Felix Téver

Felix Téver, vlastním jménem Anna Lauermannová, rozená Anna Anselma Mikschová, později psaná Anna Mikšová (15. prosince 1852 Praha-Staré MěstoMatriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele Matky Boží před Týnem na Starém Městě pražském – 16. června 1932 Praha-LibocMatriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Fabiána a Šebestiána v Dolní Liboci ), byla česká spisovatelka a dramatička.

Život Narodila se jako mladší dcera proslulého pražského lékaře a porodníka Mikuláše Miksche (1799–1874), který měl plno přátel v kruzích měšťanských politiků, a jeho manželky Anny, rozené Lukeschové (1815–1898). Měla sestru Albinu, provdanou Dlabačovou (1842–1899).

Vzdělání nabyla v Praze na německé, pak na české Vyšší dívčí škole. Dále se učila zpěvu a hře na klavír ve škole Františka Pivody. Spřátelila se s Marií Červinkovou, dcerou F. L. Riegera a obě vstoupily do Amerického klubu dam. 23. srpna roku 1875 se provdala za múzicky nadaného a bohatého měšťana Josefa Lauermanna (1844, vnuk Jungmannův), který se po sňatku začal projevovat jako agresivní psychopat. Své otřesné zážitky z manželství vylíčila autobiograficky laděném románu Podivná historie: “Carlo (postava inspirovaná jejím mužem) láteřil celou noc, nedal mi spáti..., mučil mne otázkami. Byla jsem už tak unavena od předchozích nevyspalých nocí, že jsem usnula i při jeho láteření - polil mne, aby mne probudil… Někdy si vášnivější je přeji, abys měla ohraný, abych měla smrtící zrak, otravující pohledem. Nenávist a pohrdání kolují mi v žilách místo krve.”Robert Sak, Salon dvou století. p. 40 Po osmi letech od něj i s dcerou Olgou (1878) utekla, roku 1888 se rozvedli a exmanžel byl umístěn v psychiatrické léčebně.

S ideou literárního salonu přišel František Ladislav Rieger. Podle vzpomínek Lauermannové řekl: ”Máte sice zlou hubu, ale máte něco, čemu se říká Francouz politesse du bon coeur, A máte také dosti prostranný byt, tak to snad půjde.”Robert Sak, Salon dvou století. p. 50 Ženy Riegerovy rodiny (manželka i dcery) byly spíše introvertní a společnost nevyhledávaly. Rieger spatřoval v literárním salonu důležitý nástroj pro rozvoj české kulturní obce, zároveň často svěřoval významné posty lidem ze svého okolí v naději, že si uchová vliv na chod daného podniku. Lauermannová, která byla hovorná a družná, měla ráda lidi, ale také společenské klepy, otevřela svůj dům českých literátům a intelektuálům. Ráda se obklopovala literáty a vážila z lidí umělecky činných.

Salon otevřela roku 1880 ve svém domě na Jungmannově náměstí. Jeho činnost přerušila plicní choroba.

V roce 1885 onemocněla plicní chorobou. Byla nucena činnost salonu přerušit a odjela s matkou, dcerou Olgou a chůvou na několik let do ciziny.

Nejprve pobývala ve švýcarském Montreux, ale po špatné zkušenosti se švýcarskou lékařkou, která jí předpověděla, že zemře, odcestovala do francouzského Nice a později do Říma.

V Římě se sblížila s architektem Františkem Pokorným, který tam po několik let vedl restaurátorské práce na budově Rakousko-uherského velvyslanectví v Palazzo di Venezia. Pokorný byl po mnoho let jejím ctitelem. V Římě se také opětovně setkala s ředitelem Národního divadla Františkem Adolfem Šubertem (Šubert poprvé navštívil salon Lauermannové v roce 1884). Šubert jí v Itálii a poté opětovně v Praze vyznával lásku. Lauermannová jeho nabídky k sňatku opakovaně odmítala. Domnívala se, že Šubert je “poněkud tělesným požitkům oddaný člověk a ona ve své přísné etice byla by mu snad nepohodlnou”Robert Sak, Salon dvou století. p. 65. Do svého deníku si zapsala: “Možná – možná – možná má Gabriela Preissová pravdu se svým poněkud hrubým výkladem: „Všechny dostal, ale protože nedostal ji, miluje mě.“ Anna Lauermannová-Mikschová, Deníky. Literární dědictví v archivu Památníku národního písemnictví. Je obtížné určit, zda Šubertův zájem o Lauermannovou byl pouze erotický, či hlubší. Lauermannová nemohla uzavřít nový sňatek, protože podle občanského zákoníku byla stále vdaná. Vyslovením rozvodu trvalo manželství nadále, manželé už nemuseli společně žít (manžel měl vůči manželce vyživovací povinnost). Manželství právně zaniklo až Lauermannovou smrtí v roce 1905.

Když se vrátila z tříletého pobytu v Itálii, Francii a Švýcarsku, kde se zotavovala z plicní choroby a duševních útrap, salon znovu otevřela. Hostila tam postupně tři generace osobností, mezi prvými historika Antona Gindelyho, který ji přesvědčil, aby psala prózu. Rádci a přáteli jí byli např. Eliška Krásnohorská, Julius Zeyer nebo Otakar Theer. Začala překládat stati z němčiny a francouzštiny a psát vlastní básně, povídky, pak i romány. Padesát let pořádala pro své přátele z okruhu spisovatelů, hudebníků i vědců společnost, nejčastěji čajové literární besedy, kde se probíraly všechny novinky té doby. Určitý čas v jejím domě bydlela také Eliška Krásnohorská. V létě se společnost scházela v Horní Liboci ve vile Julia Zeyera, od něhož dům v jeho hmotné nouzi odkoupila, nechala ho tam bydlet a přátelila se s ním až do jeho smrti. Na svou dobu byla velmi emancipovaná žena. Mezi časté návštěvníky jejího salónu patřil překladatel a publicista Hanuš Jelínek, který o ní a jejích hostech obšírně referoval ve svých vzpomínkách, vydaných až po jeho smrti.JELÍNEK, Hanuš. Zahučaly lesy. Kniha vzpomínek. vydal Fr. Borový, Praha 1947, stran 585, Dostupné online

Mezi její blízké přátele patřil první ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, který se jí dvořil a žádal ji o ruku. Ona jej odmítala neboť, že se jí příčily Šubertovy četné milostné aféry s herečkami a tanečnicemi Národního divadla Anna Lauermannová-Mikschová, Diaries. Literary heritage in the archive of Památník národního písemnictví., se kterými se jí její ctitel svěřoval. Soudila, že Šubert je “poněkud tělesným požitkům oddaný člověk a ona ve své přísné etice byla by mu snad nepohodlnou”Robert Sak, Salon dvou století. p. 65. Šuberta však veřejně obhajovala a odsuzovala herečku Marii Pospíšilovou Anna Lauermannová-Mikschová, Diaries. Literary heritage in the archive of Památník národního písemnictví., která v Národních listech Šubertovy sexuální vztahy s herečkami odhalila. Lauermannová přitom byla sama obětí násilí ze strany svého muže, ale např. i ze strany otce své přítelkyně (deníkový zápis z 1. června 1891: “Pak vzal mne za ruku, vtáhl mne hlouběji do pokoje a povídal lichotivým hlasem - No dítě, ujměte se mně trošku - jsem nyní tak opuštěn (po smrti Riegerovy ženy) - a co by vám to učinilo, kdybyste se mne trochu ujala, se trochu o mne starala, co? A znovu chtěl mě tisknout na sebe - ve mně ozval se ohromný odpor proti tomu starci. Co jsou muži, co je ta jejich láska k nám, když tento 73letý stařec, kterému žena s níž žil to 40 let, sotva hnít počíná, touží už zase po - po čem vlastně?”) Anna Lauermannová-Mikschová, Diaries. Literary heritage in the archive of Památník národního písemnictví.

Lauermannová udržovala řadu platonických vztahů, často současně a s různou intenzitou vzájemného sblížení. Ve svých denících (velká část jich nebyla publikována) si vedla podrobné zápisy o svých pocitech a dodnes se staly zdrojem studia soukromého života české společnosti 19. století.

Velmi silný vztah cítila i k básníku Juliu Zeyerovi a historiku Jaroslavu Gollovi, do něhož byla mezi lety 1897 až 1913 platonicky zamilovaná. Anna Lauermannová-Mikschová, Diaries. Literary heritage in the archive of Památník národního písemnictví. Jejich citové zaujetí bylo oboustranné, byť se romance odehrávala pouze při společenských setkáních a v korespondenci, ale trvala s dlouhými přestávkami přes patnáct let.

V Liboci v téměř 80 letech zemřela. Její rohová hrobka s kamennou lavičkou na Olšanských hřbitovech byla zhotovena dle návrhu architekta Josefa Fanty.

Literární tvorba Literární tvorbu začala pod pseudonymem Felix Téver (vzpomínka na Itálii – šťastná Tibera) sérií povídek, z nichž první publikovala po doporučení Svatopluka Čecha v Květech. Pak následovaly romány, vyzkoušela si i psaní několika dramatických prací. Publikovala také v literárních časopisech. V počátcích psala z vlastní zkušenosti o rozvrácených manželstvích, nešťastných a opuštěných ženách (Šeď v šedi, A div se nestal, U Božího oka, aj.), později se dostala k tématům života společnosti ve staré Praze druhé poloviny 19. století.

Vzpomínky na její literární salón zpracovali její přátelé ve sborníku O bábušce, vydaném tři roky po její smrti.

Její nejdůležitější literární odkaz jsou její soukromé deníky, které si Lauermannová vedla po třicet let. Zaznamenávala do nich své pocity, drafty svých literárních prací, společenské klepy i události z jejího okolí. Deníky byly částečně publikované, některé důležité pasáže jsou pouze v rukopise.

Dílo Próza Povídky – Praha: J. Otto, 1894 Její mladší bratr – Praha: F. Šimáček, 1900 Bílá a rudá a jiná prosa – Praha: Jos. R. Vilímek, 1900 V soumraku – Praha. J. Otto, 1902 Duše nezakotvené – Praha: Jos. R. Vilímek, 1908 Pan básník – Praha: Jos. R. Vilímek, 1910 Na dvojí struně – Praha Jos. R. Vilímek, 1912 Silná jako smrt Bílá a rudá a jiná prósa – Praha: Jos. R. Vilímek, 1918 U božího oka: povídka z let čtyřicátých minulého století a jiné povídky – Praha: Unie, 1919 Děti – Plzeň: Karel Beníško, 1921 V hradbách – Praha: Družstevní práce, 1924 Černý Lohengrin: [román inspirovaný Puškinovým Oněginem] – Praha: Družstevní práce, 1927 Prapodivná historie: romanticko-fantaskní román o lékaři, vydán posmrtně – Praha: Sfinx, B. Janda, 1932 Lidé minulých dob: vzpomínky na literární přátele a obyvatele staré Prahy, vydáno posmrtně – Praha: Sfinx, B. Janda, 1940

Drama Pohostinsku [Mikuláš Ryvín] – 1898 Pět aktovek – pět jednoaktovek [U nás v Nerušíně – Odvážný – Rudé karafiáty – Duha – V podruží síly], vydáno souborem v jednom svazku. Praha: František Švejda, 1920 — Plzeň: Karel Beníško, 1920 Za zlatem: [netištěná historická hra, hrála se v pražské Uranii] – 1923 Ozdravovna "Na smíchu": humoristická hra o čtyřech dějstvích – Praha: Evžen J. Rosendorf, 1931

Odkazy Reference

Literatura FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 81. Miroslav Rutte: Portrét z mizejících dob: život a dílo Anny Lauermannové-Felixe Tévera – Praha: Julius Albert, 1935 KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918–1945. Praha: Orbis, 1946. 1018 s. S. 847–849 Zuzana Kulová: Anna Lauermannová-Mikschová (Felix Téver): (1852–1932): soupis osobního fondu – Praha: Památník národního písemnictví, 2002 Lexikon české literatury 4, sv. II. U–Ž. Zpracoval autorský a redakční kolektiv, vedoucí redaktor Luboš Merhaut. Academia Praha 2008. SAK, ROBERT. Salon dvou století: Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté. Vyd. 1. vyd. Praha: Paseka 277 pages s. Dostupné online. ISBN 80-7185-525-1, ISBN 978-80-7185-525-5. OCLC 54400475

Externí odkazy

Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910, Miksche Nikolaus Policejní přihlášky: Josef Lauermann Geburts Buch: Albina Anna Miksche http://klub.za.starou.prahu.misto.cz/ruzne/sak.htm

Kategorie:České spisovatelky 19. století Kategorie:České spisovatelky 20. století Kategorie:Spisovatelky píšící pod mužským pseudonymem Kategorie:Spisovatelé píšící česky Kategorie:Pohřbení na Olšanech Kategorie:Čeští provozovatelé salónů Kategorie:Americký klub dam Kategorie:České dramatičky Kategorie:Narození 15. prosince Kategorie:Narození v roce 1852 Kategorie:Úmrtí 17. června Kategorie:Úmrtí v roce 1932 Kategorie:Ženy

Felix Téver

Źródło i licencja