Ludvík Vaculík (23. července 1926 Brumov – 6. června 2015 Dobřichovice) byl český prozaik, fejetonista, publicista, disident, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice. Byl moravský patriot. Ve své tvorbě občas používal rodné valašské nářečí. Životopis Narodil se v Brumově (dnes část města Brumov-Bylnice) jako syn tesaře. V letech 1941–1943 absolvoval dvouletý pracovní kurz firmy Baťa ve Zlíně, kde pak také až do roku 1946 pracoval (byl Baťovým „mladým mužem“). V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval v oboru politicko-novinářském na Vysoké škole politické a sociální. Pracoval jako vychovatel, v letech 1948–1950 na učňovském internátu v Benešově nad Ploučnicí, poté v letech 1950–1951 na internátu ČKD v Praze. V letech 1945 až 1967 byl členem KSČ, odkud byl před začátkem Pražského jara pro kritiku režimu vyloučen. V roce 1951 na vojně vystoupil z katolické církve, do níž se v 90. letech na základě pokání, které učinil před knězem Tomášem Halíkem, opět vrátil.Máš před sebou všechny mé cesty: sborník k 60. narozeninám Tomáše Halíka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 431 s. ISBN 978-80-7106-959-1. S. 381-382.
Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce nakladatelského redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, kde působil do roku 1957, později v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. Po celá 60. léta upoutával pozornost svou sociálně kritickou publicistikou. V roce 1964 obdržel státní vyznamenání Za vynikající práci. Roku 1965 nastoupil do redakce Literárních novin (po zákazu v roce 1967 přejmenovány na Literární listy, ještě později na Listy), nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. To již měl za sebou i prozaické začátky, jako například knižní reportáž Na farmě mládeže (1958) a román Rušný dům (1963).
Dnes se však za jeho skutečný vstup do literatury považuje až nonkonformní román Sekyra, který námětově čerpá z osudů Vaculíkova otce. Román vyšel dva roky před sovětskou okupací a setkal se s mimořádně vstřícnou odezvou soudobé literární kritiky. Po roce 1969 bylo Vaculíkovi zakázáno v Československu publikovat. Román Sekyra vyšel v překladech v zahraničních vydavatelstvích (mezi jinými v nakladatelství Harper & Row mezi 1973 a 1974), o jeho vydání mj. informoval i deník The New York Times, který námět románu popsal jako "oběti přinášené ve jménu politických ideálů".
V roce 1970 dokončil groteskní román Morčata, který však v tehdejším Československu nemohl vyjít. Autor jej následně vydal v překladech do několika jazyků a v roce 1972 jím zahájil produkci samizdatového nakladatelství Edice Petlice. Jeho vrcholným dílem z této doby je Český snář.
I po své smrti zůstává uznávaným autorem celé řady fejetonů, které po r. 1989 opět legálně vycházely v deníku Lidové noviny a v nichž po svém navázal na českou fejetonistickou tradici a žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější.
Jeho manželkou byla Marie Vaculíková (známá jako Madla), se kterou se oženil v roce 1949 a se kterou měl tři syny: nejstarší Martin žije dlouhodobě ve Francii, prostřední Ondřej je publicistou a nejmladším je Jan.Ondřej Vaculík S dlouholetou partnerkou spisovatelkou Lenkou Procházkovou měl následně dceru Cecílii Jílkovou a syna Josefa. Cecílie Jílková začínala psaním fejetonů do Lidových novin pod jménem svého otce Ludvíka Vaculíka. Na konci textů byla vždy poznámka od Vaculíka, že text napsala jeho dcera. Později již publikovala v Lidových novinách pod vlastním jménem. Vnukem Ludvíka Vaculíka je motoristický novinář Martin Vaculík.
Ludvík Vaculík zemřel 6. června 2015, pohřeb se konal v kostele sv. Václava v rodném Brumově 13. června 2015, zádušní mše se konala následujícího dne – 14. června 2015 v kostele Nejsv. Salvátora v Praze.
Účast na Pražském jaru a disent Byl jedním z hlavních aktérů Pražského jara a ve svém projevu na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 mj. prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou – jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas“ a k tomu navíc dodal, že „lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, oporu vládnoucí moci, které by je podle litery měly chránit“. Navrhl iniciovat změny socialistické Ústavy, z oficiálního stanoviska Svazu "vyškrtnout všecko, z čeho čiší poddanská duše", plně rehabilitovat všechny občany poškozené režimem a další. Ve svém projevu také sdělil viz níže.
Během projevu se stranická delegace KSČ zvedla a opustila sál. Po projevu následoval dlouhý potlesk. Text projevu během několika dní začal kolovat ve stovkách opisů mezi nadšenými čtenáři. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat – svaz Vaculíka posléze vyloučil a bylo s ním zahájeno disciplinární řízení. K tomuto řízení se Vaculík nedostavil a pouze poslal svou stranickou legitimaci KSČ. Spolu s Vaculíkem byli ze strany vyloučeni i spisovatelé Ivan Klíma a Antonín J. Liehm. Spisovatel Pavel Kohout dostal důtku a napomenutí. Spisovatel Jan Procházka byl sesazen z funkce v ÚV KSČ. S Milanem Kunderou bylo doporučeno zahájit také disciplinární řízení. V zápisu z předsednictva bylo vyloučení Vaculíka ze strany odůvodněno viz níže.
Součástí dokumentace k disciplinárnímu řízení byl také Vaculíkův posudek, v němž je uvedeno, že je Vaculík "svérázný a hloubavý typ člověka, značně kritický, otevřený, s výraznými prvky individualismu." Dále posudek cituje prohlášení, které Vaculík v r. 1945 uvedl v přihlášce do strany: "Podepsal jsem, že souhlasím se zásadami komunismu, ovšem jak těmto zásadám rozumím. Není vyloučeno, že jim někdy budu rozumět lépe nebo jinak... Nenávidím agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoliv druhu. Nadevšechno je mi svoboda a pokud nebude ohrožovat svobodu jiných, nevzdám se jí nikde a nikdy."
Dva tisíce slov Vaculík vytvořil na žádost několika předních vědců také manifest Dva tisíce slov, který po schválení jakožto „taktické a neprovokativní“ bez jakýchkoli okolků uveřejnily Literární listy a které způsobily poprask až v nejvyšších patrech československé politiky i v zahraničí. Dle listu The New York Times se od r. 1968 stal Vaculík "literárním psancem".
Reakcí na Pražské jaro byla invaze vojsk Varšavské smlouvy a okupace Československa. Politické čistky, které následovaly po invazi, vytvořily v Československu něco, co Heinrich Böll, nositel Nobelovy ceny, nazval "kulturním hřbitovem". Tuto ponurou náladu zachycuje Vaculíkův román Morčata z roku 1970 o bankovním úředníkovi, který je tak posedlý pasivním chováním domácích hlodavců své rodiny, že je mučí. Aktéři Pražského jara byli pronásledováni režimem a byly připravovány politické procesy. Po dezinformační kampani StB pod jménem Svědectví od Seiny se Vaculík zastal oběti této propagandy a svého současníka, spisovatele Jana Procházky v otevřeném dopise generálnímu prokurátorovi a označil materiál šířený Československou televizí, Československým rozhlasem, deníkem Rudé právo a dalšími novinami za střihovou montáž. Následně byl jednou z 500 osob, které se dostavily na pohřeb Jana Procházky, který ostře sledovala StB a mnoho umělců se na něj tedy neodvážilo přijít. Ludvík Vaculík byl jedním z mužů, kteří na pohřbu nesli Procházkovu rakev. Pohřbu se také zúčastnil např. kameraman Stanislav Milota (Spalovač mrtvol), jehož kariéru to výrazně poznamenalo.
Charta 77 a Edice Petlice Kromě napsání manifestu Dva tisíce slov stál Vaculík i u vzniku prohlášení Charty 77, ale její spoluautorství u výslechu StB popřel. V rozhovoru pro The New York Times se o své roli v Chartě 77 nechtěl bavit. Autor článku pro americký deník uvedl na téma autorství Charty 77 o Vaculíkovi viz níže.
Vaculík také založil samizdatové vydavatelství Edice Petlice, jehož se stal hlavním garantem. Vedle vlastních děl zde ve formě strojopisů vydával například díla spisovatelů Ivana Klímy, Václava Havla, Karola Sidona, Pavla Kohouta, Edy Kriseové, Lenky Procházkové, filosofa Jana Patočky nebo básníků Jaroslava Seiferta, Josefa Hiršala, Jiřiny Haukové nebo Karla Šiktance. Prózy Bohumila Hrabala v edici vycházely bez autocenzurních zásahů, ke kterým byl dotlačen v případě jejich oficiálního vydání. Edice Petlice příležitostně vydávala i texty pro mládež, cestopisy Jiřího Hanzelky s Miroslavem Zikmundem a Jana Štolby, případně reportáže a fejetony. V tomto období se Vaculík seznámil s dcerou zemřelého spisovatele Jana Procházky Lenkou Procházkovou, která byla kvůli svému otci zakázanou autorkou a v Edici Petlice následně vydala několik svých knih. Vaculík a Procházková se stali partnery a žili spolu dvanáct let. Měli spolu dvě děti: Cecílii Jílkovou (za svobodna Vaculíkovou) a Josefa Vaculíka. Edice Petlice zanikla po sametové revoluci v roce 1990.
Státní bezpečnost proti Vaculíkovi uspořádala dehonestační kampaň poté, co jeho soukromé intimní černobílé fotografie, zabavené při domovní prohlídce, použila během výslechu jako prostředek vydírání při nucení ke spolupráci. Když Vaculík spolupráci odmítl, byly fotografie zveřejněny v Československé televizi a časopisu Ahoj. Následující citát pochází z února 1977.
Neliterární tvorba náhled|Ludvík Vaculík v roce svých 80. narozenin (2006) při přípravě výstavy fotografií v Muzeu umění BenešovLudvík Vaculík se také průběžně věnoval fotografické tvorbě. Fotil na barevný i černobílý film, nejčastěji portréty, krajinu, akty, reportážní fotografie z disidentských akcí a svou rodinu. Některé jeho knihy jsou fotografiemi ilustrovány.
Vaculík také sbíral a zpíval lidové písně, jako zpěvák vystupoval na Mezinárodním folklórním festivalu Strážnice, v Českém rozhlase a vydal několik hudebních nosičů. Texty písní někdy doplňoval o nové sloky či nahrazoval satirickými texty kritizujícími politickou situaci (Polepšené pěsničky). Ke zpěvu vedl také svou dceru Cecílii, zatímco syna Josefa vedl ke hře na klavír.
Polistopadové názory Vaculíkovy polistopadové názory a jejich vývoj nejlépe dokumentují fejetony, které v letech 1989–2015 vycházely každý týden v Lidových novinách a jejichž počet přesáhl 1200. Jedním z typických rysů je jejich polemický tón a záliba v kontroverzních tématech a v hledání neotřelého pohledu. Sám se bránil tomu, aby byl brán za slovo, poukazem na to, že na důležité věci má dva nebo tři názory „podle nálady, zdravotního stavu, podle souvislosti či poslední zkušenosti“.
V roce 1999 podepsal v Lidových novinách publikované monarchistické prohlášení Nepraktická výzva na prahu nového milénia hlásající "přesvědčení, že svobodná společnost – ke které se hlásíme – není založena na počítání peněz či volebních hlasů, ale je podstaty duchovní, etické". Mezi dalšími signatáři byli např. Jáchym Topol, Viktor Stoilov, Ivan Wernisch nebo Ivan Martin Jirous. Autorem byl spisovatel Petr Placák.
V roce 2004 hlasoval proti vstupu ČR do EU a své důvody popsal v článku pro britský deník The Guardian. V článku se vyjádřil, že hlasoval proti z důvodů estetických a z opatrnosti. Poznamenal, že absurdní relevantnost ke vstupu ČR do EU má memorandum ze srpna 1940, které adresovali Adolfu Hitlerovi říšský protektor Čech a Moravy von Neurath a jeho tajemník K.H. Frank. Byl to dle Vaculíka v mnoha ohledech konkrétní návrh na likvidaci Čechů v "německém prostoru" Čech a Moravy. Dále se vyjádřil viz níže.
Osobní život V roce 2024 vydala Vaculíkova dcera Cecílie Jílková autobiografickou knihu Otec Bůh a matka Láska, v níž svého otce vylíčila jako domácího tyrana. Traumata z dětství Jílkovou podle jejích slov přivedla ke konzumaci těžkých drog.
Ocenění