Polsko (), plným názvem Polská republika (), je stát v severní části střední Evropy. Na severovýchodě sousedí s Litvou a Ruskem, na východě s Běloruskem a Ukrajinou, na jihu se Slovenskem a Českem a na západě s Německem. Sdílí také námořní hranice s Dánskem a Švédskem. Území Polska tvoří z velké části Středoevropská nížina a má mírné přechodné podnebí. Dělí se na 16 vojvodství a na ploše asi 312 000 km² žije 38 milionů obyvatel, je tak pátým nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Hlavním a největším městem je Varšava. Mezi další velká města patří Krakov, Vratislav, Lodž, Poznaň, Gdaňsk a Štětín. Drtivá většina obyvatel jsou Poláci, úřední jazyk je polština a 71 % obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi.
Prehistorická lidská činnost na polském území se datuje přibližně do doby 10 000 let př. n. l. Po celý pozdní starověk se zde vyskytovala kulturně rozmanitá společnost, v raném středověku byl region osídlen kmenovými Polany, kteří dali Polsku jeho jméno. Vznik státnosti v roce 966 souvisel s konverzí pohanského vládce Polanů na křesťanství pod patronací katolické církve. Polské království vzniklo v roce 1025 a v roce 1569 upevnilo své dlouholeté spojení s Litvou, čímž vznikla Polsko-litevská unie. Unie byla v té době jednou z evropských velmocí s jedinečným liberálním politickým systémem, který v květnu 1791 přijal první moderní ústavu v Evropě.
S koncem prosperujícího polského zlatého věku si zemi na konci 18. století rozdělily sousední státy. Polsko získalo svou nezávislost v roce 1918 jako druhá Polská republika a úspěšně ji uhájilo v polsko-sovětské válce v letech 1919-1921. Invaze nacistického Německa a Sovětského svazu do Polska v září 1939 znamenala začátek druhé světové války, která vedla k holocaustu a milionům polských obětí. Jako člen komunistického bloku ve světové studené válce byla Polská lidová republika zakládajícím signatářem Varšavské smlouvy. Díky vzniku a přínosu hnutí Solidarita byla komunistická vláda rozpuštěna a Polsko se v roce 1989 obnovilo jako demokratický stát.
Polsko je unitární poloprezidentskou republikou s prezidentem jako hlavou státu, zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament. Jedná se o rozvinutý trh a vysokopříjmovou ekonomiku. Polsko je považováno za střední velmoc, má šestou největší ekonomiku v Evropské unii podle hrubého domácího produktu (nominálního) a pátou největší podle HDP přepočteného na paritu kupní síly. V indexu lidského rozvoje se umístilo na 36. místě na světě, poskytuje velmi vysokou bezpečnost a ekonomickou svobodu, stejně jako bezplatné vysokoškolské vzdělání a všeobecný systém zdravotní péče. V zemi se nachází 17 památek světového dědictví UNESCO. Polsko je zakládajícím členským státem Organizace spojených národů a také členem Světové obchodní organizace, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Severoatlantické aliance, Evropské unie, schengenského prostoru a Visegrádské skupiny. Není členem eurozóny.
Název Původ polského slova „Polska“ (česky Polsko) není v historických pramenech doložen. Pravděpodobně se jedná o název západoslovanského kmene Polanů. Název Polané zase pochází z indoevropského slova pole, které znamená obdělávané pole nebo otevřené prostranství. Název Polsko se začal používat pro označení celého státu v 11. století a původně fungoval jako forma výrazu „polská země“ (latinsky terra Poloniæ). Z tohoto zdroje pocházejí jak vlastní jména Polska a Poláci (endonyma), tak i většina názvů, které se pro ně používají v jiných jazycích (exonyma).
Gramaticky se název Polska skládá ze dvou částí: kořene pol (od „pole“), který znamená otevřený prostor nebo obdělávané pole, a sufixálního adjektivního afixu -ska. Název Polska je gramaticky přídavné jméno utvořené od podstatného jména pole sufixem -sk, což je adjektivní afix, odvozený od praslovanského *-ьskъ-jь, označujícího příslušnost k něčemu.Stanisław Rospond, Gramatyka historyczna języka polskiego z ćwiczeniami, Wydawnictwo Naukowe PWN, Warszawa 2009, s. 114, . Tento afix je charakteristickým prvkem slovanských a polských místních a pomístních jmen, s jejichž pomocí se tvoří zeměpisná jména. Tato koncovka se vyskytuje i v domácích jménech dalších slovanských zemí, například v českých a slovenských jménech Česko a Slovensko a v chorvatském jménu pro Chorvatsko – Hrvatska.
Dějiny
Od pravěku k rozdělení Polska náhled|vlevo|Rekonstrukce usedlosti lužické kultury z doby bronzové, Biskupin, cca 700 př. n. l. náhled|upright|Měšek I. na obrazu Jana Matejka|vlevo V neolitu se na většině území dnešního Polska rozšířila kultura s nálevkovitými poháry, jejíž významnou oblastí bylo Kujavsko s četnými sídlišti a megalitickými hrobkami.
Nejznámějším pravěkým archeologickým nálezem v Polsku je opevněné osídlení Biskupin (v němž se dnes nachází skanzen). Vzniklo kolem roku 748 př. n. l., v pozdní době bronzové, v rámci lužické kultury. Mezi 4. stoletím př. n. l. a 5. stoletím se na území současného Polska usadila řada etnických skupin – keltské, sarmatské, skytské, slovanské, baltické i germánské kmeny. Archeologické nálezy v Kujavsku rovněž potvrdily přítomnost římských legií. Jednalo se pravděpodobně o expediční sbor vyslaný k ochraně jantarové stezky. Od 5. století začalo slovanské osídlení převládat.
Polsko jako státní útvar existovalo od 10. století. První zprávy o něm pocházejí z let 962 až 963 a týkají se knížete Měška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. V roce 965 si Měšek vzal za ženu českou princeznu Doubravku Přemyslovnu. Díky jejímu vlivu Měšek i celé Polsko v roce 966 přijali křesťanství. Přechod to však nebyl zcela pokojný, ještě roku 1038 vypuklo velké protikřesťanské povstání, kvůli němuž musel knížecí dvůr opustit Hnězdno a uchýlit se do Krakova, který se pak stal hlavním městem. Měškův rod, Piastovci, vládl v Polsku až do roku 1370, často byl přitom ve sporech s českými Přemyslovci. Jako první se polským králem nechal korunovat Boleslav Chrabrý roku 1025. Titul však nebyl dědičný. V roce 1109 porazil Boleslav III. Křivoústý Jindřicha V. v bitvě na Psích polích a zastavil německý postup do Polska. Bitva byla prvním velkým polským vítězstvím nad agresivním nepřítelem a je proto pevnou součástí polského národního vědomí. Literárně byla zaznamenána v kronice Galla Anonyma. Boleslav byl velkým znovusjednotitelem Polska, avšak jeho vlastní nástupnický řád zemi znovu rozdrobil. vlevo|náhled|upright|Kazimír III. Veliký Jeden z lokálních piastovských vládců, Konrád I. Mazovský, pozval do země roku 1226 Řád německých rytířů, což vedlo později k mnoha válkám Poláků s tímto řádem. Když se zdálo, že země bude znovu sjednocena, došlo roku 1241 k mongolskému vpádu. Poláci byli poraženi v bitvě u Lehnice. V osudové bitvě zahynul nejen potenciální sjednotitel Jindřich II. Pobožný, ale bylo zdecimováno takřka celé polské rytířstvo. Rozsáhlé oblasti v jižním Polsku zůstaly zpustošené a mnoho let byly vylidněné. To otevřelo cestu pruské kolonizaci, ale i českému zájmu o území Slezska. Až roku 1320 se podařilo sjednotit rozdrobený polský stát Vladislavu I. Lokýtkovi.Władysław Łokietek piastowie.kei.pl Jeho syn, Kazimír III. Veliký (vládl 1333–1370), si vydobyl pověst jednoho z největších polských králů. Rozšířil královskou ochranu Židů a povzbuzoval je k imigraci do Polska. Založil rovněž Krakovskou univerzitu. Posílil moc šlechty (Zlaté svobody) a kodifikoval polské právo. Učinil dohodu s českým králem Karlem IV. – Kazimír se zřekl Slezska na oplátku za to, že čeští králové nebudou usilovat o polskou korunu. Zabránil rozšíření černé smrti do Polska opatřeními na hranicích. S ním ovšem piastovská dynastie vymřela. náhled|Jagellonská Evropa na konci 15. století náhled|Bitva u Grunwaldu Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím (tzv. Krewská unie). Na polský trůn usedli litevští velkovévodové z rodu Jagellonců. Toto soustátí existovalo ve formě volné polsko-litevské personální unie až do roku 1569, kdy byla Litva s polským královstvím spojena těsněji (tzv. Lublinská unie). Stát spojením obou národů posílil. Roku 1410 polsko-litevské vojsko definitivně rozdrtilo německé rytíře v bitvě u Grunwaldu. Jagellonci navíc získali roku 1471 českou korunu a posléze i uherskou. K velkému rozkvětu polsko-litevského dvojstátí došlo v 16. století. Na jeho konci, roku 1596, bylo hlavní město přesunuto do Varšavy a tamní královský palác se stal první velkolepou renesanční stavbou v Polsku. Rozvoj byl provázen oslabováním moci panovníka a růstem vlivu početné šlechty. Již roku 1505 zákon zvaný Nihil novi přenesl většinu pravomocí z panovníka na Sejm. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita Obojga Narodów (věc veřejná obou národů, překlad latinského res publica). Sejm navíc vydal zákon o náboženské toleranci (Varšavská konfederace), takže se Polsku v 16. století vyhnuly boje mezi protestanty a katolíky. Blahobyt se projevil i rozvojem věd – jejich symbolem je zvláště Mikuláš Koperník, průkopník heliocentrismu z Toruně. Sílu polsko-litevské unie manifestovalo dobytí Moskvy roku 1610, při němž se vyznamenal polský vojevůdce Stanisław Żółkiewski. Nechybělo tehdy mnoho, aby polský král uzmul i carskou korunu. Po definitivním vítězství v rusko-polské válce roku 1618 dosáhl polský stát vrcholu své územní expanze (asi milion kilometrů čtverečních). náhled|vlevo| V polovině 17. století Polsko zasáhlo Chmelnického povstání na Ukrajině a následné války s Osmanskou říší a Ruskem, švédská invaze a soustavné nájezdy krymských Tatarů, při kterých bylo velké množství obyvatel odvlečeno do otroctví. Na konci 17. století se vojenské postavení Polsko-litevské unie výrazně posílilo za vlády Jana III. Sobieského. Ten se proslavil i svým vítězstvím v bitvě u Vídně, kde roku 1683 porazil vojska Kary Mustafy a definitivně zastavil turecký postup do středu Evropy. V ostatních oblastech společenského života se však králi už tolik nedařilo. Úpadek se prohloubil v 18. století, kdy se na polský trůn dostali Wettinové. První panovník tohoto rodu August II. Silný zatáhl Polsko do severní války a přivedl ho k porážce v ní, následované rozvratem celé země. Ten ještě prohloubil král August III. Polský, který se trůnu chopil s ruskou pomocí, a proto toleroval rostoucí zásahy Ruska do vnitřní polské politiky (zejm. ve prospěch vlivného rodu Poniatowských, soupeřícího s jiným rodem – czartoryšským). Když byl roku 1764 králem zvolen Stanislav II. August Poniatowski, jehož volbu podporovala Ruská říše a carevna Kateřina II., část polské šlechty se proti ruskému vlivu postavila. Roku 1768 proto vznikla Barská konfederace, která zahájila ozbrojené povstání proti králi a ruským vojskům. Tím začala katastrofa, neboť porážka tohoto povstání a následné peripetie vedly v letech 1772, 1793 a 1795 k dělení Polska. Jeho území si rozdělily na základě velmocenských dohod Rusko, Prusko a Rakousko a polský stát tak zanikl. Posledním vzmachem odporu bylo Kościuszkovo povstání.
Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem náhled|248x248pixelů|Jan Henryk Dąbrowski během Velkopolského povstání