Gaius Marius (157 př. n. l. – 13. ledna 86 př. n. l.) byl římský vojevůdce a politik zvolený celkem sedmkrát konzulem. Žádný jiný Říman před ním tento úřad tolikrát nezastával. Do dějin římského státu se zapsal také zásadní reformou římského vojska, v níž bylo poprvé připuštěno verbování občanů nedisponujících pozemkovým vlastnictvím. Kromě toho rovněž reorganizoval uspořádání legie, jejíž základní jednotkou se stala kohorta namísto manipulů.

Život Počátky kariéry Marius se narodil v roce 157 př. n. l. ve městě Arpinum na jihu Latia. Tato obec byla dobyta Římany ve druhé polovině 4. století př. n. l. a jejím obyvatelům bylo poté uděleno římské občanství bez hlasovacího práva (civitas sine suffragio). Teprve v roce 188 př. n. l. obdrželi Arpinští plná občanská práva. Plútarchos tvrdí, že Mariův otec se živil prací vlastních rukou. Nicméně tato informace zřejmě není pravdivá, neboť Marius disponoval dobrými kontakty v Římě, taktéž kandidoval do funkce úředníka v Arpinu a oženil se s dívkou z místní nobility. Všechny tyto skutečnosti svědčí spíše o tom, že se narodil v nějaké významné jezdecké rodině. Jeho neřímský původ mu ale působil četné komplikace v pozdějších letech, kdy se zapojil do politického života v Římě, kde byl označován jako „nový člověk“ (homo novus). Existuje legenda, podle níž měl Marius v chlapeckém věku nalézt orlí hnízdo se sedmi vejci. Protože orel byl pokládán za posvátné zvíře Jova, nejvyššího římského boha, byla tato bezvýznamná událost později vykládána jako znamení resp. předzvěst jeho sedminásobného konzulátu. Už ve funkci konzula vydal Marius nařízení, v němž byl orel označen za oficiální symbol Senátu a lidu římského.

V roce 134 př. n. l. sloužil Marius ve vojsku válčícím u Numantie. Jeho vynikající výkony upoutaly pozornost Scipiona Africana mladšího. Zda dorazil k vojsku současně se Scipionem Africanem, případně sloužil v demoralizované armádě již před vojevůdcovým příchodem, nelze s jistotou určit. Zdá se však, že už v této počáteční fázi své vojenské kariéry projevil Marius ambici stát se politikem v samotném Římě. Záhy byl díky svému příkladnému plnění povinností a osobní statečnosti zvolen vojenským tribunem. O deset let později v roce 123 př. n. l. se Marius stal quaestorem poté, co se nejprve neúspěšně ucházel o magistraturu ve svém rodném městě. Jako homo novus musel Marius během své politické kariéry čelit řadě nesnází a utrpěl i mnoho skličujících nezdarů. K získání podpory využíval patrně starých rodinných kontaktů a styků, jež navázal v době vojenské služby. Mocným stoupencem Maria byl především Mariův patronus Quintus Caecilius Metellus. Ačkoli Metellové nebyli patricijského původu, náleželi k nejvlivnějším římským rodům. Projev přízně, kterým svého klienta v počátcích jeho kariéry zahrnuli, se jim měl však nakonec hrubě vymstít. V roce 119 př. n. l., tedy krátce po zavraždění druhého z bratrů Gracchů – Gaia, vykonával Marius úřad tribuna lidu. Své sympatie projevoval od počátku populárům a prosadil zákon zakazující kontrolu hlasovacích uren v průběhu voleb. Tím si ovšem vysloužil nepřátelství optimátů – patricijů a římského senátu, včetně svých ochránců Metellů, neboť právě římské elity zneužívaly záminky kontroly uren k manipulaci hlasování v lidových shromážděních (comitia).

Zbavený politické podpory Metellů se Marius dvakrát pokusil stát aedilem, avšak bez úspěchu. Jeho svéhlavost a hlavně jeho nevalný původ mu nadělaly mnoho nepřátel, Marius ale prokázal obdivuhodnou vytrvalost. V roce 116 př. n. l. byl konečně zvolen praetorem, záhy byl však obviněn z uplácení voličů. V následném soudním sporu přesto dosáhl osvobozujícího rozsudku. Rok nato byl Marius ve funkci propraetora vyslán do Lusitánie, kde podnikl řadu menších vojenských akcí a domohl se značného bohatství. Po dvou letech se Marius vrátil do Říma. Kandidaturu na konzulát, další a současně nejvyšší úřad v hierarchii římských magistratur, prozatím odložil. Zanedlouho však učinil závažné osobní rozhodnutí, když se v roce 110 př. n. l. oženil s Julií Caesaris (tetou Julia Caesara). Ta pocházela z caesarovské větve rodu Juliů – starobylé, třebaže nyní zchudlé a nevýznamné patricijské rodiny. Tehdy již velmi zámožný Marius proto Juliiny rodiče snadno přesvědčil, aby svolili k sňatku, kterým si Marius zajistil přístup do vyšších politických a společenských kruhů. Brzy po svatbě se narodil Mariův jediný syn Gaius Marius mladší.

Metellovým legátem, první konzulát náhled|upright=1.0|vlevo|„Marius mezi ruinami Kartága“ Přestože se zdálo, že Metellové a Marius se nadobro rozešli vzhledem k zákonům, jež Marius prosadil ve funkci tribuna, rozkol mezi nimi nebyl úplný. V roce 109 př. n. l. si Quintus Caecilius Metellus vybral Maria za svého legáta pro chystané tažení proti numidskému králi Jugurthovi. Legáti byli původně posíláni senátem jako vyslanci do cizích zemí, avšak v pozdějších dobách byli tito muži využíváni jako pomocníci magistrátů působících mimo Řím. Vojevůdci je proto ustavovali svými pobočníky a podřízenými a legáti tak byli jejich nejspolehlivějšími důstojníky. Metellus tudíž požádal senát, aby určil Maria legátem a povolil mu sloužit pod ním. V Sallustiově popisu Metellova tažení nejsou kromě Maria zmiňováni žádní jiní legáti, z čehož lze usuzovat, že Marius byl v roli Metellova prvního legáta a tedy jeho pravé ruky. Metellus tímto způsobem využíval Mariových bohatých vojenských zkušeností, zatímco Marius posiloval svoje politické konexe.

V Africe si Metellus nepočínal o mnoho úspěšněji než jeho předchůdci. Kromě několika menších vítězství (například v bitvě u Muthulu, kde Marius svým příchodem odvrátil Metellovu hrozící porážku), se situace nevyvíjela pro Římany nijak příznivě. V roce 108 př. n. l. se Marius cítil být dostatečně silný podstoupit volební zápas o konzulát a požádal proto Metella, aby jej propustil a umožnil mu odejít do Říma. Metellus na něho ale naléhal, aby věc znovu uvážil a doporučoval mu kandidovat spolu s jeho synem (tomu však bylo tehdy dvacet let, takže by mu trvalo zhruba dalších dvacet let, než by se mohl ucházet o konzulát). Po tomto setkání se Marius snažil zavděčit legionářům uvolněním tuhé disciplíny, současně přesvědčoval italské obchodníky, že by dokázal zajmout Jugurthu během několika málo dní a pouze s polovinou Metellovy armády. Touto cestou Marius působil na veřejné mínění v Římě, přičemž opakoval, že je schopen přivodit rychlý konec války na rozdíl od opatrného Metella, který se přidržoval strategie metodického podrobování Numidie. Metellus nakonec Mariovi vyhověl a povolil mu návrat do Itálie, neboť pochopil, že je kontraproduktivní mít podřízeného, který se staví proti vlastnímu veliteli.

Za okolností, kterým není příliš složité porozumět, byl Marius s velkou převahou hlasů zvolen římským lidem konzulem pro rok 107 př. n. l. Marius postavil svoji kampaň na kritice Metellovy neschopnosti přivést válku s Jugurthou k rychlému rozhodnutí. Spolu s opětovnými vojenskými debakly předchozích velitelů a se silným podezřením z úplatnosti římské aristokracie, nebylo nijak překvapivé, že neznámý avšak podle všeho počestný občan, který se s takovou námahou a navzdory nepřejícnosti aristokracie prodíral vzhůru jednotlivými úřady, byl vybrán jako alternativa k neobratným či zkorumpovaným zástupcům nobility. Senátoři se ale nesmířili se svojí prohrou. S poukazem na zákon lex Sempronia týkající se konzulárních provincií se senát pokusil zamezit Mariovi v převzetí velení v Africe a místo toho prodloužil Metellovo imperium jeho ustavením prokonzulem. Marius ale toto usnesení obešel postupem užitým v roce 131 př. n. l. V daném roce byla vedena debata o tom, komu by mělo být svěřeno vedení války proti Aristoníkovi v Asii. Jeden z tribunů lidu tehdy prosadil zákon umožňující volbu vojevůdce. Podobný zákon byl přijat také v roce 108 př. n. l., načež byl Marius lidovým shromážděním zvolen za velitele ve válce s Jugurthou. Metellus prý velmi trpěl, když se dozvěděl o tomto rozhodnutí a odmítl se setkat se svým nástupcem. Senátoři mu po návratu do Říma přiznali triumf a navíc mu udělili čestné agnomen Numidicus (dobyvatel Numidie).

Odvody

Invaze germánských kmenů Kimbrů a Teutonů do jižní Galie, ke které došlo právě v těchto letech, vázala velké množství římských legií. Římané proto čelili nedostatku lidských sil podobnému tomu, s nímž se obtížně vyrovnávali v době Hannibalova vpádu do Itálie za druhé punské války. Římané doposud rekrutovali pouze občany disponující pozemkovým vlastnictvím, kteří dokázali nést náklady na svoji výstroj a měli rovněž zájem na obraně státu, protože v případě porážky mohli nejvíce ztratit. V některých předchozích válkách se od této praxe občas upouštělo, ovšem vždy se tak dělo pouze na nezbytně nutnou dobu. Avšak od konce punských válek a podmanění Východu počet drobných majitelů půdy (v podstatě příslušníků římské střední třídy) dramatickým způsobem poklesl. Bohatí velkostatkáři z řad patricijů a jezdců skupovali malé farmy od krachujících zemědělců, kteří nedokázali čelit konkurenci masivně dovážených otroků z podrobených zemí. Nezaměstnaná a frustrovaná masa prostého lidu dopomohla ke vzestupu bratrům Gracchům, kteří prosazovali reformy v zájmu posílení středních vrstev. V době Mariova nástupu k moci však tento tradiční rezervoár lidských sil již naprosto vymizel.

Mariův plán, jak tento nedostatek odstranit, se ukázal být jednou z nejpřevratnějších reforem, jakou římská legie vůbec kdy podstoupila. Zatímco Gracchové se bezzemkům (capite censi) pokusili udělit půdu, Marius se uchýlil k bezprecedentnímu kroku, když jim poskytl stálé placené zaměstnaní v podobě služby v jeho zcela profesionální armádě. Kromě toho jim Marius zaručil možnost obohatit se o válečnou kořist a rovněž jim přislíbil příděl půdy po propuštění z vojska. Jelikož se chudým občanům nenaskýtala jiná možnost, jak zlepšit své společenské postavení, dychtivě se chopili šance, kterou jim Marius nabídl, a vstoupili do jeho nového vojska. Vojáci měli ovšem velmi silný osobní zájem podporovat svého velitele třeba i proti vůli římského senátu, neboť především na jejich generálovi záviselo, zda po skončení služby obdrží přislíbenou půdu. Mariem vytvořené žoldnéřské vojsko se stalo efektivní vojenskou silou, leč zcela loajální vůči svému veliteli, nikoli vůči římskému státu. Marius tedy upevnil sílu římské armády, zároveň však poskytl ambiciózním jedincům nástroj, s kterým v budoucnu snadno povalí římskou republiku a nastolí samovládu. Reforma kladla důraz na profesionalismus, čímž měl být vyvážen úpadek vojenského ducha a občanské zodpovědnosti vůči státu. Svojí základní taktickou jednotkou učinil Marius kohortu, přičemž manipul zůstal pouze organizační složkou v rámci kohorty. Každá kohorta čítala zhruba 500 vojáků, elitní první kohorta, jež opatrovala stříbrného orla, posvátný symbol legie, byla tvořena především z veteránů. Aby se zvýšila pohyblivost a pochodová rychlost vojska, museli si legionáři od nynějška sami nést proviant a veškerá zavazadla, což jim vyneslo přezdívku „Mariovi mezci“ (muli Mariani). Marius rovněž sjednotil výzbroj a výstroj legionářů, jež byla navíc pořizována na státní útraty.

Válka v Numidii