zajímal zejména o italské malířství, a dokonce sbíral kalábrijské lidové písně. Spřátelil se i s neapolským místokrálem kardinálem Grimanim, který vlastnil v Benátkách divadlo San Giovani Gristosomo s jehož přímluvou konečně na začátku masopustní sezóny 1709–1710 uvedl v Benátkách svou operu Agrippina. (dále jen Dufourcq 1974).
Úspěch překonal všechna očekávání. Očitý svědek vypráví, že „posluchači si vedli jako šílení, potlesk a výkřiky Viva il caro Sassone! (Ať žije drahý Sas) nebraly konce.“ Opera byla označena jako nejzpěvnější z italských oper a její obliba se záhy rozšířila po celé hudební Evropě. Úspěch v Benátkách však jen přesvědčil Georga Friedricha Händela, že od Itálie obdržel vše, co mu mohla dát, a rozhodl se k návratu do Hannoveru. Skončila léta dozrávání.
Mistrovská léta Na začátku 18. století platil hannoverský dvůr za jeden z nejkulturnějších v Německu. Hannoverskými vévody se postupně stali čtyři bratři Kristián Ludvík, Jiří Vilém, Jan Bedřich a Arnošt August. Všichni milovali Itálii a Francii a zdržovali se proto převážně mimo zemi, kterou měli spravovat. Posledně jmenovaný nicméně v Hannoveru od roku 1689 vybudoval velkolepou operu, do níž byl jako kapelník přijat Agostino Steffani. Tato pozoruhodná osobnost proslula jako mimořádně schopný diplomat, církevní hodnostář a vynikající skladatel. A právě tento Steffani, který se s Händelem poznal v roce 1708 v Římě, nabídl o třicet let mladšímu Händelovi nástupnictví ve své funkci.
K jeho jmenování, s ročním platem 1000 zlatých ročně, došlo v červenci 1710.Heinemann 2004, s. 41. Händel se však v Hannoveru dlouho nezdržel a záhy požádal o dovolenou. Ukazovalo se, že nový kurfiřt Jiří I., budoucí anglický panovník, není příliš ochotný do nákladného provozu opery investovat. Händel se napřed rozjel domů do Halle, kde se setkal s matkou a sestrou. Pak odjel do Düsseldorfu, kde prožil část podzimu a odtud, místo do Hannoveru, zamířil přes Holandsko do Londýna.
Anglická hudební scéna tehdy stagnovala. Hudební život se po smrti předčasně zemřelého geniálního hudebníka Henryho Purcella (zemřel ve 36 letech roku 1695), vrcholného zjevu anglické barokní hudby, ocitl v krizi. Puritánská opozice prudce zaútočila na anglické divadlo a angličtí umělci se nechali zastrašit. Uvolněné místo obsadili umělci italští. Ve chvíli, kdy Händel přišel do Londýna, byla anglická hudba mrtva, Londýn neměl vlastního skladatele. Zato však oplýval znamenitými virtuózy.
náhled|Divadlo Haymarket Hill v Londýně Ředitelem londýnské opery Theatre Royal Haymarket byl tehdy Aaron Hill: všeuměl, cestovatel, spisovatel, překladatel, chemik, stavitel lodí, a dokonce zakladatel společnosti na lisování oleje z bukvic. Hill projevil předvídavost, když ihned po Händlově příjezdu do Londýna koncem roku 1710 zadal německému skladateli operu na námět Osvobozeného Jeruzaléma Torquata Tassa, kterou skladatel vytvořil během pouhých 14 dnů. Premiéra opery Rinaldo se konala 24. února 1711 a měla ohromující úspěch. V podstatě zahájila novou éru operní hudby, když vedoucí roli neapolské operní školy převzali Němci italskou školou odchovaní. Po Händelovi to bude Johann Adolf Hasse, Christoph Willibald Gluck a konečně Wolfgang Amadeus Mozart.
Opera je stále znovu hrána,Z posledních uvedení například: Innsbrucker Festwochen der Alten Musik 2002, Národní divadlo v Praze 2009. zvláště po zvýšení zájmu o tzv. historicky poučenou interpretaci barokní hudby. Árie „Lascia ch'io pianga“ (Ponech mne plakat) patří k vůbec nejslavnějším áriím, jaké kdy zněly na operních jevištích.