Šrí Ramana Maharši (30. prosince 1879 – 14. dubna 1950) (rodným jménem Venkataraman Iyer) byl tamilský mudrc, který po svém duchovním probuzení v 16 letech opustil domov a usadil se nejprve v Tiruvannamalai, poté žil na úpatí svaté hory Arunáčaly v Tamil Nadu v jižní Indii. Ačkoli se narodil v bráhmanské rodině, po svém odchodu z domova se prohlásil za "atiašrami", což je termín z šáster pro nepřipoutanost k ničemu a povznesení nad všechna kastovní omezení.
Silné vyzařování ticha jeho přítomností utišovalo mysli těch, kdo byli naladěni na tuto nejčistší formu jeho učení, verbálně předával své učení pouze těm, kdo nedokázali rozumět jeho tichu. Když byl žádán o radu, doporučoval sebedotazování (átmavičáru) jako nejkratší cestu k osvobození. Ačkoli je spojován spíše s nedualitou, advaitou a džňána jógou (jógou rozumových analýz), velmi doporučoval také bhakti (náboženské uctívání a sebeodevzdání) a schvaloval i mnoho jiných cest a praxí.
O popularizaci jeho učení na západě se zasloužil zvláště Paul Brunton. Jeho spisy jako první do češtiny přeložil Karel Weinfurter a poté Ing. Jiří Vacek.
Život
Rodinné zázemí Šrí Ramana se narodil ve vesnici zvané Tiruchuli blízko Madurai v Tamilnádu v Jižní Indii, do ortodoxní hinduistické (Iyerské) rodiny, jako druhý ze čtyř dětí Sundarama Iyera (1845?-1892) a Alagammal (?-1922), po narození byl pojmenován Venkataraman. Jeho sourozenci byli bratři Nagaswamy (1877-1900), Nagasundaram (1886-1953) a sestra Alamelu (1891-1953). Venkataramanův otec byl váženým obhájcem.Arthur Osborne, Ramana Maharshi and the Path of Self-Knowledge
Dětství Venkataraman jako dítě nejevil známky budoucí proslulosti. Byl oblíbený, dobře sportoval, ve škole byl velmi inteligentní, ale líný, průměrně zlobivý a neprojevoval zájem o náboženství. Měl jen několik zvláštností. Když spal, upadal do tak hlubokého bezvědomí, že ho jeho kamarádi mohli ve spánku i zbít, aniž by se vzbudil. Taky měl neobvyklou dávku štěstí. Když hrál kolektivní hry, jeho strana vždycky vyhrála. Tím si získal přezdívku 'Tangakai', neboli 'zlatá ruka'.Interview on Sri Ramana Maharshi's life and teachings, p.1 Když mu bylo asi 11 let, poslal ho otec ke strýci Sabbiyarovi v Tintukkalu, protože chtěl, aby jeho synové byli vzděláváni anglicky, aby mohli zastávat místa ve státní správě, a v Tiruchuli se učilo pouze v tamilštině. V roce 1891, když byl strýc přeložen do Madurai, se Venkataraman a Nagaswami přestěhovali s ním. V Madurai navštěvoval Skotskou střední školu.Sri Ramana Leela, Krishna Bikshu
Probuzení V roce 1892 jeho otec Sundaram Iyer náhle onemocněl a několik dní po svých 42. narozeninách zemřel. Po smrti svého otce Venkataraman několik hodin rozjímal nad tím, že otcovo tělo je zde, ale 'Já' z něj odešlo.
Poté, co opustil Skotskou střední školu, šel Venkataraman na Americkou misijní střední školu. Jednoho listopadového rána roku 1895 na cestě do školy, když uviděl staršího příbuzného, zeptal se jej, odkud přichází. Odpověď zněla: "Z Arunáčaly".Krishna Bikshu, Sri Ramana Leela Krishna Bikshu popisuje jeho reakci: slovo Arunáčala bylo Venkataramanovi z dětství povědomé, ale nevěděl, kde to je, jak vypadá ani co se pod tímto jménem skrývá. Avšak toho dne pro něj bylo něčím velkolepým, nedostupným, autoritativním, požehnanou entitou. Mohl by takové místo navštívit? Jeho srdce přetékalo radostí. Arunáčala znamenala posvátnou zemi, jejíž každá částečka osvobozovala. Byla všemohoucí a naplněná mírem. Bylo by ji možné navštívit? "Cože? Arunáčala? Kde to je?" zeptal se. "Copak ani nevíš, kde je Arunáčala, neslyšel jsi o Tiruvannamalai?" divil se příbuzný. Bylo to jako když propíchnete balónek špendlíkem, srdce náhle pokleslo.
O měsíc později narazil na knihu Sekkizhara Periyapuranama, která popisovala životy 63 světců a byl jí hluboce pohnut a inspirován.Timeless in Time, Sri Ramana Maharshi, A. R. Natarajan Naplněn úctou a touhou po napodobení začal navštěvovat blízký Meenakshi Temple v Madurai. Brzy poté, co mu bylo 16 let, zažil zkušenost, která proměnila jeho život. Spontánně zahájil sebedotazování, které po několika minutách vyvrcholilo jeho duchovním probuzením. V jedné ze svých vzácných psaných poznámek o tom napsal: 'Když jsem se ptal Kdo pozoruje?, zjistil jsem, že pozorovatel mizí a zůstává To jediné, které zůstává navždy. Když nevznikla myšlenka, která by mohla říci Pozoroval jsem, jak by pak mohla vyvstat myšlenka Nepozoroval jsem? Šrí Ramana to prý později popisoval následovně:
"Bylo to v roce 1896, asi 6 měsíců předtím, než jsem nadobro opustil Madurai (abych odešel do Tiruvannamalai – k Arunáčale), když se v mém životě stala tato velká změna. Seděl jsem sám v místnosti v prvním patře strýcova domu. Málokdy jsem byl nemocný a tehdy jsem byl naprosto zdravý, ale náhle mne přepadl prudký strach ze smrti. Můj zdravotní stav za něj nemohl být zodpovědný, ani mne nic nenutilo hledat nějaký důvod ke strachu. Prostě jsem cítil, že zemřu, a začal přemýšlet, co s tím. Nenapadlo mne jít za lékařem, za někým starším nebo za nějakým přítelem. Cítil jsem, že ten problém musím vyřešit sám a hned. Šok ze strachu ze smrti obrátil moji mysl dovnitř, aniž bych to formuloval slovy, napadlo mne: 'Teď přišla smrt; co to znamená? Co je to, co umírá? Toto tělo umírá.' Náhle jsem si zdramatizoval přítomnost smrti. Ležel jsem s končetinami křečovitě nataženými (jako by to byl rigor mortis) a napodoboval mrtvolu, abych svému dotazování dodal více reality. Zadržel jsem dech a pevně stiskl rty, aby nemohl uniknout žádný vzduch, aby nemohlo být řečeno slovo 'já' ani žádné jiné. 'Dobrá', řekl jsem si, 'toto tělo je mrtvé'. Takto tuhé bude přeneseno k ohništi a tam spáleno a redukováno na popel. Ale když zemře tělo, zemřu já? Je tělo já? Je tiché a inertní, ale já přesto cítím plnou sílu své osobnosti a dokonce vnitřní hlas. Takže jsem Duchem, přesahujícím toto tělo. Tělo umírá, avšak duch, který je přesahuje, nemůže být dotčen smrtí. To znamená, že jsem nesmrtelná Duše.' To vše nebylo pouhé jalové přemýšlení; problesklo to skrze mne jako živé pravdy, které jsem přímo bez myšlenkového procesu vnímal. Byl jsem čímsi skutečným, jedinou skutečností svého současného stavu a všechna vědomá aktivita spojená s tělem byla zaměřena na toto já. Od tohoto okamžiku zaměřilo toto Já pozornost na sebe v mohutné fascinaci. Strach ze smrti najednou a navždy zmizel. Ego se ztratilo v záplavě vědomí Jáství. Absorpce do Já od toho okamžiku pokračovala. Ostatní myšlenky mohly přicházet a odcházet, jako rozličné tóny hudby, ale já jsem pokračoval jako základní tón, který podbarvuje a mísí se se všemi ostatními tóny."
Po této události ztratil zájem o školní studium, přátele a příbuzné. Stranil se společnosti, dával přednost sezení o samotě, pohlcený v koncentraci na Já, denně chodil do Meenakshi Temple, extaticky oddán obrazům Bohů, z jeho očí kanuly slzy.Ramana Maharshi and the Path of Self-Knowledge, Arthur Osborne
Venkataramanův starší bratr Nagaswamy si všiml jeho velké proměny a několikrát jej káral za jeho odpoutanost od všeho okolí. Asi 6 týdnů poté, co Venkataramana pohltilo Já, 29. srpna 1896, se pokoušel dokončit domácí úkol, který mu zadal jeho učitel angličtiny kvůli nezájmu o studium. Venkataraman náhle odhodil knihu a ponořil se do meditace. Jeho starší bratr jej opět začal kárat: "K čemu to všechno je pro někoho takového?" Venkataraman neodpověděl, ale uvědomil si pravdu ve slovech svého bratra.
Cesta do Arunáčaly Rozhodl se odejít z domu a jít do Arunáčaly. Protože věděl, že by to jeho rodina nedovolila, tajně vyklouzl a bratrovi řekl, že musí jít do školy na doučování. Shodou okolností jej bratr požádal, aby si vzal pět rupií a zaplatil cestou do školy své školné. Venkataraman si vzal atlas, spočítal cenu cesty, vzal si tři rupie a zbývající dvě nechal doma s listem, na kterém stálo: "Vydal jsem se hledat svého Otce v souladu s jeho příkazem. Toto (míněno tato osoba) se zabývá pouze počestným podnikáním. Takže nad tím nemusí nikdo smutnit, ani vydávat peníze, aby to hledal. Tvoje školné nebylo zaplaceno. Tady jsou dvě zbývající rupie."Bhagavan Sri Ramana Maharshi, A Pictorial Biography
Okolo poledne opustil Venkataraman dům svého strýce a odešel na železniční nádraží. Asi ve tři hodiny příštího dne dorazil do Viluppuramu a za úsvitu přišel do města. Unavený a hladový vyhledal potravu a hotel a čekal až do poledne, až bude jídlo připraveno. Pak šel zpátky na nádraží a utratil zbývající peníze za lístek do Mambalappattu, což je zastávka na cestě do Tiruvannamalai. Odtud zamýšlel dojít zbylých asi 30 mil pěšky.
Zhruba po 11 mílích dorazil do chrámu Arayaninallur, před kterým se usadil, aby odpočíval. Když kněz otevřel chrám na 'púdžu', Venkataraman vstoupil a usadil se ve sloupové hale, kde měl vizi křišťálového světla obklopujícího celé místo. Poté, co světlo zmizelo, seděl v hluboké meditaci, než jej kněží, kteří potřebovali zavřít chrám, vyrušili. Požádal je o jídlo a byl odmítnut, ale poradili mu, že může dostat jídlo v chrámu v Kuluru, kam směřovali na bohoslužbu. Venkataraman je následoval a o pozdním večeru, když v tomto chrámě skončila púdža, byl opět odmítnut. Když požádal o vodu, byl poslán do Šástrího domu. Vydal se tam, ale byl zesláblý, upadl a přitom rozsypal rýži, kterou dostal v chrámu. Když přišel znovu k vědomí, začal sbírat rozsypanou rýži, aby nepromarnil ani jediné zrníčko.
Mezi davem, který se shromáždil okolo Venkataramana, když upadl, byl také Muthukrishna Bhagavatar. Byl tak dojat Venkataramanovou výjimečnou krásou a pocítil s ním takový soucit, že zavedl chlapce do svého domu, kde mu poskytl nocleh a jídlo. Bylo to 31. srpna, na svátek Gokulastami – den Krišnova narození. Venkataraman zastavil u Bhagavatara své náušnice a požádal jej o půjčku čtyř rupií, aby mohl svou pouť dokončit. Jakmile se Venkataraman vydal na další cestu, dlužní úpis roztrhal, protože věděl, že náušnice už nikdy nebude potřebovat.
Ráno 1. září 1896 nastoupil Venkataraman na vlak a dojel zbylou vzdálenost. V Tiruvannamalai šel přímo do Chrámu Arunachaleswary. Nejenže byla otevřená brána chrámu, ale také byly otevřené dveře vnitřní svatyně. Uvnitř nikdo nebyl, ani kněz. "Přišel jsem na Tvůj příkaz. Tvá vůle se staň." Objal v extázi lingu. Palčivý pocit, který začal v Madurai (který později popsal jako "nevýslovná muka, která jsem tam potlačil"), se rozpustil v Arunachaleswarovi. Venkataraman byl bezpečně doma.
Začátky v Arunáčale Prvních několik týdnů strávil ve sloupové hale, ale posouval se na jiná místa v chrámu a nakonec do kobky Patala-lingamu, aby nebyl rušen. Tam strávil celé dny ponořen v tak hlubokém samádhi, že nevnímal ani štípání havěti a hmyzu. V podzemní kobce jej objevil místní světec Seshadri Swamigal, který se jej pokoušel chránit. Po šesti týdnech u Patala-lingamu byl vynesen ven a očištěn. V následujících dvou měsících přebýval v Subramanya Shrine, tak nevědomý o svém těle a okolí, že musel být krmen, protože jinak by zemřel hlady.
Poté byl pozván do mangového sadu vedle Gurumurtamu, chrámu asi míli od Tiruvannamalai. Krátce po jeho příjezdu se na něj přišel podívat sádhu jménem Palanisvámi. Tento první daršan naplnil Palanisvámího mírem a požehnáním, který se od té chvíle o Šrí Ramanu staral a byl jeho stálým návštěvníkem. V době pobytu v jeskyních Gurumurtam a Virupaksha (1899-1916) a Skandasramam (1916-22), byl nástrojem božské ochrany pro Ramanu, přebývajícího po většinu času ve stavu vnitřního požehnání bez vědomí těla.