náhled|upright=1.2|Pamětní deska věnovaná Nataše Gollové v Údolní ulici č. 7 v Brně Nataša Gollová (27. února 1912 Brno – 29. října 1988 Praha), vlastním jménem Nataša Helena Štěpánka Hodáčová, v německém filmu účinkující pod pseudonymem Ada Goll,Aleš Cibulka: Nataša Gollová, Život tropí hlouposti, vyd. nakladatelství Sláfka, Praha, 2002, str. 175, byla česká filmová, televizní a divadelní herečka, která získala popularitu především díky svým komediálním rolím v českých filmech natočených před rokem 1945.

Život Své umělecké příjmení si zvolila podle svého dědečka, historika Jaroslava Golla.Aleš Cibulka: Nataša Gollová, Život tropí hlouposti, vyd. nakladatelství Sláfka, Praha, 2002, str. 23–4, Pocházela ze zámožné rodiny. Byla dcerou politika, národohospodáře a právníka Františka Xavera Hodáče Aleš Cibulka: Nataša Gollová, Život tropí hlouposti, vyd. nakladatelství Sláfka, Praha, 2002, str. 11–14, a vnučkou Františka Hodáče, prezidenta Moravské advokátní komory František Hodáč - Encyklopedie města Brna. Její nevlastní sestrou byla herečka Marcella Sedláčková, dcera herečky Anduly Sedláčkové.

Absolvovala dívčí gymnázium a studovala v Praze na Filozofické fakultě UK a v Anglii. Byla jazykově nadaná, hovořila francouzsky, anglicky, německy a rusky. Herectví a moderní scénický tanec studovala soukromě (herectví u Karla Dostala a Jiřího Frejky, tanec u Jarmily Kröschlové). V roce 1934 byla angažována v divadle v Olomouci, v roce 1935 krátce ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Ještě v roce 1935 přijala angažmá v Divadle na Vinohradech, kde působila až do roku 1944.Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 192,

V letech 1947 až 1950 měla angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. V roce 1952 získala jednoleté angažmá v Divadle Na Fidlovačce, od roku 1955 hrála v Divadle satiry Jana Wericha (divadlo přejmenováno v roce 1957 na Divadlo ABC), které bylo v roce 1962 připojeno k Městským divadlům pražským. S divadlem se rozloučila přípravou na roli Klytaimnestry ve hře J. P. Sartra Mouchy v režii Ladislava Vymětala v roce 1968, v angažmá v Městských divadlech pražských byla nicméně až do roku 1971, kdy ze zdravotních důvodů odešla na odpočinek.Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 152–3, 191,

Největší popularitu jí však přinesl film. Díky svému komediálnímu talentu točila za protektorátu (koncem 30. a v první polovině 40. let 20. století) jeden film za druhým. Populární pár vytvořila s Oldřichem Novým, s nímž si zahrála například ve filmech Roztomilý člověk, Kristián, Eva tropí hlouposti nebo Hotel Modrá hvězda.

V období protektorátu měla Gollová milostný vztah s Wilhelmem Söhnelem, jenž zastával významnou pozici v Českomoravském filmovém ústředí, které v době německé okupace provádělo dozor nad českou kinematografií. Milostný poměr se Söhnelem měla předtím také další hvězda českého filmu Adina Mandlová. Než jí Gollová přebrala milence, byly obě herečky dobrými přítelkyněmi.

Na sklonku války se Gollová přihlásila jako dobrovolnice pro ošetřování vězňů během epidemie skvrnitého tyfu v internačním táboře v Terezíně. Sama se zde nakazila tyfem, kterému málem podlehla. Její terezínské působení však nepomohlo morální rehabilitaci. Po válce byla nařčena z údajné kolaborace a nejvíce jí přitížil právě vztah se Söhnelem, jemuž byly paradoxně připisovány zásluhy za pomoc českým filmařům v období protektorátu. Přestože bylo tažení proti Gollové zastaveno, její filmová kariéra byla na zhruba pět let násilně přerušena a už nikdy později se nevyrovnala dřívějším úspěchům.

V roce 1947 se vdala za divadelního režiséra Karla Konstantina (zemřel v roce 1962), s nímž se na několik let odebrala do Českých Budějovic. Její životní láskou však byl Tristan Tzara, francouzský básník, esejista a dramatik rumunského židovského původu, otec dadaismu, se kterým se seznámila u malíře Josefa Šímy v Paříži v roce 1932, když se v Paříži účastnila taneční soutěže. S Tzarou udržovala kontakt až do roku 1948.Aleš Cibulka: Nataša Gollová, Život tropí hlouposti, vyd. nakladatelství Sláfka, Praha, 2002, str. 20, náhled|Hrob Nataši Gollové na Vyšehradském hřbitově V pozdním věku sužovaly herečku zdravotní potíže (problémy s kyčlemi ji ztěžovaly chůzi) a také sklony k alkoholismu. Zemřela v Praze téměř opuštěná a v ústraní v domově důchodců v Krči. Je pochována v hrobce rodiny Hodáčových na Vyšehradském hřbitově v Praze, poblíž kapitulního kostela sv. Petra a Pavla.

Herecká kariéra

Film Přestože se Gollová objevovala v českých filmech už od počátku 30. let, její kariéru skutečně nastartovala až crazy komedie Martina Friče Eva tropí hlouposti z roku 1939, která jí vynesla obrovskou popularitu. Gollová se brzy zařadila mezi největší domácí filmové hvězdy. Zaujala svým moderním komediálním herectvím, což ji zároveň předurčilo pro typ rolí, do kterých byla v českém filmu obsazována v období protektorátu. Svůj talent uplatňovala v rolích temperamentních dívek se ztřeštěnou povahou, které oslňovaly svou roztomilostí a půvabem. Po boku Oldřicha Nového hrála v dalších Fričových komediích Hotel modrá hvězda nebo Roztomilý člověk. Podobnou roli ztvárnila například i ve filmu Otakara Vávry Šťastnou cestu.

Druhou linii jejího hereckého repertoáru představovaly role křehkých dívek a citlivých mladých žen romantického založení. Takové hrdinky ztvárňovala ve filmech Otakara Vávry (v adaptaci Mrštíkovy Pohádky máje či v melodramatu Okouzlená) nebo J. A. Holmana (filmy Rukavička a Bláhový sen). Jako klíčovou vnímala herečka spolupráci právě s Fričem a Vávrou:„To všechno vlastně udělal Mac Frič, tu mojí slávu. Ten byl ohromnej, hlavně na veselohru. Dobře třeba věděl, že když má herec udělat dobře veseloherní roli, tak musí mít hlavně sebevědomí. Sebevědomí herci nesmí vzít. Třeba jsme natočili nějakej dlouhej záběr a on řekl: Natašo, dobrý to bylo, ale já jsem přesvědčenej, že ty bys to dovedla udělat ještě líp. No, chápete tu jeho psychologii? To byl opak pana Otakara Vávry. U něj mi připadalo, že to hrál tak trochu na betla. Něco jsme měly s Adinou točit a on řekl: Tohle je tak těžká scéna, to by mohla zahrát snad jedině Hepburnová s Ginger Rogers. No, tak vám děkujeme, pomyslely jsme si. Ale nebyla by to Adina, aby neodsekla: No, to by to ale taky musel režírovat Cecil B. DeMille.“Po roce 1945 čekal Gollovou stejný osud jako mnohé jiné hvězdy předválečné české kinematografie. Její úspěšná kariéra byla násilně přerušena pro údajné styky s okupanty (milostný poměr s Wilhelmem Söhnelem, účinkování v německém filmu Komm zu mir zurück pod pseudonymem Ada Goll). Na filmová plátna se v zestátněné kinematografii vracela až v průběhu 50. let. Filmový comeback pro ni v roce 1951 připravil Martin Frič v komedii Císařův pekař – Pekařův císař, kde v roli Sirael nahradila původně zamýšlenou Irenu Kačírkovou. Na dlouhou dobu šlo také o její poslední výraznou roli.

Přestože i později vystupovala v desítkách celovečerních a televizních filmů, šlo o vedlejší nebo epizodní úlohy, často komediálního ražení. Velkou příležitost jí poskytl už jen režisér Zdeněk Podskalský v komedii Drahé tety a já, kde ztvárnila jednu z titulních rolí, čipernou tetičku Fany. Svoji vůbec poslední filmovou roli získala v dramatu Konečná stanice, odehrávajícím se v domově důchodců.

Divadelní role, výběr 1938 Jaroslav Kvapil: Princezna Pampeliška, role princezny, Městské divadlo na Královských Vinohradech, režie Jaroslav KvapilPestrý týden. Praha: Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, 14.5.1938, 13(20). s. (1). 1939 Paul Vincent Carroll: Pravda a stín, role Brigity, Městské komorní divadlo v Praze, režie Bohuš StejskalPestrý týden. Praha: Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, 20.5.1939, 14(20). s. 3. 1939 Jan Václav Rosůlek: Mezi námi děvčaty, Městské komorní divadlo v Praze, režie Gabriel HartPestrý týden. Praha: Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, 16.9.1939, 14(37). s. 3. 1940 Thornton Wilder: Naše městečko, Emča Webová, Městské komorní divadlo v Praze, režie František Salzer 1941 Vilém Werner: Půlnoční slunce, role Dory, Městské divadlo na Královských Vinohradech, režie Gabriel Hart 1941 Manfried Rössner: Karel III. a Anna Rakouská, Městské divadlo v Praze Na Poříčí, režie Karel KonstantinPestrý týden. Praha: Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, 27.12.1941, 16(52). s. 5. 1943 Henrik Ibsen: Stavitel Sollnes, Hilda Wanglová, Městské komorní divadlo v Praze, režie Gabriel Hart 1944 William Shakespeare: Cokoli chcete, Viola, Divadlo na Vinohradech, režie Karel Dostal 1961 Max Frisch: Horká půda, Babetta, Divadlo ABC, režie Eva Sadková j. h. 1962 Thornton Wilder: Paní Dolly, dohazovačka, Flora van Huysenová, Divadlo ABC, režie Ladislav Vymětal

Film

Televize Dům u špačka (TV film, 1966) – role: sousedka Údržbáři (TV komedie, 1975) – role: Marie Drozdová Soud pana Havleny (TV film podle povídky Karla Čapka, 1980) – role: paní Staňková Sanitka (TV seriál, 1. díl, 1984) – role: paní Dobešová, pacientka v nemocnici

Citáty

náhled|Tabulka se jménem patrona v tramvaji DPMB

Zajímavosti Malíř Josef Šíma namaloval v roce 1932 portrét, jehož předlohou byla Nataša Gollová a tento obraz jí věnoval. Obraz byl zakoupen v roce 1996 Oblastní galerií Vysočiny v Jihlavě, kde je plátno vystaveno pod názvem „Imaginární podobizna (Nataša Gollová)“.Aleš Cibulka: Nataša Gollová, Život tropí hlouposti, vyd. nakladatelství Sláfka, Praha, 2002, str. 18–20, V prosinci 2016 byla po Nataše Gollové pojmenována nově dodaná tramvaj Škoda 13T Dopravního podniku města Brna. Stalo se tak na návrh městské části Brno-střed. Spisovatel Vladimír Přibský napsal o herečce životopisný román Roztomilé děvče. Osudy Nataši Gollové byly inspirací pro hlavní ženskou postavu Lili Krallovou v seriálu České televize Bohéma, kterou ztvárnila herečka Judit Bárdos. V rámci jedné z dějových linií rozvedli tvůrci vztah hrdinky s Wilhelmem Söhnelem, s nímž Gollová v době protektorátu prožívala milostný vztah.

Odkazy

Reference

Literatura Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 31, 44, 55, 67, 76–7, 129, 164 B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 66, 201, 211, 308, 360 Aleš Cibulka: Nataša Gollová, Život tropí hlouposti, vyd. nakladatelství Sláfka, Praha, 2002, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 240, 255, 258, 270, 271 Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, 109, 139, 159, 184, 191, 227, 450, 465, Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 172, Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 17 Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 371 Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 14, 15, 26–7, 33, 35, 49 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 369, 402, 499, 665 Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 93–105, 303 Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 6, 9, 106, 124, 127, 131, 133–4, 166, 169, 171–3, 201–3, 206, 232, 249, 253, obr. příl. VIII, IX, Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 112, 137, 156–8, Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 53, 56, 58–61, 68, 192, Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 48, 178 Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 92, 96–7, 109, 110,