Dějiny zvonařství je možné sledovat již od období 3. tisíciletí př. n. l., do něhož je kladen počátek zvonařství, protože již tehdy byly v Mezopotámii vyráběny nejstarší známé zvony světa. První odlévané zvony pořizovali křesťanští mniši od 5. století. V té době byly zvony užívány především v klášterech. Do kostelů a měst se začaly rozšiřovat od 10. století. Ve 12. století získaly zvony svůj charakteristický zvonovitý tvar, od 16. století už mají dnešní podobu včetně tvaru čepce, koruny a systému zavěšení.
Nejstarší zvony na českém území jsou doloženy v 9. století. Od 14. století se v českých zemích začaly zvony také vyrábět. Svého vrcholu co do počtu i kvality výrobků dosáhlo české zvonařství v 16. století. Po třicetileté válce došlo k jeho úpadku. Nejvíce byly zvony postiženy rekvizicemi první a druhé světové války, které zničily asi dvě třetiny českých zvonů. Ve 2. polovině 20. století v Česku působily tři velké zvonařské dílny, a sice Rudolf Perner v Českých Budějovicích, Manouškové v Praze na Zbraslavi a Dytrychové v Brodku u Přerova.
Nejstarší zvony světa Pravděpodobně nejstarší nález zvonu pochází z Ninive, a to ze 3. tisíciletí př. n. l.. Modlitební zvonky jsou doloženy také ve starověké Palestině, Číně a Egyptě, později také ve Starověkém Řecku, kde se zvonky svolával lid k obětem, ve Starověkém Římě se pak zvonilo i s účelem ryze světským, např. při otevření lázní, shromážděních lidu apod.
Lze tedy říci, že zvony provázely člověka už v nejstarších kulturách, jednalo se však zpravidla o zvony malých rozměrů, vyráběných spojováním tepaných plátů, od dnešních zvonů odlišných velikostí i tvarem.
První skutečné zvony, odlévané a zavěšované na věžích kostelů, jsou spojeny až se vznikem křesťanské církve, a to především západořímské větve. O zavedení zvonů jako prostředku ke svolávání věřících se zasloužil především biskup Paulinus z Noly v Kampánii (zemřel r. 431), o němž legenda praví, že byl prvním křesťanským zvonařem. Ve skutečnosti Paulinus pravděpodobně nikdy zvony neodléval.KYBALOVÁ, Ludmila. Pražské zvony. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. O další rozšíření zvonů se zasloužili svými nařízeními např. papež Řehoř Veliký a zejména sv. Sabinián, který v r. 604 zavedl pravidelné zvonění k modlitbám čtyřikrát za den a třikrát za noc.
Ve východní církvi se už tehdy projevily odlišnosti, což je vidět i na způsobu svolávání věřících k modlitbám, kde se až do 9. století neužívaly zvony, ale tzv. hagiosideron (též semantra), kovová deska, do níž se tluče. Po obsazení Konstantinopole Turky byly ve městě údajně zvony zakázány s odůvodněním, že muslimské ženy nemohou při zvonění rodit – ostatně muslimové se k modlitbě svolávají, takže zvony nepotřebují.
Zvony ve středověku V latinské církvi se odlévání zvonů šířilo spolu s křesťanstvím po Evropě, v 5.–7. století tak byli nejvýznamnějšími slévači zvonů Irové, v Irsku se také nachází nejstarší evropský bronzový zvon.MICHALSKÝ, J. O zvonech. Prostějov: 1921, s. 47. I v této době se ovšem častěji vyráběly zvony spíše tepané, někdy čtverhranného tvaru, jejichž výroba byla snazší, ale zvukový efekt nebyl velký, což ovšem příliš nevadilo, protože zvony byly určeny především pro kláštery, kde měly mnichy upozorňovat na čas k modlitbě, takže zvukový dosah zvonů nebyl podstatný. V benediktinských klášterech se zvony také vyráběly, zejména od dob Karla Velikého. Ten také zakázal svěcení zvonů, ale to bylo za čas obnoveno papežem Janem XIII. (zemřel r. 972) a od této doby dostávají zvony při svěcení jména. První zvon, posvěcený r. 968, dostal jméno „Jan“. Od 7. století se zvony stěhovaly z klášterů také do kostelů, kde se asi v 10. století staly běžnými.FLODR, Miroslav. Technologie středověkého zvonařství. 1. vyd. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1983. S tím souvisí i zvyšování nároků na kvalitu zvuku zvonů, protože jich začalo být třeba nejen v klášterech, ale také v rozvíjejících se městech, kde nabývaly širšího uplatnění. Bylo proto třeba zdokonalit tvar zvonů. Zpočátku měly tvar spíše soudkovitý a úlovitý s klenutým čepcem, zřejmě vytvořený pod orientálním vlivem, kde jsou dodnes pořizovány zvony soudkovitého tvaru s celou stěnou kromě věnce stejně silnou. Později byly tvořeny zvony tvaru homolovitého (jako jakýsi přechodný typ) a ve 12. století se konečně začaly prosazovat zvony gotického typu – zvonovitého tvaru s horním průměrem, rovnajícím se polovině průměru dolního a protáhlým krkem, kdy výška zvonu někdy i značně přesahuje průměr zvonu; šířka stěn je největší na věnci, na krku naopak nejmenší, směrem vzhůru se zase mírně rozšiřuje. Málo je známo o tvaru srdce z raných dob, protože ta původní se zachovala jen zcela výjimečně.
Zvonaři tehdy sice už v některých případech dokázali sladit zvuk několika zvonů, ale protože ve svých poznatcích vycházeli od malých zvonků, u nichž nejsou tak důležité všechny tóny, nezdařilo se jim vždy vytvořit zvon s hlasem podle jejich představ. V tomto směru jim nemohly pomoci ani orientální vzory, a proto byla cesta k dokonalému zvuku velmi dlouhá. Jedním z pokusných řešení byla tzv. foramina (tzn. otvor), což byly trojúhelné otvory v čepci zvonu s účelem lepšího vyznění svrchních tónů. Ač bylo toto řešení dosti nespolehlivé, získalo si na čas velkou tradici (v Číně či Rusku se někdy užívá dodnes), a proto i později, při odklonu od této praktiky, lze na zvonech najít náznaky na tyto otvory, jakési trojúhelné rámečky, jejichž význam tedy nebyl v pravém slova smyslu ornamentální, ale spíše tradiční. Ustálil se také poměr kovů ve zvonovině, jaký se užívá až dodnes, tedy 78 % mědi a 22 % cínu. Problémem ovšem dlouho bylo, jak připravit dokonale čistý kov a přesně odměřit jednotlivé poměry.
Je tedy možné shrnout, že raný středověk dospěl k poměrně dobrému tvaru těla zvonu, pro pozdější dobu však zbývalo zapracovat na tvaru čepce, zdokonalit výzdobu a vytvořit správné zavěšení zvonu.
Počátky zvonařství v českých zemích náhled|vpravo|Pohled do historické zvonařské dílny, Norimberk roku 1568 Nejstarší zvonařskou památkou na českém území je střep zvonu, pocházející z doby Velkomoravské říše, nalezený v Mikulčicích (okres Hodonín), které byly významným střediskem Velké Moravy. První písemné zprávy o zvonech na českém území lze nalézt v Proglasu z konce 9. století, v Kristiánově legendě a zprávě Ibrahima ibn Jákuba z 10. století. Až do 13. století zůstávaly v Česku zvony velkých rozměrů vzácností, o čemž svědčí i zpráva o tažení knížete Břetislava I. do Hnězdna, kde jsou zvony uvedeny jako jedna z položek kořisti, přivezené do Čech.
První zvonařské dílny v Česku zakládali benediktinští mniši. Zpočátku byly zvony vyráběny pouze při klášterech, teprve se vznikem měst ve 12. století i zvonařství jako řemeslo přestalo být doménou klášterů a došlo k jeho přesunu do měst. Tento proces byl však jen pozvolný, mezitím probíhala v různých oblastech různě dlouhá fáze „putujících zvonařů“, kteří každoročně vyráželi na cesty jen s měřidly a zásobou ornamentů a nabízeli své služby jak městům, tak klášterům. Teprve ve 13.–15. století začínaly vznikat stabilní městské zvonárny. Ve 14. století došlo také ke specializaci řemesla, jako samostatné obory začínali působit rolničkáři a zvonečníci, výrobci malých zvonů.WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století. Praha: 1906. JANOTKA, Miroslav, LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda 1984. Příbuznost si zvonařství udrželo po celou dobu zejména k puškařství, konvářství a rournictví, zvonaři vyráběli také cínové nádobí a křtitelnice a také funkce zvonů se začala rozšiřovat. Přestože se dochovalo zvonů málo, lze se domnívat, že se ve 13.–14. století rozšířily do většiny kostelů.
14. století v českých zemích Nejstarší dochovaný v Čechách zvon lze těžko určit, protože většina zvonů z té doby není datována nebo se v dataci vyskytují chyby. Způsobila je jednak negramotnost či nedůslednost zvonařů, kterým při lepení liter nápisu často vypadly římské číslice z data nebo písmena z nápisu. Dále bývají vlivem koroze kovu na starých zvonech nápisy velmi obtížně čitelné.
Nejstarší dochovaný zvon s datací se nachází v Chebu a byl pořízen roku 1286.PETRÁŇ, Josef a kol. Dějiny hmotné kultury I/1, s. 403. Praha: 1985. Je třeba říci, že v té době Chebsko ještě k Zemím koruny české trvale nepatřilo. V současnosti je vystaven v regionálním muzeu v Chebu.
Za nejstarší dosud funkční zvon býval ve starší literatuře uváděn zvon Vilém, přenesený po zrušení benediktinského kláštera ve Vilémově do zvonice děkanského kostela v Havlíčkově Brodě s letopočtem 1305, avšak novější studie údaje opravily: zvon nese letopočet 1335 a jméno tehdy úřadujícího opata.
Nejstarším datovaným je tedy zvon ze zbořeného klášterního kostela v Benešově, podle nápisu jde o dílo zvonaře Rudgera z roku 1322.HEJNIC, Josef. Nápisy na českých zvonech ve 14.–16. století. IN: Časopis Národního muzea 129/1960, Praha, s. 13–14. Nejstarší, ve zlomcích zachovaný, zvon je datovaný rokem 1313 s dedikací opata Bavora a pochází z klášterního kostela benediktinů v Praze – Břevnově; po husitských válkách byl přenesen do Staroměstské radnice, kde zvonil až do 8. května 1945; při požáru Staroměstské radnice spadl z věže a rozbil se. Jeho zbytky i s datovacím nápisem byly přeneseny do sbírek Muzea hl. m. Prahy, v jeho depozitáři je uchován rovněž sádrový odlitek celého zvonu z období rekvizice za první světové války,Dana Stehlíková: in:Tisíc let kláštera v Břevnově, Praha 1993, s. 46–47. č-kaz. IV/06 který byl na jubilejní výstavě k miléniu vystaven také v klášteře v Břevnově. V roce 2025 se stal jedním ze symbolů 80. výročí Pražského povstání a také vznikla jeho hmotová replika, která je vystavena ve Staroměstské radnici v Praze.
Nejstarší datovaný zvon na Moravě nalezneme v Brně v kostele sv. Tomáše. Zvon pochází z roku 1393.
Nejstarší v celku dochovaný zvon s datací v Praze je až z 15. století, a to v kostele sv. Havla na Starém Městě – zvon Maria z roku 1455. Druhý nejstarší zvon jménem Kateřina z roku 1475 je dílem novoměstského zvonaře Jeronýma a je zavěšen ve věži kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Strahovském klášteře.
15.–16. století: zlatý věk českého zvonařství
Praha náhled|vlevo|Zvon Zikmund od Tomáše Jaroše z Brna náhled|vpravo|Malý zvon od Brikcího z Cimperka Nárůst v produkci zvonů lze v Praze předpokládat už od počátku 14. století, husitské války způsobily přerušení tohoto vývoje a při devastaci kostelů pochopitelně utrpěly také zvony. Není ovšem pravdou, že by se v Česku v době husitství zvony neodlévaly, neboť jsou doklady o mnohých zvonařích a zvonech z té doby.RYBIČKA, Antonín. O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, 1886, s. 8. WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století. Praha: 1906. Jak posléze přibývaly další možnosti použití zvonů, stoupala také poptávka a řemeslo v 16. století dosáhlo největšího rozvoje a úrovně. Současně se zvonařstvím docházelo také k postupnému rozvoji dělolijectví, s nímž bylo zvonařství úzce spjato.