Franz LisztHarold C. Schoenberg: Životy velkých skladatelů, [list] (křtěn Franciscus, ; 22. října 1811 Raiding/Doborján, dnes v Burgenlandu – 31. července 1886 Bayreuth, Německo) byl rakousko-uherský klavírní virtuos a hudební skladatel, jeden z nejslavnějších klavíristů své doby a jeden z nejproduktivnějších skladatelů 19. století.
V průběhu své skladatelské činnosti komponoval v různých stylech. Nejprve patřil mezi přední představitele romantismu. Svými symfonickými básněmi byl jedním z průkopníků programní hudby. Jeho hlavní díla pak patří do tzv. novoněmeckého hudebního stylu.
Život Původ náhled|Marie d'Agoult ve věku 37 let, obraz vytvořil Henri Lehmann Lisztova matka Anna, rozená Marie Anna Lager (9. května 1788, Kremže, Dolní Rakousy – 6. února 1866, Paříž, Francie) byla Rakušanka. V devíti letech ztratila rodiče a musela se přestěhovat do Vídně, kde pracovala jedenáct let jako služka. 11. ledna 1811 se provdala za Adama Lista z vesnice Unterfrauenhaid (Lók) v tehdejší Šoproňské župě, dnes v Burgenlandu. Adam List se narodil v Edelstalu (Nemesvölgy) nedaleko Bratislavy a jeho rodina měla předky německé (Podunajští Švábové) a slovenské (z Malacek). Byl amatérský klavírista a violoncellista, povoláním úředník na dvoře knížete Mikuláše II. Esterházyho z Galanty. Protože příjmení psané List se v maďarsko-německém prostředí vyslovovalo nesprávně jako „lišt”, začal se psát jako Liszt, což přejal i jeho syn a později i další členové širší rodiny.
Lisztova národnost bývá předmětem sporů, „nárok“ na něj si činí Maďaři, Rakušané i Slováci, z toho plyne také nejednotnost v zápisu jeho křestního jména. Liszt byl pokřtěn jako Franciscus (v Uhersku byla tehdy úředním jazykem latina), vyrostl v německo-slovenském jazykovém prostředí a později se naučil výborně francouzsky. Sám se podepisoval jako Franz, ale hlásil se k Maďarům. Maďarsky ovšem uměl jen málo, i když se ještě ve starším věku pokoušel tento jazyk ovládnout. (Roku 2011 bylo na jeho počest pojmenováno hlavní maďarské letiště Budapest-Ferihegy – Mezinárodní letiště Ference Liszta Budapešť.)
Dětství a mládí Franz, kterého základům klavírní hry učil již od šesti let jeho otec, projevil záhy výjimečné hudební nadání. Hudbu skládal od osmi let a první koncerty byl schopen absolvovat již v devíti letech. Díky finanční podpoře uherské šlechty mohl od roku 1821 studovat hudbu ve Vídni, kde jej učili Carl Czerny hře na klavír a Antonio Salieri hudební kompozici. Czerny předvedl v roce 1823 svého nadaného žáka Beethovenovi, který se o jeho hře vyjádřil pochvalně. Téhož roku odjel Liszt do Paříže, kde pokračoval v samostudiu klavírní hry. Skladbu zde studoval soukromě u Antonína Rejchy a operního skladatele Ferdinanda Paëra. Během svého pobytu v Paříži poznal řadu předních literátů své doby, mj. Victora Huga a Heinricha Heina. Značný vliv na něj měli básník Alphonse de Lamartine a sociální reformátor Félicité Robert de Lamennais. Do pařížského období spadají i jeho první kontakty s Chopinem a Berliozem.
Počátkem roku 1831 navštívil v Paříži koncert houslového virtuosa Niccolò Paganiniho, což jej motivovalo ke snaze stát se nejlepším klavíristou své doby. Pod dojmem tohoto koncertu napsal ještě téhož roku etudy pojmenované po Paganinim a o 20 let později další, v rozšířené verzi. Často v té době cvičil o samotě pět hodin denně. Léta 1839–1847 strávil na nepřetržitém koncertním turné jako klavírista. Hrál prakticky ve všech zemích: od Lisabonu po Moskvu, od Dublinu po Istanbul. Jeho proslulost po Evropě byla srovnatelná s tou Paganinihoo.
Vztahy k ženám Liszt byl známý svými početnými milostnými vztahy. První dlouhodobou družkou se mu stala hraběnka Marie d'Agoult (1805–1876), se kterou se poznal snad koncem roku 1832 v Paříži, pravděpodobně v salonu markýzy le Vayer. O pět let starší d'Agoult byla spisovatelka píšící pod synonymem Daniel Stern. Od počátku roku 1833 jej Marie d'Agoult stále častěji zvala do svého domu. V roce 1835 se rozvedla se svým manželem, s nímž měla dvě dcery, a přijela za Lisztem do Ženevy. Poté společně odjeli opět do Francie, a to na zámek Nohant k Mariině přítelkyni Amandine Dupin de Francueil, spisovatelce píšící pod mužským pseudonymem George Sand. S Marií d'Agoult žil Liszt beze sňatku několik let a narodily se jim tři děti: Blandine (1835–1862), Cosima (1837–1930, provdaná později za Hanse von Bülow a Richarda Wagnera) a Daniel (1839–1859). Marie d'Agoult a Liszt ukončili svůj vztah koncem roku 1843 poté, co vyšlo najevo Lisztovo milostné dobrodružství s herečkou Charlottou von Hagn v Berlíně. O jejich společné děti se poté v Paříži starala nějakou dobu Lisztova matka Anna, zatímco Liszt cestoval po Evropě. náhled|vlevo|Caroline zu Sayn-Wittgenstein se svou dcerou Marií, kolem 1840 V letech 1847 až 1861 měl poměr s vdanou šlechtičnou Carolyne zu Sayn-Wittgenstein (1819–1887), plným jménem Carolyne Elisabeth kněžna zu Sayn-Wittgenstein-Berleburg-Ludwigsburg. Tato dáma polského původu (rodem Carolyne Iwanowska) měla hluboký vztah k hudbě, který její manžel nesdílel. V roce 1861 byla její žádost o rozvod u papeže Pia IX. sice schválena, ale dlouho toužená svatba ztroskotala v důsledku intervence manželových příbuzných, po které měla kněžna Carolyne opět předložit svůj rozvodový spis Svatému stolci. Carolyne zu Sayn-Wittgenstein rezignovala a ona a Liszt se jako milenci rozešli. Bylo to z jejího popudu, jehož pravý důvod není znám.Paula Rehberg: Liszt, Mnichov 1978, str. 382; Julius Kapp: Liszt, Berlín 1924, str. 224. Oba však zůstali blízkými přáteli až do Lisztovy smrti v roce 1886. náhled|vpravo|Ferenc Liszt v roce 1858, fotografie od Franze Hanfstaengla
Roky ve Výmaru V roce 1841 se Liszt seznámil se sasko-výmarským velkovévodou Karlem Alexandrem. Na jeho žádost se od roku 1848 stal ve Výmaru, kam s ním odešla i Carolyne Wittgenstein se svou dcerou Marií, dvorním kapelníkem. Zároveň zanechal veřejného vystupování jako klavírista. Zde se věnoval hudební kompozici a dirigoval tamější orchestr při operních provedeních a koncertech.John Warrack a Ewan West: "Oxfordský slovník opery", IRIS, Praha 1998, str. 299. Rovněž dával lekce hry na klavír a psal články o Hectoru Berliozovi a svém pozdějším zeti Wagnerovi. V tomto období také složil své nejoceňovanější orchestrální a sborové skladby.
náhled|vlevo|Altenburg – Lisztovo místo pobytu ve Výmaru Liszt měl ve Výmaru na starosti repertoár koncertů tamní filharmonie a osobně je dirigoval. Značně změnil dramaturgii. Kromě skladeb mistrů vídeňského klasicismu (zejména Haydna a Mozarta) začal – k nelibosti publika – uvádět i skladby současných autorů, zejména svého přítele Richarda Wagnera. Liszt musel čelit intrikám svého předchůdce Hippolyte Chelarda a neochotě špatně placených hráčů dostát nárokům, které na ně nový kapelník kladl. Společensky mu také příliš nepomohlo soužití se stále vdanou Carolynou von Wittgenstein. Roku 1850 se mu podařilo do orchestru angažovat Josepha Joachima. Mladičký virtuóz však ve Výmaru vydržel jen dva roky. Lisztova práce nicméně přinášela ovoce a Výmar začal opět získávat mezinárodní renomé. Přispělo k tomu uvádění takových děl jako byl Manfred od Roberta Schumanna, Benvenuto Cellini od Hectora Berlioze nebo oper Richarda Wagnera. Když bylo zřejmé, že car Mikuláš I. nedá souhlas k rozvodu Lisztovy přítelkyně Carolyny, nastěhoval se skladatel k ní do vily Altenburg (dnes v ní je Lisztova konzervatoř). Zde ho navštěvovali jeho žáci – Carl Tausig, Hans von Bülow, Karl Klindworth či Julius Reubke. Von Bülow si v roce 1857 vzal jeho dceru Cosimu, ve stejném roce se vdala i druhá Lisztova dcera, kterou měl s Marií d'Agoult, Blandina. Altenburg se stal společenským salónem, v němž se scházela intelektuální smetánka. Patřili k ní např. Hans Christian Andersen, Bettina von Arnim či Gustav Freytag. V říjnu 1857 se generálním intendantem ve Výmaru stal Franz von Dingelstedt, který dával přednost činohře a hudební vkus měl odlišný od Liszta. Ten se postupně z hudebního života ve Výmaru stahoval a v roce 1861 ho definitivně opustil.
Během Lisztova výmarského působení se kolem něj zformoval okruh modernistických skladatelů, pro něž se užívá název Novoněmecká škola. Za vzory jim, kromě Liszta, sloužila díla Hectora Berlioze a Richarda Wagnera. Konzervativnější protiváhu představovali houslista a skladatel Joseph Joachim, Johannes Brahms a hudební kritik Eduard Hanslick.
Do výmarského období spadá velká část Lisztova zralého díla. Především to je 13 symfonických básní, hudebního útvaru, k jehož zakladatelům Liszt patřil. Patří sem rovněž jeho zásadní dílo pro sólový klavír, sonáta h moll.
Poslední léta V roce 1861 odešel Liszt na odpočinek do Říma. Byl jedním z protagonistů 1000. výročí oslav příchodu sv. Cyrila (Konstantina) a sv. Metoděje na Velkou Moravu v Římě, kde roku 1865 přijal čtyři nižší svěcení beze slibu celibátu (byl pak nazýván abbé Liszt) a stal se terciářem ve františkánském řádu. Pobýval jako host v několika římských klášterech a stýkal se s příslušníky kléru včetně papeže Pia IX.
Liszt se nejednou zachoval nezištně vůči svým kolegům – skladatelům. Například počátkem roku 1869 poslal do Norska doporučující dopis, aby mladý Edvard Grieg obdržel státní stipendium na studijní pobyt v zahraničí. V roce 1870 se oba umělci dvakrát sešli v Římě. Grieg Lisztovi přehrál větu ze svých Humoresek op. 6, Liszt zase prima vista přehrál Griegův klavírní koncert.
V pozdějším věku se Liszt opět začal zajímat o uherský národní život, v němž se angažoval už ve 40. letech. Od roku 1871 dělil svůj čas mezi Řím a Výmar a od roku 1875 až do svého zranění v roce 1881 (upadl na schodech do zahrady) rovněž několik měsíců v roce učil na Maďarské konzervatoři v Budapešti. Ferenc Liszt je pohřben na hřbitově v Bayreuthu, kde zemřel u své dcery Cosimy Wagnerové.
Liszt, Čechy a Morava náhled|Lisztova busta z roku 1962 od Hany Wichterlové na paláci Platýz, kde Liszt v Praze bydlel Skladatel pobýval na území Čech a Moravy několikrát. Do Prahy přijel poprvé v roce 1840, kdy zde uspořádal šest koncertů. Na programu toho prvního byla díla Beethovenova (sonáta Měsíční svit), Schubertova (mj. Ave Maria), Weberova (mj. Vyzvání k tanci), Paganiniho (Campanella), Rossiniho a některé z jeho Uherských národních melodií. Kritika nešetřila chválou. V onom roce vznikla také jediná jeho skladba inspirovaná českými dějinami: Husitská píseň (mystifikace Václava Hanky), Searlovo číslo 234. V Praze pak koncertoval ještě v roce 1846, kdy zde řídil své skladby také Berlioz. V témže roce vystoupil rovněž v Brně. V září 1856 dirigoval Liszt v Praze svou Ostřihomskou mši. Lisztovy pražské pobyty připomíná busta na domě čp. 416 v Martinské ulici na Starém Městě pražském. Další dva koncerty pod Lisztovou taktovkou se v Praze uskutečnily v roce 1858. (Dále jen Döge 2013.) Liszt dirigoval oba své klavírní koncerty a čerstvě napsaná díla: symfonické básně Tasso, Ideály a Symfonii Dante. Uvádění děl soudobých skladatelů souviselo s novým přístupem k moderní hudbě na Pražské konzervatoři, který zavedl její druhý ředitel (od roku 1843) Jan Bedřich Kittl. Další Lisztova návštěva Prahy spadá do roku 1871, kdy navštívil Bedřicha Smetanu a Jana Procházku.Döge 2013, s. 104.