Umberto Eco (, 5. ledna 1932 Alessandria – 19. února 2016 Milán) byl italský sémiolog, medievista, estetik, filozof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny 60. let 20. století. Během své akademické kariéry napsal řadu esejů o sémiotice, středověké estetice, lingvistice a filozofii. Roku 1971, kdy se stal profesorem, byl jedním z inspirátorů prvního kurzu nového sémiologického oboru sdružujícího studium umění, hudby a zábavy, který se vyučuje na Boloňské univerzitě. V osmdesátých letech propagoval na téže univerzitě zřízení studijního programu „Komunikační vědy“. V roce 1988 založil Katedru komunikace na Univerzitě v San Marinu a Mezinárodní centrum pro sémiotická a kognitivní studia, od roku 2008 byl emeritním profesorem a prezidentem Scuola Superiore di Studi Umanistici při univerzitě v Boloni. Členem italské akademie věd v oboru etiky, historie a filozofie se stal v roce 2010.
V souvislosti se svou akademickou specializací se Eco zapojil do činnosti volného avantgardního uskupení Gruppo 63 (Skupina 63), jež sdružovalo spisovatele, básníky, kritiky a teoretiky, kteří se chtěli kriticky vyrovnat s italským neorealismem padesátých let. Zapojen do těchto literárních diskusí, v nichž chtěl svou pozici učinit co nejvíce srozumitelnou, začal v šedesátých letech publikovat své prozaické experimenty a parodie. Poté, co ve svém spise Opera aperta (Otevřené dílo) definoval svůj ideál literárního textu přístupného co nejširšímu spektru čtenářů, napsal svůj nejslavnější román Jméno růže. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 40 jazyků a na celém světě se jí prodalo přes 50 milionů výtisků. Dočkala se také filmové a seriálové adaptace. Následovaly romány: Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany, Pražský hřbitov a Nulté číslo, které již přes dobrou prodejnost takovéhoto úspěchu nedosáhly.
Eco přednášel na univerzitách v Itálii, Velké Británii, Francii, USA, Kanadě, Argentině a Brazílii. Byly mu uděleny významné řády a četná ocenění, např. Řád zásluh o Italskou republiku, Italská medaile za zásluhy o kultury a umění, francouzský Řád umění a literatury, německý řád Pour le Mérite za zásluhy ve vědě a umění, španělská Cena knížete z Asturie, francouzský Řád čestné legie, Záslužný řád Spolkové republiky Německo a 41 čestných doktorátů.
Život
Dětství a mládí (1932–1950)
Umberto Eco se narodil 5. ledna 1932 jako syn trojnásobného válečného veterána Giulia Eca, účetního, a jeho ženy Giovanny Bisio, zvané Rita, v piemontské Alessandrii, městě, kde se vyrábějí klobouky „Borsalino“. Giovannin otec, povoláním krejčí, zemřel již roku 1918 na španělskou chřipku. Giuliův otec byl podle Ecových slov nalezenec, který dostal podle jezuitské tradice jméno: Ex Coelo Oblatus (darovaný nebem). Původním povoláním byl knihtiskař a po svém penzionování knihvazač, jenž jako otec třinácti dětí rodinu sotva držel nad vodou. Zároveň byl odkázán – ač byl (podle Eca) socialistou – na podporu jednoho katolického bratrstva. Guilio a Giovanna se naproti tomu snažili, aby Umbertovi a jeho v roce 1935 narozené sestře Emilii, zvané Emi, obstarali materiálně bezstarostné dětství. V roce Umbertova narození byl Benito Mussolini a jeho strana Partito nazionale fascista (PNF) na vrcholu své moci. Ecův pozdější intelektuální vývoj a jeho demokratická angažovanost je neodmyslitelně spjata s tím, že byl jako dítě do jisté míry fašismem indoktrinován. Docházka do salesiánské školy byla totiž spojena s nuceným členstvím v organizaci Opera nazionale Balilla (ONB), tj. „Národní mládežnické dílo“. Byl tedy tzv. Balillou, což byli uniformovaní chlapci ve věku 8 až 14 let, kteří se zdravili „římským pozdravem“ a zpívali fašisticko-patriotické písně. Tato ideologie se odrážela také v tehdejších dětských čítankách, jak Eco vzpomíná ve svém románu Tajemný plamen královny Loany, v němž tuto dětskou zkušenost literárně ztvárnil.
Určitou protiváhou těchto dobových vlivů bylo pro mladého Umberta poslouchání londýnského rozhlasu, četba knih z knihovny rodičů a rovněž jeho dětská a mladistvá religiozita. Ze zděděné dědovy knihovny ho nejvíce zaujaly knihy z 19. století, obzvláště Dumas s ilustracemi Maurice Leloira a „italský Karl May“ Emilio Salgari, dále mj. Balzac, Rabelais a Dostojevskij. Z roku 1942 pocházejí jeho první literární pokusy, např. jakýsi deník kouzelníka Pirimpimpina či rodinná kronika ve formě parodie na Dantovu Božskou komedií. Po makabrózním konci Mussoliniho vstoupil Umberto do kapucínského klubu mládeže, později během studia v Turíně pak do mezinárodní katolické organizace Gioventù Italiana di Azione Cattolica (GIAC), kde byl činný i jako publicista. V poválečných letech se po četbě Gramsciho začal postupně přiklánět k progresivnějším levicovým postojům, což doprovázel i jeho zájem o problémy dělníků a zemí třetího světa. Nicméně po maturitě na Liceo classico Giovanni Plana v rodné Alessandrii byl zprvu rozhodnut studovat katolickou teologii.NERLICH, Michael. Umberto Eco: die Biographie, kapitola Erweckung zum Lesen und religiöse Erziehung, s. 16–25.
Studium na Turínské univerzitě (1950–1954) upright 0.6|náhled|Tomáš Akvinský od Gentila da Fabriana (ca 1400) Třebaže se Eco na naléhání otce, který mu doporučoval studium „rozumnějších“ práv, nakonec rozhodl pro literaturu a filozofii na Turínské univerzitě, byl stále aktivní ve vedení studentského hnutí Azione Cattolica. Po získání stipendia se na univerzitě účastnil nekonečných diskusí mezi katolíky a komunisty a docházel na přednášky věnované klasické italské literatuře a v Itálii populární existencialistické filozofii. Program studia později popsal takto: „Naši profesoři se všichni domluvili, takže po čtyřech letech studia, od zkoušky ke zkoušce, jsme probrali téměř všechny klasiky filozofie, od Platóna až po Heideggera. V průběhu let se mohlo přihodit, že jste se kupříkladu minuli s Hegelem, ale zase jste museli nastudovat Spinozu, Locka a Kanta (a o všech napsat kritické studie), a když jste se procvičili na autorech takového kalibru, byli jste pak schopni sami číst i ty autory, se kterými jste se minuli.“ Tradičně vysokou úroveň měla např. výuka latiny, při níž, jak vzpomíná Eco, bylo od studentů vyžadováno překládat spatra celého Vergilia a celého Horatia. V samotném středu jeho fascinace katolickou vírou byl ovšem Tomáš Akvinský, a zvláště jeho pojem krásy, který nabízel bohaté interpretační možnosti, neboť o středověku se dlouho soudilo, že valný smysl pro krásu neměl. Aby se o tuto rekonstrukci mohl pokusit, musel se seznámit s nejrůznějšími hermeneutickými teoriemi i s moderními koncepty středověké estetiky, které braly v úvahu např. podobu tehdejšího oblečení, šperků, zbraní nebo architektury. Toto téma Eca tak zaujalo, že se rozhodl věnovat mu svou tesi di laurea, tedy italskou doktorskou práci, vedenou filozofem a estetikem Luigim Pareysonem. Po jedné názorové kontroverzi opustil Eco roku 1954 GIAC a nadále si již od katolické církve udržoval kritickou vzdálenost. Během studia se potom s katolicismem rozešel i v duchovní rovině, což později komentoval ironickou poznámkou: „Dá se říci, že mě Tomáš Akvinský zázračně uzdravil z víry.“ V roce 1956 svou rozšířenou doktorskou práci vydal pod titulem Il problema estetico in San Tommaso (Estetický problém u Tomáše Akvinského).NERLICH, Michael. Umberto Eco: die Biographie, kapitola Studium und Promotion an der Universität Turin, s. 26–36.
Mezi vědou, televizí, nakladatelskou prací a avantgardou (1954–1967) upright 0.6|náhled|Uta z Naumburgu v Naumburském dómu (13. století) V roce 1954 se Eco zúčastnil konkurzu pořádaného veřejnoprávní stanicí Radio audizione italiana (RAI), jehož cílem bylo nabrat specialisty pro první pravidelné televizní vysílání. Vítězové konkurzu byli později označováni jako „korzáři“, protože absolvovali speciální výcvik a podle záměrů manažera Filiberta Gualy měli program „omladit“. Tito mladí intelektuálové skutečně inovovali tehdejší televizní tvorbu a zasloužili se také o upevnění centrální role RAI v italském mediálním prostředí. Eco se zde detailně seznámil s vysílací technikou, mediálními strategiemi i novinářskou prací. Tuto zkušenost potom zúročil ve svém díle Opera aperta (Otevřené dílo), které je věnováno estetické výchově širokého publika a částečně také tzv. recepční estetice, která se zabývá „vnímatelem“ uměleckého díla, nikoli uměleckým dílem samým. Po roce 1958 byl nucen absolvovat vojenskou službu v Miláně, kde se roku 1959 seznámil s německou grafičkou Renate Ramge, pozdější docentkou v oboru komunikace a designu, která mu připomínala gotickou sochu Uty z Naumburgu. Roku 1961 se Eco v Turíně habilitoval jako soukromý docent v estetice. V roce 1962 se s Renate oženil, o rok později se narodil jejich první syn Stefano. V letech 1962–1964 Eco učil na Fakultě architektury Milánské univerzity a zároveň intenzivně studoval dílo Jamese Joyce a jeho poetiku, což vedlo k dalšímu prohlubování jeho vazeb na italskou literární avantgardu.NERLICH, Michael. Umberto Eco: die Biographie, kapitola Zwischen Wissenschaft, Fernsehen, Verlagsarbeit und Kunst, s. 37–49.
Reakce veškerého italského tisku na knihy Opera aperta (Otevřené dílo) a Apocalittici e integrati (Skeptikové a těšitelé) způsobily, že tyto texty získávaly status jakýchsi avantgardních manifestů. To Eca povzbudilo k tomu, aby se pod joyceovským pseudonymem „Dedalus“ zapojil do soudobého literárního života jako autor dílka Filosofi in libertà (Filozofové na svobodě), v němž se pokusil v klasických strofách ztvárnit komicky pojaté dějiny filozofie. Mnozí italští školáci po léta užívali tento text k přípravě na maturitu, což Eca neobyčejně těšilo. Zapojen do literárních diskusí, v nichž chtěl učinit svou pozici co nejvíce srozumitelnou, přispíval v šedesátých letech do avantgardních časopisů Il Menabò a Il Veri. Jedním z jeho příspěvků byla např. parodie na známou Lolitu od Vladimira Nabokova, jíž nazval Nonita, což znamená stařena či babička.NERLICH, Michael. Umberto Eco: die Biographie, kapitola Eco und die Avantgarde, s. 50–60.
Skupina 63 v konfrontaci se studentským hnutím (1968) upright 1.5|náhled|Druhý zleva: Umberto Eco, vedle něj Michel Foucault a Enzo Melandri během setkání v Miláně v roce 1968 (z osobního archivu Umberta Eca). Během šedesátých let se Eco zapojoval do činnosti volného avantgardního uskupení Gruppo 63 (Skupina 63), které vzniklo v roce 1963 v Palermu jako italská verze německé skupiny Gruppe 47. Toto společenství spisovatelů, básníků, kritiků a teoretiků se angažovalo za rozšíření obsahů i forem italské literatury padesátých let, kterou kritizovali jako příliš „elitářskou“. Ve svém manifestu I Novissimi se pak vypořádali s tehdy stále aktuálním neorealismem. Eco, který zde nalezl řadu blízkých přátel, nazval své vrstevníky „neptunskou generací“, jejímž úkolem má být postupná infiltrace nakladatelství, redakcí novin a časopisů, rádia, televize a akademického prostředí. Italské uskupení, které mj. zavrhovalo estetický kánon socrealismu, neusilovalo ani tak o změnu politického systému jako spíš o určité revoluční gesto či revoltu. Mezitím však v květnu 1968 došlo k bouřlivým událostem v Paříži, jež se vzhledem k dlouhodobým problémům ve školství odrazily v italském studentském hnutí. Skupina 63 se v malém měřítku k této vlně připojila, ale někteří členové byli stejně jako Eco, jenž byl od roku 1966 docentem vizuální komunikace na Fakultě architektury Univerzity ve Florencii, se studentskými aktivitami přímo konfrontováni.NERLICH, Michael. Umberto Eco: die Biographie, kapitola Lachen und rationales Engagement: Gruppe 63 und Mai 68, s. 61–79.