Invaze do Polska (1939)

Invaze do Polska (též zářijová kampaň nebo zářijové tažení; [pólenfeldcug], Fall Weiß [fal vajs], či Wojna obronna 1939 roku) byl útok nacistického Německa, Slovenské republiky a Sovětského svazu na druhou polskou republiku, který zahájil druhou světovou válku v Evropě.

Německo napadlo Polsko 1. září 1939, týden po podpisu Paktu Molotov–Ribbentrop mezi Německem a Sovětským svazem a den poté, co pakt schválil Nejvyšší sovět Sovětského svazu.Collier, Martin, and Pedley, Philip Germany 1919–45 (2000) p. 146 SSSR napadl Polsko 17. září. Kampaň skončila 6. října; Nacistické Německo, Slovenský stát a Sovětský svaz během ní společně v jediném měsíci zlikvidovaly Polsko, které bylo rozděleno a anektováno v souladu s Německo-sovětskou smlouvou o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie. Západní spojenci, kteří v reakci na německou agresi vyhlásili Německu válku, nebyli ochotni ani schopni Polsku významněji pomoci a nedokázali ani využít faktu, že většina německých jednotek byla soustředěna v Polsku a na polských hranicích. Výsledkem bylo rozdělení polského území mezi Německo, Sovětský svaz, Litvu a Slovenský stát.

Německé síly napadly Polsko ze severu, jihu a západu ráno po incidentu v Gliwicích. Slovenské síly postupovaly po boku německých ze severu Slovenska. Jak Wehrmacht postupoval, také polské síly ustupovaly ze svých předních operačních základen poblíž německo-polské hranice k pevnějším obranným liniím na východě. Po polské porážce v polovině září po bitvě na Bzuře získali Němci nespornou výhodu. Polské síly se poté stáhly na jihovýchod, kde se připravovaly na dlouhou obranu rumunského předmostí a očekávaly podporu od Francie a Spojeného království. Tyto dvě země uzavřely smlouvy s Polskem a 3. září vyhlásily Německu válku; nakonec byla jejich podpora Polsku velmi omezená, nicméně Francie zaútočila na malou část Německa během saarské ofenzívy.

Dne 17. září zaútočila sovětská Rudá armáda na východní Polsko, území za Curzonovou linií, které podle tajného protokolu Paktu Molotov – Ribbentrop spadalo do sovětské „sféry vlivu“; polský plán obrany tím byl zmařen. Tváří v tvář druhé frontě polská vláda dospěla k závěru, že obrana rumunského předmostí již není proveditelná, a nařídila nouzovou evakuaci všech vojsk do neutrálního Rumunska. Dne 6. října, po polské porážce v bitvě u Kocku, získaly německé a sovětské síly nad Polskem plnou kontrolu. Úspěch invaze znamenal konec Druhé polské republiky, ačkoli Polsko se nikdy formálně nevzdalo.

Dne 8. října, po počátečním období vojenské správy, Německo přímo připojilo západní Polsko a bývalé Svobodné město Gdaňsk a ve zbývající části území zavedlo okupační německou správu jako tzv. Generální gouvernement. Sovětský svaz začlenil své nově nabyté oblasti do běloruské a ukrajinské svazové republiky a okamžitě zahájil sovětizaci. Po invazi vytvořily podzemní odbojové organizace na polském území polský podzemní stát. Mnoho z vojenských exulantů, kterým se podařilo z Polska uprchnout, se připojilo k polským ozbrojeným silám na Západě, loajálním polské exilové vládě.

Důvody a záminka náhled|vlevo|upright|Polský propagandistický leták z června 1939, porovnávající údajné historické hranice Polska a tehdejší územní rozsah Polska. Ve skutečnosti jde o zkombinování hranic z různých období: na jihozápadě hranice z dob Boleslava Chrabrého; na západě hranice nacházející se tam ve středověku; Východní Prusko v 16.–17. století.

Německo se nesmířilo s Versailleskou smlouvou a s obnovením samostatného Polska po porážce Německa a Rakousko-Uherska v 1. světové válce, tedy s navrácením Polsku velké části území, které Německo (tehdy Prusko) zabralo během dělení Polska koncem 18. století (a také Slezska ztraceného koncem středověku). Hitler chtěl toto území zpět a navíc požadoval jeho rozšíření směrem na východ kvůli rozšíření německého životního prostoru. Hlavním německým územním požadavkem byl tzv. Polský koridor, tedy polské území, které oddělovalo Východní Prusko od zbytku německého území. V koridoru se také nacházelo Svobodné město Gdaňsk ovládané většinovým německým obyvatelstvem, které se chtělo k Německu připojit, ale Polsko a Společnost národů takový krok městu nepovolilo (Polsko mělo v Gdaňsku specifická práva a udržovalo tam vojenskou základnu, polské pošty a další instituce). Od vzájemných střetů v letech 1918–1922 (Velkopolské povstání, Hornoslezská povstání) byly polsko-německé vztahy na bodě mrazu. Mezi Polskem a Německem probíhala celní válka.

O nevraživosti, kterou vůči Polsku cítili v německých armádních kruzích, nejlépe svědčí to, že již během polsko-sovětské války (1920), když Rudá armáda táhla na Varšavu, začal štáb velitele Reichswehru generála Hanse von Seeckta plánovat invazi do západního Polska a opětovné přičlenění této oblasti k Německu. Před nástupem Hitlera k moci Německo spolupracovalo se Sovětským svazem (německá armáda tajně trénovala v SSSR tanková vojska a letce, což mělo Německo zakázáno mírovou dohodou po první světové válce).

Ke krátkému uklidnění situace došlo po vítězství Adolfa Hitlera a jeho NSDAP v německých volbách v roce 1933. Německo se na počátku Hitlerovy vlády dostalo do mezinárodní izolace. Byla ukončena spolupráce se SSSR. Narůstajícímu tlaku ze strany Polska a Francie se Hitler rozhodl čelit zmírněním politiky vůči Polsku. Byla ukončena celní válka, Německo přestalo na mezinárodní scéně požadovat připojení západní části Polska a v roce 1934 dokonce podepsalo s Polskem pakt o neútočení. Ovšem po vybudování silného průmyslu, velké armády a silné mezinárodní pozice se Hitlerovo Německo opět vrátilo k protipolské rétorice.

Někteří historikové (například Jurij Ignaťjevič Muchin – Катынский детектив, Светотон, 1995) poukazují na fakt, že polská vláda se v mnoha ohledech chovala vůči německé menšině a v otázce Gdaňsku nediplomaticky a často podléhala nacionálním vášním, stejně tak i proti Čechoslovákům (Československo-polské vztahy žádným aspektem nesouvisely s polsko-německými vztahy a ani Německo, ani Polsko se ve vzájemných diplomatických přestřelkách tematikou Československa až do Mnichovské krize nezabývaly, ale ukazuje to, že podobně napjaté vztahy jaké panovaly mezi Německem a Polskem existovaly také mezi mnoha dalšími zeměmi v Evropě, např. Polskem a Československem, Československem a Maďarskem apod.). Mnozí Poláci byli například toho názoru, že by se spíše mělo Německo vzdát Východního Pruska v jejich prospěch a na německé požadavky nechtěli za žádnou cenu přistoupit. Vzhledem k hraničnímu sporu s Československem o Těšínsko se Polsko nepřipojilo k Malé Dohodě. Podpisem paktu o neútočení s nacistickým Německem z 26. ledna 1934 a antisovětským postojem vzhledem k územním sporům, ale vzdor faktu, že SSSR byl spojencem Francie, se Varšava dostala do určité izolace. Z druhé strany po tom co Francie a Německo podepsalo Locarnské dohody, ve kterých Francie Německu ukázala, že hranice Německa s Polskem a Československem nespojuje s garancí francouzsko-německých hranic, polské vedení nemělo jinou možnost než pokusit se normalizovat vztahy s nepřátelským Německem a Sovětským Svazem bez francouzských záruk, proto v roce 1932 Polsko podepsalo se Sovětským Svazem pakt o neútočení a v roce 1934 pakt o neútočení s Německem. Protimaďarsky orientovaná Malá dohoda Polsku nemohla politicky nic nabídnout, místo toho Polsko uzavřelo obranné dohody s Rumunskem (které bylo také členem Malé dohody) a Lotyšskem zaměřené na obranu proti případnému útoku Sovětského Svazu.

Ovšem je třeba brát v potaz program Hitlerova NSDAP, který jasně stanovil potřebu získání pro německý národ na území Polska (a SSSR) životního prostoru. Slované dle Hitlerovy vize měli být vyvražděni nebo zotročeni a to bez ohledu na to, jak se k Němcům Polsko chovalo. Ještě před nástupem Hitlera k moci v Německu převládaly protipolské nálady (pruská politika během dělení Polska v 18. století, Bismarckovy protipolské zákony v 19. století, protipolská politika výmarské republiky). Německá společnost se nedokázala smířit s obnovením nezávislosti Polska a se ztrátou dobytých polských území. Nediplomatický politický tón a nacionální vášně v polsko-německých vztazích byly vzájemné a vycházely z obou stran. Stejně tak se obě země chovaly k menšinám – v Polsku se upírala práva německé menšině (stejně jako na Těšínsku české i židovské menšině, ale tato problematika je složitější a s polsko-německými vztahy nesouvisí, chování Československa k polské menšině a Polska k české menšině má bohatou českou i polskou literaturu a rozhodně se nejednalo o černobílou problematiku), ale stejně tak Německo se chovalo ke své polské menšině (Opolsko, Vestfálsko). Hitlerovo Německo se mezinárodní společenství snažilo přesvědčit, že za zhoršení polsko-německých vztahů může polská strana. Tato argumentace, která neošálila Společnost národů ani Spojence před a během 2. světové války, začala být opět uplatňována po válce neonacisty a některými historiky v postsovětském Rusku.

Ač bylo Polsko protibolševicky naladěné, odmítlo se v jednání s hitlerovským Německem podílet na akcích proti SSSR. Zpravodajská služba SSSR měla o vyjednáváních a polsko-německých vztazích podrobné zprávy, ale nabídku Adolfa Hitlera na společnou okupaci Polska J. V. Stalin obratem přijal. Dne 23. srpna 1939 byl podepsán „Pakt Ribbentrop–Molotov“ zaměřený na plánované napadení, okupaci a opětovné rozdělení Polska.

Dva dny na to, 25. srpna 1939, došlo k podpisu Dohody o vzájemné pomoci mezi Velkou Británií a Polskem, ve které polská vláda získala potvrzení a upevnění záruk západních spojenců poskytnuté již v květnu roku 1939 a kde se uvádí:

Po útoku Německa na Polsko následovalo dne 28. září 1939 v Moskvě podepsání Smlouvy o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie mezi komunistickým Sovětským svazem a nacistickým Německem, v jehož tajných dodatcích si obě země přerozdělily smluvené sféry vlivu, vzájemnou podporu při jejich vymezování a výslovně připustily úplnou likvidaci Polska.

náhled|Okupace Druhé Polské republiky nacistickým Německem a Sovětským svazem 1939–1941

Plány stran vlevo|náhled|Operace Pekin/Peking: Evakuace moderních polských torpédoborců do britských přístavů 31. srpna 1939

Polsko bylo rozhodnuto bránit se útoku a počkat na pomoc od západních spojenců. Přitom nepočítalo s útokem ze strany Sovětského svazu.

Německo mělo v úmyslu postupovat podle vojenského plánu Fall Weiß (Případ Bílý), jenž mj. využíval nevýhodného rozložení polského území. První koncept plánu předložil Hitlerovi tým generála Gerda von Rundstedta 7. května 1938, finální verze byla schválena o dva týdny později. Německé jednotky rozmístěné ve Východním Prusku a Slezsku měly vytvořit kleště a obchvátit polské jednotky.

Sovětský svaz měl v plánu na sebe neupozorňovat a přidat se až později, což mělo omezit politické problémy a vojenské ztráty spojené s útokem. Vzhledem k předchozí drtivé porážce v Polsko-sovětské válce měl Josif Stalin k polské armádě značný respekt. Nečekaně rychlý postup Německa Sovětský svaz zaskočil a Stalin musel později s útokem spěchat. Svůj vpád odůvodňoval ochranou ruského, běloruského a ukrajinského obyvatelstva před německým záborem, ovšem prokázaným faktem je, že tam, kde to mělo význam, spolu sovětské a německé jednotky ochotně spolupracovaly a že útok byl s Německem předem domluven.

Události před útokem vlevo|náhled|Polská pěchota za přesunu