Slovinsko (), plným názvem Slovinská republika () je stát na jihu střední Evropy. Na západě sousedí s Itálií, na severu s Rakouskem, na severovýchodě s Maďarskem, na jihu a jihovýchodě s Chorvatskem a na jihozápadě má krátké pobřeží Jaderského moře. Slovinsko je převážně hornaté a zalesněné, má převážně mírné kontinentální podnebí, s výjimkou Přímoří a Julských Alp. Na ploše asi 20 000 km² žije 2,1 milionu obyvatel, je tak čtvrtým nejmenším a šestým nejméně lidnatým státem Evropské unie. Hlavním a největším městem je Lublaň, mezi další velká města patří Maribor, Kranj, Celje a Koper. Více než 80 % obyvatel země jsou Slovinci, největšími menšinami jsou Srbové (2 %) a Chorvati (2 %). Úředním jazykem je slovinština, většina obyvatel se hlásí ke katolické církvi.
Slovinsko je historicky křižovatkou slovanských, germánských a románských jazyků a kultur. Jeho území bylo součástí mnoha různých států: Římské říše, Byzantské říše, Karolínské říše, Svaté říše římské, Uherského království, Benátské republiky, Ilyrských provincií Napoleonova Prvního francouzského císařství, Rakouského císařství a Rakouska-Uherska. V říjnu 1918 Slovinci spoluzaložili Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. V prosinci 1918 se spojili se Srbským královstvím do Království Jugoslávie. Během druhé světové války Německo, Itálie a Maďarsko obsadily a anektovaly Slovinsko, jehož malá část přešla do Nezávislého státu Chorvatsko, nově vyhlášeného nacistického loutkového státu. V roce 1945 se opět stalo součástí Jugoslávie. Po válce byla Jugoslávie spojencem východního bloku, ale po rozkolu mezi Titem a Stalinem v roce 1948 se nikdy nepřihlásila k Varšavské smlouvě a v roce 1961 se stala jedním ze zakladatelů Hnutí nezúčastněných zemí. V červnu 1991 vyhlásilo Slovinsko nezávislost na Jugoslávii a stalo se, jako první z jugoslávských republik, samostatným suverénním státem.
Slovinsko je unitární parlamentní republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou, zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament. Je vyspělou zemí s vysoce příjmovou ekonomikou, která se vyznačuje kombinací tradičních odvětví, jako je zpracovatelský průmysl a zemědělství, a moderních odvětví, jako jsou informační technologie a finanční služby. V indexu lidského rozvoje zaujímá 22. místo na světě. Podle Giniho koeficientu je jeho ekonomická nerovnost jedna z nejnižších na světě. Slovinsko se v roce 2023 umístilo na 33. místě globálního inovačního indexu.Je členem Organizace spojených národů, Evropské unie, eurozóny, schengenského prostoru, OBSE, OECD, Rady Evropy a Severoatlantické aliance.
Dějiny
Pravěk a starověk vlevo|náhled|160x160pixelů|Flétna z Divje babe Dnešní Slovinsko bylo osídleno již od pravěku. Existují důkazy o přítomnosti lidí z doby před 250 000 lety. Probodnutá kost medvěda jeskynního, pocházející asi z období 43 000 let př. n. l., nalezená v roce 1995 v jeskyni Divje Babe poblíž Cerkna, je možná druh flétny a tudíž nejstarší hudební nástroj na světě. Byla snad vytvořena neandrtálci, byť se o tom vedou spory.
Ve 20. a 30. letech 20. století byly v jeskyni Potok nalezeny pozůstatky i po kromaňoncích. vlevo|náhled|Kolo z Lublaňských bažin V roce 2002 byly v Lublaňských bažinách objeveny pozůstatky kůlových obydlí (typických pro celou alpskou oblast) starých více než 4 500 let. U nich bylo objeveno nejstarší dřevěné kolo na světě.
V období přechodu mezi dobou bronzovou a dobou železnou vzkvétala kultura popelnicových polí. Halštatské pozůstatky byly nalezeny zejména v jihovýchodním Slovinsku, například v Novom meste.
Řecké a římské prameny zmiňují, že v období kolem 2. tisíciletí př. n. l. byla oblast osídlena Ilyry. Právě podle některých ilyrských kmenů byly pojmenovány některé jadranské oblasti – Dalmácie (kmen Dalmátů) či Istrie (kmen Histri). vlevo|náhled|Norické mince Kolem roku 1000 př. n. l. v oblasti pravděpodobně založili v rámci svých kolonizačních aktivit osady Řekové. V době železné osídlili oblast Keltové. Nejvýznamnější keltský kmen – Tauriskové (jimž Římané říkali Norikové) – založil v prostoru současných rakouských Korutan první státní útvar, jenž pozdější římské prameny označují za Norické království. Centrum království se nacházelo přibližně sedm kilometrů na sever od dnešního Klagenfurtu. vlevo|náhled|182x182pixelů|Římský pohár nalezený v hrobě v Emoně (Lublani) Od 2. století př. n. l. mělo království obchodní styky s Římem, s čímž souvisel vznik římských měst – Emony (Lublaň), Poetovie (Ptuj), Celeie (Celje), Nevioduna (Drnovo).Hladký (2010). s. 13. Římané se Norického království zmocnili v letech 15 až 10 př. n. l. V této době byla také ustavena římská provincie Noricum. Slovinskem procházel římský obranný systém Claustra Alpium Iuliarum, vybudovaný v pozdnějším římském období, ponejvíce ve 3. století.
Po rozpadu Římské říše na západní a východní část se tyto dvě části střetly v několika bitvách, které se často odehrávaly právě na území dnešního Slovinska. Roku 388 to byla bitva u Sávy, klíčovou pak byla zvláště bitva na řece Frigidus z roku 394, která znamenala mj. drtivou porážku pohanství a triumf křesťanství.
Od 4. století byla římská přítomnost ohrožována celou řadou kočovnických kmenů. Ty v roce 379 vyplenily jedno z největších římských měst v oblasti – Poetovii (dnešní Ptuj).Hladký (2010). s. 15. V 5. století zemí protáhli Hunové (přišli z oblasti Panonské nížiny), stejnou cestou poté prošli i Ostrogóti. V polovině 6. století přišel do oblasti germánský kmen z panonské nížiny – Langobardi. Vykopávky z okolí Kranje naznačují, že určitou dobu prostor současného Slovinska obývali. Po odchodu Langobardů přicházejí v 6. století do alpských údolí slovanské kmeny – tzv. alpští Slované neboli Karantánci.
Středověk náhled|160x160pixelů|Migrační trasy Slovanů Existují dvě hypotézy o příchodu alpských Slovanů do oblasti. V současnosti je všeobecně přijímána a doložena teze, že prostor Slovinska byl osídlen dvěma migračními vlnami: první dorazila kolem roku 550 ze severu, z oblastí osídlených západními Slovany. Nálezy potvrzující tuto teorii byly nalezeny až na sklonku 20. století při výstavbě dálnice v okolí Mariboru. Druhá vlna přišla později podél řek Drávy a Sávy z jihovýchodu.Hladký (2010). s. 17. V dobách Jugoslávie byla podporována představa, že celý prostor byl osídlen právě z jihovýchodu, což mělo potvrzovat jednotný původ jižních Slovanů. Karantánci byli ze západu zafixováni langobradským limes a ze severu pohořím Karavanky, za něž byli vytlačeni německou kolonizací, jež probíhala od 8. století. vlevo|náhled|Slovanské knížectví Karantánie existovalo v letech 658–828 náhled|Knížecí stolec z Krnskeho gradu Fredegardova kronika hovoří o vládě Valuka, jenž měl být Sámovým vrstevníkem a spojencem, který vstoupil do jeho kmenového svazu (tzv. Sámovy říše) vzniklým k obraně proti Avarům. Poprvé v roce 670 se o zemi, v níž žijí alpští Slované, hovoří jako o Karantánii (, ), jejímž jádrem byly dnešní Korutany. Anonymní ravennský autor pro alpské Slovany použil starého keltského pojmenování. Také langobardští historici používali pro alpské Slovany pojmenování Karantánci. Centrem Karantánie byl Krnski grad (Karnburg) ležící nedaleko dnešního Klagenfurtu. Zde se dochoval i panovnický stolec, který byl původně dórskou hlavicí sloupu z římského období. V čele karantánských Slovanů stál kníže, na jehož výběru se podíleli tzv. kosezové. Jednalo se o vojenskou družinu, která vznikla z někdejších svobodných sedláků.Hladký (2010). s. 18. Když kolem roku 740 znovu zesílily útoky Avarů, požádali karantánští Slované o pomoc Bavory. náhled|Hrob Modesta Karantánského V roce 745 za vlády knížete Boruta Karantánci dobrovolně přijali ochranu a politickou nadvládu Bavorského vévodství a skrze tuto nadvládu dochází k nové vlně christianizace (první proběhla již v římských dobách). Slovinci byli prvními Slovany, kteří křesťanství přijali. Z Bavorska přišli misionáři, jako rukojmí přijala v Bavorsku křesťanství i první karantánská knížata – Borumitovi synové Gorazd a Hotimir. Hotimir si od salcburského biskupa vyžádal chorbiskupa a touto funkcí byl pověřen Ir Modestus, z jehož spisů vyplývá, že vzpoury proti pokřesťanštění byly Bavory násilně potlačovány. Souběžně probíhaly misie z aquilejského patriarchátu, v Modestových spisech byly ovšem zamlčovány. vlevo|náhled|Ljudevít Posávský
Jakmile se v roce 788 stalo Bavorsko součástí Francké říše, dostala se i doposud v zásadě autonomní Karantánie pod franckou nadvládu. Z pramenů vyplývá, že v 8. století jižně od Karavanek existovalo též malé slovanské knížectví – Karniola – s centrem v někdejším opevněném středisku Keltů i pozdějších Římanů Carnii (dnešní Kranj). V roce 795 spojená vojska Franků, Karantánců a Karniolců drtivě porazila v Panonské nížině Avary. Karantáncům i Karniolcům bylo tažení proti Avarům Franky přikázáno. V letech 819 až 823 se Slované z Karantánie a Karnioly připojili k protifranckému povstání Ljudevíta Posávského (jehož knížectví mělo jádro v dnešním Chorvatsku). Po potlačení povstání, plně pak kolem roku 828, byla autonomie těchto knížectví fakticky zlikvidována a dosavadní slovanská knížata byla zbavena své moci. náhled|Karantánie (880)
Všechny vyšší sociální skupiny byly nově tvořeny příslušníky německého etnika. Slované – označovaní jako Vindové – žili zejména na jihu jako rolníci.Hladký (2010). s. 16–26 a 156. Německá nadvláda znamenala germanizaci slovinských osad na sever od Drávy. K uchování národní identity přispěla místní inteligence, tvořená zejména katolickými duchovními. Až do 11. století si podstatná část slovanského obyvatelstva udržela do značné míry svobodné postavení a řídila se vlastními zákony. Pod tlakem feudálních vrstev se ale postupně svobodní rolníci měnili v polosvobodné či v poddané. Je doložena i existence otroků. Hospodaření se soustředilo do dvorců zakládaných panovníkem a jeho velmoži.Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 20–21 Podstatný rozvoj společnosti je spojen s urbanizací, k níž docházelo od 9. a 10. století. Vznikající nebo dále se rozrůstající města a jejich obyvatelé byli svobodní, postupem času získávali další výhody a privilegia. V souvislosti s tím se vytvářelo na dnešním slovinském území i městské právo. Význačným pozemkovým vlastníkem byla i církev, těžící z četných donací. Významnou pozici zde měl akvilejský patriarchát a některá biskupství, zejména freisinské a bamberské, vedle nich vznikaly v zemi od roku 1000 i benediktinské kláštery. Pokračující germanizaci zastavila v 15. století imigrace slovanského obyvatelstva ze zemí ohrožených Turky. Městské společenské elity ale mluvily nadále převážně německy.Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 106–107náhled|Jedna ze stran Frisinských zlomků|225x225pixelů Podoba slovanského jazyka Karantánců je zachycena v tzv. Frisinských zlomcích pocházejících z období kolem roku 1000, kdy freisinské biskupství sestavilo pro potřeby svého kostela ve Spittalu převážně latinský liturgický kodex, v němž se nacházejí tři slovanské texty – vzorec všeobecné zpovědi, krátké kázání o hříchu a pokání a krátká zpovědní modlitba. Frisinské zlomky jsou nejen nejstarší literární památkou ve Slovinsku, ale také nejstarší latinkou zaznamenaný slovanský text vůbec.Hladký (2010). s. 21. vlevo|náhled|Historická území na mapě dnešního Slovinska