Divadlo Járy Cimrmana (zkracované jako DJC) je pražský divadelní soubor fungující od konce 60. let. Jeho repertoár tvoří komické hry Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka s tematikou fiktivního českého génia Járy Cimrmana, který je prohlašován za původního autora těchto her. V divadle tradičně hrají pouze muži, a to bez hereckého vzdělání – výjimku tvoří pouze profesionální posily Miroslav Táborský, Vojtěch Kotek, Josef Čepelka, Ondřej Vetchý a Lukáš Rumlena, které byly obsazeny po sérii úmrtí několika kmenových herců souboru. Naprostá většina členů hereckého souboru v divadle začínala na technických pozicích, ze současných členů se to vyjma již uvedených profesionálních posil a zakladatelů divadla, tj. Zdeňka Svěráka a Miloně Čepelky, netýká pouze dirigenta Milana Svobody a Tomáše Malečka. Jde o jedno z nejúspěšnějších a nejpopulárnějších českých autorských divadel a českých poválečných divadel vůbec.

Od roku 1992 působí soubor na půdě Žižkovského divadla Járy Cimrmana (ŽDJC), kde vystupuje i Cimrman English Theatre uvádějící hry Divadla Járy Cimrmana v anglickém jazyce. Ředitelkou ŽDJC bývala dlouhá léta Jana Rumlenová, manželka herce DJC Genadije Rumleny. Samotné Divadlo Járy Cimrmana není právním subjektem, je zastupováno Divadelní agenturou Echo s.r.o., v jejímž čele po smrti Václava Kotka stojí jeho žena Alena a syn Vojtěch (jediný podílník).https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik-firma.vysledky?subjektId=538371&typ=PLATNY

O technické zajištění představení souboru a jeho propagaci se stará společnost D J C s.r.o. vedená Robertem Bártou; jejím společníkem je i Michal Weigel, který má na starosti grafickou stránku propagace divadla. Dalšími společníky jsou Marek Šimon, Václav Verner a Genadij Rumlena.

Dějiny souboru a vůbec cimrmanologie soustavně mapuje historik a redaktor Českého rozhlasu Tomáš Maleček, který se se členy divadla přátelí, v roce 2025 už i zaskočil v malé roli na scéně a od září 2026 učinukje v roli pocestného.

Historie

Začátky Prvotním autorem nápadu založit toto divadlo byl Jiří Šebánek, který roku 1966 seznámil se svou myšlenkou své kolegy z rozhlasu Miloně Čepelku, Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. K projektu byli v jeho rané fázi přizváni ještě Karel Velebný, Jan Trtílek a Oldřich Unger jako účinkující a Helena Philippová, která se ujala režie. Už 23. prosince toho roku pak byl v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka oznámen „doktorem Evženem Hedvábným“ (pseudonym Karla Velebného, pod nímž byl později označován za Svěrákova bratrance) nález pozůstalosti doposud neznámého českého génia Járy Cimrmana ve (fiktivní) vesnici Liptákov v Pojizeří. Krátce po založení se k souboru připojili Ivan Štědrý, Josef Podaný, Vít Mach a Jiří Stivín, drobných rolí se ujali kulisáci Milan Papírník, Petr Čada, Jindřich Holna a František Malota.

Podle původního plánu měly být při premiéře nového divadla uvedeny dvě jednoaktové hry, z nichž jednu měl napsat Zdeněk Svěrák a druhou Jiří Šebánek. Jelikož však Šebánkova hra Domácí zabijačka nebyla včas dokončena, bylo nutné plán změnit. Její místo vyplnil seminář (série pseudovědeckých přednášek) o Cimrmanově životě a díle, přičemž tato originální forma (seminář + hra) měla takový úspěch, že se stala pro DJC typickou a divadlo se jí drží dodnes. Po semináři následovala Svěrákova hra Akt (lehce morbidní rodinná komedie, v podtitulu „hra se zpěvy a tanci“), která měla nejprve zkušební premiéru pro rodiny a známé, a teprve poté byla 4. října 1967 v Malostranské besedě představena široké veřejnosti.

Ještě téhož roku mělo premiéru Smoljakovo Vyšetřování ztráty třídní knihy (činohra žánru absurdní komedie), a pak byla konečně uvedena i Šebánkova Domácí zabijačka aneb Nebyl tady Bormann (podtitul „toiletní horor“). V té době už ale sílily osobní i umělecké neshody mezi Šebánkem a Philippovou na jedné straně a Smoljakem na straně druhé, které se postupně staly nepřekonatelnými. Zdeněk Svěrák se přiklonil na Smoljakovu stranu, což roku 1969 vedlo k odchodu Šebánka, Philippové a několika dalších členů, a ke stažení Domácí zabijačky z repertoáru. (Šebánek později založil paralelní cyklus Salón Cimrman, kde s ním z původních členů divadla účinkoval Karel Velebný a jako stálý host Miloň Čepelka.) Režisérem Divadla Járy Cimrmana se po Philippové stal právě Ladislav Smoljak.

V 70. a 80. letech Působení divadla v období normalizace se neslo ve znamení ustavičných neshod a bojů se státním aparátem, kulturními komisemi a cenzurou (které zachycuje film Nejistá sezóna), kdy se divadlo muselo několikrát stěhovat, hrát na alternativních scénách v provizorních, často zcela nevyhovujících podmínkách, měnit obsah her (například sexuolog Pepa ze hry Akt byl původně příslušník Veřejné bezpečnosti) a svého času, v roce 1972, mělo dokonce zakázáno účinkovat na území Prahy. Největší problémy s cenzurou měla hra Lijavec (1982), která musela být už následujícího roku stažena a znovu mohla být uváděna až od roku 1986.

Navzdory těmto problémům a překážkám se DJC během této doby stalo velmi populárním, Smoljak se Svěrákem psali (nyní už společně) další hry a tvorba divadla mohla vycházet i oficiálně knižně (scénáře) a na gramodeskách. Etabloval se „klasický“ (ne)herecký ansámbl, obvykle doplňovaný z řad kulisáků nebo přátel stávajících herců. Kromě zakladatelů Svěráka, Smoljaka, Čepelky a Ungera (ten koncem 70. let emigroval) sem patřili Jaroslav Weigel (také výtvarník scén a doprovodných materiálů), Jaroslav Vozáb, Pavel Vondruška (také dirigent případné scénické hudby), Petr Brukner, František Petiška (zemřel roku 1980), později Václav Kotek (ten se posléze stal především manažerem a impresáriem divadla), Jan Hraběta, Bořivoj Penc, Genadij Rumlena, Josef Koudelka a Jan Kašpar. Krátce jako herci DJC vystupovali např. také režiséři Andrej Krob a Jiří Menzel či skladatel Jaroslav Uhlíř. Významným členem byl ve své době i skladatel a herec Jan Klusák, autor hudby k představení Cimrman v říši hudby.

V 80. letech realizovali Smoljak se Svěrákem na cimrmanovská témata i několik filmů (jsouce tehdy už zavedenými a úspěšnými autory filmových komedií), konkrétně Jára Cimrman ležící, spící, rekonstruovaná Cimrmanova biografie popisovaná v seminářích, Rozpuštěný a vypuštěný na motivy hry Vražda v salonním coupé, a Nejistá sezóna, autobiograficky ztvárňující skutečný život divadla v té době a obsahující úryvky několika dalších her (zejména Vizionáře). Všechny tyto filmy režíroval Ladislav Smoljak a vystupovali v nich (mezi jinými) i herci DJC.

Roku 1988 postihla soubor DJC dvě neštěstí, když zemřel Jaroslav Vozáb a záhy nato se vážně zranil Jan Kašpar.Rok 1988 byl pro cimrmanologii tragický i symbolicky, neboť shodou okolností zemřel i hokejista Otto Cimrman, jehož jméno bylo pro jméno Járy Cimrmana inspirací. Ten i přes své ochrnutí ale zůstal hercem divadla a autoři mu v dalších hrách psali na tělo „sedavé“ role (které pak přišly vhod i dalším stárnoucím hercům divadla).

Po roce 1989 Uvolnění po revoluci v roce 1989 přineslo nejen možnost uvést hru Blaník (o které se nevěřilo, že projde přes schvalovací komisi), ale i rozmach popularity cimrmanologie. Po Járovi Cimrmanovi byly pojmenovány nejen ulice, ale např. i planetka objevená astronomem Zdeňkem Moravcem. V červnu 1995 dostala hra Záskok Cenu Alfréda Radoka jako hra roku 1994.

Postupně docházelo k přirozené generační obměně ansámblu, i když jen velmi zvolna, neboť stávající herci zpravidla účinkovali (nebo ještě účinkují) až do velmi vysokého věku, často doslova až do smrti. Z mladší generace se mezi kmenové herce zařadili Marek Šimon, Petr Reidinger a Robert Bárta, původně kulisáci a technici. Menší role získal také Michal Weigel, syn Jaroslava Weigela, jinak primárně divadelní technik a grafik.

Roku 2008 byla uvedena patnáctá hra České nebe, obecně chápaná jako poslední. V ní se poprvé ve větší roli objevil Zdeněk Škrdlant, který nahradil Josefa Koudelku po jeho druhém odchodu.

Významné personální ztráty postihly divadlo roku 2010, kdy ze zdravotních důvodů musel odejít Pavel Vondruška, kterého v roli dirigenta nahradil Milan Svoboda – ten byl jedním z mála nových členů, kteří předtím nezastávali v DJC funkci technika, podobně jako Bořivoj Penc. Zejména však toho roku zemřel Ladislav Smoljak, jedna z vůdčích osobností a režisér souboru. Zdeněk Svěrák se po jeho smrti rozhodl poprvé přijmout do souboru profesionální posilu, herce Miroslava Táborského. Ten, stejně jako později další jeho kolegové (viz dále), si musel osvojit specifický civilně-ochotnický projev typický pro cimrmanovské (ne)herce.

Roku 2013 po vleklé nemoci skonal Jan Kašpar. Toho v roli praotce Čecha nahradil Andrej Krob, který se do divadla vrátil po 21 letech. Zmiňované ztráty byly částečně kompenzovány také skrze angažmá dvou potomků členů divadla, herců Josefa Čepelky a Vojtěcha Kotka, v rámci tzv. akce „synové pomáhají otcům“.

Další vlna úmrtí přišla koncem 10. let, kdy zemřeli Bořivoj Penc (2018), Jaroslav Weigel a Václav Kotek (oba 2019). Náhradou se jako další hostující profesionál k DJC připojil Ondřej Vetchý, který o vstup do divadla usiloval již dříve spolu s Michalem Suchánkem, a více prostoru dostali také někdejší kulisáci Robert Bárta a Zdeněk Škrdlant. Zvláště Robert Bárta je názornou ukázkou základního principu DJC, kdy se z kulisáků postupně stávají herci hlavních rolí – na rozdíl od ostatních herců, kteří si rovněž prošli tímto kariérním postupem, se však Bárta stále nevzdal práce kulisáka, dokonce zastává funkci hlavního technika. Zajímavou skutečností je, že v tomto období účinkovalo v divadle hned pět herců, kteří ztvárňovali pouze jednu roli – Vojtěch Kotek, Josef Čepelka, Milan Svoboda, Andrej Krob a Ondřej Vetchý.

V roce 2023 soubor opustil Andrej Krob a Vojtěchu Kotkovi byla svěřena hlavní role dr. Žáby ve hře Afrika. O rok později se Ondřej Vetchý začal uplatňovat v Poslu z Liptákova jako Standa a Smrtka (alternace se Zdeňkem Svěrákem) a Josef Čepelka byl obsazen do trojrole ženských postav ve hře Švestka.

Velkým projektem divadla bylo natočení cestopisného seriálu Stopy Járy Cimrmana v režii Patrika Ulricha, který odvysílala Česká televize na jaře roku 2023, následující rok byl uveden také dokumentární snímek Cimrmani zblízka Marka Šimona, který jako kmenový člen divadla časosběrným způsobem zaznamenával své kolegy a přátelé už od roku 2017. S finální podobou dokumentu mu pomáhal videotvůrce a režisér Filip Nesládek. Od roku 2025 se Vojtěch Kotek uplatňuje i jako učitel ve Vyšetřování ztráty třídní knihy, a v roli pocestného ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký začal před koncem sezény 2024/2025 zaskakovat Tomáš Maleček, redaktor Českého rozhlasu a dlouholetý příznivec, znalec a propagátor DJC. Od počátku sezóny 2026/2027 mu tato role byla plnohodnotně svěřena, neboť Robert Bárta nahradil zesnulého Jana Hrabětu v roli Vševěda. Smrt Hraběty vedla rovněž k přijetí další herecké posily do souboru, a to Lukáše Rumleny, syna Genadije Rumleny.

Působiště divadla K prvnímu zkušebnímu představení došlo 19. 6. 1967 v Malostranské besedě (pro rodiny a známé) a oficiálně pro veřejnost (4. 10. 1967) – šlo o hru Akt. V lednu 1972 se DJC nastěhovalo do pražské Reduty. Od října 1974 DJC vystupovalo bez kulis, kostýmů a rekvizit na různých alternativních scénách – strahovská Sedmička, kolej 5. května, Klub chemiků, Divadlo v Řeznické. Od března 1975 divadlo působilo v Branické ulici č. 41 na Praze 4, kam se přestěhovalo po krátkém intermezzu v kulturním domě Novodvorská. Od roku 1983 působilo Divadlo Járy Cimrmana v Divadle Solidarita (dnes Strašnické divadlo). Od roku 1992 je domovskou scénou Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, p. o., které sídlí na Štítného 520/5, 130 00, Praha 3 – Žižkov (dříve Žižkovské divadlo T. G. Masaryka; budova stále nese název Masarykův dům).

Hry

Pojetí