Norské moře (; islandsky Noregshaf) je okrajové moře Atlantského oceánu, které bývá někdy řazeno k Severnímu ledovému oceánu. Tvoří důležité spojení mezi otevřeným severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. Moře leží mezi Norskem, Islandem, souostrovím Špicberky a ostrovem Jan Mayen a má rozlohu 1,383 miliónu km². Na rozdíl od Severního moře, navazujícího na jihu, a Barentsova moře na severovýchodě není šelfovým mořem, ale dosahuje hloubky až 4000 metrů. Jeho dno je velice členité a bohaté na ložiska ropy a zemního plynu, pobřežní vody slouží jako trdliště mnoha druhům ryb.
Severoatlantský proud je příčinou vyrovnaných teplot vody po celý rok, které jsou zhruba o 10 °C vyšší, než kolik odpovídá stupni zeměpisné šířky. Spolu se sousedním Grónským mořem je Norské moře místem vzniku severoatlantské hlubinné vody; teplá voda Severoatlantského proudu s vysokou salinitou se zde ochlazuje a klesá do hlubin oceánu. Norské moře je rozhodujícím místem pro vznik a udržení termohalinního výměníku světového oceánu.
Reliéf dna moře je tvořen dvěma výraznými podmořskými pánvemi – Norskou pánví a Lofotskou pánví. Od Grónského moře je Norské moře na dně odděleno Mohnovým hřbetem. Před zhruba osmi tisíci lety došlo v Norském moři k obrovskému podmořskému sesuvu Storrega, který měl za následek vlnu tsunami na pobřeží Norského a Severního moře.
Geografie Poloha a velikost náhled|Norské moře spojuje Atlantik se Severním ledovým oceánem Norské moře zabírá jihovýchodní podmořskou pánev mezi Grónskem a Skandinávií, pánev severozápadní zabírá Grónské moře. Na severozápadě tvoří hranici Norského moře linie z Gerpiru, nejvýchodnějšího bodu Islandu, přes faerský ostrov Fugloy na bod, který tvoří 61. rovnoběžka, a poledník 0° 53′ západní délky. Tato linie tvoří hranici s otevřeným severním Atlantikem. Odtud tvoří hranici až k Norskému pobřeží 61. rovnoběžka. Jihovýchodní hranici tvoří norské pobřeží od této rovnoběžky po Nordkapp. Hranici s Barentsovým mořem tvoří linie z Nordkappu přes Medvědí ostrov k nejjižnějšímu bodu ostrova Západní Špicberky. Svah, který dělí podmořskou pánev od šelfového Barentsova moře, probíhá podél 16. poledníku východní délky k severu mnoho kilometrů jihovýchodně od tradiční hranice. Na severu probíhá hranice ze souostroví Špicberky přes ostrov Jan Mayen zpět k nejvýchodnějšímu bodu Islandu, Gerpiru, a sleduje podmořský práh, který dělí norskou a grónskou podmořskou pánev. Norské moře má rozlohu 1383 miliónu km² a objem 2408 milióny km³, je v průměru 2 kilometry hluboké. Podmořské prahy a kontinentální svahy oddělují Norské moře od sousedních mořských oblastí. Na jihu leží Severní moře na evropském kontinentálním šelfu, na východě Barentsovo moře na euroasijském kontinentálním šelfu. Na západě tvoří hranici s Atlantikem jižní části skotsko-grónského hřbetu. Hřbet leží v hloubce jen 500 metrů, pouze na několika místech dosahuje hloubky 850 metrů. Na severu leží hřbet Jan Mayen a Mohnův hřbet, které se nacházejí v hloubce 2000 metrů, některá jejich sedla dosahují hloubky 2600 metrů.
Vznik a tvar náhled|Ostrovy Værøy und Røst, souostroví Lofoty Norské moře vzniklo přibližně před 250 milióny lety, kdy se evropská kontinentální deska s Norskem a severoamerická kontinentální deska s Grónskem začaly pohybovat směrem od sebe. Předchozí úzké šelfové moře mezi Norskem a Grónskem se začalo rozšiřovat a prohlubovat.
Kontinentální svah začíná zhruba tam, kde před 250 milióny lety byla hranice mezi Norskem a Grónskem. Na severu probíhá východně od souostroví Špicberky, na jihozápadě probíhá mezi Velkou Británií a Faerskými ostrovy. Z části jej vytvořily velké sesuvy, z nichž sesuv Storega před 8000 lety byl příčinou gigantické vlny tsunami na pobřeží Severního moře. V oblasti kontinentálního svahu se nachází bohatá loviště ryb a korálové útesy.
Pobřeží Norského moře je silně ovlivněno ledovými dobami uplynulých tří miliónů let. Velké, mnoho kilometrů vysoké kontinentální ledovce se sunuly především v Norsku do moře a vytvořily hluboká otevřená údolí a fjordy. Materiál, který ledovce před sebou nahrnuly do moře, zvětšil kontinentální šelf před pobřežím a rozšířil oblast mezi kontinentálním svahem a pevninou. Velice zřetelné je na mapě rozšíření šelfu u norského pobřeží mezi souostrovím Lofoty a Halter Hank. náhled|Ostrovy při pobřeží Norského moře na severu Norska Norský kontinentální šelf je 40 až 200 km široký, na rozdíl od šelfu Severního nebo Barentsova moře je jeho reliéf formován bývalými ledovci. Nepravidelné mělčiny a vyvýšeniny s převýšením 100 metrů jsou rozdělené častými kanály až o hloubce 200 metrů. Mezi nimi se často nachází propadliny a příkopy, které dosahují hloubky až 400 metrů. Vyvýšeniny mezi příkopy se na konci doby ledové na krátkou dobu nacházely nad hladinou moře nebo těsně pod ní. Jejich složení se podobá složení hornin na pobřeží, jde o směs štěrku, písku a bláta. Jemnější materiál jako např. hlína a jíl byl naplaven do sníženin mezi mělčinami a tvoří dno mnoha příkopů. V některých příkopech jsou silné podmořské proudy, takže se v nich nemohl uložit žádný materiál; dno těchto příkopů je takové, jak jej zanechaly doby ledové, především zde mají trdliště mnohé druhy ryb.
V hlubinách Norského moře se nacházejí dvě pánve, které jsou odděleny hlubokým prahem na dně mezi Vøring Plateau a ostrovem Jan Mayen. Jižní pánev je větší a na značné části rozlohy dosahuje hloubky 3500 až skoro 4000 metrů. Severní pánev je menší a mělčí, dosahuje v průměru hloubek 3200 až 3300 metrů, má ale místa, která dosahují hloubky až 3500 metrů. Práh mezi pánvemi je na nejhlubším místě 3000 metrů pod mořskou hladinu.
Na pobřeží Norského moře se nachází mnoho tisíc ostrovů, nejznámější jsou souostroví Lofoty a Vesterály.
Hydrologie náhled|Termohalinní cirkulace a vznik studené, husté vody v Norském moři V Norském moři se střetávají čtyři vodní masy, které částečně vznikají v severním Atlantiku, částečně v Severním ledovém oceánu. V Norském moři se promíchají a utvoří nové mořské proudy, které mají základní význam pro klima Arktidy a globální mořské proudění. Ze severního Atlantiku přichází teplý, slaný Severoatlantický proud, ze Severního moře přichází teplý, ale méně slaný Norský proud. Z jihozápadu přichází arktický Východoislandský proud, což je odnož Grónského proudu. Jeho vody lze najít hlavně ve středních hloubkách moře. Hlubokým mořem přichází arktická hlubinná voda, která se zde nakonec mění v hlubinnou vodu Norského moře.
Povrchové mořské proudy náhled|Povrchové mořské proudy v severním Atlantiku Hydrologie povrchových vod je hlavně ovlivňována vodou ze severního Atlantiku, kam teče rychlostí 10 sverdrupů. Dosahuje hloubky maximálně 700 metrů v prostoru Lofotských ostrovů, na většině své rozlohy dosahuje hloubky 400 až 500 metrů. Do Norského moře přichází především Faersko-shetlanským kanálem a má vysokou salinitu 34,3 ‰. Voda pochází hlavně ze Severoatlantického proudu, proudila ale především přes Biskajský záliv kolem evropského kontinentálního svahu, kde v jižních zeměpisných šířkách výpar vedl k vysoké salinitě vody. V menší množství proudí voda přímo ze Severoatlantického proudu přes Grónsko-skotský příkop mezi Faerskými ostrovy a Islandem do Norského moře. Voda v příkopu má salinitu 34 ‰ až 35,2 ‰. Množství vody podléhá silným sezónním změnám a v zimě může být dvakrát větší než v létě. Voda Severoatlantického proudu sebou nese velké množství tepla a je příčinou toho, že klima v severní Evropě je mnohem teplejší a přívětivější než ve stejných zeměpisných šířkách na celé planetě. V průlivu mezi Shetlandy a Faerskými ostrovy má voda teplotu 9,5 stupně Celsia, na cestě ke Špicberkům se ochladí na pět stupňů Celsia a svoji energii předá okolnímu prostředí. Odhady vychází z toho, že tepelný výkon přenášený vodou proudící z Atlantiku do Norského moře je 250 terawattů. Voda ze Severního moře a z toho důvodu i voda z Baltského moře, a tím voda z velké části severoevropského povodí teče podél norského pobřeží k severu do Norského moře. Tato voda představuje s porovnání s vodou z Atlantiku relativně malé množství. Voda podléhá silným sezónním a ročním změnám, v různých ročních obdobích má jinou teplotu a salinitu. Dlouhodobá měření v 50metrové hloubce u norského pobřeží doložily teplotu 11,3 stupňů Celsia v září na 63. rovnoběžce norského pobřeží a minimum 3,9 stupně Celsia u Nordkappu v březnu. Salinita leží mezi 34,3 ‰ až 34,6 ‰. Celoročně je salinita nejnižší na jaře, kdy sladká voda z tání sněhu teče do moře, kde se mísí se slanou a zmenšuje tak salinitu. Přímo do Norského moře tečou norské řeky ze severozápadní strany Skandinávského pohoří. Na severu probíhá hranice povodí s Baltským mořem přibližně na norsko-švédské a norsko-finské hranici, v Norsku probíhá na hlavním hřebenu Skandinávského pohoří. Velké řeky, které tečou do Norského moře, jsou Namsen, Ranelva a Vefsna. Všechny tyto řeky jsou relativně krátké, ale díky poloze na návětrné straně Skandinávského pohoří jsou na vodu nejbohatšími řekami Skandinávie. Přesto ale klesá směrem od jihu k severu teplota a zvyšuje se salinita.
Částečně proudí teplá voda z Atlantiku dál do Grónského moře a odtéká z Norského moře Západošpicberským proudem, který teče rychlostí tří sverdrupů přes Grónské moře do Severního ledového oceánu a tam má velký vliv na celkové klimatické podmínky okolních oblastí. Další povrchová voda, přibližně jeden sverdrup, teče podél norského pobřeží do Barentsova moře. V Norském moři se většina povrchové vody ochladí, čímž se změní její hustota, a proto klesne do větších hloubek, kde vytlačí původní vodu, která následně teče zpět do severního Atlantiku.Tyler, str. 115 až 116.
Arktická voda z Východoislandského proudu se nachází především v jihozápadní části moře, v blízkosti Grónska, blízko hladiny moře. Také tato voda podléhá silným sezónním změnám. Její průměrná teplota leží pod třemi stupni Celsia a salinita mezi 34,7 ‰ až 34,9 ‰. Podíl, který tato voda zabírá na povrchu moře, závisí na síle Východoislandského proudu, která je zase ovlivněna severoatlantickou oscilací, rozdílem tlaku mezi islandskou tlakovou níží a azorskou tlakovou výší. Čím je větší rozdíl mezi tlakovou níží a tlakovou výší, tím je silnější Východoislandský proud a tím více arktické vody je na povrchu moře.ICES, str. 2 až 3.
Hlubinné mořské proudy S Grónským mořem a Severním ledovým oceánem je Norské moře spojené úžinou Fram (), která dosahuje hloubky až 2600 metrů.Tyler, str. 240 až 260. Hlubokomořské vody Norského moře () v hloubkách více než 2000 metrů jsou homogenním typem vody se salinitou 31,91 ‰, která má jen malou výměnu vody s okolním oceánem. Její teplota leží pod bodem mrazu a na dně moře klesá na -1 stupeň Celsia. Voda tam převážně teče jedním kanálem z Grónského moře v hloubce 2000 metrů severně od ostrova Jan Mayen. Přes změny teploty a tím i hustoty vody došlo v minulých letech k obrácení toku vody v podmořském kanále. Na rozdíl od okolních moří a jejich hlubokomořských oblastí má Norské moře ve svých hlubinách nejvyšší podíl živin, ale nejnižší podíl kyslíku a nejméně stop po lidské činnosti a patří mezi vody s nejdelší dobou bez jakékoliv výměny a s vodami okolních moří.Aken, str. 131 až 138.