Mount Everest (, Sagarmátha; , Džomolangma, šerpsky: ཇ་མོ་གླང་མ Čhamolangma) je nejvýše položený bod na Zemi nad hladinou moře. Nachází se v Mahálangurském Himálaji a přes její vrchol vede čínsko-nepálská hranice. Její nadmořská výška (výška sněhu) 8 848,86 m byla naposledy stanovena v roce 2020 čínskými i nepálskými úřady. Mount Everest vznikl spolu s Himálajem kolizí indické a eurasijské kontinentální desky. Hora je pojmenována po britském geodetovi George Everestovi.
Mount Everest leží v Mahálangurském Himálaji v nepálském regionu Khumbu na hranici s Čínou (s Tibetskou autonomní oblastí; západní a jihovýchodní vrchol tvoří hranici). Na nepálské straně je součástí národního parku Sagarmatha, který je zařazen do seznamu světového dědictví UNESCO. Na tibetské straně se nachází Národní přírodní rezervace Čumulangma, která je zařazena na stejný seznam.
Edmund Hillary a Tenzing Norgay uskutečnili 29. května 1953 prvovýstup na horu. Mount Everest přitahuje mnoho horolezců, včetně zkušených turistů. Na vrchol vedou dvě hlavní horolezecké trasy, jedna z nich z jihovýchodu z Nepálu (známá jako „standardní cesta“) a druhá ze severu z Tibetu. Výstup standardní trasou z Nepálu není technicky příliš obtížný, nebezpečím však může být výšková nemoc, počasí a vítr, ale také laviny a ledopád Khumbu. K listopadu 2022 zemřelo na Mount Everestu 310 lidí; více než 200 těl zůstalo na hoře a nebylo odstraněno kvůli nebezpečným podmínkám.
Zatímco v zpočátku byl Mount Everest cílem zkušených horolezců, od druhé poloviny 90. let 20. století převažují komerční expedice, hora je tak jedním z cílů masového turismu, někdy je zmiňována i jako příklad nadměrného turismu (overtourismu). V roce 2023 se o zdolání vrcholu pokusilo přes 1 200 osob. Vrcholu dosáhlo 600 lidí, asi 250 turistů a 350 Šerpů. V základním táboře v sezóně pracuje asi 1 500 lidí. Turistika je přínosná pro místní ekonomiku, je však velkou zátěží pro přírodu. Problémem jsou zejména hromadící se odpadky.
Název V Nepálu je hora od roku 1956 nazývána Sagarmátha (सगरमाथा, volně: „Tvář nebes“ či „Hlava v nebi“). Tibetský (tedy i šerpský) název zní Džomolangma/Čhomolangma (ཇོ་མོ་གླང་མ, wylie Jo mo glang ma, čínským přepisem Qomolangma, což je jméno bohyně - zhruba: „Matka světa“). Z tibetského názvu vzniklo i čínské Ču-mu-lang-ma feng (珠穆朗瑪峰, pchin-jin: Zhūmùlǎngmǎ fēng). Českým standardizovaným exonymem je Everest.
V Česku i jinde ve světě zdomácnělo jméno Everest, které hoře dal Brit Andrew Scott Waugh (hlavní zeměměřič pro Indii). George Everest byl předchůdcem sira Andrewa Scotta Waugha. Publikace britského rozhlasu BBC Pronouncing Dictionary of British Names, Oxford University Press uvádí pro angličtinu dva způsoby výslovnosti [everest] a [everist], správná výslovnost v angličtině je tedy [maunt everest], případně méně často [maunt everist].
Čínský deník People's Daily publikoval roku 2002 článek, v němž se ohrazuje proti přetrvávajícímu používání anglického názvu v západním světě. Autor doporučuje používání tibetského jména hory.english.people.com.cn
Měření hory vlevo|náhled|Mount Everest (vlevo) a Nuptse (vpravo), pohled z Kala PataruUdávaná výška 8848,86 m n. m. je oficiálně uznaná Nepálem a Čínou. Everest stále roste díky pohybům tektonických desek, předpokládaný růst je 3 až 5 mm do výšky a 27 mm k severovýchodu za rok.
Radhanath Sikdar, indický matematik a zeměměřič z Bengálska, byl v roce 1852 prvním, kdo určil Everest jako nejvyšší horu světa pomocí trigonometrických výpočtů na základě měření teodolitem z 240 km vzdálené Indie. Před průzkumným měřením byl vrchol zeměměřiči nazýván jménem Peak XV.
V padesátých letech 20. století indičtí zeměměřiči učinili přesnější měření, které se přiblížilo dnešním měřením a výpočtům výšky Everestu: 8848 m.
Mount Everest v roce 1999 přeměřili pomocí technologie GPS Američané sponzorování institucí National Geographic Society. Naměřili výšku 8850 m s přesností ± 2 m.
Podle čínských měření z května 2005 byla výška hory 8844 metrů, což bylo o celé 4 metry méně, než se do té doby běžně uvádělo.
V dubnu 2015 Nepál postihlo zemětřesení o síle 7,8 stupně a vyvstaly debaty, zda se nezměnila i výška hory. V roce 2019 horu přeměřila nepálská expedice a o rok později i čínská. Podle společného prohlášení je Mount Everest o 86 cm vyšší, než se dosud předpokládalo, tedy 8848,86 m n. m.
Everest je horou, jejíž vrcholek je nejvýše nad mořskou hladinou. Za nejvyšší horu světa by mohla být pokládána také Mauna Kea na Havaji, která je nejvyšší horou od své základny, ukryté pod mořskou hladinou na oceánském dně. Mauna Kea takto přesahuje 10 km, ale nad moře ční pouhými 4205 metry. Druhou horou, jež by mohla být nejvyšší, je Chimborazo v Ekvádoru. Vrchol Chimboraza je od středu Země o 2168 metrů dále než Everest. Tímto způsobem Chimborazo měří 6384,4 km a Everest pouze 6382,3 km. Příčinou rozdílu je zemská rotace, která deformuje tvar Země i mořské hladiny, od níž se výška standardně měří. Přitom podle nadmořské výšky není Chimborazo se svými 6310 metry nad mořem ani nejvyšší horou And.
Pro ilustraci lze uvést, že nejhlubší místo oceánského dna prohlubeň Challenger v Marianském příkopu je hlouběji pod mořskou hladinou než je Everest nad ní.
Historie výstupů náhled|Mount Everest, pohled od Rombok Gompa náhled|Edmund Hillary a Tenzing Norgay jako první stanuli na EverestuMount Everest má dlouhou historii pokusů o překonání, kterým dlouho odolával. V kontextu s dnešními komerčními výpravami, kdy na něj lezou i děti a důchodci, to může působit divně, nicméně je třeba si uvědomit, že dnešní návštěvníci mají oproti těm z první poloviny 20. století obrovské výhody: vyzkoušené cesty, pevně instalovaná lana a žebříky, lepší vybavení a mnohem důvěryhodnější předpovědi počasí. I tak ale Everest zůstává nebezpečnou horou i pro klasické a maximálně jištěné výpravy na vrchol.
První pokusy V roce 1921 se uskutečnila průzkumná expedice pod vedením George Malloryho, která si kladla za cíl zejména vylepšit geografické znalosti o oblasti, na výstup na vrchol nebyla dostatečně vybavena. Tato expedice vystoupila na severní sedlo v nadmořské výšce 7060 metrů, výše však již nepokračovala a vrátila se.
V roce 1922 se pak uskutečnila velká britská expedice pod vedením Charlese Granvilla Bruce. Expedice čítala 13 britských horolezců (včetně George Malloryho) a více než 160 nepálských a tibetských nosičů. Členem expedice byl také britský horolezec a chemik George Finch, který zde zkoušel výhody využití kyslíku z přenosných kyslíkových bomb. První pokus (bez použití kyslíku) uskutečnil Mallory, tři další horolezci a devět nosičů. Při tomto pokusu Mallory a dva horolezci poprvé v historii překročili hranici nadmořské výšky 8000 metrů, když dosáhli výšky 8225 metrů. Druhého pokusu, tentokrát již s podporou kyslíku, se kromě nosičů účastnili Bruce, Finch a Gurkha Tejbir. Bruce a Finch dosáhli výšky 8326 m. Třetího pokusu se účastnili Mallory (tentokrát již s kyslíkem), Finch, tři další britští horolezci a 16 nosičů. Při výstupu však strhli lavinu, ve které zahynulo 7 nosičů. Dále již nepokračovali a celá expedice tím skončila.
Další velká expedice se uskutečnila o dva roky později. Účastnilo se jí 13 Britů (pod vedením Bruce a za účasti Malloryho) a asi 150 nosičů. Během stavby základních táborů zahynuli dva nosiči na omrzliny. První pokus o výstup byl neúspěšný, při druhém pokusu bylo dosaženo výšky 8573 metrů. Na třetí pokus vyrazili Mallory a Andrew Irvine, zpět se však nevrátili. Jaké výšky dosáhli, není známo. Geolog výpravy Noel Odell, který jako jediný horolezce doprovázel do nejvyššího tábora, je údajně viděl stoupat od druhého výšvihu (second step), který je, jak bylo později zjištěno, ve výšce 8605 metrů. Při expedici v roce 1933 byl nalezen Irvinův cepín pod prvním výšvihem (first step) v nadmořské výšce 8560 metrů, v roce 1999 pak Malloryho tělo v 8155 metrech. S vysokou pravděpodobností lze říci, že v době nehody oba horolezci již slaňovali zpět do nejvyššího základního tábora. Tělo Irvina ani fotoaparát, který měli s sebou, a který by mohl mnohé objasnit, však nikdy nalezeny nebyly. Podle některých teorií oba horolezci dosáhli vrcholu, mezi zkušenými horolezci však tato varianta příliš příznivců nemá.např. Reinhold Messner: Mount Everest. Výpravy na hranice možností, Praha 2003, ; str. 47
Také v následujících letech se uskutečnily další expedice s pokusy o výstup, žádný však nedosáhl ani nadmořské výšky druhého pokusu z britské expedice v roce 1924. V roce 1950 povolil Nepál vstup cizinců na své území, což otevíralo další možnosti (do této doby se šlo vždy přes Tibet, k průchodu zemí však bylo zapotřebí povolení od tibetské vlády). V roce 1952 se tak uskutečnila úspěšná švýcarská expedice. Jejím cílem nebyl výstup na vrchol, ale průzkum trasy výstupu z Nepálu. Nejvýše vystoupili Raymond Lambert a Šerpa Tenzing Norgay, kteří dosáhli nadmořské výšky 8595 metrů, což byl nový výškový rekord (s výhradou neznámé výšky dosažené Mallorym). Norgay získal zkušenosti, které již o rok později zúročil.
Prvovýstup Jako první stanul na vrcholu Mount Everestu 29. května 1953 Novozélanďan Edmund Hillary a nepálský Šerpa Tenzing Norgay.
První žena na vrcholu První ženou na Everestu byla Japonka Džunko Tabeiová dne 16. května 1975 po výstupu klasickou jižní cestou. Jen o 11 dní později ji následovala Tibeťanka Phantog po výstupu severní cestou s čínskou expedicí. Třetí ženou a první Evropankou na Everestu se stala asi nejúspěšnější himálajská horolezkyně – Polka Wanda Rutkiewiczová v roce 1978 (jižní cestou).
Zimní výstup První výstup v zimě dokončila 17. února 1980 JV hřebenem polská expedice vedená Andrejem Zawadou. Na vrchol vystoupili Leszek Cichy a Krzysztof Wielicki. Polští horolezci byli v zimním lezení v Himálaji průkopníky. Během výstupu na Everest čelili mrazům kolem −40 °C a prudkým vichřicím.
Výstup bez použití kyslíku První výstup bez použití kyslíku na Mount Everest úspěšně zakončili 8. května 1978 Reinhold Messner a Peter Habeler. Messner pak v roce 1980 předvedl první kompletní sólovýstup, samozřejmě opět bez kyslíku. Použití kyslíku devalvuje podaný výkon, podle Messnera odpovídá výstup na Everest s kyslíkem výstupu do výšky 6400 metrů bez kyslíku. Horolezci stoupající s kyslíkem jsou v případě vypotřebování lahve ve velkém nebezpečí, neboť nejsou aklimatizování na skutečnou výšku, ve které se nacházejí. Takováto událost končí zpravidla tragicky.Bez kyslíku na Everestu Z celkového počtu evidovaných výstupů na Everest je výstupů bez kyslíku jen něco přes dvě procenta.
Československé a české výstupy V roce 1980 se na vrchol Everestu a Lhoce pokusila vystoupit mezinárodní expedice, jejímž členem byl i český horolezec Jiří Novák. Žádnému z členů se však na vrchol dostat nepodařilo.
V roce 1984 se na vrchol vydala první československá expedice, kterou vedl František Kele. Z ní na vrchol vystoupili slovenští horolezci Zoltán Demján a Jozef Psotka, společně s nimi i Šerpa Ang Rita (varianta Polské cesty na JZ pilíři, bez použití kyslíku). Jozef Psotka však při sestupu z Jižního sedla zahynul.
V roce 1987 se na vrchol vydala další československá expedice, vrchol se pokusila zdolat přes jihozápadní stěnu. Nebyla však úspěšná.
V roce 1988 se na vrchol pokusila vystoupit mezinárodní expedice, jejímž členem byl i český horolezec Josef Rakoncaj. Nebyla však úspěšná. Ve stejném roce se na vrchol vydala i další československá expedice, když na vrchol se podařilo vystoupil pouze slovenský horolezec Jozef Just. Při sestupu zahynuli čtyři členové expedice, včetně samotného Justa.
Jako první český horolezec stanul na vrcholu v roce 1991 Leopold Sulovský, společně s Italem Battistou Bonalim. Na vrchol vystoupili bez kyslíku a částečně novou trasou přes severní stěnu. Tento výstup bývá považován za nejhodnotnější.
Jako součást mezinárodních expedic se na vrchol pokusili vystoupit v roce 1991 a 1992 československá horolezkyně Dina Štěrbová, v roce 1994 pak opět Josef Rakoncaj. Úspěšní však nebyli.