Slobodan Milošević (srbskou cyrilicí Слободан Милошевић, 20. srpna 1941 Požarevac – 11. března 2006 Haag) byl jugoslávský a srbský politik, který v letech 1989 až 1997 působil jako srbský prezident a od roku 1997 až do svého svržení v roce 2000 jako prezident Svazové republiky Jugoslávie. Milošević hrál zásadní roli ve válkách v Jugoslávii a stal se první úřadující hlavou státu obviněnou z válečných zločinů, a rovněž prvním bývalým nejvyšším představitelem státu obžalovaným z zločinů proti lidskosti a genocidy.
Narodil se v Požarevaci a vystudoval práva na Právnické fakultě Bělehradské univerzity, během nichž vstoupil do Svazu socialistické mládeže Jugoslávie. Od 60. let působil jako poradce bělehradského primátora a v 70. letech pracoval jako předseda velkých firem pod záštitou srbského lídra Ivana Stamboliće. V 80. letech byl vysoko postaveným činitelem Svazu komunistů Srbska (SKS); k moci se dostal v roce 1987 poté, co sesadil své odpůrce včetně Stamboliće. V roce 1989 byl zvolen prezidentem Socialistické republiky Srbsko a vedl protibyrokratickou revoluci, v jejímž rámci reformoval srbskou ústavu, transformoval stát v systém více stran a omezil pravomoci autonomních oblastí. Od jejího založení v roce 1990 až do své smrti vedl Socialistickou stranu Srbska. Po všeobecných volbách v roce 1990 Milošević prosadil vládu jedné dominantní strany, přičemž jeho strana si udržela kontrolu nad ekonomickými zdroji státu. Během jeho prezidentství probíhaly protivládní a protiválečné protesty a stovky tisíc lidí dezertovaly z Miloševićem ovládané Jugoslávské lidové armády, což vedlo k masové emigraci ze Srbska.
Pozorovatelé popisovali Miloševićovo politické chování jako populistické, eklektické a oportunistické. Miloševićova vláda byla charakterizována jako autoritářská či autokratická, jako diktatura či kleptokracie, doprovázená volebními podvody, politickými vraždami, potlačováním svobody tisku a policejní brutalitou. Z hlediska ideologie se režim opíral o etnický ultranacionalismus a populismus propojující nacionalistickou a socialistickou rétoriku, což sloužilo jako nástroj masové mobilizace na podporu režimu proti domnělým národním nepřátelům, jako byly údajně nepřátelské etnické skupiny. Tato mobilizace byla usměrňována do vojenské expanze vůči ostatním nástupnickým státům bývalé Jugoslávie a k etnickým čistkám během válek v Jugoslávii, které prováděly ozbrojené formace loajální Miloševićovi. V průběhu své vlády Milošević přejímal politiku prosazovanou neofašistickými skupinami. Někteří odborníci celkově hodnotili jeho režim jako v praxi blízký fašismu.
V květnu 1999, během bombardování Jugoslávie sílami NATO, byl Milošević obžalován z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti spojených s válkou v Kosovu u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), orgánu OSN. Druhá a třetí obžaloba následovaly v roce 2001 v souvislosti s chorvatskou válkou za nezávislost a válkou v Bosně, přičemž druhá jmenovaná obsahovala i obvinění z genocidy. Poté, co po demonstracích proti sporným prezidentským volbám v roce 2000 rezignoval na jugoslávský prezidentský úřad, byl Milošević v březnu 2001 zatčen jugoslávskými federálními orgány pro podezření z korupce, zneužití pravomoci a spropitné. Původní vyšetřování uvízlo na mrtvém bodě a byl vydán do ICTY, aby čelil soudu za válečné zločiny. Milošević označil tribunál za nelegitimní, odmítl si ustanovit obhájce a obhajobu vedl sám. Zemřel na infarkt ve své cele v Haagu v roce 2006 před ukončením procesu. Tribunál odmítl odpovědnost za jeho smrt s tím, že odmítal užívat předepsané léky na srdeční potíže a léčil se sám. Po jeho smrti ICTY a Mezinárodní reziduální mechanismus pro trestní tribunály dospěly k závěru, že byl součástí společného zločinného podniku, který používal násilí, například etnické čistky, k odstranění Chorvatů, Bosňáků a Albánců z částí Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Kosova. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) samostatně konstatoval, že neexistují důkazy spojující ho s genocidou spáchanou bosenskosrbskými silami během války v Bosně, ale dospěl k závěru, že Milošević porušil Úmluvu o genocidě, protože nezabránil spáchání genocidy a nevolal odpovědné osoby k odpovědnosti.. A copy of the ICJ judgement can be found here
Dětství Slobodan Milošević byl Srb černohorského původu narozen v Požarevci. Jeho otec se jmenoval Svetozar (1907–1962) a matka Stanislava. Miloševićova rodina byla ve svém okolí respektována; otec Svetozar vystudoval Teologickou fakultu a byl profesorem ruštiny a srbochorvatštiny. Po druhé světové válce však otec opustil rodinu, a o tu se pak starala matka. Miloševićova matka byla odhodlaná marxistka a po osvobození země se stala členkou komunistické strany. Svého syna vychovávala v těžkých podmínkách jugoslávského maloměsta 50. let sama; ztrátu manžela se snažila překonat usilovnou prací. Slobodan se neúčastnil jako mladý žádných sportovních aktivit; volný čas naopak trávil přispíváním do školního časopisu a později i aktivitami ve komunistické organizaci mládeže SKOJ. Ve škole dosahoval Milošević vynikajících výsledků a vždy vystupoval velice cílevědomě. Organizoval dokonce i výlet studentů z Požarevce do Slovinska na výstavbu Dálnice Bratrství a jednoty, která byla budována v rámci Pracovní akce mládeže. Sám se brigády nakonec ale neúčastnil.
Díky svým dobrým studijním výsledkům byl Slobodan Milošević jako student gymnázia přijat do Svazu komunistů Jugoslávie, a to ve věku 17 let, což bylo ve své době považováno za mimořádnost.
Studium Po dokončení studia střední školy v Požarevci nastoupil Slobodan na studia práv v Bělehradské univerzitě. Během studií žil v rozestavěném Novém Bělehradě. Neměl příliš přátel, poznal se však s Ivanem Stambolićem, se kterým později spolupracoval v 80. letech v politice. Stal se sekretářem předsedy komunistické buňky na Právnické fakultě.
Milošević dokončil právnickou fakultu v Bělehradě. Už tehdy byl velice schopný řečník, byl vítěz každoročního soutěžení v řečnění. V roce 1963 se účastnil celojugoslávského diskuzního setkání, které organizovala komunistická strana na téma přejmenování státu. Jugoslávie tehdy získávala novou ústavu a v rámci ní byla, stejně jako v řadě jiných východoevropských zemí, zdůrazněna socialistická orientace země. Zatímco většina diskutujících komunistů odsouhlasila předložený návrh Federativní socialistická republika Jugoslávie, Milošević navrhl první dvě slova prohodit, což se setkalo s úspěchem a nakonec bylo i uskutečněno.
V roce 1964 nastoupil Milošević na vojenskou službu; rok v armádě strávil v Zadaru v Chorvatsku. Přestože na všech školách ve většině předmětů vynikal, ve studiu vojenských předmětů se mu nedařilo a na své působení v armádě vzpomínal s odstupem času nerad.
Vzestup Roku 1965 se oženil s kamarádkou z dětství a svou dlouholetou přítelkyní Mirjanou Markovićovou, která ho do posledních dnů následovala, dokonce i v politice. S Mirjanou, známou pod přezdívkou „Mira“ se znal velice dlouho a jinou známost nikdy neměl.
Svou pracovní kariéru začal Milošević nejprve na bělehradském městském úřadě, a poté v „Tehnogasu“, kde pracoval i Ivan Stambolić, se kterým se již dříve Milošević důvěrně seznámil. Byl to právě Stambolić, který přemluvil Miloševiće, aby odešel z bělehradského magistrátu, a pracoval ve státním podniku, který zajišťoval výrobu průmyslových plynů pro jugoslávské hospodářství. Milošević sice nebyl vzděláním ekonom ani technik, dokázal se však rychle naučit, jak Tehnogas jako podnik funguje a Ivana Stamboliće po jisté době nahradil jako generální ředitel společnosti.
Z Tehnogasu odešel v roce 1978, aby se stal ředitelem Sjednocené bělehradské banky (Udružena beogradska banka). Spolu se svým pomocníkem Mihajlo Crnobrnjou se mu podařilo zajistit, aby se bance, která působila i v zahraničí, dobře dařilo. Díky politickým zkušenostem a kontaktům s osobami v Svazu komunistů dokázal překlenout rozdíly mezi pravými bankéři a komunisty, kteří dohlíželi na činnost jednotlivých bank z politického hlediska. Po nějakou dobu žil ve Spojených státech.
V roce 1983 Milošević opustil ředitelské pozice a začal se věnovat politice. Už v té době se dotýkala ekonomická krize všech společenských tříd v Jugoslávii. Přibývalo stávek a rostla nespokojenost. Ekonomiku tížily dluhy, které zavinila neodpovědná politika osob, které byly u moci ještě v dobách Tita. Slovinský politik Sergej Kraigher si vybral Miloševiće do své komise pro ekonomické reformy země; především pro jeho zkušenosti v oblasti bankovnictví a dlouhodobou spolupráci s americkými bankéři.
Poté, co byla Kraigherova komise rozpuštěna a nahrazena novým kolektivním orgánem, v jehož čele stál Josip Vrhovec, využil Milošević svých kontaktů k tomu, aby se stal předsedou SKJ části Nový Bělehrad. K tomu mu dopomohl jeho dlouholetý přítel Ivan Stambolić, který získal post předsedy Svazu komunistů Srbska. Jako svůj první krok se Slobodan rozhodl zahájit v Bělehradě kampaň proti liberálům a kritikům komunistické strany. O rok později se Slobodan se svojí ženou rozhodl uhájit i přes protesty liberálního křídla srbských komunistů povinnou výuku marxismu na bělehradské univerzitě.
Ve snaze získat na svoji stranu konzervativněji laděné komunisty se rozhodl vést kampaň za zastavení vydávání děl Slobodana Jovanoviće, kterého nazval válečným zločincem. Díky svému konzervativnímu přístupu získal Milošević sympatie armády, která byla klíčovým pilířem tehdejšího režimu.
Přední politik
V květnu 1986 byl zvolen předsedou ústředního výboru SK Srbska, a to i přes odpor, za kterým stál Ivan Stambolić. Milošević následně cestoval po celém Srbsku i v zahraničí; setkával se s běžnými občany a dělníky tak, jak to velela praxe v jugoslávském státě.
Od roku 1966 se situace v autonomní oblasti Kosovo stále zhoršovala. Životní úroveň, která zde byla nejnižší z celé Jugoslávie, propadla i kvůli hospodářské krizi v 70. letech. Po roce 1981 se navíc prohloubil příkop mezi místními Srby a Albánci. Jugoslávští politici se snažili udělat vše pro to, aby byla situace v Kosovu alespoň klidná. Stále častěji totiž kosovští Srbové protestovali přímo v Bělehradě. V dubnu 1987 strávil Milošević v Kosovu několik dní a pokoušel se sdělit místním protestujícím Srbům, že politické vedení republiky o jejich problémech sice ví, více ale udělat nemůže. Nedlouho poté se uskutečnila demonstrace Srbů a Černohorců, kterou zastavila převážně albánská milice. Tehdy pronesl do televize v živém přenosu větu „Nikdo vás nesmí bít!“, která mu zajistila celojugoslávský ohlas a velkou popularitu v Srbsku a Černé Hoře.
O dva roky později v takto vyhrocené situaci pronesl v Kosovu známý proslov u příležitosti 600 let od bitvy na Kosově poli. Řada Miloševićových odpůrců tento projev považuje za předznamenání následujícího krvavého rozpadu Jugoslávie.
Miloševićova role v Srbsku byla stále rozhodnější. Jeho pozice však byla plně spjatá s kosovským problémem. V září 1987 došlo k Paraćinskému masakru, který Miloševićovi blízká média využila jako zástěrku k ostré kritice kosovského politického vedení.
Během konce 80. let se odehrála celá řada událostí, během které v Srbsku (a později i jiných republikách a autonomních oblastech Jugoslávie) zvítězil Miloševićův kurz. Během tzv. případu Student se vyslovil proti útokům na osobu a dílo Josipa Broze Tita a zahájil ostrou kampaň proti všem, kteří se o zesnulém prezidentovi vyjadřovali kriticky. Pokračoval tak i nadále v získávání podpory mezi konzervativně laděným obyvatelstvem, armádou a většinou komunistické strany. Milošević byl vnímán jako politik mladší generace, zato ale dostatečně konzervativní k tomu, aby dokázal chránit odkaz Josipa Broze Tita. V roce 1986, kdy byl zvolen do předsednictva Svazu komunistů Srbska, získal podporu i z Kosova, a Vojvodiny.