Taifské státy (arabsky طوائف, tj. ṭawā'if, singulár taifa, arabsky طائفة, tj. plurál ṭā'ifa), častěji však taifská království (španělsky Reinos de Taifas), jsou souhrnná označení pro skupinu drobných muslimská knížectví na Pyrenejském poloostrově, která vznikala během rozpadu Córdobského chalífátu v letech 1009 až 1031. Označení „taifské království“ je tradičním pojmem, který začal být používán Španěly ze severních křesťanských království pro muslimské státy Maurů. Je ovšem nepřesné, protože v jejich případě se nejednalo o království v evropském slova smyslu. Jen v několika mála případech užívali muslimští vládci titulu „málik“ (král). Ve skutečnosti se jednalo o různorodé emiráty, taifští vládci zpravidla užívali titulu emíra.
Taifské státy a státečky mezi sebou často bojovaly o mocenskou, územní, vojenskou či kulturní dominanci, avšak bez politické jednoty se nemohly vojensky rovnat křesťanským královstvím na severu poloostrova. Vzájemné boje tak postupně vyčerpávaly pozice muslimů na Pyrenejském poloostrově a ovlivňovaly průběh reconquisty.
Tři taifská období náhled|upright=0.5|vlevo|Ukázka architektury z dob taifských království (konec 11. století) První období taifských států (1009/1031–1110) začalo pádem Córdobského chalífátu roku 1031 a ukončila jej invaze Almorávidů po pádu Toleda roku 1085. Poté nastalo druhé období taifských států (1140–1203), které bylo ukončeno vpádem Almohadů po dobytí Lisabonu křesťanskými vojsky (1147). Přes snahu těchto reformních berberských hnutí postupem času byla stále větší část muslimských území získávána do rukou křesťanů, následovalo ještě třetí období (1232–1287). Posledním z těchto samostatných knížectví byla Granada, kterou dobyla křesťanská vojska až roku 1492.
Dějiny Rozpad chalífátu náhled|upright=0.5|vlevo|Mešita v Toledu, po dobytí města Alfonsem VI. roku 1085 se zde konaly bohoslužby Po svržení posledního umajjovského chalífy se kdysi mocná muslimská říše rozštěpila na větší množství suverénních knížectví či emirátů. Státy, které takto vznikly, měly hranice uspořádány buď na základě původních okresů či jiných administrativních jednotek, nebo podle rozdělení vládnoucích špiček státu mezi Araby, Berbery, španělské muslimy (tzv. Muládíe, kterých byla v Al-Andalusu téměř většina) a bývalé slovanské otroky z východní Evropy. Během rozkvětu taifských států v 11. století mezi sebou emírové (taifští vládci) těchto maurských států soupeřili nejen o vojenskou, ale i o kulturní převahu. Snažili se tedy získat na své dvory co nejvýznamnější a nejznámější básníky a řemeslníky. V době chalífátu často platily severní křesťanské státy svému mocnějšímu jižnímu sousedovi vynucené dávky. Nyní se situace obrátila a taifské státy se často musely zavázat k placení poplatků křesťanským státům, zejména pak království Leónu (později Kastilie).
Almorávidé a Almohadoví
náhled|upright=0.6|vlevo|Postup křesťanských království proti území ovládané Almohady
Kvůli svému slabému vojenskému potenciálu se taifská knížata obrátila na bojovníky ze severní Afriky (Almorávidy a Almohady) a po pádu Toleda (1085) pozvala Almorávidy do Al-Andalusu. Avšak místo pomoci muslimským státům Almorávidé většinu taifských států obsadili a začlenili do své říše. Později se i moc Almorávidů postupně začala vytrácet a jejich území na pyrenejském poloostrově se opět rozpadlo na řady menších nezávislých států jako dřív. Po pádu Lisabonu (1147) byli na Pyrenejský poloostrov tentokrát pozváni Almohadové a celý scénář se opakoval. Vojska severních křesťanských států posléze dobývala zbytky muslimského panství na poloostrově. Posledním z těchto států byla Granada, která padla roku 1492 do rukou katolických králů Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského.
Seznam taifských států První období (11. století) náhled|upright=0.8|vpravo|Taifské státy roku 1080 Seznam názvů států podle abecedy v moderní portugalštině nebo španělštině:
Druhé období (12. století)
Třetí období (13. století)
Související články Córdobský chalífát Reconquista Dějiny Španělska Al-Andalus
Externí odkazy
Reference
Literatura
Kategorie:Al-Andalus Kategorie:Středověké státy a předstátní útvary