Tento článek pojednává o dějinách dnešního Slovinska od pravěku po současnost.

Pravěk a starověk (5000 př. n. l. – 5. století) Středozemní oblast, kam řadíme i území Slovinska, byla osídlena zemědělskými kmeny již v 5. tisíciletí př. n. l. První ucelenější informace o životě v této oblasti pocházejí z období rozkvětu Římské říše (2. a 1. století př. n. l.), pod kterou v této době spadá i území dnešního Slovinska. Římané tuto oblast postupně osídlují od pobřeží směrem do vnitrozemí, na sever, na východ, kde zakládají své vojenské osady. Z tohoto období pochází celá řada významných sídel (např. Zemono – rozlehlý vojenský tábor ve Vipavské dolině a vojenský tábor, později osada Emona na jihovýchodě dnešního hlavního města Lublaně). Na území dnešního slovinského pobřeží, v blízkosti Sečovlje, byly jedny z nejrozsáhlejších salin, které zásobovaly solí velkou část Římské říše, dokonce větší část produkce končila přímo v Římě. Společně s úpadkem Římské říše v 3. a 4. století dochází i k snižování významu a vlivu Římské říše na území Slovinska, až k definitivnímu opuštění římských osad v průběhu 4. a 5. století.

Středověk (550–1500) náhled|Mapa Evropy při stěhování národů Raný středověk (550–10. století) náhled|Karantánie. Kolem roku 550, v rámci 2. vlny stěhování národů se předkové Slovinců posouvají přes Moravu k Dolnímu Rakousku a společně s předky Čechů osídlují od Čech přes Rakousko, Maďarsko až po jih dnešního Slovinska. Na tomto osídlovaném území, především v jeho západní části, pak dochází k častým střetům nejprve s Bavory a později s Avary přicházejícími od východu. Po porážce Bavorů v roce 593 a útoku na Istrii v roce 598 se Slovanům otevírá možnost postupu jak na východ tak na západ. V tomto období také vznikají předpoklady pro vznik státních celků. Prvním je Sámova říše (628–658), kmenový svaz, ke které se kolem roku 626 připojují i „Slovinci“ žijící na horní a dolní Drávě. Po zániku Sámovy říše kmeny západních Slovanů vytvářejí útvar spolu se slovanským vévodstvím Karantánským, s centrem v současných rakouských Korutanech (Gosposvetsko polje). V 8. století sílí vliv Franské říše. Frankové postupují směrem na východ, podmaňují si Bavory a kolem roku 750 se dostávají na slovinské území. S jejich příchodem se slovinské území dostává do sféry západního vlivu. Začíná probíhat proces feudalizace, zavádí se lenní řád. Své místo si buduje a upevňuje katolická církev. V roce 811 je území Karantánců rozděleno na dvě centra na úrovni arcibiskupství: salcburské a akvilejské. Slované jsou pokřtěni a pozvolna ztrácejí svou nezávislost. V průběhu 8. a 9. století Frankové postupně ovládají všechna teritoria Slovinců. Po neúspěšném povstání proti franské nadvládě, které vede Ludovit Posávský, dochází k odstranění domácích knížat a kosezůsvobodný sedlák, mezistupeň mezi rolníkem a nižší šlechtou, vykonával vojenskou službu, ale žil ve vesnici společně s ostatními, měl větší práva, volba knížete a na jejich místa se dostávají přívrženci Franské říše, především bavorští šlechtici. Slovinsko tak ztrácí svou privilegovanou vrstvu, která by mohla vybudovat podmínky pro státotvorné uspořádání. Sociální těžiště se přenáší na neprivilegované vrstvy.

Vrcholný a pozdní středověk (10. století–1500) V souvislosti s rostoucím vlivem křesťanství je jazyk nižších vrstev, Slovinců stále více užíván pro účely náboženské. Na objednávku biskupa Abraháma vznikají Frizinské památky (Brižinski spomeniki), které sloužily jako liturgická pomůcka. Pojmenovány jsou podle místa nalezení v bavorském Freisingu a doba jejich vzniku se datuje někde na přelomu 10. a 11. století. Jedná se o nejstarší slovanský text psaný latinkou, karolinskou minuskulou. Tyto památky obsahují tři slovinské texty: vzorec všeobecné zpovědi, krátké kázání o hříchu, pokání a zpovědní modlitbu. Přibližně ve stejné době dochází k rozpadu Karantánie. Vznikají nové státy na úrovni markrabství (Podrávské markrabství – okolí Ptuje, Kraňské markrabství, Istrijské markrabství). V čele těchto celků jsou hrabata či markrabata podřízená vyšší autoritě (císař apod.). V 11. až 12. století se formují základní slovinské jednotky vzniklé spojením menších územních celků: Kraňsko, Korutany a Štýrsko, které zůstávají stabilizované až roku 1918. V této době je tedy slovinské teritorium v rukou cizích šlechtických rodů, jako jsou např. Babenberkové, kteří vládnou ve Štýrsku až do roku 1246. Na scénu vstupuje český král Přemysl Otakar II., který vládne v letech 1261 až 1276 (roku 1261 získal Štýrsko a v roce 1271 připojuje ke svému panství také Korutany a Kraňsko). Zde se podruhé potkávají Češi a Slovinci v rámci jednoho státního útvaru (prvním byla Sámova říše).

O slovinské území jeví značný zájem i právě expandující rod Habsburků. V roce 1276 přemyslovské državy v alpských zemích získává Rudolf Habsburský. Habsburkové se stávají rozhodující panovnickou dynastií a postupně povyšují slovinské země na vévodství a začleňují je do starorakouského prostředí. O podobný proces jako Habsburkové se pokoušejí v první polovině 14. století i Celjská hrabata (šlechtický titul jim udělil Karel IV.). V roce 1333 získávají Celje, které se stává jejich rezidencí. V průběhu 14. a 15. století je tento rod na vzestupu, získává různá léna v Kraňsku, Korutanech, Přímoří, což vážně narušuje soudržnost Habsburků. V roce 1341 získávají hraběcí titul a stávají se nejmocnějším rodem ve slovinských zemích. Roku 1355 Habsburkové pod svou vládu Lucemburků (Heřman II. Celjský zachránil život Zikmunda Lucemburského v bitvě u Nikopole). Se smrtí Zikmunda v roce 1437 Celjská hrabata tuto podporu ztrácí. Oldřich II. Celjský se účastní expanze do Uher, vstupuje do zápasu o uherský trůn, dostává se do sporu s Janem Hunyadym, což Oldřicha II. stojí život. Roku 1456 tak Celjská hrabata vymírají po meči a jejich državy ve slovinských zemích získávají Habsburkové. Smrtí posledního z celjských hrabat se ze slovinského prostoru ztrácí zastoupení domácí šlechty a tím i zásadní možnost ovlivnění politické situace ve prospěch slovinského etnika, které tvoří převážně poddaní a částečně nižší šlechta bez většího politického vlivu. Opakuje se stejná situace jako v 9. století (ztráta privilegované vrstvy). Přestože se nejednalo o slovinský stát, stalo se celjské hrabství významnou součástí slovinské interpretace dějin, o čemž svědčí i začlenění tří hvězdiček, erbovního znamení celjských hrabat, do současného státního znaku Republiky Slovinsko.Dějiny Slovinska, s. 58

náhled|Historická území Slovinska. Podíváme-li se na hlavní středověké slovinské země Kraňsko, Štýrsko a Korutany z hlediska etnického osídlení, jednoznačnou převahu zde má etnikum slovinské, tvořené, jak již bylo výše zmíněno, poddanými a v menší míře nižší šlechtou. Tento stav trvá až do 18. století, do vytvoření měšťanstva.

Vrstva poddaných je, stejně jako v českých zemích, nesvobodná, má povinnost roboty (tlaka). Panství je organizováno na stejném principu, jaký známe z českých zemí té doby. V čele stojí hejtman (oskrbnik) a příslušný aparát: písař (grajski pisar) a úřednictvo (valpet). Vesnickou samosprávu zastupuje rychtář (župan). Soudní pravomoc si udržuje vrchnost, až na výjimku práva hrdelního, které je vyhrazeno panovníkovi. Ve 13. století dochází k oživení městského života. V té době je založena většina nových slovinských měst, která vznikají převážně na obchodní cestě Vídeň–Terst–Benátky.Villach (slov. Beljak) a Klagenfurt (slov. Celovec), Jesenice v Korutanech – horní města, těžba a zpracování užitkových kovů, Kranj, Ljubljana v Kraňsku, Celje – Maribor (Štýrsko) leží na severovýchodní cestě, obchod podél Jadranu (Přímoří) zabezpečují města Terst, Koper, Piran Struktura obyvatelstva ve městech je národnostně pestrá. Obchodníci jsou Němci nebo Italové (v Přímoří). Řemeslnictvo a nižší vrstvy tvoří Němci a Slovinci. Ve finanční sféře dominují Židé. Úředním jazykem je němčina. V čele města stojí rychtář – městský soudce (mestni sodnik), zpočátku jmenován pánem, později volen měšťany. V přímořských městech rozhoduje právo italské.

Během 12. a 15. století dochází k odcizení velkého území, slovinské teritorium se zmenšuje, což má neblahý dopad na kulturu. Kulturní centra, jako je Gosposvetsko polje, zůstávají za hranicemi a území, která zůstávají slovinská, se ocitají bez center kulturního života. Na nižší úrovní úlohu střediska kultury pak přebírají kláštery (působí zde 11 řádů, celkem cca 35 klášterů), kde dochází ke slovenizaci jejich obyvatel, jež se stávají nositeli domácí kultury a vzdělání. Zde také vznikají písemné památky z tohoto období, psané latinsky. Ve druhé polovině 14. století a v 15. století se začíná v klášterních rukopisech uplatňovat i slovinština. Slovinské texty například nalezneme ve Styčenském rukopise (Stični rokopis), jehož autorem je pravděpodobně Čech (katolík), který se sem uchýlil z husitských Čech. Jinak se slovinština prosazuje hlavně v běžném hovoru. Německý jazyk však stále zůstává jazykem vyšších vrstev, v psaném projevu vytlačuje latinu (s výjimkou italských území). Od 14. století vznikají populární, německy psané kroniky, jako jsou Štýrská rýmovaná kronika Jakoba Unresta, nebo anonymní Celjská kronika (oslava Celjských hrabat).

Novověk (1500–1914)

Raný novověk (1500–1789)

1500–1700 Rokem 1500 ve slovinských zemích končí kolonizace, plánované stěhování větších skupin obyvatelstva na dosud neosídlení území. V této době je vytvořena slovinská etnická hranice, která se do dnešního dne téměř nezměnila. Na území cca 24 000 km² v 15. a 16. století žijí vedle cizorodého německého obyvatelstva a šlechty převážně Slovinci, maximální počet obyvatel dosahoval půl miliónu.

V 15. a 16. století se ve slovinských zemích rozvíjí raný kapitalismus. Kapitalistická výroba se nejvíce uplatnila v železářství a těžbě rud. Nejbohatší obchodníci se stávají majiteli železných hutí.Železná ruda se těžila v okolí Jelovice a Jesenic, olovo a rtuť pak v Korutanech a v Idriji. Některé společnosti, především ty, které pracovaly pro vojenské potřeby (slévárna děl v Celji, sklárna v Lublani) se rozvinuly v manufakturní výrobu. Investory byli převážně cizinci z jižního Německa (s výjimkou Klagenfurtu a Terstu). Jejich vliv významně narůstá po vyhnání Židů z vnitřních rakouských zemí. V důsledku strachu před zvyšujícím se vlivem cizí konkurence domácí měšťanstvo (jde obzvláště o řemeslníky s menším kapitálem) zakládá cechy a tím utvrzuje feudální smýšlení. Protože zemědělci byli soběstační, většinu zákazníků řemeslníků tvoří měšťané a panstvo. Cechy tak začínají omezovat počet mistrů a požadují delší výuční dobu. Jednotlivá města mezi sebou bojují za svá obchodní práva (např. válka o víno mezi Mariborem a Ptujem).

Hospodářský rozvoj má velký vliv také na život na venkově. Zemský pán potřebuje více peněz, aby udržel svou životní úroveň, neboť mu konkurují bohatší měšťané (nižšího stavu). Proto správce požaduje od svých poddaných peněžní daň. Z toho důvodu jsou poddaní přinuceni začít prodávat své produkty v nejbližším městě, nebo i dále. V prvním případě se stávají konkurencí pro měšťany, kteří volají po omezení obchodování se zemědělskými produkty, v druhém případě se pak poddaní čím dál tím více vymaňují z vlivu zemského pána. Spor měst a venkova o omezení obchodu se zemědělskými produkty končí smlouvou mezi šlechtou a městy (Kraňsko 1492). Podle této smlouvy dochází k jistým omezením zemědělského řemesla a obchodu v okolí měst a tržišť, jinak je však zemědělský obchod obchodem svobodným. Někteří poddaní opouští zemědělství a odchází za prací do hutních společností nebo věnují domácímu řemeslu. Postavení poddaných se dále zhoršuje vlivem vpádů TurkůPrvní vpád Turků do slovinských zemí byl podle zpráv J. V. Valvasora 9. října 1408, další pak roku 1411, 1415 a 1425 (dvakrát), které jsou důvodem dalšího zvyšování daní. Kromě finančních povinností má poddaný povinnost zúčastnit se výstavby městských opevnění a navíc si zajistit svou obranu výstavbou táborů.