Obléhání Sarajeva (Opsada Sarajeva) byla prodloužená blokáda Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny, během bosenské války, jejíž bylo klíčovou součástí. Zpočátku bylo obléháno silami Jugoslávské lidové armády, poté bylo město obléháno armádou Republiky srbské. Obležení trvalo od 5. dubna 1992 do 29. února 1996 (1 425 dní), bylo třikrát delší než bitva u Stalingradu, o více než rok delší než obležení Leningradu a stalo se nejdelším obléháním hlavního města v dějinách moderního válečnictví.Článek na portálu Washington Post
Když Bosna a Hercegovina po bosenském referendu o nezávislosti v roce 1992 vyhlásila na Jugoslávii nezávislost, bosenští Srbové – jejichž strategickým cílem bylo vytvořit nový bosenskosrbský stát Republika srbská (RS), který by zahrnoval oblasti s bosňáckou většinovou populací – obklíčili Sarajevo vojska o síle 13 000 vojáků rozmístěných v okolních kopcích. Odtud zaútočili na město dělostřelectvem, tanky a ručními zbraněmi. Od 2. května 1992 Srbové blokovali město. Obléhající síly měly díky geografickým podmínkám vynikající šanci. Město Sarajevo, jehož centrum se rozkládá v údolí řeky Miljacky, a je obklopené vysokými horami, jako např. Trebević, se ukázalo být snadný cíl. Jugoslávská lidová armáda (JNA), později Vojska Republiky srbské vytvořila okolo města linii o délce 55 km, na které byla zastoupena především těžká vojenská technika. Jakmile republika Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii, došlo k prvním střetům a eskalaci konfliktu. Na město dopadalo denně kolem tří set granátů, nejvíce 22. července 1993 – to bylo dokonce 3 777. Bosenské vládní obranné síly (ARBiH) uvnitř obleženého města, přibližně 70 000 vojáků, byly špatně vybavené a obležení nebyly schopny prolomit. Obléhání bylo nakonec zrušeno po letecké kampani NATO s kódovým označením operace Rozhodná síla, která připravila cestu pro Daytonskou dohodu, která ukončila bosenskou válku.
Během obléhání bylo zabito celkem 13 952 lidí, včetně 5 434 civilistů. ARBiH utrpěly 6 137 obětí, zatímco vojenské ztráty bosenských Srbů čítaly 2 241 zabitých vojáků. Sčítání lidu z roku 1991 ukazuje, že před obléháním mělo město a jeho okolí celkem 525 980 obyvatel. Podle některých odhadů byla celková populace vlastního města před obléháním 435 000. Odhady populace Sarajeva po obléhání se pohybovaly od 300 000 do 380 000. Obyvatelstvo Sarajeva vydrželo v určitých fázích obléhání až šest měsíců bez dodávek plynu, elektřiny nebo vody. Vznikly ohromné materiální škody; zničeno bylo velké množství (až 35 tisíc) budov. Ještě deset let po válce byly stopy obléhání patrné, a rekonstrukce města v následujících letech stála BiH i mezinárodní společenství nemalé prostředky.
Po válce Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) odsoudil čtyři srbské předáky za četné zločiny proti lidskosti, kterých se během obléhání dopustili, včetně terorismu. Stanislav Galić a Dragomir Milošević byli odsouzeni na doživotí a 29 let vězení. Jejich nadřízení, Radovan Karadžić a Ratko Mladić, byli rovněž odsouzeni k doživotnímu vězení.
Pozadí Vláda Socialistické federativní republiky Jugoslávie od svého založení po druhé světové válce až do rozpadu v letech 1991 a 1992 potlačovala nacionalistické nálady, které existovaly mezi mnoha etnickými a náboženskými skupinami, které tvořily obyvatelstvo země, což byla politika, která bránila vzniku chaosu a rozpadu státu. Když v roce 1980 zemřel dlouholetý jugoslávský vůdce – maršál Josip Broz Tito, tato politika omezování prošla dramatickým zvratem. Nacionalismus zažil renesanci v následujícím desetiletí poté, co vypuklo násilí v Kosovu. Zatímco cílem srbských nacionalistů byla centralizace Jugoslávie ovládané Srby, ostatní národnosti v Jugoslávii usilovaly o federalizaci a decentralizaci státu.
18. listopadu 1990 se v Bosně a Hercegovině konaly první vícestranné parlamentní volby (s druhým kolem 25. listopadu). Jejich výsledkem bylo národní shromáždění, kterému dominovaly tři etnicky založené strany, které vytvořily volnou koalici, aby od moci odstavily komunisty. Následné vyhlášení nezávislosti Chorvatska a Slovinska a válka, která následovala, postavily Bosnu a Hercegovinu a její tři základní národy do nepříjemné situace. Významný rozkol se brzy rozvinul v otázce, zda zůstat u jugoslávské federace (preferované převážně mezi Srby) nebo usilovat o nezávislost (převážně preferované mezi Bosňáky a Chorvaty).
V průběhu roku 1990 byl správou státní bezpečnosti (SDB nebo SDS) a skupinou vybraných srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA) vypracován plán RAM s cílem organizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad rodící se SDP a zajistit zbraně a střelivo. Plán měl připravit rámec pro třetí Jugoslávii, ve které by všichni Srbové se svými územími žili společně ve stejném státě. Znepokojená vláda Bosny a Hercegoviny vyhlásila 15. října 1991 nezávislost na Jugoslávii, krátce po níž bosenští Srbové ustavili Srbské národní shromáždění.
Srbští poslanci parlamentu, sestávající převážně z členů Srbské demokratické strany (SDP), opustili ústřední parlament v Sarajevu a 24. října 1991 vytvořili Shromáždění srbského lidu Bosny a Hercegoviny, což znamenalo konec trietnické koalice, která vládla po volbách v roce 1990. Toto shromáždění ustavilo 9. ledna 1992 Srbskou republiku Bosna a Hercegovina, která se v srpnu 1992 stala Republikou srbskou.
Po vyhlášení bosenské suverenity následovalo 29. února a 1. března 1992 referendum o nezávislosti, které drtivá většina Srbů bojkotovala. Účast v referendu byla 63,4 % a nezávislost zvolilo 99,7 % voličů.
Průběh 1992
Začátek války Jugoslávská lidová armáda rozmístila v zimě na přelomu let 1991 a 1992 dělostřelectvo a další vojenskou techniku na kopce nad městem. Jednalo se celkem o 150 minometů a 250 tanků. Obléhání bylo připraveno podle plánu, vypracovaného na konci roku 1991. V prosinci potom začaly první přípravy na obléhání, které nicméně unikly Zastupitelstvu městské části Stari grad; politikům místní samosprávy se dostala do rukou videokazeta s probíhajícími aktivitami jednotek Jugoslávské lidové armády.
Během referenda i po něm došlo na mnoha místech k násilí. 1. března zahájil střelec palbu na svatební průvod bosenských Srbů v Baščaršiji, historickém centru Sarajeva a bosenské části města. Hosté nesli srbské vlajky a mávali s nimi, což si Bosňáci, kteří většinou podporovali nezávislost, vyložili jako záměrnou provokaci. Otec ženicha byl zabit a pravoslavný kněz byl zraněn. Někteří ze svědků identifikovali střelce jako Ramize Delaliće, bosenského gangstera, který se od pádu komunismu stal stále drzejším. Na něj a dalšího útočníka byly vydány zatykače, ale sarajevská policie vynaložila malé úsilí, aby je zadržela. Zabití odsoudila SDS, která obvinila SDA nebo vládu ze spoluúčasti na střelbě, o čemž svědčí jejich neschopnost zatknout podezřelé. Mluvčí SDS tvrdil, že svatební útok byl důkazem smrtelného nebezpečí, kterému budou Srbové vystaveni v nezávislé Bosně. Toto prohlášení odmítl zakladatel Patriotské ligy Sefer Halilović, který prohlásil, že průvod nebyl svatbou, ale ve skutečnosti byl zamýšlen jako provokace.
2. března postavily srbské polovojenské jednotky barikády a rozmístili ostřelovače poblíž budovy parlamentu v Sarajevu, ale jejich státní převrat byl zmařen tisíci sarajevskými občany, kteří vyšli do ulic a postavili se před odstřelovače. Ozbrojení Bosňáci známí jako „Zelené barety“ také stavěli barikády v Sarajevu a okolí. U Banja Luky se objevily další barikády a v Doboji byl ozbrojenými Srby zabit motorista. Do konce dne bylo v bojích zabito dvanáct lidí. Po oficiálním vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii dne 3. března 1992 vypukly sporadické boje mezi Srby a vládními silami po celém území.Cannon, P., The Third Balkan War and Political Disunity: Creating A Cantonal Constitutional System for Bosnia-Herzegovina, Jrnl. Trans. L. & Pol., Vol. 5-2 Pokračovalo to až do doby, kdy byla Bosna a Hercegovina uznána jako nezávislý stát.
3. března prohlásil bosenský bosňácký prezident Alija Izetbegović, že Srbové z Pale pochodovali na Sarajevo. Boje se brzy rozpoutaly ve městě Bosanski Brod. Ve vesnici Sijekovac u Brodu bylo 26. března zabito 11 Srbů a SDS tvrdila, že byli zmasakrováni chorvatsko-bosňáckou milicí. Město bylo obléháno a ostřelováno JNA a srbskými polovojenskými jednotkami 29. března. K dalším střetům došlo v Bijeljině, na kterou zaútočila srbská síla vedená srbskou dobrovolnickou gardou. 4. dubna, když vyšly najevo informace o zabíjení v Bijeljině, vyhlásila bosenská vláda všeobecnou mobilizační výzvu. SDS odpověděla, že tato výzva přivedla Sarajevo o krok blíže k válce.
4. dubna 1992, kdy Izetbegović nařídil mobilizaci všech záložníků a policie v Sarajevu a SDS vyzvala k evakuaci Srbů ve městě, došlo k „definitivní roztržce mezi bosenskou vládou a Srby“. Následující den zaútočili policisté z řad etnických Srbů na policejní stanice a školící školu ministerstva vnitra. Útok zabil dva důstojníky a jednoho civilistu. Předsednictvo Bosny a Hercegoviny vyhlásilo následující den výjimečný stav. Později toho dne srbské polovojenské jednotky v Sarajevu zopakovaly svou akci z předchozího měsíce. Dav mírových demonstrantů, mezi 50 000 a 100 000 lidmi, zahrnující všechny etnické skupiny, se shromáždil na protest. Když se k barikádě přiblížil obrovský dav, srbské síly zabily 6 demonstrantů. Bosňačka Suada Dilberović a Chorvatka Olga Sučić byly v prvních řadách, které tehdy protestovaly na mostě Vrbanja, který dnes po nich nese název. Šest srbských odstřelovačů bylo zatčeno, ale byli vyměněni, když Srbové pohrozili, že zabijí velitele bosenské policejní akademie zatčeného předchozího dne s převzetím akademie.
Bosna a Hercegovina získala mezinárodní uznání 6. dubna 1992. Nejběžnější názor je, že válka začala ten den.,
6. dubna začaly srbské síly Sarajevo ostřelovat a v následujících dvou dnech překročily Drinu z vlastního Srbska a oblehly města s většinou Bosňáků jako Zvornik, Višegrad a Foča. Celá Bosna byla v polovině dubna pohlcena válkou. Existovaly určité snahy o zastavení násilí. 27. dubna nařídila bosenská vláda, aby byla JNA podřízena civilní kontrole nebo vyloučena, což bylo následováno řadou konfliktů na začátku května mezi těmito dvěma. 2. května Zelené barety a místní členové gangu odvrátili neorganizovaný srbský útok, jehož cílem bylo rozdělit Sarajevo na dvě části. 3. května byl Izetbegović unesen na letišti v Sarajevu důstojníky JNA a použit k získání bezpečného průchodu jednotek JNA z centra Sarajeva. Bosenské síly však dohodu porušily a přepadly odjíždějící konvoj JNA, což rozhořčilo všechny strany. Příměří a dohoda o evakuaci JNA byla podepsána 18. května, zatímco 20. května bosenské předsednictví prohlásilo JNA za okupační síly.
JNA zaútočila palbou z minometů, dělostřelectva a tanků na Akademii ministerstva výcviku ve Vraci, na centrální tramvajové depo a na čtvrť Staré Město. Bosenská vláda očekávala, že mezinárodní společenství nasadí po uznání mírové síly. Neuskutečnilo se to ale včas, čili nebylo v celé zemi zabráněno vypuknutí války.
Vojska bosenských Srbů a JNA přemohla špatně vybavené a nepřipravené bosenské bezpečnostní síly, aby převzaly kontrolu nad rozsáhlými oblastmi bosenského území, počínaje útoky na bosenské civilisty na východě. Srbská armáda, policie a polovojenské síly zaútočily na města a vesnice a poté, někdy za pomoci místních srbských obyvatel, uplatňovaly to, co se brzy stalo jejich standardním operačním postupem: bosenské domy a byty byly systematicky drancovány nebo vypáleny; civilisté byli zadrženi, někteří zbiti nebo zabiti; a muži byli odděleni od žen. Mnoho mužů bylo násilně odvlečeno do zajateckých táborů. Ženy byly vězněny v detenčních centrech v extrémně nehygienických podmínkách a byly vystaveny četnému tvrdému týrání. Mnohé byly opakovaně znásilněny. Přeživší svědčili o tom, že srbští vojáci a policisté navštěvují záchytná centra, vybírají jednu nebo více žen, odvádějí je a znásilňují.