Klemens Wenzel von Metternich

Klemens Wenzel Nepomuk Lothar, kníže z Metternich-Winneburgu zu Beilstein (15. května 1773 Koblenz – 11. června 1859 Vídeň), známý jako Klemens von Metternich (německy: [ˈkleːmens fɔn ˈmɛtɐniç]) nebo kníže Metternich, byl konzervativní rakouský státník a diplomat, který byl po tři desetiletí v centru evropské mocenské rovnováhy známé jako Koncert velmocí jako ministr zahraničí Rakouského císařství od roku 1809 a kancléř od roku 1821 až do revolucí roku 1848, které si vynutily jeho rezignaci.

Mládí Pocházel ze starého šlechtického rodu Metternichů, který vlastnil majetek v Porýní a od 17. století i v Čechách. Jeho otec František Jiří Metternich byl diplomatem trevírského dvora, matkou byla Marie Beatrix z Kagenecku. Mladý Klemens Metternich studoval dva roky ve Štrasburku, ve stejné době, kdy zde své vojenské vzdělání právě dokončoval Napoleon Bonaparte. Pokoušel se studovat také chemii a lékařství. Studia Klemens dokončil v Mohuči.

Po obsazení Porýní francouzskou republikánskou armádou v roce 1794 se Metternichové uchýlili na své panství Kynžvart v západních Čechách, nicméně v Rakouském císařství byli považováni za cizince, a navíc byl v té době rod ve špatné finanční situaci. Klemensův otec ale záhy vstoupil do diplomatických služeb habsburské monarchie a postavení rodiny se zlepšilo.

Sňatek vlevo|náhled|Čestný dvůr Metternichova zámku Kynžvart Klemens Metternich se ve svých 22 letech oženil v kostele Vzkříšení páně ve Slavkově u Brna s bohatou moravskou šlechtičnou Marií Eleonorou Kounicovou, dcerou knížete Arnošta Kryštofa Kounice a vnučkou bývalého kancléře, knížete Václava Antonína Kounice. Sňatkem s hraběnkou Kounicovou se Metternich stal finančně nezávislým. Brzy se zapojil do vídeňského společenského života a doslova si užíval života. Léto trávil na Kynžvartu nebo na statcích své ženy na Moravě, zimu ve Vídni.

V diplomatických službách alt=Podobizna knížete Klementa Václava Lothara Metternicha od Františka Weihla kolem roku 1830|vlevo|náhled|Podobizna knížete Klementa Václava Lothara Metternicha od Františka Weihla kolem roku 1830 Do diplomatických služeb vstoupil až v roce 1801, kdy se stal nejprve vyslancem rakouské monarchie u saského dvora v Drážďanech, od února 1803 u pruského dvora v Berlíně a v květnu roku 1806 u Napoleonova dvora v Paříži. Dne 4. srpna 1809 byl jmenován rakouským ministrem zahraničí; tento úřad vykonával až do roku 1848, kdy odstoupil na protest proti revolučnímu povstání ve Vídni. Roku 1814 byl povýšen do dědičného knížecího stavu a 25. května roku 1821 se stal rakouským státním kancléřem.Jan KAHUDA, Kancléř Metternich a Plasy ve světle soudobých dokumentů. Plasy 2009, s. 56

Byl obratným politikem – na jeho radu bylo po porážce Rakouska v roce 1809 zpečetěno nové spojenectví s Francií svatbou rakouské arcivévodkyně Marie Luisy s císařem Napoleonem. Podařilo se mu udržet i náklonnost ruského cara Alexandra I. Po Napoleonově neúspěšném ruském tažení Metternich vyčkával a teprve v roce 1813 vyjednával nejprve s Alexandrem v Opočně, 27. června ve slezském Reichenbachu a 29. července svolal „mírovou konferenci“ v Praze.* M.-P. Rey, Un tsar a Paris (1814), str. 54. Když neměla úspěch, podepsal 9. září v Teplicích novou protinapoleonskou koalici s Ruskem a Pruskem, která zvítězila v říjnu 1813 v bitvě národů u Lipska a 31. března 1814 obsadila i Paříž. V roce 1826 koupil Metternich klášter v Plasích, který stavebně upravil (interiéry prelatury, úpravy nádvoří, zbourání kaple sv. Bartoloměje a Ondřeje, odstranění kostela Panny Marie Růžencové u brány…). V bývalém hřbitovním kostele sv. Václava za hradbami kláštera dal v letech 1827–1828 vybudovat svoji rodinnou hrobku.

Vídeňský kongres a Svatá aliance náhled|Vídeňský kongres (1814–1815) Od podzimu 1814 do léta 1815 pořádal kníže Metternich ve Vídni mezinárodní kongres, který nově upravil poměry v Evropě a významně posílil moc východních konzervativních monarchií. Podpořil carovu myšlenku vzniku Svaté aliance (26. září 1815) jako spojenectví tří křesťanských panovníků (rakouský císař František I., pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexandr I.) proti revoluci, liberalismu a nacionalismu. Ke Svaté alianci později přistoupili všichni křesťanští panovníci Evropy s výjimkou britského krále a papeže.

Jako strážce nového evropského pořádku uskutečnil kníže Metternich se svolením a s pomocí ostatních panovníků trestné výpravy za účelem rychlého pokoření revolučního hnutí na Apeninském poloostrově a ve Španělsku. Systém Svaté aliance vydržel s přestávkami až do krymské války (1853–1856).

Metternichovy politické zásady Kníže Metternich řídil rakouskou zahraniční politiku téměř čtyřicet let. Za tu dobu nezměnil své politické zásady. Byl zapřisáhlým monarchistou, odchovaný rokokovým vestfálským dvorem v Koblenzi na soutoku Mosely a Rýna. Měl osobní negativní zkušenosti s revolucí, před kterou musel uprchnout z Porýní do Vídně. Zastával názor, že prosazení liberálního a nacionálního principu by vedlo k rozkladu monarchií v Evropě. Zastával rovněž zásadu konzervativního pořádku a legitimity, i když například v nástupnické otázce Františkova nemocného syna Ferdinanda byl ochoten z této zásady z praktických důvodů ustoupit.

Jeho zahraničně politickým ideálem, k němuž neustále směřoval, byla evropská rovnováha ve formě velmocenské pentarchie. Za doménu rakouské politiky považoval severoitalský a západobalkánský prostor. Usiloval o zachování převládajícího vlivu Vídně v jihoněmeckých a středoněmeckých státech a snažil se prosazovat společné kroky s Pruskem při řešení politických a hospodářských problémů. Díky Metternichově politické obratnosti a také díky schopnostem jeho osobního tajemníka Friedricha Gentze, prožila habsburská monarchie dlouhá desetiletí nebývalého klidu na velmocenském výsluní.

Metternich a národní hnutí náhled|upright|Čert odnáší Metternicha. Karikatura J. Grädnera z roku 1848 Kníže Metternich pocházel z Porýní, ale nikdy se nepovažoval za Němce v moderním nacionálně vymezeném smyslu slova. Pro něho byl stát hodnotou nadřazenou národu. Kulturní rozvíjení národnosti v duchu monarchistických a nepolitických tradic toleroval, dokud nezjistil, že se kříží s jeho zahraničněpolitickými záměry. Tento zlom nastal na počátku 40. let, kdy došlo k nacionalistickým rozhodnutím uherského sněmu a protipolskému haličskému rolnickému povstání. Obojí ohrožovalo vnitřní soudržnost říše a oslabovalo monarchii navenek. K tomu se ještě přidružilo nacionálně-hospodářské sjednocování německých států pod patronací Pruska.

Metternichovým heslem byla „jednota v různosti“ a onu jednotu mu symbolizovala především osoba schopného monarchy, pod jehož vládou bylo jedině možné udržet pohromadě heterogenní a proti sobě vzájemně brojící národy. Takováto sjednocující síla ale nebyla po smrti Františka I. k dispozici.

Kníže Metternich potíral všechna hnutí, jež byla založena na národně-liberální ideologii. Proto se po zavraždění německého spisovatele Augusta von Kotzebue studentem Sandem zasadil o koordinovaný postup všech knížat sdružených v Německém spolku proti německému liberálnímu hnutí. Karlovarská usnesení ze srpna 1819, která omezovala především autonomii univerzit a dozírala na všechny veřejné aktivity, učinila z Metternicha v očích západní Evropy antiliberálního reakcionáře, bojujícího proti vlastnímu národu.

Přesto pomohl vydat Dějiny národu českého od Františka Palackého, a to tím, že pomohl zlomit odpor cenzury.

Revoluce roku 1848 13. března 1848 došlo ve Vídni k ozbrojeným srážkám lidu s vojskem, které si vyžádaly několik desítek mrtvých. Revoluční nálada v hlavním městě donutila císaře Ferdinanda I., aby kancléře Metternicha propustil ze svých služeb. Ten vzápětí dobrovolně odešel do Anglie. Na sklonku života se Klemens Wenzel vrátil z Anglie a žil střídavě ve Vídni a na svém zámku Kynžvart. Zemřel roku 1859 ve Vídni. Jeho ostatky byly převezeny do rodinné hrobky v kostele sv. Václava v Plasích, kde spočívají dodnes.

Tituly a vyznamenání Jako nejvýznamnější osobnost Rakouského císařství první poloviny 19. století dosáhl nejvyššího postavení ve šlechtické hierarchii střední Evropy, s ohledem na své aktivity v závěru napoleonských válek a jako iniciátor Vídeňského kongresu obdržel také řady ocenění od většiny evropských panovníků. Po otci byl dědicem knížecího titulu platného pro Rakousko (1818), v roce 1825 získal nárok na oslovení Durchlaucht (Jasnost). V roce 1816 obdržel v Itálii titul vévody z Portelly, téhož roku se stal dědičným španělským grandem I. třídy. V rámci Vídeňského kongresu a krátce po něm obdržel od ruského cara Alexandra I. Řád sv. Ondřeje, Řád sv. Alexandra Něvského a Řád sv. Anny I. třídy, od pruského krále Fridricha Viléma III. dostal Řád červené orlice. Ve Francii se stal nositelem Řád sv. Ducha, dále byl rytířem dánského Řádu slona, španělského Řádu Karla III. a portugalského Kristova řádu. Nositelem dalších řádů se stal v německých zemích, které rozhodnutím Vídeňského kongresu získaly statut království (Hannoversko, Württembersko).Citace všech řádů a vyznamenání knížete Metternicha v kupní smlouvě panství Plasy in: KAHUDA, Jan: Kancléř Metternich a Plasy ve světle soudobých dokumentů; Plasy, 2009; s. 26–28 V rámci habsburské monarchie byl nositelem velkokříže Řádu sv. Štěpána. Mezi rytíře prestižního Řádu zlatého rouna byl uveden již v roce 1810.LOBKOWICZ, František : Zlaté rouno v zemích českých (Zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 274

Plné znění titulů a hodností knížete Metternicha v závěru jeho politické kariéry: Hof- und Staats-Handbuch des Kaiserthums Oesterreich, Vídeň, 1845; s. 188 dostupné online

Majetkové poměry náhled|vlevo|Erb knížete Klemense Metternicha s dekorací Řádu zlatého rouna na západním průčelí zámku Kynžvart I přes značné majetkové ztráty v Říši během napoleonských válek zůstalo zachováno panství Johannisberg v Porýní, které patřilo Metternichům až do vymření rodu v roce 1992. Částečnou kompenzací za ztracené statky v Porýní získali Metternichové panství zrušeného kláštera Ochsenhausen (1803), které jim patřilo do roku 1825 (vzácné tisky z klášterní knihovny byly převezeny na zámek Kynžvart). Hlavním majetkem v Čechách bylo fideikomisní panství Kynžvart v západních Čechách, které rodině patřilo od 17. století. Klemens Metternich dostal kynžvartský zámek jako vánoční dar od svého otce v roce 1808, ale až mnohem později přistoupil k jeho radikální přestavbě. Autorem projektu byl vídeňský architekt Pietro Nobile, přední představitel klasicismu, přestavba probíhala v letech 1820–1839.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 178–180 Výsledkem byla honosná rezidence dostatečně reprezentující nejvlivnějšího muže habsburské monarchie, na zámku byly soustředěny také bohaté umělecké sbírky. Stavební adaptace se dotkly i dalších budov v okolí zámku, upravován byl také rozlehlý zámecký park obohacený o několik drobných staveb typických pro anglický park. Kníže Metternich příležitostně rozšiřoval i majetek své první manželky na Moravě, ke Kojetínu přikoupil v roce 1819 statek KovaloviceHrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava, Praha, 1983; s. 125 a v roce 1825 získal od náboženského fondu panství Vřesovice.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 280

Klemens Wenzel von Metternich

Źródło i licencja