Welfové () jsou starý evropský šlechtický rod, vzniklý jako větev italského rodu Estenských. Příslušníci dynastie Welfů patřili ve 12. a na počátku 13. století k nejmocnějším aktérům říšské politiky, přičemž v osobě Oty IV. dosáhli i císařské koruny. V 18. a 19. století vládli jako králové Spojeného království Velké Británie a Irska díky personální unii také jako vévodové a kurfiřti Brunšvicka-Lüneburska a později jako králové Hannoverští, dále vládli malému Brunšvickému vévodství do roku 1918. K nejslavnějším panovníkům rodu patří bavorský a saský vévoda Jindřich Lev, římský císař Ota IV. Brunšvický nebo britská královna Viktorie.
Starší větev Welfů Za zakladatele rodu je považován Welf I. Bavorský, v genealogii Welfů jako Welf IV. Známé dějiny rodu Welfů začínají v 8. století, kdy byli Welfové hrabaty v Bavorsku a vévody ve Švábsku. V 9. století byli Welfové spřízněni s rodem Karlovců. Judita Bavorská, dcera hraběte Welfa I. († okolo 824) se roku 819 v Cáchách vdala za Ludvíka Pobožného a byla matkou Karla II. Holého. V 10. a 11. století byli Welfové králi v Horním Burgundsku, z nichž nejvýznamnějším byl Rudolf II. Burgundská větev Welfů vymřela Rudolfem III.
Elicho, syn Welfa I., byl zakladatelem německé větve Welfů. Welf II. založil Ravensberg. Ve spojenectví se švábským vévodou Arnoštem bojoval proti Konrádovi II. Welf III., († 1055) syn Welfa II., se stal vévodou korutanským a markrabětem veronským.
Své postavení však v boji se svými štaufskými rivaly nedokázali obhájit a v následujících obdobích tak patřili k méně významným říšským vévodským rodům.
Dalšího významného růstu své moci se dočkali na přelomu 17. a 18. století, kdy se nejprve stali kurfiřty a následně zdědili království Velké Británie. Tomu vládli jako tzv. Hannoverská dynastie až do roku 1901, kdy zemřela královna Viktorie. V mužské linii dále vládli v letech 1814–1886 v Hannoverském království a v letech 1815–1918 v samostatném Brunšvickém vévodství.
Vévodové saští Jindřich II. Pyšný, (†1139), vévoda saský 1137–1138 Jindřich III. Lev, (†1195), vévoda saský 1142–1180
Mladší větev Welfů náhled|140px|Jindřich Lev
Synovec Welfa III., Welf IV., syn Kunigundy Welfské a Azza II. z rodu Este byl zakladatelem mladší linie Welfů. Po sesazení Oty Nordheimského roku 1070 se Welf IV. stal vévodou bavorským (jako Welf I.) a po smrti Azza II. zdědil i jeho území. Zemřel roku 1101 na křížové výpravě na Kypru.
Welf V. se roku 1090 oženil s o dvacet šest let starší hraběnkou Matyldou Toskánskou, a zemřel bezdětný. Toskánští Welfové se významným způsobem podíleli v boji o investituru. Welfská strana – spojenci papežů – je známá pod italským jménem rodu jako Guelfové.
Dědicem Welfa V.(II.) se stal jeho bratr Jindřich Černý. Ten sňatkem s Wulfhildou, dcerou Magnuse, posledního saského vévody z rodu Billungů, získal polovinu území Billungů, především Lünebursko.
Jindřich Pyšný, vnuk Welfa V., vévoda bavorský, získal po smrti císaře Lothara III. doživotně Toskánsko a nakrátko vládu v Sasku. V bojích mezi Welfy a Hohenštaufy o císařskou korunu však Sasko i Bavorsko ztratil. Jindřich Lev, syn Jindřicha Pyšného, po uzavření smíru s králem Konrádem III. získal roku 1142 Sasko zpět a roku 1156 mu císař Fridrich I. Barbarossa, který byl s Welfy spřízněn, vrátil i Bavorsko. Po prohrané bitvě u Legnana a obvinění ze zrady Fridrich Barbarossa Jindřichu Lvu Sasko i Bavorsko odňal a Jindřich Lev byl donucen odejít do exilu.
Ota, syn Jindřicha Lva, byl roku 1209 korunován na císaře Svaté říše římské. Synovec Oty IV., Ota I., zvaný Dítě, se roku 1235 stal vévodou části Saska, nazývané Brunšvicko-Lünebursko. Welfové Brunšvicko-Lüneburští vládli na tomto území až do rozpadu Německé říše roku 1918.
Hannoverská dynastie
Za zakladatele hannoverské dynastie je považován Jiří Brunšvicko–Lüneburský (*1582– + 1641), příslušník rodu Welfů. Když byla roku 1635 dělena rodová území Welfů, zdědil Jiří knížectví Calenberg a Göttingen a za své sídelní město si zvolil Hannover. Jeho nejmladší syn, vévoda Arnošt August byl pak roku 1692 povýšen na římskoněmeckého kurfiřta, čímž získal významné právo podílet se na volbě krále. Jeho syn Jiří Ludvík zdědil na základě Zákona o nástupnictví roku 1714 britský trůn jako Jiří I. Členové dynastie Welfů vládli v Británii až do smrti královny Viktorie roku 1901 jako Hannoverská dynastie.
Kurfiřti Hannoverští a vévodové Brunšvicka-Lüneburska
Jiří, vévoda Brunšvicko–Lüneburský – (1635–1641), zakladatel Hannoverské dynastie Arnošt August Hannoverský – (1641–1698), kurfiřtem od roku 1692, syn zakladatele Hannoverské dynastie Jiří I. – (1714–1727) Jiří II. – (1727–1760) Jiří III. – (1760–1820) od roku 1814 králem Hannoverským
Králové Hannoverští vpravo|170px|Znak království Hannoverského
Hannoverské království vzniklo v říjnu roku 1814 rozhodnutím Vídeňského kongresu. Britský král Jiří III. tak po napoleonských válkách získal zpět své hannoverské državy. Kongres rovněž rozhodl o územní výměně s Pruským královstvím, díky níž rozloha Hannoverska podstatně vzrostla.
Po smrti krále Viléma IV. v roce 1837 nastoupila v Británii na trůn jeho neteř Viktorie, jelikož neměl legitimního potomka. V Hannoveru ale nastoupil na trůn princ Arnošt August I., strýc královny Viktorie. Stalo se to díky starému německému následnickému řádu, tj. polosalickému zákonu, díky němuž může žena vládnout pouze pokud rod nemá muže schopné vlády.
Při hlasování v Německém spolku 14. června 1866 podpořilo Hannoversko návrh na mobilizaci spolkových vojsk proti Prusku, což o den později vedlo k vyhlášení války ze strany Pruska. Hannoverská armáda ještě zvítězila v bitvě u Langensalzy (27. června 1866), o dva dny později však musela kapitulovat. Král Jiří V. byl zbaven trůnu a Hannoversko bylo připojeno k Prusku jako provincie.
Jiří III. – (1760–1820), králem až od roku 1814, do té doby kurfiřt Hannoverský Jiří IV. – (1820–1830) Vilém IV. – (1830–1837)
Arnošt August I. – (1837–1851), bratr Viléma IV. Jiří V. – (1851–1866), království obsazeno Pruskem
Králové Spojeného království Velké Británie a IrskaSpojení království Velké Británie a Irského království došlo až roku 1801, ale pro zkrácení je zde uveden úřední název od roku 1801. vpravo|160px|Znak Spojeného království Velké Británie a Irska
Syn hannoverského kurfiřta Jiří Ludvík zdědil na základě Zákona o nástupnictví roku 1714 britský trůn jako Jiří I. Britští králové vládli do roku 1814 současně jako kurfiřti Hannoverští a vévodové Brunšvicko-Lüneburští, od roku 1814 jako králové Hannoverští. Po smrti krále Viléma IV. v roce 1837 nastoupila v Británii na trůn jeho dcera Viktorie, jelikož neměl mužského potomka. V Hannoveru ale nastoupil na trůn princ Arnošt August I., strýc královny Viktorie. Stalo se to díky starému německému následnickému řádu, tj. polosalickému zákonu, díky němuž může žena vládnout pouze pokud rod nemá muže schopné vlády. Členové dynastie Welfů vládli v Británii až do smrti královny Viktorie roku 1901 jako Hannoverská dynastie.
Jiří I. – (1714–1727) Jiří II. – (1727–1760) Jiří III. – (1760–1820) Jiří IV. – (1820–1830) Vilém IV. – (1830–1837) Viktorie – (1837–1901)
Vévodové Brunšvicka resp. Brunšvicka-Wolfenbüttelska vpravo|155px|Znak vévodství Brunšvického
Když byla roku 1635 dělena rodová území Welfů, z části vévodství Brunšvicko-Lüneburska se oddělilo území Wolfenbüttel, ze kterého se později stalo vévodství Brunšvické
linie Brunšvicko-Bevernská Ferdinand Albrecht II. – (1735) Karel I. – (1735–1780) Karel Vilém Ferdinand – (1780–1806) Fridrich Vilém – (1806–1807), jako vévoda Brunšvicko-Wolfenbüttelský 1807–1813, obsazeno Francií Fridrich Vilém – (1813–1815), jako vévoda Brunšvický Karel II. – (1815–1830) Vilém – (1830–1884) 1884–1913, princ Arnošt Augustus Hannoverský se vzdal svých práv ve prospěch pruské administrativy, období císařských regentů linie Hannoverská Arnošt Augustus – (1913–1918), syn posledního hannoverského korunního prince, hlava Hannoverské dynastie
Rodokmeny
Rodokem Welfů z 12. století 450x450pixelů
Úplný rodokmen po mužské linii Jsou zahrnuti mužští, z mužské linie pocházející, legitimní a nemorganatičtí členové rodu, kteří buď dosáhli dospělosti, nebo drželi titul jako děti. Hlavní představitelé rodu jsou vyznačeni tučně.
Adalberto Makrabě, † cca 951 Oberto I., cca 910–975 Adalbert II. Milánský Oberto II. Milánský, cca 940–1014 Hugo Milánský Albert Azzo I. Milánský, 970–1029 Albert Azzo II. Milánský, 997–1097 Welf I. Bavorský, cca 1035–1101 Welf II. Bavorský, 1072–1120 Jindřich IX. Bavorský, 1075–1126 Konrád Bavorský, 1105–1126 Jindřich Pyšný, 1108–1139 Jindřich Lev, 1130–1195 Jindřich V. Brunšvický, 1173–1227 Jindřich VI. Brunšvický, 1196–1214 Ota IV. Brunšvický, 1175–1218 Vilém z Lüneburgu, 1184–1213 Ota I. Brunšvicko-Lüneburský, 1204–1252 Albrecht I. Brunšvický, 1236–1279 Jindřich I. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1267–1322 Ota, 1283–1309 Albrecht, 1284–1341 Jindřich II. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1296–1351 Ota Brunšvicko-Grubenhagenský, 1320–1398 Jan Halberstadtský, 1321–1346 Ludvík Camminský, 1323–1373 Filip Brunšvicko-Grubenhagenský, 1332–1370 Jan Brunšvicko-Grubenhagenský, † 1414 Riddag, 1334–1367 Baltazar Rumunský, 1336–1384 Tomáš, 1338–1384 Melichar Osnabrücký a Zvěřínský, 1341–1381 Fridrich, cca 1291–1323 Konrád, cca 1294–1320 Arnošt I. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1297–1361 Albrecht I. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1339–1383 Erik I. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1383–1427 Jindřich III. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1416–1464 Jindřich IV. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1460–1526 Arnošt II. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1418–1466 Albrecht II. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1419–1485 Filip I. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1476–1551 Arnošt III. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1518–1567 Albrecht, 1521–1546 Jan, 1526–1557 Wolfgang Brunšvicko-Grubenhagenský, 1531–1595 Filip II. Brunšvicko-Grubenhagenský, 1533–1596 Erik Brunšvicko-Grubenhagenský, 1478–1532 Arnošt, † 1486 Arnošt II. z Corvey, cca 1346–1401 Fridrich I. Brunšvicko-Osterodeský, 1350–1421 Ota II. Brunšvicko-Osterodeský, 1396–1452 Vilém Brunšvicko-Grubenhagenský, 1298–1360 Jan I. Brunšvicko-Grubenhagenský, cca 1300–1367 Albrecht II. Brunšvický, 1268–1318 Ota Mírný, 1292–1344 Lothar Albrecht II. Brunšvicko-Lüneburský, 1294–1358 Jinřich III. Brunšvicko-Lüneburský, 1296–1363 Magnus I. Brunšvicko-Lüneburský, 1304–1369 Magnus II. Brunšvicko-Lüneburský, 1324–1373 Fridrich I. Brušvicko-Wolfenbüttelský, 1357–1400 Bernard I. Brušvický, 1361–1434 Ota IV. Brunšvicko-Lüneburský, † 1446 Fridrich II. Brunšvický, 1418–1478 Bernhard II. Brunšvicko-Lüneburský, 1437–1464 Ota V. Brunšvický, 1439–1471 Jindřich I. Brunšvický, 1468–1532 Ota I. Brunšvicko-Harburský, 1495–1549 Ota II. Brunšvicko-Harburský, 1528–1603 Ota Jindřich Brunšvicko-Harburský, 1555–1591 John Frederick, 1557–1619 Vilém August Brunšvicko-Harburský, 1564–1642 Enno, 1565–1600 Kryštof Brunšvicko-Harburský, 1570–1606 Ota III. Brunšvicko-Harburský, 1572–1641 Jan, 1573–1625 Fridrich, 1578–1605 Arnošt I. Brunšvický, 1497–1546 František Ota Brunšvicko-Lüneburský, 1530–1559 Fridrich, 1532–1553 Jindřich Brunšvicko-Dannenberský, 1533–1598 Julius Arnošt Brunšvicko-Dannenberský, 1571–1636 František Štrasburský, 1572–1601 August II. Brunšvický, 1579–1666 Rudolf August Brunšvicko-Wolfenbüttelský, 1627–1704 Antonín Oldřich Brunšvický, 1633–1714 August Fridrich, 1657–1676 August Vilém Brunšvicko-Wolfenbüttelský, 1662–1731 Ludvík Rudolf Brunšvický, 1671–1735 Ferdinand Albrecht I. Brunšvicko-Wolfenbüttelsko-Bevernský, 1636–1687 August Ferdinand, 1677–1704 Ferdinand Albrecht II. Brunšvicko-Wolfenbüttelský, 1680–1735 Karel I. Brunšvicko-Wolfenbüttelský, 1713–1780 Karel Vilém Ferdinand Brunšvický, 1735–1806 Karel Jiří August Brunšvicko-Wolfenbüttelský, 1766–1806 Jiří Vilém Kristián, 1769–1811 August, 1770–1822 Fridrich Vilém Brunšvicko-Wolfenbüttelský, 1771–1815 Karel II. Brunšvický, 1804–1873 Vilém Brunšvický, 1806–1884