Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt v letech 1939–1945, jehož se zúčastnila většina států světa. Tento konflikt se stal s více než 72 miliony obětí na životech dosud největším a nejvíce zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva.
Brzy po okupaci zbytku Československa 15. března 1939 vypukla válka v Evropě. Začala dne 1. září 1939, když nacistické Německo přepadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Spojené království a státy Commonwealthu Německu válku. 17. září bylo Polsko napadeno i Sovětským svazem (SSSR). Německé invazi do Polska předcházela smlouva Německa se SSSR o neútočení, takzvaný pakt Ribbentrop–Molotov, podepsaná 23. srpna 1939. V tajném protokolu k tomuto paktu si tyto dva státy rozdělily sféry vlivu stanovením demarkační linie. Ze strany Německa byl na části území Polska až k demarkační linii vytvořen Generalgouvernement v čele s Hansem Frankem.
Blesková válka na západě Evropy začala 10. května 1940, kdy německý Wehrmacht na rozkaz Adolfa Hitlera překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska, a postupem přes tyto neutrální země obešel Maginotovu linii vybudovanou k obraně Francouzské hranice. Po překvapivě rychlé porážce francouzské armády vstoupila německá vojska 14. června do Paříže. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celý sever a západ země, do zbytku Francie pak dosadila loutkový režim. V následné letecké bitvě o Británii se tato ostrovní země ubránila.
Sovětský svaz se stal jedním ze Spojenců druhé světové války proti Ose Berlín–Řím–Tokio poté, co proti němu nacistické Německo zahájilo 22. června 1941 rozsáhlou a ničivou operaci Barbarossa. Na východní frontě zprvu musela Rudá armáda ustupovat až k Moskvě. Po urputných bojích, např. v bitvě u Stalingradu (podzim 1942 – zima 1943), o Kurský oblouk, či obležení Leningradu (dnešní Petrohrad) atd., začala sovětská vojska zatlačovat Wehrmacht západním směrem až postupně v průběhu zimy a jara 1945 dobyla východní část Evropy až k domluvené demarkační linii a konečně dne 2. května 1945 dobyla Berlín.
Dne 7. července 1937 se udál incident na mostě Marca Pola v Pekingu. Tímto relativně malým vojenským střetnutím de facto vznikla druhá čínsko-japonská válka, zprvu bez formálního válečného stavu mezi Japonským císařstvím a Čínskou republikou. Japonsko poté pokračovalo ve své rozsáhlé expanzi proti čínským územím, pak přepadlo a dobylo řadu zemí v jihovýchodní Asii. Dne 7. prosince 1941 zaútočila letadla z japonských letadlových lodí na americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Den poté vstoupily Spojené státy americké do války proti Japonsku. Teprve 9. prosince 1941 vyhlásila čínská vláda oficiálně Japonsku válku.China's Declaration of War Against Japan, Also Against Germany and Italy. Contemporary China 1 (15), , 15. prosince 1941. Archivováno podle originálu 25. března 2018 (anglicky). 11. prosince 1941 vyhlásily nacistické Německo a Itálie válku Spojeným státům, čímž byl utvrzen stav globálního konfliktu.
Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 bezpodmínečnou kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb ve dnech 6. a 9. srpna 1945 na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září 1945.
Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politických směrů, jako jsou nacionalismus a imperialismus. Podle některých historiků byla jednou z hlavních příčin nespokojenost vládnoucích kruhů Německa s dopady Versailleské smlouvy, která měla prohloubit pocit ponížení po prohrané první světové válce, a v následcích velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Tyto vlivy zásadním způsobem oslabily mnoho evropských států, čímž umožnily vzestup nacismu a italského fašismu.
Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a nehumánní zacházení s válečnými zajatci, zvláště se sovětskými vojáky ze strany Německa. Průběhem bojů bylo podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Nejhorším příkladem genocidy se stal holokaust (šoa), kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů Židů v koncentračních táborech a na jiných místech v mnoha zemích Evropy. Masakr čínského obyvatelstva, který spáchali Japonci v Nankingu v prosinci 1937, byl jedním z největších zločinů. V rámci operace Intelligenzaktion v roce 1939 zavraždili němečtí nacisté 60 000 až 100 000 příslušníků polské inteligence, důstojníků a představitelů měst i státu. V roce 1940 provedla sovětská NKVD tzv. katyňský masakr, při kterém bylo povražděno přibližně 22 000 polských důstojníků a příslušníků inteligence. Milionové oběti utrpělo slovanské civilní obyvatelstvo – Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci a jiní – na územích východní fronty, kde ztratilo životy osm milionů lidí. Ti podléhali nemocem a hladu vyvolaným válečnými operacemi a masakrům páchaným na územích obsazených Wehrmachtem a jednotkami Waffen-SS.
Válečné úsilí pohlcovalo téměř veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů. Mnoho států utrpělo nepředstavitelné materiální ztráty a devastaci svého kulturního dědictví. Lze proto hovořit o tom, že se jednalo o totální válku. Téměř všechny zúčastněné strany se v menší či větší míře odchylovaly od požadavku vést válku „civilizovanými metodami“. I když Spojené království v roce 1940 odmítalo plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim spolu se Spojenými státy samo uchýlilo.
V samotném závěru světové války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla a je i v současnosti prevence vzniku dalších válečných konfliktů. Po skončení války upevnily vítězné mocnosti USA a SSSR své postavení dvou světových supervelmocí. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války. První generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem takzvanou železnou oponu, která od sebe oddělila západní svět a státy ve Východní Evropě, především z obavy vojenského obsazení zemí Východní Evropy. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.
Jednalo se o nejrozsáhlejší válku v dějinách, které se přímo účastnilo více než 100 milionů lidí z více než 30 zemí. Ve stavu totální války vrhli hlavní účastníci do válečného úsilí veškeré své hospodářské, průmyslové a vědecké kapacity, čímž se smazaly rozdíly mezi civilním a vojenským obyvatelstvem.
Příčiny a předehra k válce
Příčiny druhého celosvětového konfliktu po pouhých dvaceti letech tkvěly podle názoru mnoha historiků v nespokojenosti některých států (a jejich obyvatelstva) s výsledky první světové války, ale také v jejich přetrvávajících imperiálních ambicích. Tyto motivy k obnoveným agresím se zahnízdily především v Německu, Itálii a Japonsku. Poražené Německé císařství (respektive následnická Výmarská republika) bylo podle Versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého předválečného území ve prospěch vítězné Francie a obnoveného Polska. Německo smělo nadále udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Italské království, sice jeden ze států stojících na straně vítězů první světové války, si vydobylo některá území (např. Jižní Tyrolsko), která však považovalo za nedostatečnou kompenzaci za předchozí ztráty na lidských životech a materiální ztráty. Současně se cítilo neuspokojeno ve svých velmocenských ambicích. Taktéž ve válce vítězné Japonské císařství neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny a kromě toho se domnívalo, že pro svůj další hospodářský rozvoj potřebuje naprostou kontrolu zdrojů surovin, které nemohlo získávat na svém prostorově omezeném ostrovním území (mj. ropu).
V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy diplomatickými kroky k zajištění stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů se sídlem v Ženevě (ve francouzsky mluvící části Švýcarska), jež měla fungovat jako fórum, na němž by národy mírovým způsobem urovnávaly svoje spory. O pět let později byly v rovněž švýcarském Locarnu sjednány dohody, jimiž byla poskytnuta záruka trvalosti německo-francouzské hranice. Také případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny rozhodčím řízením (arbitráží). V roce 1928 byl nadto uzavřen Briandův–Kelloggův pakt, který všem účastnickým státům zakazoval vedení útočné války.
náhled|vlevo|upright=0.85|Němečtí vojáci na sjezdu NSDAP v Norimberku v roce 1935
Mírové snahy však dostaly povážlivé trhliny jednak obnoveným izolacionismem Spojených států amerických, především však rozmachem různých totalitních režimů. K tomu výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Již předtím vedla Ruská občanská válka k vytvoření RSFSR a později Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu světa. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které přeměnilo ve svůj loutkový stát Mandžukuo.
Ekonomický rozvrat země na počátku třicátých let a již se projevující expanzionistické tendence v Německu měly za následek vzestup Adolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP), který sliboval německému národu zrušení Versailleské smlouvy a postupně také zajištění „životního prostoru“ na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (Wehrmacht), a rovněž bylo připojeno Sársko. V témže roce napadla fašistická Itálie pod vedením Benita Mussoliniho za blahovolného přihlížení Společnosti národů Habeš, tj. dnešní Etiopii, kterou po svém vítězství v italsko-etiopské válce okupovala. V naprostém rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna provedl Hitler v březnu 1936 remilitarizaci Porýní. Francie a Spojené království se však zdržely jakýchkoli protiakcí.
náhled|upright=0.9|Japonská námořní pěchota v čínské provincii Kuang-tung, 1938
V červenci roku 1936 vypukla španělská občanská válka. Nacionalistické síly fašistického generála Francisca Franca se postavily proti španělské vládě vedené levicovými republikány, která byla podporována Sovětským svazem a tzv. mezinárodními brigádami. Franco v tomto krvavém střetu, při kterém byly páchány zločiny proti civilistům, jako bylo bombardování Guerniky frankisty nebo naopak vraždění kněží republikány, zvítězil po třech letech válčení za pomoci Hitlerova Německa a Itálie.
V říjnu 1936 vytvořily Německo a Itálie tzv. Osu Berlín–Řím. O měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané pakt proti Kominterně, čímž vznikla Osa Berlín–Řím–Tokio. V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu, čímž započala druhá čínsko-japonská válka. Čínští nacionalisté a komunisté, válčící proti sobě, uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. Přesto Japonci brzy dobyli Šanghaj a Nanking, kde byl spáchán obrovský masakr na civilním obyvatelstvu, a průmyslové oblasti na severovýchodě země.
náhled|vlevo|Území první Československé republiky okupovaná Německem, Polskem a Maďarskem v letech 1938 a 1939 a proněmecký Slovenský stát
Hitlerův expanzionismus v Evropě vedl 12. března 1938 k tzv. anšlusu Rakouska, tedy připojení tohoto malého státu k Německé říši, proti čemuž Spojené království a Francie, přes své znepokojení německým postupem a jeho stále se stupňujícím zbrojením, nijak nezasáhly.