Nejvyšší soud Spojených států amerických

Nejvyšší soud Spojených států amerických (, zkratka SCOTUS) je nejvyšším orgánem soudní moci v rámci federálního soudnictví ve Spojených státech.

Skládá se z devíti členů: předsedy (Chief Justice) a osmi soudců (Associate Justice). Členy do Nejvyššího soudu Spojených států amerických jmenuje prezident a jsou schvalováni senátem. Bývá zvykem, že členové Nejvyššího soudu jsou ve funkci až do konce života nebo do své rezignace a odchodu do důchodu, ale nejsou odvoláváni. Nejvyšší soud je nejvyšší odvolací soud (apelační soud), nicméně řeší jen malý počet kauz. Každý soudce má svůj obvod, soudci se mohou pochopitelně radit mezi sebou. Nejvyšší soud je poslední soudní odvolací instance ohledně trestu smrti ve všech státech USA, ve kterých je tento trest přípustný. Na základě rozhodnutí v kauze Marbury vs. Madison je též americký Nejvyšší soud strážcem ústavnosti a může rušit neústavní zákony a akty státní moci (podobně jako Ústavní soud České republiky).

Historie

Vznik Nejvyššího soudu V průběhu debaty o dělbě moci mezi zákonodárnou a výkonnou mocí delegáti Filadelfského ústavního konventu v roce 1787 vytvořili také parametry pro soudní moc. Vytvoření této „třetí větve“ státní moci bylo novým nápadem, v anglické tradici byly totiž soudní záležitosti považovány za doménu královské (výkonné) moci. Delegáti, kteří byli proti silné ústřední vládě, zpočátku tvrdili, že federální zákony mohou být vymáhány soudy jednotlivých států, zatímco jiní, včetně Jamese Madisona, obhajovali federální soudní orgán skládající se z různých tribunálů určených celostátním zákonodárcem. Rovněž bylo navrženo, že soudnictví by mělo hrát určitou roli při kontrole pravomoci výkonné moci vetovat nebo revidovat zákony. Delegáti nakonec dospěli ke kompromisu tím, že načrtli pouze obecné rysy soudní moci a federální soudní moc svěřili „jednomu nejvyššímu soudu a takovým nižším soudům, které Kongres může čas od času určit a vytvořit“. Nedefinovali ani přesné pravomoci a výsady Nejvyššího soudu, natož organizaci soudní moci jako celku.

Až 1. kongres Spojených států konaný v letech 1789–1791 vytvořil podrobnou organizaci federálního soudnictví prostřednictvím zákona o soudnictví (Judiciary Act) z roku 1789. Nejvyšší soud, jakožto nejvyšší americký soudní tribunál, měl zasedat v hlavním městě a původně měl být složen z předsedy (Chief Justice) a pěti dalších soudců (Associate Justices). Zákon také rozdělil zemi na soudní okresy, které byly následně reorganizovány do obvodů. Soudci měli povinnost cestovat po svém přiděleném soudním obvodu a dvakrát ročně konat „obvodní soud“.

Bezprostředně po podepsání zákona prezident George Washington k Nejvyššímu soudu nominoval Johna Jaye jako předsedu a Johna Rutledgeho, Williama Cushinga, Roberta H. Harrisona, Jamese Wilsona a Johna Blaira mladšího jako ostatní soudce. Všech šest bylo potvrzeno Senátem 26. září 1789, Harrison však jmenování odmítl a na jeho místo prezident Washington později nominoval Jamese Iredella. Zahajovací zasedání Nejvyššího soudu se konalo od 2. února do 10. února 1790. První zasedání soudu byla ale věnována jen organizačním záležitostem, protože první případy se k němu dostaly až v roce 1791.

náhled|vlevo|upright|John Marshall

Od prvopočátků až k Marshallovi Za předsednictví Jaye, Rutledgeho a Ellswortha (1789–1801) Nejvyšší soud projednal několik případů, prvním rozhodnutím bylo West vs. Barnes (1791) včetně projednání před soudem. Jelikož měl Nejvyšší soud zpočátku pouze šest členů, každé většinové rozhodnutí bylo rovněž přijato alespoň dvěma třetinami hlasů (hlasovali čtyři proti dvěma). Kongres však vždy umožňoval rozhodovat i při méně než plném členství u soudu, počínaje kvórem čtyř soudců v roce 1789. Soud postrádal své vlastní sídlo a měl malou prestiž, situaci nepomohl ani nejvýznamnější případ této doby, Chisholm vs. Georgia (1793), který byl během dvou let zvrácen přijetím jedenáctého dodatku americké Ústavy.

Moc a prestiž soudu významně vzrostla až během Marshallova předsednictví (1801–1835). Za Marshalla soud vytvořil pravomoc soudního přezkumu aktů Kongresu, včetně určení sebe sama jako nejvyššího vykladače Ústavy (Marbury vs. Madison), a vydal několik důležitých ústavních rozhodnutí, která dávají tvar i obsah rovnováze moci mezi federální vládou a jednotlivými státy (zejména Martin vs. Hunter's Lessee, McCulloch vs. Maryland a Gibbons vs. Ogden). Marshallův soud také ukončil praxi, kdy každý soudce vydával své vlastní stanovisko seriatim (postupné řešení předložených právních otázek), což byl ještě pozůstatek britské tradice, a místo toho začalo být vydáno jen jedno většinové stanovisko. Během Marshallova působení, i když mimo kontrolu soudu, byl v letech 1804–1805 zbaven úřadu, ale poté obvinění zproštěn soudce Samuel Chase, což také napomohlo upevnit zásadu soudní nezávislosti.

Od Taneyho k Taftovi Taneyův soud (1836–1864) vydal také několik důležitých rozhodnutí, například Sheldon vs. Sill, kde rozhodl, že Kongres sice nemůže omezovat případy, které by mohl Nejvyšší soud projednávat, může však omezit jurisdikci nižších federálních soudů tím, že jim zabrání rozhodovat určité případy. Nicméně je především připomínán pro své rozhodnutí ve věci Dred Scott vs. Sandford, které pomohlo urychlit Americkou občanskou válku. V poválečné době však Nejvyšší soud za předsedů Chasea, Waitea a Fullera (1864–1910) interpretoval nové dodatky Ústavy přijaté za občanské války a rozvíjel doktrínu „substantive due process“ (Lochner vs. New York, Adair vs. United States).

Za předsedů Whitea a Tafta (1910–1930) Nejvyšší soud rozhodl, že podle čtrnáctého dodatku Ústavy jsou některé záruky z Listiny práv vymahatelné vůči jednotlivým státům (Gitlow vs. New York), potýkal se s novými protimonopolními zákony (Standard Oil Co. of New Jersey vs. United States), potvrdil ústavnost vojenské branné povinnosti (Arver vs. United States) a dovedl doktrínu „substantive due process“ na její první vrchol (Adkins vs. Children's Hospital).

New Deal náhled|Fotografie ze zasedání Nejvyššího soudu v roce 1932, kdy byly projednávány kauzy spojené s programem New Deal, pořízená tajně Erichem Salomonem, který předstíral zlomenou ruku a schoval tak svůj fotoaparát Během předsednictví Hughese, Stonea a Vinsona (1930–1953) získal Nejvyšší soud v roce 1935 vlastní sídlo a změnil svůj výklad Ústavy tím, že širším výkladem pravomocí federální vlády usnadnil program New Deal prezidenta Franklina D. Roosevelta (nejvýznamnější rozhodnutí West Coast Hotel Co. vs. Parrish, Wickard vs. Filburn, United States vs. Darby a United States vs. Butler). Během druhé světové války soud i nadále upřednostňoval moc federální vlády a potvrdil internaci občanů japonského původu (Korematsu vs. United States) i povinný závazek věrnosti (Minersville School District vs. Gobitis). Nicméně rozhodnutí Gobitis bylo brzy překonáno (West Virginia State Board of Education vs. Barnette) a případ zabavení oceli (Youngstown Sheet & Tube Co. vs. Sawyer) už omezil dosavadní provládní trend.

Warren a Burger Warrenův soud (1953–1969) dramaticky rozšířil sílu ústavně zaručených občanských svobod. Rozhodl, že segregace na veřejných školách porušuje klauzuli stejné ochrany ze čtrnáctého dodatku Ústavy (Brown vs. Board of Education, Bolling vs. Sharpe a Green vs. County School Bd.) a že tradiční hranice legislativních okresů porušují volební právo (Reynolds vs. Sims). Vytvořil také obecné právo na soukromí (Griswold vs. Connecticut), omezil roli náboženství na veřejných školách (nejvýrazněji Engel vs. Vitale a Abington School District vs. Schempp), určil, že už většina záruk z Listiny práv je vůči jednotlivým státům vymahatelná (především Mapp vs. Ohio – pravidlo o vyloučení nezákonného vyšetřování a Gideon vs. Wainwright – právo na zvolení si právního zástupce), a požadoval, aby podezřelí z trestných činů byli se všemi těmito právy seznámeni policií (Miranda vs. Arizona). Současně však Nejvyšší soud omezil žaloby osobností veřejného života proti pomluvám (New York Times vs. Sullivan) a poskytl vládě nepřerušené tažení za protimonopolním vítězstvím.

Předsednictví Burgera (1969–1986) znamenalo konzervativní posun. Nejvyšší soud rozšířil právo jednotlivce na soukromí vůči zákonům jednotlivých států o potratech (Roe vs. Wade), ale hluboce se rozdělil při rozhodování o afirmativní akci (Regents of the University of California vs. Bakke) a regulaci financování politických kampaní (Buckley vs. Valeo). Rovněž se nemohl shodnout nad trestem smrti a rozhodl nejdříve, že uložení tohoto trestu bylo většinou vadné (Furman vs. Georgia), později však, že sám trest smrti není protiústavní (Gregg vs. Georgia).

Rehnquist a Roberts Rehnquistův soud (1986–2005) byl známý pro své oživení soudního vymáhání federalismu, zdůrazňování limitů ústavních záruk státní moci (United States vs. Lopez) a síly sebeomezení této moci (Seminole Tribe vs. Florida, City of Boerne vs. Flores). Zrušil státní školy jediného pohlaví kvůli porušení principu rovné ochrany (United States vs. Virginia), zákony proti sodomii jako porušení „substantive due process“ (Lawrence vs. Texas) a částečné veto návrhů zákonů (Clinton vs. New York), potvrdil ale školní poukázky (Zelman vs. Simmons-Harris) a znovu potvrdil omezení zákonů o potratech (Planned Parenthood vs. Casey). Obzvláště kontroverzní bylo rozhodnutí soudu ve věci Bush vs. Gore, které ukončilo přepočítání hlasů během prezidentských voleb v roce 2000.

Nejvyšší soud za předsedy Robertse (od 2005) je považován za konzervativnější než Rehnquistův soud. Některá z jeho hlavních rozhodnutí se týkala přednosti federálního práva (Wyeth vs. Levine), civilního procesu (Bell Atlantic Corp. vs. Twombly), potratů (Gonzales vs. Carhart), změny klimatu (Massachusetts vs. EPA), manželství osob stejného pohlaví (United States vs. Windsor, Obergefell vs. Hodges) a Listiny práv, zejména ve věcech Citizens United v. Federal Election Commission (první dodatek), District of Columbia v. Heller (druhý dodatek), McDonald vs. Chicago (druhý dodatek) a Baze vs. Rees (osmý dodatek).

Budova Nejvyššího soudu náhled|Budova Nejvyššího soudu USA Nejvyšší soud se poprvé sešel 1. února 1790 v budově Merchants' Exchange Building v New Yorku, tehdejším hlavním městě USA. Když se hlavním městem stala Filadelfie, soud se krátce sešel v Independence Hall a poté se od roku 1791 do roku 1800 usadil na filadelfské Staré radnici. Poté, co se vláda přestěhovala do Washingtonu, D.C., soud obsadil různé prostory v budově Kapitolu, a to až do roku 1935, kdy se přestěhoval do vlastního nového sídla.

Čtyřpodlažní budova obložená mramorem byla navržena architektem Cass Gilbertem v klasickém stylu respektujícím okolní budovy Kapitolu a Kongresové knihovny. Budova zahrnuje hlavní soudní síň, kanceláře soudců, rozsáhlou právnickou knihovnu a různé konferenční a pomocné prostory včetně tělocvičny. Budova Nejvyššího soudu spadá do působnosti architekta celého komplexu, ale udržuje si vlastní policejní síly oddělené od hlavní policie Kapitolu. Ve všední dny je přístupná veřejnosti, která se může účastnit i ústních jednání Nejvyššího soudu.

Složení

Počet soudců