Omán, plným názvem Sultanát Omán, je země ležící na jihovýchodním pobřeží Arabského poloostrova v jihozápadní Asii a na Blízkém východě. Na západě sousedí se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a Jemenem, ománské pobřeží směřuje k Arabskému moři na jihovýchodě a k Ománskému zálivu na severovýchodě. Exklávy Madha a Musandam jsou na svých pozemních hranicích obklopeny Spojenými arabskými emiráty, přičemž pobřežní hranice Musandamu tvoří Hormuzský průliv a Ománský záliv. Většinu Ománu pokrývá štěrková pouštní rovina, horské masivy ji ohraničují ze severu a z jihovýchodu, dominuje mu horké pouštní podnebí, jedno z nejteplejších na světě. Dělí se na 11 guvernorátů, na ploše 310 000 km² žije 5,5 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem Ománu je Maskat, mezi další významná města patří Síb, Salála a Suhár. Přes polovinu obyvatel jsou ománští státní příslušníci a zbytek cizinci. Většina obyvatel jsou Arabové, malá menšina jsou Balúčové. Jihoasijci (Indové, Pákistánci, Bangladéšané) tvoří většinu přistěhovalců a zahraničních pracovníků. Úředním jazykem arabština, drtivá většina občanů vyznává islám.
Oblast Ománu byla již od starověku aktivním obchodním centrem a v sumerských pramenech je označována jako „Magan“. Kolem roku 563 př. n. l. byla začleněna do Achaimenovské říše a později se stala jednou z jejích satrapií, a později do Sásánovské říše. Na počátku 1. století začaly do oblasti přicházet arabské kmeny, které se prosadily v roce 632, kdy Peršané ztratili svou moc. V roce 751 založili ibádští muslimové v Ománu imámát. Ibádí jsou ostatními muslimy považováni za větev cháridži. Ibádský imámát přetrval až do poloviny 20. století. V roce 1508 byl jeho hlavní přístav Maskat dobyt Portugalci, kteří zde zůstali až do dobytí města Osmany v roce 1659. Osmané byli vyhnáni v roce 1741, kdy současnou sultánskou linii vytvořil Ahmedem bin Saíd. Od tohoto roku je Omán nezávislý, je tak nejstarším nepřetržitě nezávislým státem v arabském světě.Royal Air Force Museum, A History of Oman. Retrieved 19 November 2020
Od 18. století byl ománský sultanát koloniální říší, která soupeřila s portugalskou a britskou říší o vliv v Perském zálivu a Indickém oceánu. Na vrcholu svého vlivu v 19. století sahal ománský vliv a kontrola přes Hormuzský průliv do Íránu a Pákistánu a na jih až k Zanzibaru. Ve 20. století se sultanát dostal pod britský vliv. Po více než 300 let byly vztahy budované mezi oběma říšemi založeny na vzájemném prospěchu. Velká Británie uznávala geografický význam Ománu jako obchodního uzlu, který zajišťoval britské obchodní cesty v Perském zálivu a Indickém oceánu a chránil zájmy Londýna na indickém subkontinentu. Kábús bin Said zastával funkci sultána od roku 1970 až do své smrti 10. ledna 2020. Protože zemřel bezdětný, jmenoval dopisem svého bratrance Hajtáma bin Tárika jako svého nástupce a vládnoucí rodina ho potvrdila jako nového ománského sultána.
Omán je unitární absolutní monarchií s hlavou státu sultánem, v jehož rukou spočívá veškerá zákonodárná, výkonná i soudní moc; moc se předává po mužské linii. Světová banka řadí Omán mezi ekonomiky s vysokými příjmy, ekonomika se soustředí především na ropný sektor, dále na cestovní ruch a obchod s rybami, datlemi a dalšími zemědělskými produkty. V indexu lidského rozvoje zaujímá 50. místo. V zemi pokračuje stíhání svobody projevu, genderově podmíněné násilí a genderová diskriminace, pracovní ochrana migrujících pracovníků zůstala slabá. Omán je členem Organizace spojených národů, Ligy arabských států, Rady pro spolupráci v Zálivu, Hnutí nezúčastněných zemí a Organizace islámské spolupráce.
Název První známky civilizace pocházejí již z doby přinejmenším před 5 000 lety, tehdy se území dnešního Ománu označovalo odlišnými názvy – nejznámější z nich jsou Majan nebo Megan či Mezoun. Na název Magan poukazují nalezené sumerské tabulky. Je možné, že označením Magan byly myšleny staré měděné doly. Mezoun je odvozeno od slova muzn, které znamenalo bohatý na tekoucí vodu. Dnešní název Omán by měl pocházet od arabských kmenů, které se dříve přesouvaly z jemenské oblasti Uman.
Historie
Doba kamenná náhled|Keramický střep z doby železné z archeologického naleziště Chor Rori Nejstarší známé místo lidského osídlení v Ománu je Watajah, situovaný na území Maskatského guvernorátu. Datuje se do doby kamenné před přibližně 10 000 lety a řadí se mezi nejstarší lidská osídlení na světě. Archeologové zde nalezli pozůstatky z různých období. Ty nejranější spadaly do doby kamenné, další do doby bronzové. Tyto nálezy sestávaly z různých kamenných nástrojů, zvířecích kostí, skořápek a tehdejšího ohniště. Datují se do roku 7 615 před naším letopočtem. Dalšími nálezy byly pazourkové nástroje, zaostřené předměty, škrabky a ručně dělaná keramika typická pro dobu bronzovou.
V jedné z hor ve stejné oblasti byly objeveny nástěnné kresby zvířat. Podobné kresby se našly i v jiných koutech Ománu, a to v oblastech Vádí Sahtan a Vádí Baní Charús, poblíž města Rusták. Kresby zobrazovaly člověka nesoucího zbraně čelícího divokým zvířatům. Dalším místem archeologických nálezů doby kamenné je Sivan, nedaleko města Hajma. Zde byly objeveny hroty šípů, nože, dláta a zakulacené kameny, které tehdejší lidé používali k hodu po zvířatech.
Předislámský Omán náhled|Achaimenovská říše v době největšího územního rozsahu za vlády Darea I.. (522 př. n. k. až 486 př. n. l.) Od 6. století před naším letopočtem do 7. století našeho letopočtu byl Omán kontrolován či ovlivňován třemi perskými dynastiemi – Achaimenovci, Parthy a Sásánovci. Nejprve jej kontrolovali Achaimenovci, okolo roku 250 před naším letopočtem převzali moc v Perském zálivu Parthové a rozšířili svůj vliv až k Ománu. Z důvodu ochrany obchodních cest a tras v zálivu vystavěli Parthové v Ománu pevnosti a osadili je vlastními vojáky. Ve 3. století našeho letopočtu nahradili Parthy Sásánovci, kteří udrželi oblast pod kontrolou až do doby vzestupu islámu o pár staletí později.
Příchod islámu Islám se rozšířil na ománské území ještě za života proroka Mohameda. Ománci byli mezi prvními, kteří přijali novou víru dobrovolně. Konverze Ománců je obvykle připisována Amru íbn al-Asovi. Ten byl okolo roku 630 poslán Mohamedem jakožto vyslanec za tehdejšími spoluvládci Ománu, Džajfarem a Ábdem. Amr vyzval dvojici k přijetí islámu, a tak se nakonec stalo. Omán se stal ibádíjovským státem, kterému vládl zvolený vládce zvaný imám.
Omán hrál podstatnou úlohu ve válce, která následovala po Mohamedově smrti a rovněž v raných letech islámské expanze po souši i moři do Iráku, Persie a dalších zemí. Omán začal provozovat rozsáhlé obchodní a námořní aktivity ve východní Africe a byli to Ománci, kdo cestovali až do Číny a asijských přístavů s poselstvím islámu.
V období let 661 až 750 vládli zemi Umajjovci, v letech 750 až 931 Abbásovci, 931 až 932 Karmatiané, 932 až 933 znovu Abbásovci, 933 až 934 podruhé Karmatiané, 934 až 967 definitivně Abbásovci, které vystřídala dynastie Bujidů vládnoucí do roku 1053, odkdy začali vládnout Seldžukové až do roku 1154. Vypuzením Seldžuků začala vláda ománské dynastie Nabhánovců.
Ve středověku byl Omán prosperující a námořně-orientovaný stát. Ománské lodě, dhauy, pluly do vzdálených destinací za účelem obchodu. Ománské město a zároveň přístav Suhár patřil k největším a nejdůležitějším městům Arabského světa.
Invaze Portugalska a dynastie Jarúba náhled|Forte de Doba je dílo z období okupace ze strany Portugalska (1620) Na počátku 16. století se Portugalsko snažilo rozšířit svůj vliv na úkor Ománu v Arabském moři a Indickém oceánu. Portugalské vojsko vpadlo do Ománu a ovládlo část pobřežního území. V letech 1508 až 1648, tedy 140 let, kontrolovala Portugalská říše tuto oblast i ománské město Maskat. Portugalci sem přicestovali pár let po svém mořeplavci Vasco da Gamovi, který zde učinil mnoho objevů včetně námořní trasy do Indie. Protože Portugalci potřebovali základny k ochraně svých tras, vybudovali v Ománu svá opevněná města. Pozůstatky těchto měst, postavených v koloniálních architektonickém stylu, zůstaly do současnosti.
V letech 1624 až 1744 vládla části dnešního Ománu dynastie Jarúba. Z této doby pochází mnoho historických staveb a pevností. Z dynastie Jarúba pocházel i Sultán bin Saíf al-Jarúbi, který porazil portugalská vojska. Ke konci vlády dynastie Jarúba propukla občanská válka, vzniklá dohady a spory ohledně zvolení nového imáma.
Portugalci byli z Ománu vyhnáni Osmany, ti však zemi nekontrolovali dlouho. Přibližně o století později, přesněji roku 1741, vyhnali Osmany příslušníci jemenského kmene, jejichž vůdce započal současnou linii vládnoucích sultánů dynastie al-Busaídů. Od roku 1741 je tedy Omán nezávislý a oproštěný od kontroly cizích mocností s výjimkou krátké perské invaze o několik let později. Tehdy se Peršanům podařilo na čas získat některá přímořská území.
Východoafrická říše, dynastie Saídů a vliv Britského impéria náhled|Ománská Východoafrická říše v roce 1856: Koncem 17. století vytlačovala ománská vojska imáma Saífa bin Sultána Portugalce z pobřeží východní Afriky. Největší překážkou se stala pevnost Fort Jesus, sídlo portugalské posádky v Mombase. V roce 1698 ji Saíf po dvouletém obléhání dobyl. Stejným rokem vzniká Zanzibarský sultanát. Následně Ománci snadno vyhánějí Portugalce ze Zanzibaru a jiných regionů severně od Mosambiku. Zanzibar byl cennou kořistí, především kvůli svému trhu s otroky a postupně se stával čím dál tím důležitější částí Ománské říše.
Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, roku 1741 převzali vládu v Ománu příslušníci dynastie al-Busaídů. Zakladatelem dynastie byl Ahmed bin Saíd, zvolený roku 1741 imámem, jehož nástupcem se stal roku 1775 jeho syn Saíd bin Ahmad. Dynastie chtěla udržet vládu nad zemí ve své rodině, a tak se stal titul sultána dědičným.
V roce 1798 učinili Britové z Ománu svůj protektorát a sultáni tak získali jejich podporu. V pozdní fázi 19. století byla britská pomoc užitečná především v boji proti imámům, kteří začali být opět voleni v souladu s tradičními ománskými zvyky. Imám kontroloval vnitrozemní oblast dnešního Ománu, ománský imámát, s hlavním sídlem ve městě Nazvá. Jeho moc pramenila z vlády nad lokálními kmeny, které čas od času zaútočily na sultánem kontrolovaná pobřežní území.
Jeden z největších ománských sultánů 19. století, Saíd bin Sultán, se rozhodl roku 1837 učinit Zanzibar svým hlavním sídlem. Saíd zde nechal postavit impozantní paláce a zahrady a zasloužil se o zlepšení místní ekonomiky vývozem cukru, indiga a hřebíčku, i když naopak přišel o část výnosů z trhu díky snahám Britů o ukončení obchodu s otroky. Avšak po jeho smrti v roce 1856 již spojení mezi Ománem a Zanzibarem nefungovalo. Spory mezi jeho dvěma syny Majídem a Thuwajním vyřešila mocná britská diplomacie. Majíd zdědil zanzibarský trůn společně s většinou území východní Afriky. Thuwajní se stal vládcem Maskatu a Ománu. Thuvajni a jeho potomci si udrželi kontrolu nad Ománem od roku 1856 do současnosti.
Maskat a Omán
Omán navázal styky s dobovými velmocemi jako byla Velká Británie, Francie, Nizozemsko nebo Spojené státy americké. Počátkem 20. století však vstoupil Omán do období úpadku a izolace.
Pátrání po ropě na území dnešního Ománu začala ve 30. letech společnost D’Arcy Exploration Company, která byla dceřinou společností Anglo-Persian Oil Company. První geologické průzkumy skončily neúspěchem. Následující události včetně druhé světové války přerušily průzkumy do roku 1962, kdy byl proveden již úspěšný vrt. První ropný vrt se uskutečnil v Jíbalu, následovaly vrty v Natíhu a Fahúdu. Produkce ropy v obchodním měřítku začala až v roce 1967.