Příbram () je vesnice v Ústeckém kraji v okrese Děčín. Leží v Českém středohoří asi tři kilometry severozápadně od města Verneřice, ke kterému jako část obce patří.
Vesnice je doložena od 13. století. Domy byly stavěny až do roku 1932, avšak od druhé poloviny 19. století počet obyvatel klesal. Až do roku 1945 bylo její obyvatelstvo německé. V roce 1945 po odsunu Němců byla asi třetina vesnice zbourána. Součástí obce Příbrami byla i osada Velké Stínky.
Historie Vesnice je původně zemědělská. Zpočátku byla součástí statku „Schwaden“, který patřil bratrům Hroznatovým. Od roku 1215 byla Příbram obcí s povinností odevzdat podíl výnosu. vlevo|náhled|Příbram (Biebersdorf) na mapě z poloviny 19. století Roku 1216 Hroznata Crispus prodal vesnici za 100 kop grošů pražskému biskupovi Ondřejovi z Guttensteinu. Plocha pozemků čítala 680 ha, z toho bylo 30 ha lesů. Lesy na Bukové hoře však patřily k děčínkému panství. Část pozemků Příbramští odkoupili od Verneřických.
V berní rule z roku 1654 je za rok 1651 uváděno v Příbrami patnáct hospodářství (z toho šest opuštěných v důsledku třicetileté války a moru), 11 zahradnictví (z toho jedno opuštěné) a jeden domkář. Roku 1773 byly domy očíslovány a ve vsi jich tehdy stálo 87.
náhled|Silnice Podle zprávy z roku 1953 od Gustava Scheinerta z čísla 67 Češi zbourali v letech 1946–1953 téměř 40 domů, a to domy čísel popisných 60, 61, 116, 37, 65, 66, 69, 70, 71, 34, 91, 101, 88, 32, 28, 76, 77, 78, 23, 19, 86, 87, 96, 2, 11, 3, 4, 5, 14, 104, 13, z domů č. 109 a 110 zbyly ruiny a u domu 56 byl spadlý štít. V Grosszinkenu se všech 6 domu a stodol, i domy Rudolfa Fahryho a Schusterbauera zbouralo. Tím zůstalo ještě 81 domů a 36 stodol.
Po druhé světové válce bylo do roku 1971 zbouráno přibližně sto domů a hospodářských budov. Některé domy zůstávaly prázdné a jiné sloužily jako rekreační chalupy.
Na hřbitově byla v roce 1971 většina pomníků převrácená a pokrytá plevelem a márnice uvnitř zdemolovaná.
První světová válka Při první světové válce přišli obyvatelé Příbrami o většinu úspor, protože válka byla financována půjčkami od obyvatel a nový stát nepřevzal dluhy monarchie. Příbram musela na výrobu válečného materiálu odevzdat i zvon ze školní věže. Staženo bylo i zlato a drahé kovy. Většina i jen trochu schopných mužů z Příbrami musela narukovat a po šestinedělním výcviku byli poslání na frontu.
V první světové válce padlo nebo zemřelo v lazaretech nebo v zajetí 18 obyvatel obce. Pro tyto padlé a nezvěstné byl v roce 1921 v zahradě domu č. 81 postaven pomník. V roce 1945 ho Češi zdemolovali.
Po válce byly Sudety proti vůli německých obyvatel připojeny k československému státu. Po roce 1918 musel být v Příbrami odstraněn pomník císaře Josefa II., podstavec stál dále prázdný ve školní zahradě. Negativní vztah zdejšího německého obyvatelstva k českému lidu a československému státu od roku 1918 narůstal.
Společenský život před rokem 1939 Členem dobrovolného hasičského sboru byl každý mužský majitel domu. V obci byly dvě hasičské zbrojnice, v nich dvě ruční stříkačky a jedna motorová. K čerpání vody sloužilo 10 malých rybníčků po území obce, které se používaly i ke koupání a bruslení. Hasiči pořádali každoročně ples, hasičská kapela hrála na každém pohřbu. Náčelníky hasičů byli postupně Redlich Rudolf č. 89, pak Fahry Leo č. 34, a až do vysídlení Zaschke Emil č. 12.
Spolek na pomoc školy byl utvořen roku 1918, dával dětem bezplatně knihy, sešity a psací potřeby. I tento spolek uspořádal každý rok jeden ples. Zisk se dával do spolkové pokladny.
Polnohospodářské kasino bylo společenstvo zemědělců. Společně objednávali různé zboží jako uhlí, sůl, krmivo a ostatní zboží. Měli společnou dobytčí váhu a zařízení na čištěni sadbového obilí.
Členem Mlékárenského družstva Verneřice byl každý, kdo vlastnil krávu. Toto družstvo prodávalo členům různé zboží a vlastnilo i mlýn.
Hodně obyvatel Příbrami bylo členy Reifeisenkasse (spořitelny).
K honební společnosti patřilo kolem 10 obyvatel.
Spolek pěvců existoval do roku 1910. Byl hodně aktivní, dělával v zimě divadelní představeni na jevišti sálu Weigela č. 20, v tomto hostinci byla i klubovna spolku. Skříň s jejich notovými partiturami stála na původním místě až do vysídlení.
V období před 1. světovou válkou a po ní existovalo společenství mladých hochů, „Jungmannschaft Eiche“ (Mládenecký klub Dub). Pořádali výlety, taneční zábavy a hráli i divadlo na jevišti pěveckého spolku.
Roku 1922 bylo ve vsi založeno družstvo, které mělo za cíl zelektrifikovat obec. Kvůli vysoké ceně elektřiny se zpočátku obyvatelé jen těžko loučili s petrolejovými lampami. V některých domech se mezitím svítilo i plynovým světlem, plyn se vyráběl z karbidu. Postupně bylo i veřejné osvětlení přestavěno na elektrické.
Roku 1926 se ve vsi utvořilo meliorační družstvo. Odvodněni pozemků se dělalo v letech 1926–1928. Nezúčastnili se všichni zemědělci. Plánování a kontrola prací byly svěřeny jedné moravské firmě, zemní práce dělali místní zemědělci, členové družstva.
Spolek malodomkářů měl 6 členů a působil od roku 1920 až do zrušení v roce 1938. V roce 1920 se utvořila skupina volnomyšlenkářů, a společně s Rychnovem dělnický spolek bicyklistů. Oba byly v roce 1938 rozpuštěné a majetek zkonfiskován.
Politický život obce, vývoj před druhou světovou válkou Ve vsi byla založena pobočka rolnické strany Svaz zemědělců („Bund der Landwirte“), založené roku 1919. Místní organizace sociálně demokratické strany byla založená okolo roku 1900, po 1918 byla strana obnovena a vytvořila ve vsi malou knihovnu. I Svaz Němců měl několik členů ve vsi.
Sudetoněmecká vlastenecká fronta Konráda Henleina, založená 1. října 1933 a 30. dubna 1933 přejmenována na Sutedoněmeckou stranu (SDP), měla v Příbrami také místní organizaci. V letech 1933–1938 se většina ostatních německých stran včetně Svazu zemědělců zrušila a připojila k Henleinově straně. V květnu 1938 německé obyvatelstvo bojkotovalo částečnou mobilizaci české armády. SDP byla 16. září 1938 československou vládou zakázána. Vyhlašuje neposlušnost státu a Henlein zakládá Freikorps. V září 1938 na Henleinovu výzvu je také několik obyvatel Příbrami mezi Němci, kteří utíkají do Říše. V září 1938 občané Příbrami táhli do Verneřic a bez krveprolití likvidovali a zavírali vše české. Puč byl českou armádou rozbit. 22. září 1938 souhlasila československá vláda s odtržením Sudet od republiky, tentýž den odstoupila vláda a generál Syrový vyhlásil úplnou mobilizaci. O týden později uzavřely velmoci Mnichovskou dohodu. Od 1. října 1938 němečtí vojáci zabírají Sudety podle zón.
Doba ve Velkoněmecké říši Německé vojsko přišlo v neděli 1. října 1938 od Reichenu po pravé straně silnice a tím zároveň zavedlo pravostranný silniční provoz. Všechny domy byly vyzdobeny prapory s hákovými kříži.
Odpůrci Henleinovy strany byli ještě téhož dne zajati členy stranických bojůvek a podrobeni výslechu německými důstojníky SD (Sicherheitsdienst, Bezpečnostní služba). V Příbrami to byli Kratochvill Josef č. 106, Hoffmann Franz č. 79 a Vetter Hans č. 73. Po výslechu ale byli propuštěni. Několik občanů z Verneřic a okolí však bylo dopraveno do koncentračního tábora do Německa.
Ze sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei, SDP) se stává NSDAP (Nationalsocialistische deutsche Arbeiterpartei, Nacionálně socialistická německá dělnická strana). V Příbrami měla 59 členů a v Čáslavi 23 členů. Současně zde začínají působit různé nacistické zájmové organizace. Skoro všichni obyvatelé byli morálně nuceni se v těchto korporacích angažovat. Zkoušelo se pochodovat, začal dril a to vše pro budoucí válku. Při všech příležitostech se sbíraly peníze, někdejší protivníci byli špiclováni. Pro protinacistické řeči byl zatčen například zámečník Emil Tröster z č. 112.
Mnoho obyvatel muselo za války narukovat k vojsku, k OT, Arbeitdienstu a dalším vojenským službám. Mnoho jich ve válce padlo. Na statky byli jako pracovní síly nasazení polští a později ruští zajatci.
Ve druhé světové válce ztratilo život nejméně 36 mužů z obce, z toho 16 ženatých. Vojáci, kteří přežili, se do svých domovů již nesměli vrátit, většina ostatního původního obyvatelstva byla vysídlena.
Vývoj po druhé světové válce Koncem války přišli do vsi 3 Jugoslávci z koncentráku v České Kamenici (Rabstein). Obchodník Schirmer je ubytoval. Willi Maler zůstal u něho a vypomáhal v obchodě. Po odsunu Schirmera obchod převzal a vedl ho dál. Druhý Jugoslávec, jménem Johann, se nastěhoval do domu č. 113 po odsunu Redlicha. Třetí, jménem Martin, zabral dům č. 34. Dvě děvčata si odnesla plody Jugoslávců s sebou do nové vlasti. Ruští vojáci obsadili ves a u Fahryho (dům č. 34) měli velitelství. Děvčata a ženy se před nimi musely schovávat.
Po zhrouceni 3. říše dělal Max Richter č. 82 ještě nějaký čas obecního starostu. Po něm převzal starostování Emil Tröster č. 112, ale jen na krátký čas. Následoval Čech Josef Soukal, který přišel z Boletic nad Labem a bydlel u Elsy Kressové.
Veškerý německý majetek vyhlásila česká vláda za státní majetek. Čeští občané přicházeli a přivlastňovali si majetek odsunutých i neodsunutých Němců. Protože mnozí z přistěhovalců neuměli hospodařit, byli původní němečtí obyvatelé nuceni nadále pracovat. Když čeští přistěhovalci některý statek vyjedli, přemístili se do dalšího.
5. a 6. června 1945 se dřívější funkcionáři Hitlerovy strany (7 osob) byli nuceni podrobit v Benešově nad Ploučnicí výslechu. Všichni se po výsleších vrátili. 11 obyvatel bylo deportováno do tábora Česká Kamenice (Rabstein), někteří z nich pak byli nasazení na práce ve vnitrozemí.
Pro německé obyvatele platila podobné omezení, jaká předtím Třetí říše uplatňovala vůči Židům: zákaz nočního vycházení, zákaz opouštění obce bez povolení, přes den zákaz zdržovat se na veřejných prostranstvích, zákaz vstupu do veřejných kulturních, sportovních a zábavních zařízení, vymezená doba nakupování. Slovanské obyvatelstvo mělo zákaz stýkat se s Němci.
29. června 1945 v 5 hodin ráno bylo vysídleno 33 rodin, celkem 69 osob, z nichž se 14 později ještě navzdory zákazu a velkému riziku vrátilo pro osobní věci. Odsun byl s koňskými potahy přes Rychnov a Benešov nad Ploučnicí k hranici se Saskem směrem na Hinterhermsdorf. 30. června se dostali do cíle, kde živořili po tisících ve stodolách, v lesích a ve volné přírodě, přitom zemřelo hodně dětí a starých a nemocných lidí. Občané Příbrami táhli pak dál do Durynska, kde našli nové bydlení.
Jako antifašisté se mohly na podzim 1945 vystěhovat lodí do NDR tři rodiny (Klimt Julius č. 91, o něco později Matzke Julius č. 38 a Tröster Emil č. 112) a mohly si vzít všechny své věci mimo deviz.
Druhý odsun, do tábora Pfaffenhofen u Podmokel a pak do Hesenska, okres Biedenkopf, proběhl 20. února 1946. Týkal se 29 lidí ze 7 rodin z Příbrami. Dvě ženy se vrátily z Pfaffenhofenu do Příbrami ještě téhož dne.
Třetí odsun, 21. března 1946, byl směrován do táboru v Altstadtu. Ve 40 vagónech byli deportováni do Bavorska, po 10 vagonech šlo do Hammelburgu, Münnerstadt, Hofheim a Bad Kissingen. Zpočátku byli ubytováni v prázdných hotelech a táborech a po čase byli rozstrkáni po okolních vesnicích. Z Příbrami bylo do tohoto odsunu zařazeno asi 217 osob z 61 domů.
Při čtvrtém odsunu, v srpnu 1946, bylo 7 rodin (31 lidí) transportováno do Meklenburka. Dvě původní rodiny mohly ve vsi zůstat, ženy měly českou národnost. Všichni občané, kteří museli pracovat ve vnitrozemí, byli později také odsunuti anebo utekli ke svým rodinám.
Obyvatelstvo + Vývoj počtu obyvatel a domů 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 Obyvatelé 692 727 685 643 635 590 589 230 160 115 109 78 65 63 Domy 122 123 124 124 121 117 121 67 . 28 28 36 40 43
Náboženství a farnost Obyvatelstvo bylo římskokatolického vyznání. Po roce 1922 několik obyvatel vystoupilo z církve, později za hitlerovského režimu další. Příbram patřila do farnosti Rychnov u Děčína. V letech 1570–1620 byl rychnovský kostel lutherský.