Západní Sahara (arabsky , berbersky Taneẓṛuft Tutrimt, španělsky Sáhara Occidental, anglicky Western Sahara) je sporné území v severozápadní Africe u atlantského pobřeží. Na severu sousedí s marockou provincií Tarfaya, na severovýchodě krátce s Alžírskem a na jihu a jihovýchodě s Mauritánií. Pevninské hranice jsou převážně geometrické, v rovnoběžkovém nebo poledníkovém směru. Severozápadně od pobřeží se nacházejí španělské Kanárské ostrovy, nejblíže ostrov Fuerteventura (asi 100 km).
Země je z větší části ovládána Marokem, které ji považuje za integrální součást svého území (celý jeden region a dva částečně). Zhruba 20 % rozlohy země ve vnitrozemí je pak pod kontrolou osvobozeneckého hnutí Polisario, které si celé území Západní Sahary nárokuje a považuje ho za Saharskou arabskou demokratickou republiku (SADR).
OSN uvádí území jako nesamosprávné, ovšem neuznává nad ním ani marockou suverenitu, ani suverenitu SADR (tu uznává jen asi 60 států světa, vesměs třetího světa).
Dějiny Pravěk a starověk První obyvatelé mezi 6. a 3. tisíciletím př. n. l. byli polousedlí pastevci, jednak negroidní Bafoté (Bafuři), jednak lidé europoidního typu, a zanechali po sobě památky ve formě skalního umění. V onom období zde byla savana a žili zde velcí savci jako sloni, nosorožci a žirafy. Ve druhém tisíciletí př. n. l. nastoupila progresivní změna klimatu, v jejím důsledku začala oblast intenzivně vysychat a krajina se měnila v poušť. Rostlinná i živočišná společenstva ustoupila k jihu spolu s původními obyvateli. V prvním tisíciletí př. n. l. bylo území již osídleno kočovnými Berbery, kteří přišli ze severu. Nepatrné zbytky Bafotů přežily v několika izolovaných oázách.
Přestože na atlantickém pobřeží Maroka vznikly ve starověku kolonie Féničanů a Kartáginců, žádné podobné osídlení na pobřeží Západní Sahary doloženo není. Hanno Mořeplavec popsal, že během své cesty (v pátém nebo šestém století př. n. l.) navštívil ostrov Cerné a založil tam osadu. Vědecké rozbory jeho cesty situují tento ostrov buď na ostrov Arguin v Mauritánii, nebo na ostrov Herne u Dachly. Hranice římské provincie Mauretania Tingitana končila na pobřeží zhruba na 34° s. š., tedy 200 km od hranic Západní Sahary. Plinius starší a Klaudios Ptolemaios pouze popisují řeku Dra tekoucí Marokem a karavany procházející pouští.
Další postup pouště od třetího století př. n. l. učinil veškeré kontakty této oblasti s vnějším světem velmi obtížnými až do třetího století n. l., kdy zde byl zaveden chov velbloudů.
Středověk náhled|vlevo| Před příchodem islámu se berberské obyvatelstvo skládalo z kočovníků (především kmenového sdružení Sanhadža) na planinách a usedlého obyvatelstva v říčních údolích (vádí) a oázách. Díky své izolaci zůstávali místní Berbeři pohany a vliv křesťanství na místní kulturu není na rozdíl od severnějších částí Afriky doložen. Stejně tak jsou nedoloženy jejich první styky s islámským světem v 7. století. Přes rychlý postup islámu severní Afrikou v osmém století, zůstávala islamizace povrchní a značná část obyvatel zachovávala pohanské zvyky. Přesto se Berbeři stali nositeli islamizace do subsaharské Afriky, především do Senegalu, jehož zlato bylo nezbytné k ražbě peněz arabskými státy. V roce 745 dal vládce Adburrahmán ibn Habíb vybudovat řadu studní mezi jižním Marokem a oázou Awdaghast na jihu dnešní Mauritánie. V 9. století kontrolovala severozápadní Saharu konfederace berberských kmenů, mezi nimiž si kmenové sdružení Sanhadža zachovalo svoji moc na západním pobřeží.
V roce 1048 se Berbeři ze západu Sahary (zhruba na území dnešní Mauritánie) spojili na podnět náboženského kazatele Abdalláha ibn Jásína a vytvořili hnutí Almorávidů. Následně se zmocnili Maroka, které bylo po pádu Idríssidů rozdrobeno na malé emiráty. Za svoje sídlo zvolili Marrákeš, kterou začali budovat před rokem 1070. Jejich moc sahala až na Pyrenejský poloostrov, kde ovládali většinu jeho islamizované části. Poté, co byli v polovině 12. století poraženi Almohady, se jejich územní organizace rozpadla. Almohadové ani v době své největší expanze neovládli Saharu v plném rozsahu, ale uznává se, že jim byla poddána přinejmenším dnešní Západní Sahara.
Další marocké dynastie Marínovci a Vattásovci ovládaly z tohoto území pouze severní část. Během onoho období došlo k arabizaci berberských kmenů, což mělo dvě příčiny. První byl styk s vyspělejší arabskou kulturou, která v období Almorávidů pronikala dovnitř berberské kultury prostřednictvím náboženských škol zawíja. Absolventi těchto škol se sdružovali ve společenstvích, která nahrazovala původní kmenovou strukturu. Podobně založená kmenová společenství utvářeli později profesionální bojovníci (mudžáhidé). Zatímco kmeny zawíja si zachovaly mnoho ze své berberské kultury, mudžáhidské kmeny byly nakloněny arabizaci a běžně nahrazovaly svá jména podobně znějícími arabizovanými (Nyarzig→Uld Rizg). Berbeři, patřící k původním kmenům, měli status druhořadých a konvertováním k islámu mohli obdržet veškerá práva. Úplná islamizace Berberů byla dokončena právě v této době. Druhou a hlavní příčinou byl příchod arabských beduínů z Jemenu. Tito beduíni kmene Banu Maqtil se za podpory Marínovců ve 13. století usadili v povodí řeky Dra a později jejich část Banu Hassan (Hassaníja) migrovala na jih až do dnešní Mauritánie. Jejich potomci (kmen Uld Delim) založili emirát téhož jména, který se rozprostíral na jihu Západní Sahary a severu Mauritánie. Konflikty s kmeny Sanhadža byly sporadické, spíše docházelo k postupnému mísení arabského a berberského obyvatelstva (s výjimkou Tuaregů) a vznikl tak národ Maurů. Poslední zmínku o nezávislosti kmene Sanhadža zanechal Ibn Chaldún těsně před svou smrtí v roce 1406.
Koncem středověku přicházeli do Západní Sahary první Evropané, zprvu jako cestovatelé. Katalánec Jaume Ferrer, který zmizel v roce 1375, je zmiňován, že odplul do Rio de Oro. Nejspíše se nejednalo o součást dnešní Západní Sahary, ale spíše o řeku Senegal. Již od roku 1350 byl Evropanům znám název Sakia al-Hamra a kolem roku 1400 se objevili na Kanárských ostrovech a přilehlém africkém pobřeží. V roce 1405 se vylodili u mysu Búdždúr, kde napadli karavanu. Podobné přepady nebyly výjimkou, ale Evropané stáli především o obchod a pronikání zůstalo omezeno na pobřeží. Na podnět Jindřicha Mořeplavce vykonal v roce 1434 Gil Eanes plavbu k Senegalu a stal se tak prvním Evropanem, který obeplul mys Búdždúr a úspěšně se vrátil. Na pobřeží uskutečnili následně Portugalci několik výpadů za účelem pokřesťanštění místních obyvatel, během jednoho z nichž byl zajat João Fernandes, který ze svého šestiletého zajetí přinesl svědectví, že místní kmeny nepodléhají královstvím Maghrebu. Jindřich Mořeplavec následně podobné výpady zakázal. Mys Búdždúr určil papež Kalixtus III. v roce 1456 jako hranici rozdělení světa mezi Kastílii (severně) a Portugalsko (jižně). Již v roce 1449 udělil král Jan II. Kastilský v léno území mezi mysy Ghir (u Agadiru) a Búdždúr, nicméně první výprava Kastilců se uskutečnila až v roce 1476. Naproti Kanárským ostrovům zbudovali pevnost Santa Cruz de Mar Pequeña, jejíž přesná poloha není přesně známa; jednou z možností je Sidi Ifni. Pevnost byla záhy obklíčena vojskem o síle 10 000 pěšáků a 2 000 až 3 000 jezdců a vzdala se, protože dostala z Kanárských ostrovů jen nepatrné posily (700 mužů). Kastilci se vrátili na pobřeží až v roce 1496 a tři roky poté uzavřeli s kmenovým svazem Ait Atta, který žil podél horního toku řeky Dra, smlouvu o poddanství vůči španělskému trůnu. Mír se ovšem netýkal ostatních kmenů a Španělé pokračovali ve výstavbě pevností podél marockého pobřeží a dále na jih až mysu Búdždúr. V důsledku smlouvy z Tordesillas se sféry vlivu mezi Portugalskem a Španělskem pozměnily a Španělé přestali stavět nové pevnosti na atlantickém pobřeží. Mimo to ztratili pevnost San Miguel poblíž Agadiru a po roce 1509 ponechali celé pobřeží s výjimkou Santa Cruz de Mar Pequeña portugalskému vlivu. Ti si postavili v roce 1505 se souhlasem místního kmene Massa v Agadiru pevnost Santa Cruz do Cabo de Aguer.
Marocká nadvláda náhled|vlevo|Maroko na konci 16. století Výklad a podání tohoto období je předmětem častých sporů, protože se od něj odvozují či zamítají současné nároky na území Západní Sahary.
Kmeny z údolí řeky Dra byly pobouřeny expanzí Evropanů a v roce 1511 se sjednotily pod vedením místní arabské šlechty (šarífů) z rodu Saadů. Postupně si nejdříve podrobily kmeny Ait Atta a Massa (1516) a zničily zdejší španělské posádky, poté dobyli Santa Cruz de Mar Pequeña. Tuto pevnost sice Španělé obnovili, ale Saadové se jí definitivně zmocnili v roce 1524. a po opakovaném obléhání se jim v roce 1541 podařilo zničit i portugalskou pevnost Santa Cruz do Cabo de Aguer. Saadové pokračovali ve svém tažení a roce 1554 vyhnali Vattásovce a založili vlastní dynastii se sídlem v Marrakéši. S jejich příchodem vzrostla marocká moc nad územím Západní Sahary a svoji moc rozšiřovali i dále na jih, přičemž v roce 1591 porazili v bitvě u Tondibi Songhajskou říši a zmocnili se jí. Vrchol saadské dynastie netrval dlouho, po smrti sultána al-Mansúra v roce 1603 si jeho synové Maroko rozdělili a země se rozdrobila na mnoho lén. Následkem toho se od Maroka začala oddělovat okrajová území. V roce 1632 vyhlásily nezávislost Timbuktu a Gao a kočovné kmeny převzaly kontrolu nad pouští. Kmeny Sanhadža se v roce 1642 vzbouřily proti Banu Hassan a pod vedením Nasr al-Dina zahájily válku, která skončila porážkou v oblasti Trarza na jihu Mauritánie. V roce 1674 byla Západní Sahara znovu pod arabskou kontrolou.
V té době už v Maroku vládla dynastie Alawitů, přesněji sultán Mulaj Ismaíl, který vyslal několik výprav do pouště, aby získal kontrolu nad karavanními cestami a konsolidoval marockou moc. Do čela vzdálenějších oblastí jmenoval guvernéry. V roce 1724 vyslal svoje vojska, aby pomohla emírovi z Trarzy zaútočit na francouzské opevnění na řece Senegal. (Toto obnovení marockých aktivit v poušti slouží jako podklad pro marocké nároky na Západní Saharu.) Po smrti Mulaje Ismaíla v roce 1727 závislost na Maroku stává nejistou. Ve smlouvě z Marrakéše, kterou podepsal sultán Mohamed III. s Karlem III. Španělským v roce 1767, se uvádí, že sultánova nadvláda nedosahuje k řece Nún a že nemůže převzít odpovědnost za případné nehody Španělů, kteří tam chtěli založit obchodní stanici. Podobný text je ve smlouvě z Meknésu z roku 1799. (Tyto dokumenty slouží jako podklad pro požadavky na nezávislost Západní Saharu, přestože překlad z arabské verze smluv není tak jednoznačný.) Koncem 18. století se do sultánovy pravomoci navrátilo právo investitury emírů z Trarzy. V 19. století nastává postupná eroze marocké moci na Sahaře jako důsledek krize hospodářství a neúspěšných bojů s evropskými intervencemi v africkém Středomoří.
Španělská nadvláda
vlevo|náhled|„Velké Maroko“