Ivan Petrovič Pavlov (, Rjazaň – 27. února 1936, Leningrad) byl ruský fyziolog, psycholog a lékař, který se zabýval studiem trávicích procesů a s nimi spojených reflexů. V roce 1904 obdržel za své výzkumy Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Byl 24. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.Haggbloom, S. J.; et al. (2002). "The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century". Review of General Psychology 6 (2): 139–152
Život a výzkum
Mládí a studium I. P. Pavlov byl pro tehdejší politickou situaci v Rusku poněkud nepohodlnou osobou, a tak bylo jistým problémem zjistit některé údaje o jeho životě, jelikož v různých publikacích se lišily. Narodil se 26. září 1849 v Rjazani v rodině pravoslavného duchovního. Nejprve studoval církevní školu, v roce 1864 přestoupil na teologický seminář. Inspirován pokrokovými myšlenkami Pisarova a Sečenova opustil Pavlov církevní kariéru a zasvětil svůj život vědě.
náhled|Pavlovův rodný dům v Rjazani (dnes muzeum)|vlevo V roce 1870 se zapsal na právnickou fakultu univerzity v Petrohradě, odkud po několika dnech na povolení rektora přestoupil na fakultu chemie a fyziky a navštěvoval kurzy přírodních věd. Studoval fyziologii, která se stala skutečnou náplní jeho života. Již během tohoto prvního kurzu publikoval ve spolupráci se svým spolužákem Afanasjevem odbornou publikaci o pankreatických nervech. Toto dílo bylo široce uznáváno a oceněno Zlatou medailí. Napsal také spolu se spolužákem Velikým vědeckou práci o vlivu vegetativní nervové soustavy na krevní oběh. Od roku 1875 pokračoval ve studiu na vojenské lékařské akademii a v roce 1879 obdržel lékařský titul s vyznamenáním. Od roku 1878 pracoval pod vedením jednoho ze svých učitelů S. P. Botkina v laboratoři na jeho klinice, kde zkoušeli techniku s umělým okruhem krevního oběhu. Absolvoval odborné stáže u profesora Ludwiga v Lipsku a Heidenhaina ve Vratislavi. Po návratu se stal vedoucím fyziologické laboratoře na Botkinově klinice. Zkoumal srdeční nervy psů a za disertaci Odstředivé nervy srdce získal v roce 1883 titul doktora lékařských věd, vzápětí docenturu.
Soukromý život V roce 1881 se oženil se studentkou pedagogického institutu Serafinou Vasiljevnou Karčevskou. V této době žili manželé Pavlovovi v naprosté chudobě a zemřel jejich prvorozený syn. V roce 1884 se jim narodil druhý syn Vladimír a počátkem devadesátých let další tři děti: Věra, Viktor a Vsevolod. Vědec rád relaxoval se svou ženou a dětmi ve městě Sillamäe, kde si od roku 1891 až do revoluce pronajímali letní chatu po celou letní sezónu. Pracoval na zahradě, s rodinou chodil na vycházky do lesa a organizoval výlety na kole. Měl velké sbírky poštovních známek, knih a obrazů ruských malířů.
Vědecký výzkum a úspěchy S nástupem roku 1887 byl Pavlov povýšen na dvorního radu. náhled|I.P.Pavlov (druhý zprava) se třemi kolegy při operaci psa V roce 1890 byl jmenován profesorem a vedoucím katedry farmakologie na Vojenské lékařské akademii v Petrohradě. Současně byl pověřen mecenášem Institutu experimentální medicíny princem Alexandrem Petrovičem Oldenburským zřízením fyziologického oddělení, které pak vedl až do své smrti. Zde v letech 1891–1900 provedl Pavlov většinu svého výzkumu fyziologie trávení a otevřel cestu k novým pokrokům v teoretické i praktické medicíně. Při experimentech na psech používal novou operační techniku. V narkóze jim implantoval píštěle, umělá propojení mezi orgány a cévami. Popsal fenomén psychické sekrece u psů. Dospěl k rozlišení dvou typů reflexů – vrozených a dále reflexů vyvolaných nepřímo určitými kombinacemi vnějších podnětů (spojených s vrozenými), které nazval reflexy podmíněnými. Ukázal, že nervový systém hraje dominantní roli v regulaci trávicího procesu a tento objev je ve skutečnosti základem moderní fyziologie trávení. Položil tak základy mechanisticky orientované psychologie.
Své objevy nakonec shrnul ve sborníku Podmíněné reflexy (1923): Nepodmíněný podnět – působí bez žádných zvláštních podmínek; Nepodmíněný reflex – reakce na nepodmíněný podnět (instinkt); Podmíněný podnět – původně neutrální podnět; Podmíněný reflex – reakce na podmíněný podnět.
Využití těchto klasických podmiňování se užívá v léčbě alkoholismu – alkoholikovi se po požití, čichnutí, nebo dívání se na alkohol podá tableta, která do půl hodiny způsobí zvracení. Takto se to užívá několik týdnů a závislý člověk si podmíní tuto spojitost, tzn. že po ukončení léčby mu pohled, vůně i chuť na alkohol působí pocit zvracení, takže se k tomuto zlozvyku těžko vrací. náhled|Pomník I.P.Pavlova před jeho domem ve vědeckém městečku Fyziologického ústavu V roce 1896 se stal vedoucím katedry fyziologie Vojenské lékařské akademie. O dva roky později publikoval své závěry z oblasti fyziologie zažívacího traktu v práci s názvem Příspěvky k funkci hlavních trávicích žláz a roku 1903 vystoupil na mezinárodním kongresu lékařů v Madridu s přednáškou Experimentální psychologie a psychopatologie zvířat. Roku 1904 byl vyznamenán Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu. V roce 1907 byl zvolen řádným členem carské petrohradské akademie věd. Uznání se mu dostalo i v zahraničí. V roce 1912 mu byl udělen čestný doktorát na univerzitě v Cambridge a v následujících letech čestné členství v různých vědeckých společnostech v zahraničí. Na doporučení lékařské akademie v Paříži mu byl v roce 1915 udělen Řád čestné legie. Byl čestným členem Moskevské univerzity (1916).
Poslední léta života Po říjnové revoluci se Pavlov od nového režimu distancoval: nosil carská vyznamenání, chodil do kostela na bohoslužby, vyjadřoval se proti teroru a represím. Způsob vlády bolševiků analyzoval v sérii přednášek o podmíněných reflexech. V červnu 1920 požádal bolševickou vládu o povolení k emigraci, jeho žádost podpořil švédský Červený kříž. Nová vláda nechtěla připustit odchod světově známého vědce a na přímý Leninův zásah byl v červnu 1921 vydán dekret, který ocenil Pavlovovy zásluhy a vytvořil mu podmínky pro další vědecký výzkum. Od roku 1925 až do konce svého života vedl Pavlov nově vybudovaný Fyziologický ústav Akademie věd SSSR v Koltuši. Práci přijal pod podmínkou, že bude v místě postaven nový kostel. Nadále však veřejně kritizoval bolševickou vládu a stal se národním symbolem politického odporu. Ve třicátých letech se jeho kritický postoj zmírnil, oceňoval snahu vlády rozvíjet vědu a podporovat jeho ústav. Své negativní názory na revoluci, bolševické metody vládnutí a jejich mocenské ambice však nezměnil. Komunistický režim prezentoval Pavlova po jeho smrti jako vzor sovětské vědy a jeho politické názory zamlčoval. Teprve v devadesátých letech 20. století se začaly objevovat nové stránky Pavlovovy osobnosti.
Dne 27. února 1936 zemřel v Leningradě na bronchopneumonii, což je zánět v důsledku vniknutí bakterií do plic. Sovětská vláda mu uspořádala státní pohřeb. Jeho hrob je na Volkovském hřbitově, v části zvané Literární mosty.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
I. P. Pavlov na www.zdrav.cz Lukavec, Jan: Pavlov. Jednoduché, vyzkoušené a funguje to na všechny (I. P. Pavlov v krásné literatuře)
Kategorie:Absolventi Petrohradské státní univerzity Kategorie:Narození v roce 1849 Kategorie:Úmrtí v roce 1936 Kategorie:Narození v Rjazani Kategorie:Úmrtí v Petrohradu Kategorie:Ruští psychologové Kategorie:Ruští lékaři Kategorie:Ruští biologové Kategorie:Ruští fyziologové Kategorie:Ruští etologové Kategorie:Sovětští lékaři Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství Kategorie:Členové Francouzské akademie věd Kategorie:Členové Národní akademie věd USA Kategorie:Muži Kategorie:Ruští nositelé Nobelovy ceny Kategorie:Držitelé Copleyho medaile Kategorie:Sovětští biologové Kategorie:Sovětští fyziologové Kategorie:Pohřbení na Litěratorskich mostkach Kategorie:Narození 26. září Kategorie:Úmrtí 27. února Kategorie:Hypnoterapeuti