náhled|upright=0.8|Státní znak Polské republiky Dějiny Polska počínají příchodem Západních Slovanů, kteří v období raného středověku založili na polském území trvalé osady. Během 10. století vznikla první vládnoucí dynastie Piastovců. Za faktického tvůrce polského státu je považován kníže Měšek I. Roku 966 přijal křest a následně v zemi prosadil zavedení západního křesťanství. Měškovo polské knížectví se roku 1025 za vlády jeho syna Boleslava Chrabrého přeměnilo na království. Asi nejúspěšnějším piastovským panovníkem byl ten poslední, Kazimír III. Veliký, jehož vláda se nesla ve znamení hospodářské prosperity a územní expanze. Následující období vlády Jagellonců ve 14. až 16. století přineslo blízké vztahy s Litevským velkoknížectvím, renesanční kulturu a pokračující územní rozmach, který vyvrcholil vznikem Polsko-litevské unie.
Ve svém raném období dokázala Unie udržet úroveň prosperity dosaženou během jagellonské éry, zatímco její politický systém dozrál na unikátní šlechtickou demokracii. Během poloviny 17. století však začal úpadek rozsáhlého státu, zapříčiněný ničivými válkami a rozkladem jeho politického systému. Konec 18. století přinesl významné reformy, především ústavu z 3. května 1791, sousední mocnosti však již rozvinutí reformního procesu nedovolily. Nezávislá existence Unie skončila roku 1795 po sérii vpádů a následných dělení polského území mezi Ruské impérium, Pruské království a Rakouské císařství.
Od roku 1795 až do roku 1918 neexistoval žádný skutečně nezávislý polský stát, ačkoliv bylo činné silné polské hnutí odporu. Po neúspěchu Lednového povstání roku 1863, posledního ozbrojeného povstání proti Ruské říši, si národ zachoval svoji identitu díky vzdělávacím aktivitám a programu „organické práce“ (praca organiczna) zaměřeném na hospodářskou a společenskou modernizaci. Příležitost k získání nezávislosti se zhmotnila teprve s koncem první světové války a nastalé vlně revolucí, které silně oslabily tři nad polským územím vládnoucí mocnosti.
Druhá Polská republika, založená roku 1918, existovala jako nezávislý stát do září 1939, kdy ji zničily invaze nacistického Německa a Sovětského svazu, což byl faktický začátek druhé světové války. Během německé okupace v letech 1939 až 1945 zahynuly miliony polských občanů. Nacisté považovali etnické Poláky i ostatní Slovany za podlidi, stejně jako Židy a Cikány. Poslední dvě skupiny nacisté plánovali vyhladit nejdříve, později mělo v rámci generálního plánu Východ čekat vyhlazení nebo zotročení i Slovany. Polská exilová vláda nicméně fungovala i za války a polští vojáci svou účastí na západní i východní frontě značně přispěli ke spojeneckému vítězství. Postup Rudé armády na západ v letech 1944 a 1945 donutil Němce k ústupu z polského území, které se ocitlo v sovětské sféře vlivu. Následně vznikl komunistický satelitní stát, nesoucí od roku 1952 jméno Polská lidová republika.
Následkem územních změn dohodnutých spojeneckými mocnostmi na konci války došlo k posunu geografického jádra Polska směrem na západ. Nově zkonstituované polské území ztratilo svůj předválečný multietnický charakter, jako výsledek vlny vyvražďování, odsunů a migrací obyvatelstva během druhé světové války a krátce po ní. Po období hospodářského rozvoje v 50. a 60. letech nastalo období stagnace a vzestupu opozice. Režim reagoval roku 1981 vyhlášením válečného stavu, ekonomiku však oživit nedokázal. Reformní hnutí Solidarita sehrálo na konci 80. let zásadní roli v nenásilné transformaci komunistického státu směrem k liberální parlamentní demokracii a kapitalismu. Výsledkem tohoto procesu byl vznik moderního polského státu, tzv. třetí republiky, založené roku 1989.
Doba kamenná
Doba kamenná trvala 800 000 let a zahrnovala tři různé lidské druhy: Homo erectus, Homo neanderthalensis a Homo sapiens. Kultury doby kamenné sahaly od raných lidských skupin s primitivními nástroji až po vyspělé zemědělské společnosti, které používaly důmyslné kamenné nástroje, stavěly opevněné osady a rozvíjely metalurgii mědi. Podobně jako v dalších částech východní a střední Evropy prošly i zde pravěké kultury fázemi známými jako paleolit, mezolit a neolit, kdy v každém období došlo k vylepšení techniky výroby kamenných nástrojů.
Příchod Slovanů Na menší části dnešního Polska byli Slované autochtonní. To znamená, že území sahající k horními toku řeky Visly a možná i dále na západ k Odře, patřilo k tzv. slovanské pravlasti, území, na kterém došlo ke slovanské etnogenezi. V době stěhování národů osídlili Slované mnohem širší prostor mezi Vislou a Labem, kde v té době žilo nepříliš početné germánské obyvatelstvo. Tito Slované patřili k západní větvi, v jejímž rámci se na území dnešního Polska a Německa zformovalo několik skupin: Poláci, Polabští Slované, Pomořané (Pobaltští Slované). Na severovýchodě sídlily kmeny baltských Prusů.
První písemnou zprávu o kmenech v povodí řek Odry a Visly obsahuje tzv. Bavorský geograf z 9. století, který uvádí názvy několika kmenů a připojuje k nim počet hradů (hradišť), jež se na jejich území nacházely. Z tohoto hlediska se jako nejvýznamnější jevili Goplané (Glopeani), které archeologické výzkumy lokalizují do dnešního Kujavska a severovýchodní části Velkopolska. Dále tu byli usazeni Lenčici. Slezsko obývaly kmeny Slezanů, Dědošanů, Opolanů a Golasiců. V Malopolsku sídlili Vislané, v Pomořanech Pomořané (Prissané) a Volyňané.
Existence hradů (hradišť) byla na polském území prokázána již pro 7. století. Byly budovány ještě v době kmenové organizace. Kmenoví náčelníci je využívali k upevnění svého postavení nad ostatními dosud svobodnými příslušníky kmene. Velké hrady v oblasti Malopolska (například Chodlik) sloužily také jako útočiště pro okolní obyvatelstvo a dobytek v případě ohrožení, menší byly především sídly rodící se aristokracie. V jejich podhradí se začali usazovat specializovaní řemeslníci, což přispělo k rozvoji obchodu. Hlavním vývozním artiklem byli otroci, z jejichž prodeje arabským, židovským, případně varjažským kupcům bohatla formující se aristokracie. Dále se patrně vyvážely kožešiny, jantar, stříbrné šperky. Dovoz tvořily přepychové předměty. Platidlem byly jako u ostatních Slovanů plátěné šátečky, případně kožešiny.
Počátky polského státu
S počátky státní organizace se na polském území setkáváme již ve druhé polovině 9. století. Zárodky státu vznikly současně ve dvou centrech. Byla to knížectví Vislanů na jihu země a knížectví Polanů na severozápadě. Nezávisle na sobě se vyvíjely až do konce 10. století, kdy bylo území Vislanů – Krakovsko připojeno ke knížectví Polanů.
Stát Vislanů Kolem vislanského knížectví existuje mnoho nevyřešených otázek. O kmeni Vislanů se poprvé dozvídáme z tzv. Bavorského geografu, písemného pramene, který byl sepsán ve franské říši přibližně kolem roku 821. V rukopise byly popsány kmeny, jejichž sídla se rozkládala severně od Dunaje, ale nebyla blíže lokalizována. Podle názvu lze usuzovat, že Vislané sídlili v povodí řeky Visly. Tuto informaci upřesnil koncem 9. století anglosaský král Alfréd Veliký, který umístil „Wisle lond“ do bezprostřední blízkosti velkomoravské říše. Právě odtud pocházejí četnější údaje. Obsahuje je Život sv. Metoděje, který byl sepsán nedlouho po arcibiskupově smrti. Uvádí se v něm, že na Visle sídlil mocný pohanský kníže, který škodil křesťanům. Metoděj mu radil, aby přijal dobrovolně křesťanství, než bude zajat a pokřtěn násilím, což se později také stalo.
Koncem 9. století existoval zřejmě již silný stát Vislanů. Během své expanze se střetl s moravským knížetem Svatoplukem, který se rovněž snažil pod záminkou christianizace rozšířit území své říše. Vislanský kníže byl poražen, zajat a násilně pokřtěn. Jeho knížectví se dostalo do závislosti na Velké Moravě. Vislané byli povinni platit tribut a do země začalo pronikat křesťanství. Vislansko bylo začleněno do nitranské diecéze a je pravděpodobné, že později, zřejmě kolem roku 900, bylo v Krakově založeno biskupství.
Po rozpadu velkomoravské říše se stát Vislanů osamostatnil, ale po polovině 10. století se stal stejně jako Slezsko součástí utvářejícího se českého státu. Ibráhím ibn Jákúb, který navštívil Prahu na sklonku vlády Boleslava I., ho tituluje nejen jako vládce Prahy, ale také Krakova, zatímco Měšek I. je podle něho králem severu.
Stát Polanů náhled|upright|Svatá Hedvika, královna Polska, patronka všech královen a sjednocené Evropy. (Kresba Jana Matejka, 1890-1892) Také počátky státního útvaru Polanů sahají do konce 9. století, i když první písemné zprávy o něm se vážou až k roku 963. Ve druhé polovině 9. století nabyli pravděpodobně ústředního postavení mezi kmeny sídlícími na území dnešního Polska Lenčici a začali je sjednocovat kolem hnězdenského centra. Tak vzniklo jádro budoucího státu Polanů. S tímto označením se však v pramenech setkáváme až na přelomu 10. a 11. století, kdy německý kronikář Dětmar z Merseburku tituluje prvního historicky doloženého vládce tohoto státního útvaru Měška I. z rodu Piastovců jako dux Poleniorum – kníže Polanů. Jako Polsko byl tento stát poprvé označen císařem Otou III. na sjezdu v Hnězdně v roce 999.
Hnězdenský stát se v pramenech (údaje saského kronikáře Widukinda k roku 963) objevil náhle jako silný politický útvar. Ibráhím ibn Jákúb nás zhruba v té době informuje, že Měškův stát byl nejrozlehlejší slovanskou zemí, hraničící na severu s Prusy a na východě s Rusí. Kromě hnězdenské oblasti k němu patřila další etnicky a geograficky blízká území. Mazovsko a Východní Pomoří získali zřejmě již Měškovi předchůdci. Kníže dobyl v letech 967 – 972 Západní Pomoří a koncem své vlády se roku 990 zmocnil Slezska, které bylo dosud součástí státu českých Boleslavů. Na východě ztratil ve prospěch kyjevského knížete Vladimíra I. Přemyšl a Červoňské hrady (v dnešní Haliči), kudy procházela důležitá obchodní stezka z Kyjeva do Krakova.
Ve druhé polovině 60. let přijal Měšek křesťanství. Roku 968 bylo založeno misijní biskupství v Poznani, které podléhalo přímo papeži. Poté byla zahájena christianizace země. Ke konci své vlády daroval kníže polský stát formálně sv. Petrovi, to znamená, že jej svěřil do ochrany papežství. Hlavním cílem tohoto kroku bylo získat papeže pro zřízení samostatné církevní organizace v Polsku.
Dovršení budování polského státu za Boleslava I. Chrabrého náhled|vlevo|upright|Boleslav Chrabrý, obraz z roku 1828 Měškův nástupce, nejstarší syn Boleslav Chrabrý (992–1025), úspěšně pokračoval v rozšiřování území rodícího se polského státu, snažil se o upevnění knížecí moci a povznesení mezinárodní prestiže Polska. Zpočátku jeho vlády mu v tom napomohlo několik okolností: oslabení vlády Přemyslovců v sousedních Čechách, univerzalistické plány císaře Oty III. a konečně také mučednická smrt pražského biskupa Slavníkovce Vojtěcha během misie v Prusích. Boleslav jeho tělo vykoupil, převezl do Hnězdna a zavedl zde jeho kult. Mladý stát tak získal vlastního mučedníka, který byl již dva roky poté svatořečen. To přispělo ke sblížení knížete Boleslava s císařem Otou III., který byl Vojtěchovým přítelem a kanonizaci inspiroval. Současně zřídil papež Silvestr II. nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně arcibiskupství a podřídil mu nově ustavená biskupství v Krakově, Kolobřehu a Vratislavi. To signalizovalo příslušnost Krakovska, Pomořan a Slezska k polskému státu. Poznaňské biskupství, které mělo dosud misijní charakter, zůstalo podřízeno papežství, ale byla mu vymezena sféra působnosti. Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal Vojtěchův nevlastní bratr Radim (latinským jménem Gaudentius). Do úřadu ho uvedl samotný císař, když roku 1000 podnikl pouť k hrobu sv. Vojtěcha. Právo investitury pro arcibiskupství i nová biskupství udělil Boleslavovi a jeho nástupcům.
náhled|upright=1.3|Polský stát v době Boleslava Chrabrého.