Rumburk () je město v nejsevernější části České republiky v severovýchodní části okresu Děčín ve východní části Ústeckého kraje ve Šluknovském výběžku. Žije zde obyvatel. Město leží ve Šluknovské pahorkatině a protéká jím říčka Mandava. V Rumburku jsou hraniční přechody do německých měst Seifhennersdorfu a Neugersdorfu a železniční hraniční přechod Rumburk-Ebersbach/Habrachtice. Rumburk je obcí s rozšířenou působností. Město se rozkládá na ploše 24,71 km² v nadmořské výšce 387 metrů. Bylo proslulé textilní výrobou tzv. véby a výrobou tzv. rumburských kamen, které zde vyráběla firma Rukov a dalšími produkty. Ve městě v roce 1918 proběhla vzpoura vojenských navrátilců z ruského zajetí. Deset účastníků bylo popraveno a další byli uvězněni v Malé pevnosti v Terezíně. V areálu kapucínského kláštera se nachází poutní Loretánská kaple vybudovaná počátkem 18. století. Jde o nejseverněji stojící stavbu svého druhu na světě.
Název Název města je poprvé písemně zaznamenán v příjmení zhořeleckých a žitavských měšťanů v roce 1298 jako Romberch, v následujících letech Ronenberch, Ronnenberch, Ronenberg, zkráceně Ronnberg či Rumberg. V roce 1341 se poprvé objevuje Rumburg, následují názvy Romberg, Ronberg. První část názvu pochází ze heraldických ostrví panského rodu Ronovců (středohornoněmecky die Rone = ostrve, osekané kmeny s pahýly větví, které se používaly jako žebříky při dobývání hradeb; odtud je odvozeno Ron (a název RonovPlodek, Christian František. Církevní mapa Království českého. 1888. Dostupné online, 24. prosince 2023.), nářeční výslovnost Run, Rum. V druhé části je velmi časté německé Berg (der Berg = hora), které se střídá s Burg (die Burg = hrad). Hrad stejného názvu – Rumburg stojí v Německu nedaleko města Eichstätt.
Pro svoji výstavnost, množství restaurací a zábavních podniků bylo město od začátku 20. století do roku 1945 nazýváno Malá Paříž.
Historie Od středověku do třicetileté války vlevo|náhled|Kostel svatého Bartoloměje
Při obchodní cestě z Míšně do Žitavy a z Lužice přes Českou Lípu do středních Čech vznikla koncem 12. století pohraniční tržní osada, jež byla manstvím hradu Honštejna. Sídlem manů (drobných zemanů) byla rumburská tvrz. Jménem jsou z těchto manů známi Opce z Naptic (k roku 1363), Ota a Albert z Hrbic (1403) a další až do konce 15. století. Roku 1298 se Rumburk v historické literatuře označuje jako město, ale poprvé písemně se tak připomíná až roku 1377.Historie na webu města Tehdy se v latinské listině městské rady ve Zhořelci mezi svědky uvádí Jindřich mladší z Rumburka jako „Heinricus de Romberch iunior“. Další stopy o existenci Rumburka jako panství pánů z rodu Ronovců ze 14. století nalézáme v účetních knihách města Zhořelce, kde jsou uvedena jména: Peter von Ronenberch (1305), Tilo von Ronenberg a Conradus von Ronnenberch.
Pro obchodní a strategický význam na česko-německé hranici město napadli husité. Proto si roku 1423 Hynek Berka z Dubé, držitel Rumburka a hradů Honštejn a Vildštejn, od lužických měst si vyžádal na obranu Rumburka vojenskou pomoc, která skutečně přišla a čítala 400 mužů. Přesto roku 1429 husité Rumburk obsadili a podnikali odtud nájezdy do katolické Lužice. Roku 1435 Berkové prodali Rumburk s Honštejnem saským knížatům, ale již roku 1451 jej získali zpět. Zdejší manství se dostalo pod vrchní právo hradu Tolštejna. Roku 1478 rumburský a zároveň tolštejnský man Kryštof z Heřmanic prodal Rumburk Hugoltovi ze Šlejnic, který k němu roku 1481 přikoupil i celé tolštejnské panství.
V roce 1475 jádro města tvořilo 22 domů. Téhož roku byly ve vsi Horní Jindřichov 3 mlýny, 13 sedláků, 150 obsazených a 60 neobsazených prutů polí. Roku 1496 byl knězem ve zdejší farnosti Prokop Thamme. Po jeho smrti – roku 1503 – byl jako další zdejší kněz ustanoven Petr Molitor. V letech 1532 až 1565 celé panství držel Jiří ze Šlejnic, který přenesel své sídlo do Rumburka, kde vystavěl renesanční zámek. Zemřel 27. září 1565 a byl pohřben v Rumburku u kostela sv. Bartoloměje. Šlejnicové se rozsáhlým hospodářským podnikáním i stavbou zámku zadlužili. Roku 1607 panství koupili Kinští ze Vchynic. Vilém Kinský byl roku 1634 zavražděn v Chebu spolu s Albrechtem z Valdštejna a jeho zkonfiskovaný majetek získal Kryštof Löbl z Krainburku (Grönburgu). Zakrátko k Rumburku přikoupil panství Leutersdorf a Varnsdorf. Během třicetileté války roku 1642 zámek v Rumburku napadlo a zapálilo švédské vojsko. Roku 1656 získal panství hrabě František Eusebius z Pöttingu sňatkem s Marií Markétou Löblovou. Mimo jiné založil rumburskou loretu.
náhled|Rukopisná mapa Rumburského panství (kolem roku 1700)
Na mapě se Rumburk objevil roku 1569. Později, okolo roku 1566, mělo vzniknout předměstí zvané Neusorge. Z roku 1573 je první zmínka o rumburské škole, když byl učitelem Petrus Zebiller. Městská šatlava datovaná do této doby se měla nacházet v nynější Vrchlického ulici. Těsně před třicetiletou válkou – roku 1626 – postihl město mor.
Šibenice údajně stála kolem domu 75 v Jiříkovské ulici.
Majiteli Rumburka byli: 1281–1471 – Berkové z Dubé 1471–1586 – Šlejnicové 1586–1594 – Strehlitzové 1607–1634 – Kinští 1634–1656 – Löblové z Krainburku (z Greinburgu) 1656–1681 – Pöttingové 1681–1848 – Lichtenštejnové
Doba pobělohorská Exulanti V době pobělohorské odešli v roce 1652 do exilu i luteráni z rumburského panství. V dobách protireformace (doba temna) žili poddaní ve strachu z toho, že opustí-li víru svých předků, nebudou spaseni, ale budou-li se jí držet, ztratí děti, svobodu nebo svůj život. V 18. století v Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, domovní prohlídky, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků, násilné odvody na vojnu, nucené práce atd. Číst nebo vlastnit bratrskou Bibli kralickou, která byla na indexu, bylo trestné. V roce 1656 (tj. čtyři roky po útěku) se nový majitel panství František Eusebius z Pöttingu rozhodl využít uprchlé poddané z rumburského panství (500–600 dospělých osob) a na opačné straně hranice jim na svých pozemcích v gerfsdorfském lese nechal postavit domky… Tak vznikla v roce 1660 nedobrovolná kolonie Neugersdorf. Ve stejné době si jiní exulanti založili poblíž osadu Altgersdorf, dobrovolně a na žitavských pozemcích. Obě kolonie měly společný luterský kostel a jejich osadníci později asimilovali v hostitelské zemi.
Ostatní Roku 1681 panství od Pöttingů koupili Lichtenštejnové, v jejichž majetku zůstal až do druhé pozemkové reformy v roce 1923. Roku 1724 zámek postihl již druhý požár, po němž Lichtenštejnové ihned zahájili jeho barokní přestavbu, dokončenou již roku 1726, včetně patrové brány kryté valbovou střechou.
Z roku 1681 pochází morový sloup, který byl postaven na paměť morové epidemie z roku 1680. Roku 1706 vyrostla osada Antonínovo údolí, později přidružená k Rumburku. V roce 1764 vyrostla jiná osada později přidružená k Rumburku-Podhájí. V roce 1850 v Rumburku vznikl okresní soud. Od roku 1881 byl hřbitov v místech Parku přátelství. Rumburku se pro jeho honosnost říkalo Malá Paříž. Městská pošta se na své nynější místo přestěhovala roku 1904.
V roce 1910 byla zavedena autobusová linka Rumburk-Varnsdorf.
První světová válka Muži z Rumburka rukovali většinou ke 42. pěšímu pluku v Terezíně. Odvedeno bylo 4000 mužů, zatímco na konci války se jich vrátilo 3698, z toho 302 jich padlo nebo bylo prohlášeno za nezvěstné. Rok po vypuknutí války – 25. května 1915 – byl do Rumburka převelen 7. střelecký pluk z Plzně, ve kterém byla posádka nejen z Plzně, ale i z Rokycan, Rakovníka a Domažlic. S tímto plukem se do Rumburka dostalo 1 200 mužů. Posádka byla umístěna v chlapecké škole.
Rumburská vzpoura
Rumburská vzpoura byla reakcí na nedostatečné a špatné zásobování, nevyplacené žoldy a šikanu německých důstojníků. Vypukla v šest hodin ráno 21. května 1918 a ještě téhož dne byla krátce po deváté hodině večer potlačena pod Chotovickým vrchem u Nového Boru. Povstalci byli popraveni v Rumburku a v Novém Boru. Tři iniciátoři a vůdcové povstání Stanko Vodička, František Xaver Noha a Vojtěch Kovář byli výnosem stanného soudu odsouzení k trestu smrti a 29. května 1918 v časných ranních hodinách zastřeleni.
náhled|vlevo|Poprava předních představitelů Rumburské vzpoury v Rumburku Stanný soud zasedal v Rumburku v bývalém zámku a v Novém Boru, a odsoudil k trestu smrti ještě dalších sedm vůdců povstání, kteří byli 29. května večer též popraveni zastřelením. Dalším čtrnácti k smrti odsouzeným byl nakonec rozsudek „zmírněn“ na mnohaleté vězení. Z více než 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti. V roce 2008 se v Rumburku pořádaly oslavy k devadesátému výročí Rumburské vzpoury. Na námět vzpoury byl natočen film Hvězda zvaná Pelyněk. Stanko Vodička požádal před popravou evangelického faráře Georga Dölla o předání dopisu na rozloučenou a svého cvikru rodině.Jiří Marek o Rumburské vzpouře Nyní je pohřben na plzeňském hřbitově v Doubravce po pravé straně cesty od hřbitovních vrat ke kostelu.
náhled|Pomník popraveným vzbouřencům
Na místě popraviště byl v šedesátých letech 20. století instalován pomník popraveným vzbouřencům Stanko Vodičkovi, Františku Nohovi a Vojtěchu Kovářovi od místního kameníka. Na pomníku stojí tato slova: „Za chléb, mír a svobodu 29. 5. 1918 byli zde popraveni org. Rumburské vzpoury 7. střel. pl. z Plzně, Stanko Vodička František Noha Vojtěch Kovář.“
Mezi světovými válkami 15. července 1934 byl v Rumburku odhalen pomník 302 rumburským občanům, kteří padli v první světové válce.
Dne 2. října 1938 bylo území Rumburka spolu s celým Šluknovským výběžkem dle Mnichovské dohody zabráno Wehrmachtem. O čtyři dny později si Rumburk přijel prohlédnout Adolf Hitler. Poté vydal Městský úřad Rumburk vyhlášku o tom, že do 13. října musí být odevzdány všechny zbraně.
Po druhé světové válce Po 15. prosince roku 1946, tedy po vysídlení Němců z Československa (vysídleno bylo z města a jeho nejbližšího okolí 26 255 obyvatel), zbylo v Rumburku 623 občanů německé národnosti.
V Akci K, v noci ze dne 13. na 14. října 1950, byly příslušníky StB, SNB a lidových milicí přepadeny mužské kláštery v Československu. Také kapucíni z Rumburka byli internováni. Poté klášterní areál i s kostelem a barokní zahradou převzal do své správy MNV v Rumburku a areál od té doby chátral.
V roce 1956 přišel do Rumburka jako nový duchovní místní pravoslavné církevní obce archimandrita Andrej Kolomacký. Získal pro potřeby církevní obce kapli svatého Jana Křtitele na Strážném vrchu, kapli vlastními silami opravil a vyzdobil malbami v byzantském stylu. V domku při chrámu pak žil de facto poustevnickým způsobem života.
vlevo|náhled|Nepokořený (1958)
O nízké míře religiozity v těch dobách mimo jiné svědčí i to, že v roce 1964 byl ze 123 uzavřených sňatků pouze jeden jediný církevní (katolický).
Z někdejší barokní zahrady byl v letech 1957–1958 zřízen podle návrhu architekta Zahrádky „Park rumburské vzpoury“. V roce 1958 byla na památku těchto povstalců do inovovaného městského parku instalována dne 3. května 1958 i socha Nepokořený od Vendelína Zrůbeckého. Pískovcová socha byla svým autorem dokončena v roce 1958, je ve slohu socialistického realismu a od 3. května 1958 je zařazena v seznamu kulturních památek.
Přírodní poměry náhled|upright|Rybník Racek
Poloha Rumburk se nachází ve východní části Šluknovského výběžku, který byl do druhé světové války nazýván České nizozemí či Česká dolní země (Böhmisches Niederland).
Geomorfologie Rumburk leží v nadmořské výšce 387 metrů. Z města je nejvýše položena místní část Poustka (410 metrů). Z geomorfologického hlediska patří Rumburk ke Šluknovské pahorkatině. Významnými vrchy na území města Rumburk jsou Dymník (517 metrů) a Strážný vrch (425 metrů).
Vodstvo