náhled|Místo tragédie – celkový pohled od severu náhled|Sousoší 82 zavražděných lidických dětí – podoby neodpovídají na přání pozůstalých skutečným dětem. Věrné je ale věkové rozvrstvení a jejich počet. Vyhlazení Lidic (9. a 10. června 1942) byla násilná historická událost, při níž došlo ke zničení středočeské vsi Lidice a vyvraždění značné části jejích obyvatel německými nacistickými okupanty. Po úspěšném atentátu československých parašutistů na Reinharda Heydricha v roce 1942 byla obec Lidice v důsledku heydrichiády vypálena a dokonale srovnána se zemí a veškeré místní obyvatelstvo popraveno nebo odsunuto do koncentračních táborů. Celkový počet obětí dosáhl počtu 340 (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).
Událost dnes připomíná Památník Lidice s muzeem.
Předehra tragédie Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 se ještě vystupňoval teror nacistických okupantů proti českému národu. I přes popravy stovek lidí a rozsáhlé razie se nedařilo útočníky dopadnout. Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se nacisté v Čechách a na Moravě k dosud neslýchané zastrašovací akci; významný podíl na plánu vyhlazení Lidic měl ambiciózní státní tajemník úřadu říšského protektora SS-Obergruppenführer Karl Hermann Frank.
náhled|Jaroslav Pála Nicotnou souhrou okolností byly za oběť vybrány právě Lidice: 3. června se dostal Jaroslavu Pálovi, majiteli továrny na baterie ve Slaném, do rukou podezřelý milostný dopis adresovaný jedné ze zaměstnankyň továrny, jisté Anně Maruszczákové (též psáno Maruščákové) z Holous u Brandýska. V něm stálo: „Drahá Aničko! Promiň, že ti píši tak pozdě… Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan.“ Pála, ať už v domnění, že pisatel dopisu může být zapleten do atentátu, či v obavách, že může jít o provokaci, uvědomil četnictvo, a to dopis postoupilo gestapu. Maruszczáková, která skutečné jméno svého milence neznala, při výslechu mimo jiné zmínila, že dotyčný ji poprosil, aby v Lidicích rodině Josefa Horáka vyřídila pozdrav od jejich syna, který sloužil u 311. bombardovací perutě v Anglii. Následovala razie v Lidicích a zatčení rodiny Horákových a také Stříbrných, o jejichž synech bylo známo, že slouží v československém vojsku v Anglii. Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic podezřelého. Následujícího dne byl jako přítel Maruszczákové identifikován Václav Říha, dělník z Vrapic u Kladna. Ten chtěl vztah ukončit, protože byl ženatý a obával se, že jeho nevěra s dívkou z nedaleké vsi vyjde najevo; poslal jí proto s pomocí spolupracovníků onen dopis, který měl vyvolat romantický dojem, že je zapojen do odbojové činnosti a že se odešel skrýt do křivoklátských lesů. Kladenskému gestapu bylo záhy jasné, že Říha, Maruszczáková ani Horákovi nemají s atentátem na Heydricha nic společného; v Lidicích nebyl objeven žádný arzenál, vysílačky ani skrývané osoby a s tímto výsledkem bylo také podáno hlášení do Prahy.
V Praze se mezitím Karl Hermann Frank v naději, že tím posílí své postavení a napomůže svému jmenování příštím říšským protektorem, rozhodl využít Lidic jako ukázky svého „rázného postupu“. Frank 9. června 1942 osobně předložil při Heydrichově pohřbu v Berlíně svůj záměr Hitlerovi a obratem k němu obdržel souhlas. Lidice měly být vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži zastřeleni, ženy uvězněny v koncentračních táborech a děti dány na „náležité vychování“.
Vyhlazení Lidic náhled|Zničené Lidice, 1942 Navečer dne 9. června byly Lidice obklíčeny jednotkami Wehrmachtu (ze Slaného) a německé policie a nikdo nesměl obec opustit. Organizační štáb celé akce už byl na místě a všemu velel. Štáb tvořili: SS-Hauptsturmführer Walter Jacobi (velitel vedoucí úřadovny SD v Praze) SS-Hauptsturmführer Harald Wiesmann (velitel kladenské služebny gestapa) SS-Standartenführer Dr. Hans-Ulrich Geschke (velitel pražského gestapa Staatspolizeileitstelle) SS-Obersturmführer Max Rostock (velitel SD v Kladně) SS-Untersturmführer Thomas Thomsen (zástupce Wiesmanna) Major der Schutzpolizei August Marwedel (velitel kladenské Schupo) SS-Obersturmbannführer Wilhelm Leimer (velitel protiparašutistického oddělení)
Starosta byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a obyvatelé začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod. byly shromažďovány a odváženy do státního německého statku v Buštěhradu. vlevo|náhled|Členové SS si prohlížejí ruiny Lidic Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, kolem 6. hodiny ranní pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa, která byla tvořena jednotkou ochranné policie z Halle an der Saale, rodného města Reinharda Heydricha. Lidičtí muži byli následně vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Na zahradě Horákova statku bylo povražděno celkem 173 lidických mužů, včetně faráře Josefa Štemberky. Nejstaršímu z nich, Emanuelu Kovařovskému, bylo 84 let, nejmladšímu Josefu Hroníkovi pouhých 14 let.
Již v průběhu popravy mužů začala být obec vypalována. Jednotlivé budovy byly polity benzínem či petrolejem a následně zapalovány.
V následujících týdnech a měsících byly zbytky vypálených budov vyhozeny do povětří, zničen hřbitov včetně exhumace zemřelých, vykáceny téměř všechny stromy (ničení taktéž přežila hrušeň nedaleko potoka, která byla nacisty považovaná za uschlou), sutí zavezen Podhorův rybník a vše srovnáno k nepoznání. K odvozu suti byla na místě zbudována polní železnice.Použití železnice při likvidaci Lidic na ŽelPage Dokonce bylo na několika místech posunuto koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě. Filmové záznamy, pořízené samotnými nacisty, dodnes vydávají svědectví o díle zkázy. Prostor, kde stávaly Lidice, měl být učiněn holým polem a jméno obce vymazáno z map. Veškeré práce na likvidaci obce, včetně úprav terénu, trvaly až do podzimu 1944. Příslušníci Reichsarbeitsdienst (Říšské pracovní služby), Wehrmachtu a Waffen-SS srovnali budovy v Lidicích se zemí, sutí zasypali rybník, zničen byl i lidický hřbitov. První oddíly RAD dorazily do Lidic již 11. června 1942.
K pohřbení zavražděných obyvatel bylo povoláno z Terezína otrocké komando Židů, kteří vykopali hrob a uložili do něj zemřelé. Mnozí z nich za těch pár dnů zešedivěli.
Dle vyhlášky ministra vnitra číslo 25/1943 Sb. o změnách úředních názvů obcí a jejich částí, povolených v roce 1942 byl „název bývalé obce Lidic v politickém okresu kladenském prohlášen za navždy zaniklý“.
Osud obyvatel Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel: sedm žen a osm mužů z rodin Horáků a Stříbrných, uvězněných již dříve, dále devět dospělých mužů, kteří byli v osudné noci mimo Lidice (sedm v práci, jeden v nemocnici a jeden se několik dní skrýval v lesích) a dva chlapci, Josef Doležal a Josef Nerad, u kterých bylo při evidenci dětí dodatečně zjištěno, že již překročili hranici 15 let věku.
Na Kladně byly lidické děti po tři dny zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Byly vybrány tři děti: Hana Špotová, Dagmar Veselá a Václav Zelenka. Tyto děti byly nejprve umístěny do budovy Vysokého učení technického na Karlově náměstí. Hana a Václav byli později přeloženy do dětského domova v Puščikovu a následně dány do různých německých rodin. Dagmar Veselá byla z doposud neznámých důvodů později označena za „neschopnou poněmčení" a převezena do tábora v Lodži. Začátkem července 1942 byla usmrcena společně s dětmi z Ležáků ve vyhlazovacím táboře Chełmno (německy Kulmhof).
Děti mladší jednoho roku (celkem jich bylo 7) byly Německým červeným křížem převezeny z Kladna do Zemské porodnice v Karlově ulici v Praze. Následně 1. ledna 1943 byly umístěny do německého dětského útulku v Praze-Krči (dnes součást Thomayerovy nemocnice). V tomto zařízení jeden chlapec zemřel.
Ostatních 88 dětí bylo z Kladna převezeno do Lodže (polsky Łódź, německy Lodsch, v listopadu 1940 Němci město přejmenovali na Litzmannstadt), kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších 7. Zbývajících 81 dětí bylo 2. července 1942 převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálně upraveném voze s plynovou komorou. Po válce se přeživší děti s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17.
Sto osmdesát čtyři lidických žen, které byly 12. června 1942 odtrženy od svých dětí, bylo (vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze) převezeno do koncentračního tábora Ravensbrück. Dvanáct dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. Třiapadesát lidických žen v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo.
Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).
Odezva ve světě náhled|upright|Britský propagační plakát „Lidice shall live“ náhled|vlevo|Tank „Lidice“, československá armáda v SSSR Zločinné vyhlazení Lidic svou plánovitostí a chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce v Mexiku, Brazílii, USA se na protest proti nacistickému zločinu přejmenovávaly na Lidice; jménem Lidice byly křtěny právě narozené děti. Britští horníci založili hnutí Lidice shall live (Lidice budou žít) a zorganizovali sbírku na obnovu obce. Pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i na západní frontě či letadlo. Lidice se tak spolu s francouzskou obcí Oradour-sur-Glane (vyvražděnou v roce 1944) v očích světové veřejnosti staly jedním ze symbolů boje proti německému nacismu.
Příběh Lidic byl záhy několikrát zfilmován – snad nejpůsobivější je film The Silent Village (Tichá ves), natočený s čistě amatérskými herci v reálném prostředí velšské hornické vsi Cwmgiedd.
Události v okupovaném Československu nezůstaly bez politické odezvy. Nedlouho po atentátu na Heydricha a následném vyvraždění Lidic a Ležáků vlády Velké Británie (5. srpna) a Francie (29. září) uznaly mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku.
Potrestání viníků náhled|Marie Doležalová při výpovědi v rámci jednoho z následných norimberských procesů Karl Hermann Frank byl odsouzen a popraven v roce 1946 v Praze. Walter Jacobi, Harald Wiesmann a Thomas Thomsen byli odsouzeni a popraveni v Praze v roce 1947. Hans-Ulrich Geschke zmizel v roce 1945, v 50. letech byl úředně prohlášen za mrtvého. Max Rostock byl v roce 1951 v Praze odsouzen k trestu smrti, trest mu však byl změněn na doživotí, v roce 1958 se stal spolupracovníkem StB, byl propuštěn a v roce 1960 vyslán jako špion do Západního Německa, kde v roce 1986 zemřel. Wilhelm Leimer byl po válce vydán Směrši a pravděpodobně byl popraven v Moskvě v roce 1945.
Vyhlazení Lidic a osud lidických dětí byly také součástí obžaloby v procesu RuSHA, jednoho z následných norimberských procesů. Během soudního řízení vypovídaly lidické děti Marie Hanfová a Marie Doležalová.
Obnovení Lidic náhled|vlevo|Poválečný pietní akt na uctění obětí