Ukrajina () je stát ležící ve východní Evropě. Je druhou největší zemí Evropy po evropské části Ruska, se kterým na východě a severovýchodě sousedí. Na jihozápadě sousedí s Rumunskem, Moldavskem a mezinárodně neuznaným Podněstřím, na západě s Maďarskem, Slovenskem a Polskem, na severu s Běloruskem. Jižní hranici státu tvoří Černé a Azovské moře, přičemž mezi těmito moři se nachází poloostrov Krym, který je de iure součástí Ukrajiny, ale de facto jej od roku 2014 ovládá Ruská federace. Na východní části ukrajinského území vznikly, až na několik výjimek mezinárodně neuznané, Luhanská lidová republika a Doněcká lidová republika. Krajinu tvoří převážně úrodné stepi a náhorní plošiny, kde panuje kontinentální podnebí. Dělí se na 27 subjektů (z toho 24 oblastí), na ploše asi 604 000 km² žije asi 33 milionů obyvatel, je osmou nebo devátou nejlidnatější zemí Evropy. Hlavním a největším městem je Kyjev, dalšími významnými městy jsou Charkov, Oděsa a Dnipro. Většina obyvatel jsou Ukrajinci, největší menšinou jsou Rusové. Úředním jazykem je ukrajinština. Přes 70 % obyvatel se hlásí k pravoslaví, 9 % ke katolictví.
Území dnešní Ukrajiny je obydleno přibližně od roku 32 000 př. n. l. Neslo postupně různé názvy pocházející od Skytů, přes řecké oblasti u Černého moře až k tripolské kultuře, která vzkvétala mezi roky 5 500 a 2 750 př. n. l. v oblasti mezi Karpaty a Dněprem na území dnešní Ukrajiny, Moldavska a Rumunska o celkové odhadované rozloze přes 350 tisíc km². Během středověku byla oblast klíčovým centrem kultury východních Slovanů s tím, že mocný stát Kyjevská Rus formoval základy ukrajinské identity. K jeho rozpadu přispěl mongolský vpád ve 13. století a poté bylo území napadeno, ovládáno a rozděleno různými mocnostmi, včetně Polsko-litevské unie, Rakouska-Uherska, Osmanské říše a Ruského impéria. V 17. až 18. století sice v oblasti existoval polonezávislý státní útvar Kozácký hetmanát, ale i ten se nakonec rozplynul na pomezí Polska a Ruska.
Na počátku 20. století v důsledku ruské revoluce vzniklo ukrajinské národní hnutí za sebeurčení a 23. června 1917 byla vyhlášena mezinárodně uznávaná Ukrajinská lidová republika. Po čtyřech letech bojů ztratila Ukrajina nezávislost a její větší část se jako Ukrajinská sovětská socialistická republika stala roku 1922 součástí Sovětského svazu. V důsledku druhé světové války k ní byly přičleněny do té doby polské oblasti na západě i dříve československá Podkarpatská Rus.
Ukrajina získala nezávislost v roce 1991 po rozpadu SSSR a vyhlásila se za neutrální stát; vytvořila omezené vojenské partnerství s Ruskem a dalšími zeměmi SNS a v roce 1994 rovněž navázala partnerství s NATO. V roce 2013 poté, co se vláda Viktora Janukovyče rozhodla pozastavit dohodu o přidružení Ukrajiny k Evropské unii a vyhledávat bližší ekonomické vazby s Ruskem, začala několikaměsíční vlna protestů a demonstrací známá jako Euromajdan, což později, v roce 2014, eskalovalo do revoluce, která vedla ke svržení Janukovyče a vytvoření nové vlády. Tyto události tvořily pozadí pro anexi Krymu Ruskem v březnu 2014 a následnou válku na východní Ukrajině. V roce 2016 požádala Ukrajina o možnost být součástí hluboké a komplexní zóny volného obchodu s Evropskou unií (EU). Od 24. února 2022, kdy byla napadena Ruskem, je Ukrajina ve válečném stavu a platí zde všeobecná mobilizace.
Ukrajina je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika, hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má jednokomorový parlament. Je rozvojovou zemí na 74. místě v indexu lidského rozvoje. Spolu s Moldavskem je nejchudší zemí Evropy a trpí velmi vysokou mírou chudoby a závažnou korupcí. Je však díky velké rozloze úrodné zemědělské půdy jedním z největších vývozců obilí na světě. Také si udržuje třetí největší armádu v Evropě, po Rusku a Francii. Ukrajina je unitární, poloprezidentská republika s oddělenou mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Země je součástí Organizace spojených národů, Rady Evropy, OBSE, organizace GUAM a jedním ze zakladatelských států SNS, přestože členem této organizace se nikdy nestala. Od června 2022 je Ukrajina kandidátskou zemí Evropské unie, v červnu 2024 s ní zahájila přístupové rozhovory (první klastr rozhovorů byl zahájen v červnu 2026). V lednu 2026 se stala členem zóny Evropské unie bez poplatků za roaming.
Původ názvu Slovo Ukrajina je slovanského původu, etymologie však není jednoznačná: nejčastěji se uvádí význam „okrajové území“, přesněji jednotlivá krajní, hraniční knížectví Kyjevské Rusi. Další výklady hovoří v souvislosti s knížectvími o „ukrojených“, oddělených zemích. První doložené užití z roku 1187 pochází z Kyjevského letopisu, zachovaného v Pověsti dávných let v Ipaťjevském kodexu z 15. století, kde se hovoří o smrti perejaslavského knížete, jejž „Ukrajina bohatě oplakala“.litopys.org.ua – ЛІТОПИС РУСЬКИЙ за Іпатіївським списком
V následujících staletích bylo slovo nadále používáno především v širokém významu krajních území, někdy též oblastí vnějších slovanskému osídlení, tj. sousedních „ukrajin“.Viz např. litopys.org.ua – БАРКУЛАБІВСЬКИЙ ЛІТОПИС Od 16. století se slovo objevuje i mimo slovanské písemné památky a v průběhu 17. století se začíná etablovat v evropské geografii; postupně začíná odkazovat k „území obývanému Ukrajinci“. Označení Ukrajina bylo užíváno spíše v lidové řeči, zatímco polské a ruské úřady používaly zpravidla označení Malá Rus, Malorusko – v kontrastu k Velké Rusi (dnešnímu Rusku), Bílé Rusi (dnes Bělorusko) a Červené Rusi (Halič). Obyvatelé Ukrajiny bývali označováni zpravidla jako Malorusové či Rusíni; etnonymum Ukrajinec se objevuje přibližně od 18. století, plně se však prosadilo až koncem 19. století.
Dějiny Ukrajiny
Pravěk až středověk vlevo|náhled|Keramika Tripolské kultury Z doby před asi 150 tisíci lety pochází nejstarší důkazy o osídlení dnešní Ukrajiny. Neandrtálské osídlení na Ukrajině je doloženo z období 43 000–45 000 př. n. l. Z období 32 000 let př. n. l. pocházejí první stopy po lidech moderního typu a gravettienské kultuře. Území je také považováno za pravděpodobné místo první domestikace koně.
Z 5. tisíciletí př. n. l. pocházejí nálezy artefaktů tripolské kultury, která patří mezi nejstarší civilizace neolittické Evropy. Podle převládající kurganové hypotézy ležela pravlast Indoevropanů ve stepích Ukrajiny a jižního Ruska, kde vytvořili tzv. jámovou kulturu, a odkud se začali před asi 5 000 lety šířit do Evropy a dalších částí světa. Ve starověku byl jih Ukrajiny periferií antického světa: existovalo zde království Skythů, o jejichž životě podává zprávu řecký historik Hérodotos, který oblast osobně navštívil.Hérodotos, Dějiny, 4, 1n; srv. Encyklopedie antiky, hesla Skythové, Chersonésos Taurský. Na Krymu a na pobřeží Černého moře vznikaly řecké a později gótské kolonie (Pontská Olbia, Tyrás, Chersonésos). Střední a severozápadní Ukrajina je pak oblastí etnogeneze Slovanů (viz Antové, kteří podle Ptolemaia ve 2. století nesli název Vendů). Vendů byli v 6. století podmaněni Avary a tím i zanikl jejich název. S úpadkem Avarské říše došlo k rozvoji ukrajinské říše. V 7. století Protobulhaři vybudovali na jihu Ukrajiny Staré Velké Bulharsko. Po jejich migraci na západ oblast ovládli Chazaři. Podle amerického historika Timothyho Snydera vikingští otrokáři putovali podél řeky Dněpr přes tržní osadu nazývanou Kyjev dál na jih skrz peřeje, přes které si nechali lodě přenášet, přičemž tito Vikingové si říkali Rusové a vytlačili z kyjevské oblasti Chazary a sami splynuli s místními obyvateli. náhled|Kyjevská Rus v době rozpadu na jednotlivá knížectví po smrti Jaroslava I. v roce 1054 Roku 882 novgorodský kníže Oleg ovládl Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Tak se na území dnešní Ukrajiny, Ruska a Běloruska zformoval první východoslovanský stát, Kyjevská Rus. Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů. Nejvýznamnější panovník Kyjevské Rusi Vladimír I. přijal roku 988 křesťanství, a to východní (viz též Svěcení Rusi). Ke historickému a kulturnímu odkazu Kyjevské Rusi, která zažila největší rozkvět kolem 11. století, se hlasí nejen Ukrajina, ale i další východoslovanské státy. Od 12. století docházelo k rozpadu Rusi na jednotlivá ruská knížectví pod vládou Rurikovců; na západě bylo nejdůležitější Haličsko-volyňské knížectví, jehož nejvýznamnějším vládcem byl Daniel Romanovič Haličský, jenž si dokonce vydobyl osobní titul krále. Ve středu Ukrajiny to bylo Kyjevské knížectví, nejmocnější za vlády Jurije Dolgorukého. Jih dnešní Ukrajiny byl osídlen kočovnými turkickými kmeny (Pečeněhové a Kypčaci).
Ve 13. století došlo během mongolské invaze k obsazení části samostatných knížectví tatarskými (mongolskými) nájezdníky. Kyjev byl zpustošen roku 1240 Mongoly a centrum Rusi se později přesunulo na sever.Bátú – Mongol, který málem dobyl Evropu a udělal z Ruska velmoc . National Geographic. Celá oblast se dostala pod vliv nově zformované tatarské Zlaté hordy; pouze na západní část dnešní Ukrajiny tatarská moc nepronikla. Západní část Ukrajiny byla od konce 14. století součástí Polska (Podolí, Červená Rus, část Volyně). Valná část Ukrajiny se s úpadkem Zlaté hordy stala suverénní součástí Litevského velkoknížectví. Litevci dosáhli rozhodného vítězství nad Zlatou hordou v bitvě u Modrých vod a završili tak úspěšné dobytí Kyjevského knížectví. Na jihu se vytvořil Krymský chanát a východ se dostával pod vliv Moskevské Rusi. Na břehu Černého moře si vytvořila několik kolonií Janovská republika (např. v Kiliji).
Mezi Polskem, Ruskem a Osmanskou říší náhled|Expanze Litevského velkoknížectví ve 13.–15. stoletíRoku 1569 došlo ke vzniku Lublinské unie, ještě těsnějšího sepětí Polska a Litvy. Území Ukrajiny, které spadalo pod Litvu (přibližně po řeku Dněpr), bylo v rámci Polsko-litevského státu převedeno přímo pod Polské království. Rusínská (ukrajinská) šlechta získala v Polsku stejná práva, jaká příslušela polské šlechtě, ovšem za cenu polonizace a přijetí katolictví. Výjimku tvořili záporožští kozáci, kteří se sveřepě drželi pravoslaví. Na jimi ovládaném území s centrem na Siči se soustřeďovali lidé z různých sociálních vrstev, zejména však poddanských, kteří sem utekli před feudálním útlakem. Vytvořili jakýsi vojenský kvazistát, což Poláci tolerovali, neboť zjistili, že kozáci jsou užitečnou silou v boji s Turky a Tatary. Získali jistou autonomii dokonce i v polsko-litevské armádě (tzv. registrovaní kozáci). Záporožci vytvářeli jakési vojenské nárazníkové pásmo v oblasti Divokých polí, sousedících s Krymských chanátem.
Tataři z Krymského chanátu a Nogajci, vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které zabraňovaly trvalejšímu osídlení jižní a východní Ukrajiny. Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy, mezi 15. a 18. stoletím, byly odvlečeny a prodány do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí.
Navzdory společnému nepříteli se však polská šlechta a kozáci postupně odcizili. Především kvůli útlaku rolníků a pronásledování pravoslaví. Nicméně v roce 1596 došlo k dohodě mezi katolíky a některými pravoslavnými – tzv. Brestlitevská unie – čehož důsledkem byl vznik Ukrajinské řeckokatolické církve, doposavad druhé největší ukrajinské církevní síly vedle Ukrajinské pravoslavné církve.
Chmelnického povstání
náhled|Mapa Kozáckého hetmanátu, který je považován za přímého předchůdce dnešní Ukrajiny vlevo|náhled|Příjezd Bohdana Chmelnického do Kyjeva, obraz Mykoly Ivasjuka V roce 1648 došlo po několika menších bouřích na Ukrajině k velkému kozáckému povstání, které vzešlo ze Záporožské Siče a které vedl Bohdan Chmelnický. Tomu se podařilo ve spojenectví s krymskými Tatary v několika bitvách porazit polská vojska, což vedlo ke vzniku Kozáckého hetmanátu, který je obvykle vnímán jako předchůdce Ukrajiny. Poražen byl ovšem už v roce 1651 v bitvě u Berestečka.