Šas ( ש״ס, zkrácený tvar pro התאחדות הספרדים שומרי תורה, Hit'achdut ha-Sfaradim Šomrej Tora, tedy doslova Sdružení Sefardů věrných Tóře či Sjednocení sefardských strážců Tóry) nebo též Sefardští strážci Tóry (: שומרי תורה ספרדים, Šomrej Tora Sfaradim) je izraelská ultraortodoxní náboženská sionistická politická strana, zastupující především Židy sefardského původu.
Strana byla založena před volbami v roce 1984 a k roku 2009 je hlavním reprezentantem věřících sefardských Židů. Šas provozuje vlastní síť náboženského vzdělávání, a to předškolní zařízení, základní školy a ješivy. Kromě toho též provozuje vlastní rozhlasové a televizní stanice, vydává týdeník a má vlastní mládežnické a ženské hnutí.
V posledních izraelských parlamentních volbách, které proběhly 1. listopadu 2022, strana získala 392 964 hlasů (8,25 % všech platných) a jedenáct poslaneckých mandátů, což z ní činí pátou nejsilnější politickou stranou zastoupenou v izraelském parlamentu.
K roku 2015 je jejím předsedou Arje Deri. Duchovním vůdcem byl bývalý izraelský vrchní rabín a uznávaná halachická autorita Ovadja Josef, který stál v čele Rady velkých učenců Tóry, jež určuje politiku strany. Paralelně existuje rovněž klasický předsednický výbor strany, avšak skutečná moc je v rukou zmíněné rady.Judaismus a politika v Izraeli. S. 96
Historie Strana Šas byla založena v roce 1984 několika odštěpeneckými členy převážně aškenázské ultraortodoxní strany Agudat Jisra'el. Její původní název byl Světové sefardské společenství strážců Tóry (: התאחדות הספרדים העולמית שומרי תורה, Hit'achdut ha-sfaradim ha-olamit šomrej Tora) a mezi důvody jejího vzniku se řadí sociální diskriminace, nedostatečné zastoupení sefardských Židů ve vedení politických i náboženských institucí a vládní odmítnutí prodloužit funkční období vrchního sefardského rabína Ovadji Josefa. Právě pod jeho vedením nakonec strana vznikla a rabín Josef se postupně stal jejím duchovním vůdcem. Před ním tuto pozici zastával rabín Elazar Šach, který Josefovi poskytl cennou pomoc, rady a vzniku strany posvětil. Ovadja Josef zároveň, jakožto duchovní vůdce, stojí v čele Rady velkých učenců Tóry (Mo'ecet chachamej ha-Tora), která tvoří politické vedení strany.Judaismus a politika v Izraeli. S. 152–153 Prvním předsedou strany se stal rabín Jicchak Perec, který se po volbách v roce 1984, ve kterých Šas získal čtyři poslanecké mandáty, stal ministrem vnitra ve vládě národní jednoty.
Ve volbách v roce 1988 strana posílila a získala šest mandátů. Tento nárůst je připisován předcházející účasti ve vládě národní jednoty. Předseda vítězné strany Jicchak Šamir se po volbách pokusil sestavit pravicovou koaliční vládu s náboženskými stranami, ale jednání nakonec pro nesplnitelné požadavky náboženských stran (zpřísnění zákonů o šabatu, uznání pouze ortodoxních konverzí apod.) ztroskotala a Šamir opět vytvořil vládu národní jednoty se Stranou práce a náboženskými stranami včetně Šasu. Jeho předseda Perec ve vládě získal post ministra pro absorpci imigrantů.
Špinavý trik náhled|upright 0.7|Někdejší předseda strany Arje Deri|alt=Hlava a poprsí Arje Deriho v obleku a klobouku V roce 1990 se stal Šas jedním z účastníků událostí, které se v izraelské politice označují jako špinavý trik (v hebrejštině Jicchakem Rabinem označený jako „páchnoucí trik“, : התרגיל המסריח, ha-targil ha-masriach).Izrael: Dějiny. S. 529–530 Premiér Šamir totiž stále odmítal návrhy na konání mezinárodní mírové konference. Tehdejší ministr financí Šimon Peres (Strana práce) proto uzavřel prostřednictvím svého chráněnce Chajima Ramona tajnou dohodu s Arje Derim a jeho stranou Šas o politické alianci. Poté dal Šamirovi ultimátum, podle něhož labouristé opustí vládu, pokud Šamir nebude souhlasit s návrhem amerického ministra zahraničí Jamese Bakera na konání mírové konference. Šamir proto propustil Perese z vlády a 15. března téhož roku podali všichni labourističtí ministři demisi. Téhož dne se konalo hlasování o nedůvěře vládě a díky pěti poslancům strany Šas, kteří se hlasování zdrželi, Šamirova vláda padla. Stala se tak první izraelskou vládou, které byla vyslovena nedůvěra (poměrem 60 ku 55). Peres byl pak prezidentem Chajimem Herzogem pověřen sestavením vlády a začal jednat s malými a náboženskými stranami. Strany Šas a Degel ha-Tora však Peresovi po několika dnech podporu odmítly, a on tak disponoval pouze 60 hlasy, což na vyslovení důvěry vládě nestačilo. Rozhodujícího poslance nakonec Peres získal, když Avraham Šarir opustil Likud. Peres tak mohl oznámit, že disponuje těsnou většinou a že sestavil vládu, se kterou předstoupí před parlament. Hlasování o důvěře vlády bylo naplánováno na 11. dubna, kdy měl Peres představit vládní program a jednotlivé ministry. Na poslední chvíli však dva poslanci za stranu Agudat Jisra'el nedorazili po nařízení svého duchovního vůdce rabiho Menachema Mendela Schneersona, aby nepodporovali jakékoliv územní ústupky. Peres poté požádal prezidenta o prodloužení lhůty na sestavení vlády, ale nakonec se pověření vzdal. Vládu tak sestavoval Šamir, jemuž se podařilo sestavit čistě pravicovou koalici s náboženskými stranami (včetně Šasu) s těsnou většinou v Knesetu,Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. s. 178 která získala důvěru 11. června. Šas ve vládě získal dvě křesla, a to ministra komunikací, které obsadil Refa'el Pinchasi, a ministra pro absorpci přistěhovalců, které opět obdržel Perec.
Období hledání míru Ve volbách v roce 1992 Šas získal opět šest poslaneckých mandátů,Sionismus a Stát Izrael. S. 188–189 čímž se stal nejsilnější náboženskou stranou a zároveň jedinou z náboženských stran, se kterou předseda vítězné Strany práce, Jicchak Rabin, zahájil rozhovory o sestavení koaliční vlády (jednalo se totiž o stranu nejvíce neutrální ohledně mírové politiky). Ty byly nakonec úspěšné, neboť Rabin souhlasil s ústupky pro charedim, a rabi Josef proto souhlasil s účastí ve vládě. Učinil tak i přesto, že si byl vědom Rabinova úsilí o dosažení míru, neboť „prosazoval ústřední princip Talmudu, podle kterého je nejvyšší hodnotou judaismu lidský život. To znamenalo, že by strana mohla preferovat mír a život i za cenu případných teritoriálních kompromisů s Araby.“ Dalším důvodem pro vstup do vlády bylo pro Šas posílení mocenské pozice vůči ostatním náboženským stranám. Předseda Šasu Arje Deri získal v nově vytvořené vládě post ministra vnitra.
Strana ve vládě plně využívala svého vlivu a v roce 1993 například donutila premiéra Rabina pod pohrůžkou odchodu z vlády k vyloučení ministryně Šulamit Aloniové za její protináboženské výroky (spory mezi vládními stranami Šas a Merec, za níž byla Aloniová ve vládě, však byly dlouhodobé).Sionismus a Stát Izrael. S. 191Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 191 Nakonec však strana v říjnu téhož roku z koalice stejně odešla. Jako příčina se uvádí odstavení Arje Deriho z postu ministra vnitra z důvodu korupční aféry a protest proti světské výchově mládeže. Stalo se to však až po hlasování o mírové dohodě z Osla, při kterém se pět z šesti poslanců za Šas zdrželo hlasování.Sionismus a Stát Izrael. S. 195 Strana pak byla v opozici, a to až do voleb v roce 1996. Ještě před nimi, počátkem roku 1995, se premiér Rabin pokoušel neúspěšně přemluvit stranu Šas k opětovnému návratu do vlády.Sionismus a Stát Izrael. S. 199
Následující volby v roce 1996 byly od předchozích odlišné. Paralelně k parlamentním volbám se totiž poprvé konala přímá volba premiéra. Tato změna volebního systému se považuje za jeden z důvodů úspěchů Šasu ve volbách v druhé polovině 90. let. Před volbami stranu opustila malá ultraortodoxní skupina Cesta víry (Telem emuna), která však s pouhými 0,4 % hlasů ve volbách neuspěla. Naproti tomu Šas ve volbách posílil, získal deset poslaneckých mandátů a byl považován za jednoho vítězů z voleb.Sionismus a Stát Izrael. S. 207 Strana se stala součástí pravicové koaliční vlády Benjamina Netanjahua, ve které Eli Jišaj získal post ministra práce a sociálních věcí.
Aféra Bar-On Koncem 90. let se tehdejší předseda strany Arje Deri stal ústřední postavou největšího případu politické korupce v izraelských dějinách.Judaismus a politika v Izraeli. S. 155–156 Deri, který byl již řadu let vyšetřován pro korupci a zpronevěru, stál v pozadí nominace Roni Bar-Ona do funkce generálního prokurátora z počátku roku 1997. Na oplátku za to měl Bar-On údajně po svém jmenování zastavit trestní stíhání proti Derimu. Zároveň měl být do celé události nepřímo zapojen tehdejší premiér Benjamin Netanjahu, kterému měl Deri pohrozit, že v případě nejmenování Bar-Ona generálním prokurátorem nepodpoří strana Šas mírovou dohodu, známou jako Hebronský protokol. Celý skandál získal označení aféra Bar-On a v Izraeli se mu také přezdívalo „aféra Bibi-gate.“Narážka na aféru Watergate amerického prezidenta Richarda Nixona. Vina premiéra a ministra spravedlnosti Cachiho Hanegbiho, který měl být do aféry rovněž zapojen, však prokázána nebyla a jediným obviněným se stal Deri. Šas proti obvinění rezolutně protestoval a organizoval masové demonstrace. Navzdory předpokladům však strana následkem skandálu neztratila podporu, ale naopak ji získala následkem budování kultu mučedníka. Deriho využila i v předvolební kampani v roce 1999, jejíž součástí byly i billboardy po celém Izraeli s Deriho fotografií a nápisem „Nevinný a požehnaný.“ Strana ve volbách v roce 1999 nakonec zaznamenala mimořádný úspěch, když získala 17 poslaneckých mandátů (historické maximum strany), a stala se tak třetí nejsilnější stranou v zemi (získala jen o procento méně hlasů než druhý Likud). Za příčinu volebního úspěchu strany se mimo využití Deriho „mučednictví“ považuje též politické napětí v zemi (zejména protinábožensky laděné kampaně, pnutí mezi sefardskými Židy a ruskými přistěhovalci apod.).Judaismus a politika v Izraeli. S. 157–158 Téhož roku byl Dari odsouzen za převzetí úplatku ve výši 155 tisíc dolarů ke třem letům odnětí svobody.
Strana se po volbách v roce 1999 i přes zmíněný skandál stala součástí vládní koalice premiéra Ehuda Baraka, který tím chtěl zmírnit napětí mezi religiózní a sekulární části populace.Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 208 Barakovou podmínkou však byl odchod Deriho z předsednické funkce, ve které jej nahradil Eli Jišaj. V nové vládě získal Šas celkem čtyři ministerská křesla, a to post ministra práce a sociálních věcí pro předsedu Jišaje, ministra zdravotnictví pro Šloma Benizriho, ministra pro náboženské záležitosti pro Jicchaka Kohena a ministra národní infrastruktury pro Eli Suisu.
Druhá intifáda a stažení z Pásma Gazy
V roce 2001 se konala přímá volba premiéra (v pořadí třetí a poslední), ve které zvítězil Ariel Šaron. Nekonaly se však parlamentní volby, a tak Šaron musel sestavit vládu z poslanců vzešlých z předešlých voleb. V důsledku druhé intifády sestavil vládu národní jednoty, v níž byl zastoupen i Šas. Ten v ní obsadil čtyři ministerská křesla a navíc pozici místopředsedy vlády pro předsedu Jišaje. Ten se mimo to stal rovněž ministrem vnitra. Šas dále dostal křesla ministra zdravotnictví pro Nisima Dahana, ministra pro záležitosti Jeruzaléma pro Eli Suisu a ministra práce a sociálních věcí pro Šloma Benizriho. Šaronovo vládnutí však nebylo snadné. Šas se na jaře 2002 rozhodl nepodpořit vládní návrh státního rozpočtu a svůj souhlas podmiňoval zvýšením finančních dotací pro svůj sociální systém. Šaron proto Šas vyloučil z vlády, avšak již po týdnu jej přijal zpět a přistoupil na jeho podmínky (souhlas s podmínkami Šasu se ukázal být snazší než vyjednávání s levicovými stranami o podpoře vládě).
náhled|vlevo|upright 0.8|Bývalý předseda Eli Jišaj|alt=Hlava a poprsí Eli Jišaje